Main Menu
User Menu

Operace Rheinübung a potopení Bismarcku

Autor : 🕔10.04.2021 📕3.078
Rozpočet valka.cz 2021 : 85.000,- Kč Příjmy doposud : 83.494,- Kč
♡ Chci přispět

V květnu 1941 byla většina Evropy pod nadvládou nacistického Německa. Vlčí smečky Kriegsmarine (německé válečné námořnictvo) působily britským konvojům těžké ztráty a výpad německých bitevních křižníků Scharnhorst a Gneisenau (operace Berlin), které při své korzárské plavbě potopily nebo zajaly 22 lodí s celkovou tonáží 115 622 BRT, ještě přitěžovaly britskému impériu. V té době se v hlavách německých plánovačů zrodil plán, do něhož měly být zapojeny 4 velké hladinové lodě - Bismarck a Tirpitz, kotvící v německých přístavech, a Scharnhorst a Gneisenau, jež od 22. března kotvily v Brestu. Do cesty se však postavily různé okolnosti, kvůli nimž nebylo možno dodržet původní plán.

V Brestu kotvící Scharnhorst a Gneisenau byly cílem náletu Pobřežního velitelství (Coastal command). Gneisenau byl zasažen torpédem z letounu K. Campbella, který byl při náletu smrtelně zraněn a za svůj hrdinský čin byl posmrtně vyznamenán Viktoriiným křížem. Poškození Gneisenau bylo tak vážné, že nebylo možné v brzké době vyplout. Navíc Scharnhorst potřeboval několikaměsíční opravu strojů, takže obě lodě z akce odpadly.


Bismarck v roce 1940
commons.wikimedia.org

Mezitím Bismarck a Tirpitz absolvovaly na Baltu několikaměsíční cvičení. Bismarck měl cvičení již za sebou, ale u Tirpitze, spuštěného na vodu o něco později, stále probíhala cvičení. Proto jako alternativa byl vybrán těžký křižník Prinz Eugen, taktéž jedna z nových ozdob Kriegsmarine. Bylo tedy rozhodnuto - do akce budou zapojeny jen Bismarck a Prinz Eugen.

Bismarck, ve své době nejmohutnější loď, byl spuštěn na vodu 14. února 1939, jeho kýl byl založen v září 1936. Zařazen do služby byl 24. září 1940. Měl úctyhodnou výzbroj a pancíř, hlavní výzbroj tvořilo 8 děl ráže 380 mm umístěných ve 4 věžích (2 na přídi a 2 na zádi) a pojmenovaných Anton a Bruno (příď) a Caesar a Dora (záď). Výzbroj středního kalibru tvořilo 12 děl ráže 150 mm, dále byl Bismarck vyzbrojen 14 děly ráže 105 mm. O protiletadlovou obranu se postaralo 16 děl ráže 37 mm a 38 děl ráže 20 mm, což nebylo, jak se později ukázalo, dostatečné (u všech lodí v průběhu války se prostředky protiletadlové obrany rozšiřovaly). Trup Bismarcku byl 251 m dlouhý a v nejširším místě měl 36 m. Trup byl postaven podle starého modelu z 1. sv. války, neboť Německo nemělo čas vyvinout lepší. Trup měl nedostatečné pancéřování palivových nádrží a zařízení pro ovládání lodi. Na Bismarcku bylo užito oceli typu Wotan pojmenované po starogermánském bohu války.Ta se dále dělila na druhy:

Wotan hart - pancéřová ocel, která byla použita na pancéřové paluby,
Wotan weich - pancéřová ocel, která byla použita na protitorpédovou obšívku a
ocel Krupp cemmentite - speciální ocel, která obsahovala 3,5 - 3,8% niklu, 2% chromu, 0,3% karbonu, 0,3% manganu a 0,2% molybdenu. Použita byla na boční pancéřový pás, věže a velitelskou věž.

Hlavní pancéřování tvořil pás dlouhý 170 m a jeho tloušťka byla 320 mm. Díky použití speciálních ocelí byl Bismarck lodí s největším pancéřováním té doby. Pohon obstarávaly 3 turbíny (Blohm & Voss), které měly výkon až 150 170 HP a byly schopny vyvinout maximální rychlost 30,8 uzlů. Bismarck měl 3 lodní šrouby. Akční rádius lodi byl při rychlosti 28 uzlů 4 500 námořních mil, max. obsah nádrží byl 7 400 m3. Bismarck měl katapult pro plovákové letouny. Na palubě mohla být uložena až čtyři letadla typu Arado AR-196.

První a poslední plavba Bismarcku

Bismarck a Prinz Eugen pod velením admirála Günthera Lütjense opustily 18. května 1941 Gotenhafen (dnes Gdyně) a propluly dánskými úžinami Kattegat a Skagerrak. Aby byla korzárská plavba Britům skryta, Němci uspořádali na Baltu divadlo v podobě velkého konvoje se silným zajištěním (Bismarck, Prinz Eugen, torpédoborce atd.). Nad plujícím konvojem hlídkovalo letectvo, aby popř. zneškodnilo průzkumné letouny. Bismarck však byl spatřen švédským křižníkem Gotland a pracovníky norského hnutí odporu. Díky kontaktům britského atašé nám. kap. H. Denhema se zpráva o objevení konvoje, který je doprovázen dvěma těžkými loděmi a torpédoborci, dostala na západ.


