Jakovlev Jak-45, Jak-47 (projekty)

Na Jak-45 se pracovalo v MMZ Skorost (jak se tehdy nazývala OKB Jakovleva) od roku 1969. Nebyla to konstrukce ani nová, ani originální. Vycházela z projektu Jak-33, který byl vyvinut z Jak-28. Jak-45I (Istrebitěl) zachovával konfiguraci svého předchůdce, byl konstruován jako letoun stíhací a bitevní. Konstrukční změny se týkaly zejména přídě trupu a vybavení. Byla tak následována koncepce, realizovaná v MMZ Zenit (KB MiG) při procesu vytvoření bitevní verze MiG-23.

Když byly zahájeny práce na Jak-45, probíhala již výroba prvního MiG-23B a bylo jasné, že velitel letectva, maršál P. Kutachov, se rozhodnul pro specializované verze MiG-23. Po svém předchůdci Jak-33 zdědil Jak-45 krátkou příď, která umožňovala dobrý výhled z kabiny, ale nebyla vhodná pro instalaci nového typu radaru Safir-23. Výzbroj dvou kanónů ráže 23 mm měla být také v přední části trupu, zásobníky munice za kabinou. Byla rozpracována varianta přesunutí kanónů do kořenů křídel. Představou bylo instalovat dva kanóny R-3 nebo K-13, stejné, jaké nesl o deset let starší MiG-21. Elektronické vybavení mělo být bohaté: radiostanice Buk-10, výstražnou stanici Siren-3M, navigační přístroj Radikal, radiovýškoměr Reper-M, radiokompas Olieniok, odpovídací zařízení Ozon. Přístroje v kabině doplňoval zaměřovač ASP-17.

Představa stíhacího letounu Jak-45 z roku 1970

Lépe se prezentoval Jak-45Š, neboli bitevní verze. V přídi bylo dost místa pro laserový zaměřovač Fona. Zaměřovač ASP-17 byl doplněn bombardovacím zaměřovačem PBK-3, umožňujícího všechny typy bombardování. Elektronické-navigační vybavení bylo plánováno doplnit varovným protiradarovým systémem Barier, dopplerovským rychloměrem Pojsk a přístrojem aktivního rušení Gjeran. Nosnost vybavení byla plánována na 1000 kg. Nakonec řada těchto přístrojů nepřišla do sériové výroby a bylo třeba je nahradit těžšími přístroji. V SSSR to bylo normální, ale pro lehký letoun to bylo kritické. Hmotnost útočné verze byla o 1500 kg vyšší, než u stíhací. Mělo být instalováno pět vnějších závěsníků, podtrupový o nosnosti 500 kg a podkřídlové o nosnosti 750 kg. Kromě bomb (maximálně 28 po 100 kg, 13 po 250 kg nebo pěti po 500 kg) mohl nést letoun čtyři rakety vzduch-vzduch R-3S (dvakrát víc než stíhací Jak-45I), dvě řízené rakety Ch-23 (s kontejnerem Delta-N) nebo neřízené rakety ráže 57-240 mm. Nesení těchto zbraní ale bylo problémem pro motor, a tak bylo omezeno. Ale v době vzniku letounu byla nosnost 4000 kg dostačující.

Od počátku bylo také uvažováno o Jak-45 jako o nosiči jaderných zbraní, konkrétně taktické bomby RN-28 pod trupem. Rychle se objevila další zdokonalená bitevní verze, nazvaná Jak-45. Konstrukční změny měly za cíl eliminovat největší viditelné nedostatky. Zvýšit nosnost výzbroje se podařilo přidáním dvou závěsníků pod motorové gondoly. Bylo tak možné nést osm bomb o 500 kg nebo tři o 1500 kg. Aby bylo možné tyto závěsníky prakticky využívat, byly zvýšeny nohy hlavních podvozkových kol. Bylo to dosaženo také posunem křídla a motorových gondol. Zkoušela se také zlepšit situace v přídi trupu. Za kabinou byly odděleny elektronické přístroje a kanón se zásobníkem munice byl přesunut dozadu.

Jak-45 v bitevní verzi

Změněn byl též typ kanónu, místo dvouhlavňového GŠ-23 byla plánována instalace rotačního TKB-635. Vybavení letadla bylo doplněno dopplerovským rychloměrem Gorizont, kartografickou planžetou PA-72 a novou radiostanicí Žuravl-10. Výzbroj měla být rozšířena o laserově naváděné rakety Ch-25L (dva kusy a kontejner s laserem Prozektor-1) a protiradiolokační Ch-25P a Ch-58 (s kontejnerem Mjetjel). Bylo též možné odpalovat rakety S-25. Byla také pancéřována kabina pilota ocelovým plechem o síle 4,5-8 mm. Štítek kabiny byl vyroben z neprůstřelného skla o síle 45 mm.Když 3. 3. 1971 Vojensko-průmyslová komise rozhodla o zahájení práce na stíhačce pro vybojování vzdušné nadvlády, později PFI (perspektivní stíhací letoun), nabídl Jakovlev svůj Jak-45. Měl převahu nad svými konkurenty, MiG-29 a Suchoj T-10, v tom, že byla konstrukce připravená pro stavbu prototypu. Neodpovídal však žádným požadavkům maršála Kutachova, neměl víceúčelový radar, nemohl nést rakety středního doletu a neměl kanón ráže 30 mm. Již v květnu 1971 byl prvotní projekt nahrazen novým Jak-45I, který byl unifikován s bitevním Jak-45. Změny se projevily v přídi trupu, změnou výzbroje a závěsníků. Jednohlavňový kanón TKB-645 ráže 30 mm se zásobníkem 200 nábojů měl být umístěn na pravé straně za kabinou. Letoun měl dostat radar Žemčug, verzi radaru Safir-23ML-2 s menší anténou. Projekt však dále nesplňoval jeden důležitý požadavek vojenského letectva, mohl nést jen čtyři rakety krátkého dosahu K-13 nebo K-55 nebo šest K-60.Konstrukční kancelář nabídla také verzi školního letadla s dvoumístnou kabinou. Ta se podobala Jak-38U, příď stroje byla prodloužena. Kdy bylo v létě 1972 zadání PFI modifikováno na potřebu lehkého a těžkého stíhače, zareagoval Jakovlev bleskově. Nabídl modifikované projekty Jak-25I a Jak-47. Ten byl v podstatě Jak-45, zvětšený 1,25×, vzletová hmotnost vzrotla o 65 % a bylo plánováno instalovat silnější motory R-57F2-300 o výkonu 122,6 kN. Zvětšený Jak-47 mohl snadněji splnit požadavky než Jak-45, mohl nést více výzbroje i požadovaný radar. Jeho smůlou bylo, že konstrukce T-10 se ukázala jako velmi vydařená, takže konkurence neměla šanci. Stejně neradostně dopadlo srovnání Jak-45I a MiG-29. Celkové hodnocení CNII MO a CAGI bylo shodné, pozitivní pro MiG-29 a T-10 a negativní pro Jak-45. Rozhodnutí o ukončení práce na Jak-45 a Jak-47 padlo 3.5.1973.  

Průřez projektovaným Jak-45

Zdroj:
Aero Wojskowe 05/2007
www.airwar.ru