Günther Lütjens v dubnu 1940
commons.wikimedia.org

Britové okamžitě dostali strach, protože věděli, že Bismarck byl uveden do činné služby a Tirpitze to čeká zanedlouho. Kdyby se Bismarck a Prinz Eugen dostaly do Atlantiku, znamenalo by to katastrofu největšího rozsahu. Británie byla v defenzivě, přes Atlantik pluly důležité vojenské konvoje s posilami na Dálný východ. Britové proto okamžitě podnikli kroky k nalezení obou lodí a určení, o jaký typ jde. Ještě toho dne průzkumné letouny Coastal command prozkoumaly jižní úsek norského pobřeží.


Fotografie Bismarcka zakotveného v Grimstafjordu poblíž Bergenu dne 21. 5. 1941
commons.wikimedia.org

Průzkumný spitfire vyfotografoval obě lodi a tanker ve fjordech u norského Bergenu. Zde si Prinz Eugen doplnil zásoby paliva, Bismarck však takto neučinil! Admirál Tovey - velitel britské Home Fleet - proto okamžitě posílil hlídky na přístupech k Atlantiku. Britové byli varováni i tím, že se zvýšil počet průzkumných letů nad Scapa Flow směrem k Dánskému průlivu a do průlivu mezi Islandem a Faerskými ostrovy.

Hlavní skupina britských válečných lodí byla rozdělena na dva operační svazy: (i) Hood (kap. Ralph Kerr) a Prince of Wales (kap. John Catterall Leach) pod velením viceadmirála Lancelota Ernesta Hollanda a (ii) King George V. a britský křižník Repulse, který admiralita vyslala z Clyde pod velením admirála lorda Johna Cronyn Toveye. Mezitím se v jižním Norsku zhoršilo počasí. Německá eskadra zvedla kotvy a odplula k severu. V 5 hodin ráno byly torpédoborce pod velením kmdr. poručíka Schulze-Hinrichse odeslány k Trondheimu. Bismarck a Prinz Eugen zůstaly samy na širém moři a mířily dále na sever.

Admirál Tovey nechal vyslat další průzkumné letouny, ale ty našly kotviště u Bergenu prázdné - bylo jisté, že Bismarck vyplul. Lütjens měl v plánu proplout Dánskou úžinou, kterou před několika měsíci pronikl do Atlantiku v rámci operace Berlin, jež byla od Islandu zúžena britskými minovými poli a od Grónska plovoucím ledem. Pro průnik do Atlantiku tedy zůstala jen úzká část průlivu.

Ve 23 hodin byly Bismarck a Prinz Eugen asi 200 mil severně od Islandu a Tovey s flotilou vyplouval ze Scapa Flow. Lütjens se teď otočil na jihozápad k prvnímu úseku pronikání Dánským průlivem. V této zeměpisné šířce bylo světlo celou noc, ale bylo stále mlhavo. Ve 4 hodiny ráno zvýšila eskadra rychlost na 27 uzlů. V 10 hodin začala narážet na ledovou tříšť a snížila rychlost na 24 uzlů. Eskadra se blížila k nejnebezpečnějšímu úseku plavby - k těsné úžině, jež v této roční době nebyla širší než 30 - 40 mil. Lodi opět zvýšily rychlost na 27 uzlů. Pozdě odpoledne se začalo vyjasňovat, vpravo byly vidět zaledněné vrcholky grónských hor, nalevo se ještě stále držela šedá vrstva mlhy. V 18:15 hod, když Suffolk plul jihozápadním směrem, námořník l. třídy Newell spatřil Bismarck - temný a masivní, jak se vynořoval z mlhy na pravoboku ve vzdálenosti asi 7 mil. Okamžitě vykřikl: „Loď ve směru zelená 140!“ V tom okamžiku vyplul z mlhy i Prinz Eugen. „Dvě lodi ve směru zelená 140!

Suffolk okamžitě ožil a byl vyhlášen poplach. Byl okamžitě vydán rozkaz: „Docela vlevo a plnou silou vpřed!“ Za několik minut se dostal do mlhy a začal vysílal nepřetržitý sled informací o pohybu nepřítele. Norfolk vzdálený 15 mil plul v pásu mlhy, když zachytil zprávu ze Suffolku. Kapitán Norfolku Philips dal okamžitě zvýšit rychlost a plul do otevřených vod. Poněkud to však přehnal, a když se vynořil z mlhy, uviděl Bismarck ve vzdálenosti 6 mil, jak pluje přímo proti němu. Norfolk se prudce otočil doprava ve snaze skrýt se za mlhavou clonu. Děla Bismarcku se poprvé ozvala. Z Norfolku bylo vidět oranžové záblesky a chuchvalce dýmu. Bismarck na Norfolk vypálil celkem 5 salv, než se Norfolk dostal do mlhy. Některé loď zarámovaly, ale přímý zásah nebyl žádný, střepiny dopadly na palubu, ale nikdo nebyl zraněn.


Suffolk, květen 1941
commons.wikimedia.org

Suffolk nepřetržitě vysílal zprávy o pohybu nepřátelské eskadry. První informace získaly lodi a pobřežní orgány atlantského velení. Ve stejnou dobu, kdy byl zachycen optický signál z Norfolku, byl admirál Tovey na své vlajkové lodi King George V. zhruba 600 mil na jihovýchodě. Informaci obdržela i bitevní loď Rodney, která plula se čtyřmi torpédoborci a s lodí Britanic do Bostonu. Informovány byly lodě konvoje WS8B, jež vypluly den předtím z Clyde a dopravovaly posily k Suezu. Informaci obdržel i viceadmirál sir James Somerville, velitel flotily H kotvící v Gibraltaru.

Zprávu zachytil i Bismarck a Prinz Eugen několik minut poté, co byla odeslána. Ale chybně se domnívali, že ji poslal King George V. a ne Norfolk. Tato důležitá informace byla zachycena i viceadmirálem Hollandem na Hoodu, který spolu s Prince of Wales a torpédoborci plul pouhých 300 mil od Bismarcku. Mohutný Hood ztělesňoval moc britského impéria, byl nejstarší jednotkou britského válečného loďstva. Postaven byl v roce 1918 (kýl byl založen v roce 1916) v clydeských loděnicích, jeho tvůrcem byl John Brown, autor i pozdější série transatlantických lodí série Queen.

Hood byl pojmenován podle slavného rodu, z něhož vzešli čtyři slavní admirálové. Lord Hood pomáhal Rodneymu v 18. st. porazit Francouze v Západní Indii. Jeho bratr lord Bridport se zúčastnil slavného 1. června, kdy admirál flotily Richard Howe zvítězil nad Francouzi u ostrova Uskant v roce 1794. Sám Hood zahynul u Jutska, když jeho vlajková loď Invincible byla zničena výbuchem. Vdova po Horaci Hoodovi vykonala slavnostní křest bitevní lodi Hood, když byl spuštěn na vodu v srpnu 1918, tři měsíce před uzavřením příměří.


Britský bitevní křižník Hood kolem roku 1932
commons.wikimedia.org

Hood byl největší lodí, která byla do té doby postavena, byl delší než Bismarck (262 proti 252 metrům), ale byl o něco užší, což mu nezajišťovalo takovou stabilitu při střelbě. Měl 8 děl ráže 381 mm zabudovaných po dvojicích do čtyř věží. Dosahoval max. rychlosti 32 uzlů, a byl tedy nejrychlejší lodí této velikosti. I když na první pohled vypadal dokonale, měl obrovskou slabinu - pancéřování horních palub. Byl navržen před bitvou u Jutska, kde byly tři britské bitevní křižníky potopeny německými granáty, jež pronikly vertikálně lehce chráněnými palubami a vybuchly uvnitř lodí. Všechny lodě postavené po bitvě u Jutska měly pancíře zesílené. Hood měl pancíř zesílen na bocích, ale na palubách nikoliv, což se mu stalo osudným.

Ve 30. letech měla být „vada lodi“ odstraněna, ale její vyřazení na dlouhé měsíce, kdy již byl u moci Mussolini a Hitler, bylo nemyslitelné. Proto byla pouze doplněna nejnutnější výzbroj v podobě protiletadlových děl. Teď, po 26 letech, byl připraven utkat se s nepřítelem na širém moři. Hood prorážel vlny a za ním poněkud vzadu plul Prince of Wales, vpředu torpédoborce Electra, Anthony, Echo, Icarus, Achates a Antelope. Čtyři minuty po 8 hodině večer 23. května 1941, kdy zachytil Hood signál ze Suffolku, admirál zkoumal s důstojníky štábu mapu a zakresloval do ní vzájemnou polohu Bismarcka a relativní směr plavby vůči trase Hoodu.

Pak vyslal na eskadru signál, aby zvýšila rychlost na 27 uzlů a plula směrem 295 stupňů, torpédoborce, jež nemohou stačit této rychlosti, měly následovat obě lodi co nejrychleji. Bismarck pálící po Norfolku si vyřadil tlakovou vlnou vlastních děl přední radiolokátor, a proto neměl pokrytý přední úsek. Lütjens chtěl vědět, co ho před ním čeká, a proto dal Prinz Eugenovi signál, ať zaujme pozici v čele eskadry. Bismarck snížil rychlost o několik uzlů a Prinz Eugen se dostal před něj. To proběhlo v době, kdy britské křižníky ztratily na chvíli radarový kontakt, a proto nevěděly, že vepředu již nepluje Bismarck, ale Prinz Eugen.

Teď plul Prinz Eugen první, Bismarck druhý a 14 mil za nimi Suffolk a Norfolk, všichni rychlostí 30 uzlů. Hodiny ubíhaly a čtyři lodi se stále hnaly k jihu. Flotila H, kotvící v Gibraltaru, dostala rozkaz vyplout chránit konvoj WS8B, neboť se admiralita bála průniku Bismarcka k jihu. Ve 22 hodin se Hood a Prince of Wales začaly připravovat k boji. Eskadra přešla na plnou bojovou pohotovost. Ve všech věžích na Prince of Wales byli pro případ závad při střelbě v pohotovosti technici od firmy Vickers Armstrong. 12 minut po půlnoci nařídil Holland eskadře, aby se otočila o 45 stupňů napravo a snížila rychlost na 25 uzlů, o 15 minut později změnil Holland směr o dalších 15 stupňů. Holland vyslal signál pro celou eskadru, aby vztyčila bojové vlajky. První signál ze Suffolku byl vyslán v 00:28 hod a asi v téže době Holland oznamoval, že bude-li nepřítel spatřen do 2:10, obrátí se na jih. Tím chtěl dosáhnout toho, aby zůstal před Bismarckem, i když ten bude udržovat jižní kurz.

Uplynulo 1,5 hod., aniž byl nepřítel spatřen, aniž ze Suffolku a Norfolku přišlo nové hlášení. Holland nabral stálý kurz 200 stupňů, tj. na jihovýchod, tedy kurz, kterým plul Bismarck, když křižníky ztratily dotyk. Lütjens mu unikl jen o vlásek. Britské lodi pluly téměř po stejné trase, na níž mohly německé lodi zaskočit, a byly vzdáleny pouhých 20 mil, když v 1:45 hodin německé lodi změnily směr poněkud na západ podél grónského celistvého ledu.

Torpédoborce admirála Hollanda minuly na jihozápadě o pouhých 10 mil, a kdyby viditelnost nebyla snížena na 3 - 5 mil, byly by téměř jistě zpozorovány. Muži z Hoodu a Prince of Wales byli na bojových stanovištích už přes 4 hodiny. Těsně před 3. hodinou signalizoval Suffolk plující rychlostí 30 uzlů, že je znovu v dotyku nepřítele. Vyhodnocení na mapě Hoodu ukázalo, že Bismarck je asi 35 mil na severozápadě a že britské lodě jsou poněkud před ním. Asi hodinu pluly obě eskadry v odchylném kursu - Lütjensova ve směru 220 stupňů a Hollandova ve směru 200 stupňů. Proto se vzdálenost mezi nimi zvětšila.

Holand vyslal pokyn eskadře, aby zabočila poněkud dovnitř, tj. napříč trasy Bismarcku a Prinz Eugena, a co nejrychleji zvýšila rychlost na 25 uzlů. Že dojde ke střetnutí, bylo jasné, avšak tím, že Suffolk na čas ztratil dotek, a že Bismarck změnil kurz k západu, se situace pro Brity značně zhoršila. Německé lodi byly daleko vepředu a rychlé čelní přiblížení, jak je plánoval Holland, nebylo možné. Lodi se budou přibližovat v širokém úhlu, čímž i pomaleji.

Situace se ještě zhoršila, když Suffolk hlásil, že Bismarck provedl lehkou změnu kurzu k západu, takže eskadry pluly rovnoběžně. Hood teď může být dlouhou dobu zranitelný německými granáty padajícími pod velkým úhlem. Ve 4 hodiny ráno byla nepřátelská eskadra vzdálena pouhých 20 mil, o hodinu později už jen 15 mil. V 5:10 hod. nařídil Holland okamžitou přípravu k akci. Když byly nepřátelské lodi spatřeny, byly vzdáleny 17 mil. Hood signalizoval lodi Prince of Wales, aby změnila směr o 40 stupňů doprava. Takto velká změna zapříčinila, že Hood a Prince of Wales se budou přibližovat v tak ostrém úhlu, že jejich zadní věže nebudou moci pálit, ale znamenalo to i to, že zranitelná paluba Hoodu bude vydána na pospas nepřátelské palbě minimální dobu.

Posádka Bismarcku a Prinze Eugena strávila klidnější noc, protože o pohybech Hoodu a Prince of Wales vůbec nevěděla. V 5 hodin naslouchací služba na Bismarcku zjistila 2 rychle plující lodi, jež se přibližují zepředu zleva. Z můstku byl dán příkaz, aby hlášení bylo prověřeno radiolokátorem, ale ten nezaznamenal nic. První optický důkaz o spatření britských lodí podal třetí dělostřelecký důstojník, který spatřil kouř daleko na jihovýchodě. Na německé eskadře panovaly rozdílné názory, co jsou vlastně lodi zač. Na Bismarcku se domnívali, že jde o dva křižníky.

Zmatek panoval i u Britů, poněvadž nevěděli, která loď je Bismarck (obě lodi měly velmi podobnou siluetu právě z důvodu horšího rozpoznání). Holland, jenž si myslel, že vpředu plující loď je Bismarck, dal signalizovat na Prince of Wales: „Připravit k zahájení palby! Cíl loď vlevo!“ Do dělových věží všech čtyř lodí byly z muničních skladišť dopraveny první granáty, nábojnice a hedvábné sáčky s náplněmi. V komorách děl byly už nachystány první granáty, závěry děl byly zavřeny a zajištěny, kontrolní žárovky potvrzovaly, že děla jsou připravena k palbě. Na čtyřech lodích byli připraveni dělostřelečtí důstojníci Schneider (Bismarck), Jasper (Prinz Eugen), McMullen (Prince of Wales) a Moultrie (Hood).

Potopení Hoodu

V 5:55 vypálil Hood první salvy. Na Hoodu zazněl gong oznamující začátek boje. Na chvíli bylo ticho, potom se ozvala ohlušující rána a čtyři střely, každá vážící tunu, vylétla z Hoodu rychlostí 2 575 km/hod (715 m/s). V tu chvíli si Němci uvědomili, že to nejsou děla křižníku, ale bitevní lodi. Když první dělostřelecký důstojník korvetní kapitán Adalbert Schneider uviděl záblesk těžkých děl, vykřikl: „HOOD! To je přece Hood!“ V tu chvíli se ozval i Prince of Wales.


Poslední fotografie Hooda, pohled z Prince of Wales
commons.wikimedia.org

Němci si mysleli, že druhá bitevní loď je King George V. a ne Prince of Wales, o kterém ani nevěděli, že již byl zařazen do služby! Granáty létaly sem a tam. Výstřely z Hoodu padaly blízko Prinz Eugena, avšak nezpůsobily žádné škody. Střely z Prince of Wales dopadaly 1 000 metrů před Bismarck, střely z Bismarcku a Prinz Eugena dopadaly nebezpečně blízko Hoodu. Vše teď hrálo proti Britům, jejich původní převaha těžkých děl 18:8 byla zredukována na 10:8 a později na 9:8, protože jedno dělo Prince of Wales mělo po první salvě poruchu.


Prince of Wales v roce 1941
commons.wikimedia.org

Boj pokračoval a Hood byl zasažen na střední palubě, kde se vzňal plamenem, a bylo zasaženo skladiště protiletecké munice. Pak byl Hood znovu zasažen další střelou a bylo zabito mnoho členů posádky, kteří byli schováni v hangáru. Holland se rozhodl pro malý obrat směrem doleva, aby polovina jeho palebné síly nezůstávala mimo akci. Rozkaz byl proveden a obě lodi se začaly otáčet. Když Schneider na Bismarcku viděl na palubě Hoodu oheň, nařídil další salvu. Popáté během 4 minut byl Hood obsypán sloupy vody po granátech. Jeden však sloup vody nezpůsobil. Zasáhl loď (v 6:01) kolmo přesně mezi středem a zádí, pronikl tence pancéřovanou palubou do skladu 102mm střeliva, zde způsobil výbuch, který se přenesl do zadního skladiště 381mm střeliva, kde opět způsobil výbuch. Před očima všech zúčastněných stran vyšlehl z Hoodu obrovský sloup ohně. Podle slov jednoho z námořníků na Norfolku byl čtyřikrát větší než hlavní stěžeň. Z ohně stoupal mohutný mrak hřibovitého kouře. Exploze ale byla nehlučná. Když se kouř rozptýlil, byl vidět trup Hoodu rozlomený vedví, příď a záď trčely k nebi. Když Hood klesl ke dnu (v 6:03), pohřbil admirála Hollanda, kapitána Ralpha Kerra, 90 důstojníků a 1 400 mužů posádky. Přežili pouze tři: kadet Dundas, námořník první třídy Tilburn a spojař Briggs.


Hood během a po výbuchu; náčrt připravený kapitánem Leachem (kapitán Prince of Wales) pro druhou vyšetřovací komisi v roce 1941
commons.wikimedia.org


Konec Hoodu
commons.wikimedia.org

Prince of Wales musel provést prudký obrat doprava, aby se vyhnul vraku. Nyní obě německé lodi přenesly palbu na Prince of Wales. Prince of Wales dosáhl úspěchu. Šestá salva zarámovala Bismarck, pak ale dopadla salva z Bismarcku a nastal chaos. Na můstku byli všichni zabiti kromě kapitána Leache a spojovacího poddůstojníka. Prince of Wales teď byl na dosah torpéd z Prinz Eugena, ale těsně před vypálením se Prince of Wales otočil a plul pryč. Není divu, vždyť během 12 minut dostal zásah čtyřmi granáty z Bismarcku a třemi z Prinz Eugena. Jeden granát 380 mm a dva 203mm granáty zasáhly loď pod vodoryskou a do lodi se dostalo 400 tun vody. Další 203mm granát pronikl do přípravny střeliva, kde však nezpůsobil žádné škody. Při 9. a 13. salvě byl Bismarck zarámován, ale u nově nainstalovaných děl se objevovaly poruchy.


Děla Bismarcku v akci proti Prince of Wales po potopení Hoodu
commons.wikimedia.org

Kapitán Leach si uvědomil, že bude-li pokračovat v boji, připraví britské impérium o další cennou jednotku námořnictva. Jeho vrchní velitel admirál Tovey se nacházel se svým svazem jen 300 mil na jihovýchod odtud, proto se rozhodl položit kouřovou clonu a z boje utéct, připojit se ke křižníkům a spolu se silami admirála Toveye ho potom napadnout. Proto po vypálení 18. salvy vytvořil Prince of Wales kouřovou clonu a odplul na jihovýchod. Bylo 6:09 hodin. Admirál Wake-Walker poslal zprávu o potopení Hoodu spolu se souřadnicemi. Málokdo v Británii mohl uvěřit, že byl Hood zničen. Když se muži na Bismarcku a Prinz Eugenu dozvěděli, že potopená nepřátelská loď byl slavný Hood, propukli v nadšený jásot. Lütjens dal okamžitě zjistit škody. Z Prinz Eugena nebyly hlášeny žádné, Bismarck dostal 3 zásahy:

  1. první granát smetl do moře kapitánův člun a poškodil katapult letadla,
  2. druhý granát zasáhl střed lodi, pronikl do lodi, rozbil dynamo, vyřadil z činnosti kotelnu číslo 2 a dva kotle a způsobil částečné zaplavení této sekce,
  3. třetí granát napáchal největší škody - zasáhl levobok Bismarcku na přídi, kde byly umístěny palivové nádrže, prorazil druhou naftovou nádrž, kam vnikla voda, a poškodil sací ventily, čímž přišel Bismarck o velké množství pohonných hmot.

Teď byla zřejmá ona chyba, a to že Bismarck nedoplnil palivo v Norsku. Částečné zaplavení přídě způsobilo náklon lodi o 2 - 3 stupně dopředu a 9 stupňů doleva, takže se pravý lodní šroub ocitl nad vodou. Proto bylo nařízeno zaplavit příslušné části zádi, aby se náklon vyrovnal. Rychlost byla omezena na 28 uzlů. Lütjens měl na výběr tři možnosti:

  1. mohl se vrátit severní cestou do Norska nebo Německa,
  2. pokračovat v plavbě do Atlantiku, tam si doplnit palivo a pokračovat v úkolu,
  3. plout do některého z francouzských přístavů, tam provést opravy a potom pokračovat v napadání britských konvojů.


Bismarck vyfotografovaný z lodi Prinz Eugen po bitvě v Dánském průlivu
commons.wikimedia.org

Na britské straně se rozjela rozsáhlá akce s cílem zničit Bismarck a Prinz Eugen. Z Halifaxu v Novém Skotsku vyplula stará bitevní loď Revenge, od východního pobřeží New Founlandu plula bitevní loď Ramillies, od Azorských ostrovů těžké křižníky London a Edinburgh, od Clyde bitevní loď Rodney s torpédoborci. Všichni měli za úkol zničit Bismarck a pomstít Hood. Jen 360 mil na jihovýchod od Bismarcku byla flotila admirála Toveye s bitevními loďmi King George V. a Repulse, letadlovou lodí Victorious a křižníky.


Torpédonosné bombardéry Swordfish na palubě Victorious před útokem na Bismarck
commons.wikimedia.org

V průběhu dopoledne snížil Bismarck rychlost na 26, potom jen na 24 uzlů, aby umožnil opravy na přídi. Viditelnost se zhoršila, Bismarck zmizel v mlze a Suffolk ztratil radarový kontakt. Wake-Walker měl najednou dojem, že Bismarck změnil kurz nalevo napříč trasy Norfolku. Nařídil kapitánovi Philipsovi, aby otočil doleva o 360 stupňů, a teprve potom pokračoval původním směrem. O 40 minut později, když se mlha rozplynula, byl Bismarck jen 8 mil vpředu. Změnil skutečně kurz o 30 stupňů doleva, kdyby Wake-Walker nenařídil opsat kruh, ocitl by se Norfolk jen míli nebo dvě od Bismarcku a Prinz Eugena, kteří by jistě nepropásli šanci potopit britský křižník.

Viditelnost byla po celý den proměnlivá, někdy byl Bismarck v dohledu, jindy se ztratil, ale Suffolk opět obnovil radarový kontakt. Lütjens se rozhodl, že vyšle Prinz Eugena k samostatné korzárské činnosti a sám popluje do St. Nazaire. Mezi 18. a 19. hodinou Bismarck prudce změnil kurz vstříc britským lodím a vypálil několik ran. Mezitím Prinz Eugen nepozorovaně unikl na jihovýchod.

Krátce po 3. hodině ráno ztratil Suffolk radarový kontakt s Bismarckem, tentokrát jej však nedokázal obnovit. Bismarck po 32 hodinách sledování unikl. Stalo se tak, když se Suffolk od Bismarcku vzdaloval (lodi se dostaly do vod, ve kterých byly hlášeny německé ponorky, a proto musely plout „klikatým“ kurzem). Bismarck opsal velký kruh a poté zamířil do Biskajského zálivu. Tovey musel jednat velmi rychle a rozdělit své síly tak, aby pokryl všechny možnosti úniku Bismarcku.


Bismarckův 3⁄4 obrat 25. května 1941. Lütjensova taktika byla velmi úspěšná a zbavila ho pronásledovatelů.
commons.wikimedia.org

Skupina Wake-Walkera změnila kurz na západ, Suffolk s Norfolkem se rozdělily. Prince of Wales odplul ke skupině admirála Toveye. Sám admirál Tovey změnil kurz na jihozápad, aby kryl západní křídlo. Druhá křižníková eskadra spolu s letadlovou lodí Victorious stála v cestě možnému úniku na sever. Zhruba v tuto dobu byl přinucen Tovey odeslat na Newfoundland bitevní křižník Repulse k doplnění paliva. Do oblasti honu na Bismarck se blížila i bitevní loď Rodney s torpédoborci.

V době, kdy Suffolk ztratil radarový kontakt, byla bitevní loď Ramillies asi 400 mil jižně od jeho poslední známé polohy. Kapitán Read tedy změnil kurz tak, aby byl v co nejlepším postavení, kdyby Bismarck zamířil na jih do Atlantiku. V této době, kdy byli Britové zoufalí, protože nevěděli, kde je Bismarck, odvysílal Lütjens rozsáhlou zprávu určenou generáladmirálovi Saalwächterovi, veliteli námořní skupiny Západ sídlící v Paříži, o průběhu boje v Dánském průlivu a o účinnosti britského radaru. Zprávu zachytili i Britové, ale jen na Britských ostrovech a, bohužel pro ně, ne v Gibraltaru nebo Islandu. To znamenalo, že výsledné čáry na mapách byly téměř rovnoběžné a protínaly se jen ve dvou místech: jedno ohnisko bylo jižně od poslední známé pozice, větší ohnisko bylo na sever. Tovey a jeho štáb předpokládali, že severní průsečík (57 sš, 33 zd) je správný, a tudíž že Bismarck míří na sever. Tovey opět přeskupil loďstvo tak, aby zablokoval všechny přístupy do Severního moře. Suffolk zamířil zpět k Islandu, Prince of Wales k Dánskému průlivu, 2. křižníková eskadra a Victorious měly zajistit prostor mezi Islandem a Faerskými ostrovy, k severu zamířil i King George V.


Sir John Tovey na palubě bitevní lodě King George V
commons.wikimedia.org

Navigační důstojník na King George V. znovu zanesl souřadnice do map, provedl výpočty a zjistil, že ty první byly špatné a že Bismarck je na jihu a ne na severu, kam se žene celá flotila. Po sedmi hodinách (v 18:10) plavby špatným směrem otočilo loďstvo směr opět k jihu. Tovey musel poslat na doplnění paliva další lodě. Suffolk, 2. křižníková eskadra viceadmirála Curtise odpluly na Island, a protože letadlová loď Victorious nemohla zůstat bez doprovodu, plula s nimi. Několik hodin před nimi zamířil do přístavu i Prince of Wales. Tovey tedy přišel o jednu bitevní loď, jednu letadlovou loď a pět křižníků.

Tovey nutně potřeboval lodě, které by chránily těžké lodě před nepřátelskými ponorkami, proto byla odvelena 4. flotila torpédoborců, která doprovázela konvoj WS8B pod velením kapitána Philipa Viana. Tvořily ji lodě Cossack, Maori, Zulu, Sikh a polský Piorun. Torpédoborce ve dvě hodiny ráno opustily konvoj a zamířily k Bismarcku. Lütjens obdržel depeši, v níž ho informovali, že ho ochrání letectvo, jakmile se dostane do jejich doletu, že se 300 mil západně od Brestu formuje linie ponorek a že mu budou naproti vyslány torpédoborce. Zároveň mu velkoadmirál Raeder poblahopřál k narozeninám, které měl Lütjens 26. května.


Torpédoborec Cossack, vlajková loď kapitána Viana
commons.wikimedia.org

Nyní mohla Bismarck nejlépe napadnout letadla z Ark Royalu, plující se svazem H z Gibraltaru. Dopoledne byl Bismarck nalezen catalinou, která byla vyslána ze Severního Irska. O půl hodiny později jej nalezlo průzkumné letadlo z Ark Royalu, ale chybně jej určilo jako křižník! Proto byla vyslána další letadla, která měla určit, zda jde o Bismarck nebo ne. Tovey věděl, že pokud by Bismarck plul rychlostí jen 20 uzlů, tak ráno 27. května bude pod ochranou strojů Luftwaffe startujících z francouzských letišť. Musel tedy rychlost Bismarcku zpomalit na 15 uzlů a ještě do večera se s ním utkat. To šlo provést jen dvěma způsoby - Vianovými torpédoborci a letouny z Ark Royalu. V obou případech šlo o útok torpédy.


Letadlová loď Ark Royal s letkou bombardérů Swordfish v popředí
commons.wikimedia.org

V 14:30 odstartovaly z Ark Royalu letouny k útoku na Bismarck, ale v 13:30 odplul lehký křižník Sheffield směrem k Bismarcku, aby s ním navázal optický kontakt. To však nevěděli piloti letadel, kterým bylo řečeno, že poblíž Bismarcku není žádná britská loď. Proto když se piloti dostali do oblasti, kde se měl nacházet Bismarck, zaútočili na první cíl, který spatřili - Sheffield. Naštěstí ani jedno torpédo nezasáhlo cíl a byla objevena vada, kterou měly magnetické detonátory torpéd, a k příštímu útoku byly vyměněny za kontaktní. Krátce před 18. hodinou navázal Sheffield kontakt s Bismarckem.

V 19:19 hodin začaly letouny z Ark Royalu startovat k druhému útoku na Bismarck. Letadla se dostala nad Bismarck a ten se začal zuřivě bránit. Kličkoval, aby uhnul blížícím se torpédům, ale neunikl. Když byla kormidla v krajní poloze, byl Bismarck zasažen na zádi. Začal opisovat velký kruh směrem doleva. Byl dán rozkaz, aby se loď vrátila na původní kurz, ale přišla odpověď, že kormidla nereagují.


Jeden z letounů Ark Royal Fairey Swordfish vracející se nízko nad mořem z torpédového útoku na Bismarck
commons.wikimedia.org

Bismarck teď plul na severozápad přímo do náruče hlavních britských sil. V 21 hodin večer se vrátila letadla z útoku na Bismarck. Z výslechu pilotů letadel vyšlo najevo, že Bismarck zasáhla dvě torpéda, jedno přímo ve středu lodi a druhé zprava zasáhlo záď. Poškodilo tedy kormidla nebo lodní šrouby. Hned po útoku byli ke kormidlům spuštěni potápěči, aby zjistili rozsah škod. Vrátili se s neradostnou zprávou, že je zkřížen ovládací mechanismus kormidel. Lütjens okamžitě přislíbil Železný kříž tomu, kdo opraví poškozené ovládání lodi. Nikdo to však nedokázal.

Teď přišly na řadu Vianovy torpédoborce, které měly Bismarck sledovat. V 22:37 hlásila hlídka na Piorunu kontakt s Bismarckem, který okamžitě spustil palbu, ale torpédoborec nezasáhl. Teď se torpédoborce rozmístily ve čtverci kolem zraněného Bismarcku, vlajkový Cossack plul vzadu za Bismarckem. Torpédoborce v noci zaútočily a některá torpéda Bismarck zřejmě zasáhla. Jen náhodou nebyl žádný z torpédoborců potopen, i když Němci měli velmi dobrou mušku. Polský Piorun se musel otočit a odplout do přístavu, protože mu docházelo palivo.


Bismarckova palba z hlavní baterie v průběhu bitvy
commons.wikimedia.org

Lütjens si dal na můstek zavolat korvetního kapitána Schneidera a předal mu Rytířský kříž, který mu byl udělen Hitlerem za potopení Hoodu. Lütjens už věděl, jaký osud je mu připraven, a tak se pokusil zachránit deník lodi. Na lodi se nacházeli důstojníci Luftwaffe a letadla Arado, kterými měl být lodní deník dopraven do Francie. Při pokusu o start se však ukázalo, že je poškozen startovací mechanismus, a letadla tedy nemohla odstartovat. V 7:10 vyslal Bismarck depeši, ať připluje ponorka zachránit lodní deník. Ponorka se však neobjevila. V 8:43 měl King George V. a Rodney Bismarck na dohled. Lütjens věděl, že je konec, a tak nechal otevřít sklady potraviny, aby si každý mohl vzít, co se mu zalíbí.


Lütjensova závěrečná zpráva informující německé velení o jeho záměru bojovat proti nepříteli až do konce
commons.wikimedia.org

Poprava

V 8:47 zazněly první výstřely z děl Rodney, o minutu později začal pálit i King George V. Bismarck vypálil dvě minuty po britských lodích a zaměřil se na Rodney, neboť jeho děla ráže 406 mm představovala větší nebezpečí než 365 mm děla King George V. První dvě salvy Bismarcku byly nepřesné, ale třetí dopadla již dost blízko lodi. V 8.59 byl Bismarck poprvé zasažen.


Salva z děl bitevní lodi Rodney
commons.wikimedia.org

King George V. využil zaměření palby na Rodney a přiblížil se k Bismarcku na 16 000 yardů. V 9:05 byl Bismarck zasažen podruhé a v 9:09 potřetí. Od severu se přiblížil křižník Norfolk a také začal pálit po Bismarcku. Bismarck byl pod palbou tří britských lodí, jeho palba začala být nepřesná, protože jeden z prvních zásahů vyřadil centrum koordinující palbu dělových věží. Pak Bismarck dostal další zásah, který trefil můstek a zabil admirála Lütjense.


Rodney střílí na v dálce hořícího Bismarcka
commons.wikimedia.org

Od jihu připlul těžký křižník Dorsetshire, který doprovázel konvoj plující do Anglie. V 9:15 tedy začal pálit po Bismarcku i Dorsetshire. King George V. a Rodney míjely Bismarck, Rodney vypálil šest torpéd, ale ani jedno nezasáhlo cíl. Britské lodě teď musely kolem Bismarcku různě kličkovat, protože jeho rychlost byla minimální, a přizpůsobit mu rychlost nemohly kvůli přítomnosti německých ponorek, kterým by posloužily jako snadný cíl. Z Bismarcku se stal plovoucí vrak, který hořel na mnoha místech. Kapitán Lindemann ale stále nevydal rozkaz k opuštění lodi, stále na stěžni vlála německá válečná vlajka.


Hořící a potápějící se Bismarck
commons.wikimedia.org

Admirál Tovey začínal být nervózní, neboť se Bismarck stále nechtěl potopit. Zde se ukázala dokonalost jeho konstrukce. Rodney se přiblížil k Bismarcku na 3 000 yardů a vypálil dvě torpéda, jedno zasáhlo. Totéž udělal i Norfolk a také zasáhl cíl. Admirál Tovey se rozhodl, že po dvou hodinách bitvy je Bismarck vyřízen, a tak v 10:15 vydal rozkaz vrátit se do Anglie.

I když bylo za dvě hodiny trvající "popravy" vypáleno 380 granátů 406 mm z Rodney, 339 granátů 356 mm z King George V., 527 granátů 203 mm z Norfolku, 254 granátů 203 mm z Dorsetshire, 716 granátů 152 mm z Rodney, 660 granátů 133 mm z King George V., vrak Bismarcku se stále držel na vodě. Měl jej dorazit Dorsetshire. V 10:20 vypálil dvě torpéda do pravoboku a jedno do levoboku. Teprve teď dal kapitán Lindemann rozkaz k opuštění lodi.V 10:36 se Bismarck převrátil na pravou stranu a po chvíli zmizel v hlubinách Atlantiku. Bylo to v pozici 48° 09´ sš 16° 0´7 zd.


Námořníci z Bismarcku jsou vytahování na Dorsetshire
commons.wikimedia.org

Z posádky 2 400 mužů bylo zachráněno pouhých 117 mužů. Několik dní po potopení Bismarcku Britové potopili další lodě účastnící se operace Rheinübung. Byly to zásobovací lodě, které mohly Bismarck a Prinz Eugena udržet na moři více než rok, aniž by musely plout do přístavu. Prinz Eugen dorazil do Brestu 1. června, kde zůstal až do února 1942.


Mapa zobrazující pohyby Prinze Eugena, Bismarcka a pronásledujících lodí
commons.wikimedia.org

Jako jediná velká německá loď přežil Prinz Eugen válku a byl předán Američanům jako válečná kořist. Ti jej potopili při pokusech s atomovými zbraněmi v Tichém oceánu. Bismarck byl objeven 9. června 1989 expedicí Roberta Ballarda v hloubce 4 700 metrů asi 400 mil od Francie.

King George V. plnil v průběhu války spoustu dalších úkolů, ze služby byl vyřazen roku 1958. Prince of Wales spolu s Repulse byly potopeny východně od Malajska japonskými letouny z 23. letecké flotily. Ark Royal byla potopena východně od Gibraltaru ponorkou U-81. Dorsetshire byl potopen spolu s těžkým křižníkem Cornwall jihozápadně od Cejlonu letouny 1. leteckého loďstva Japonska. Většina ostatních lodí přežila válku a posléze byla vyřazena.

Podobné články

Další články autora

Autor : 🕔10.04.2021 📕3.078