Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 1. Vůdcovství a autorita

Autor: Bc. Matěj Kurzweil 🕔︎︎ 👁︎ 22.634

1 Vůdcovství a autorita

1.1 Pojem vůdcovství a typy autority

Není vůdce jako vůdce. Každá vůdčí osobnost může tento status získat jiným způsobem a také se může vyznačovat svým osobitým stylem vůdcovství. Již od vzniku civilizace se formovaly vůdčí osobnosti, ať už to byl kmenový náčelník, král, císař, v „moderní době“ prezident nebo názorový vůdce[1]. Ve 20. století se vědci po celém světě začali podrobněji zabývat tímto fenoménem. Základy jim poskytly spisy řeckých filosofů, zejména Platóna a Aristotela, ale i pozdější díla jako jsou Machiavelliho Vladař, Leviathan Thomase Hobbese nebo Dvě pojednání o vládě od Johna Locka. Podrobnějším psychologickým zkoumáním jednotlivých vůdců zjistili, že se v historii opakovaly podobné vzorce chování, a podle nich stanovili několik základních stylů vůdcovství. Než je zde podrobněji přiblížíme, musíme si ujasnit, co přesně vůdcovství je. Z těch mnoha definic, které jsou dostupné, můžeme vyvodit, že obecně přijímaná definice vůdcovství zní asi takto: „Vůdcovství je umění ovlivňovat druhé tak, aby ochotně usilovali o dosažení skupinových cílů“. Ano, tato definice by byla správná, ale přesto v ní chybí určité principy, které jsou pro vůdcovství typické. Nyní uvedeme slovníkovou definici pojmu vůdcovství a porovnáme ji s prvně uvedenou.

Vůdcovství je vzájemným vztahem mezi dvěma či více členy skupiny, která zpravidla zahrnuje strukturování a restrukturování určité situace a také vnímání a očekávání členů. Vůdcové jsou hybnou silou změn, jsou to jedinci, jejichž jednání má na ostatní podstatně větší vliv než je vliv jednání ostatních lidí na vůdce. Vůdcovství se projevuje, když jeden člen skupiny modifikuje motivaci nebo pravomoci ostatních ve skupině.[2]

Reklama

Dá se tedy říci, že je vůdcovství zvláštní způsob lidských vztahů, a přesněji, že je vztahovým vlastnictvím dané skupiny. Z toho vyplývá, že je vůdcovství především vztahový termín a jeho existence je podmíněna existencí stoupenců na jedné straně a vůdce na straně druhé. Sám o sobě tedy vůdce nemůže existovat, i když by si to mnoho lidí mohlo mylně myslet. V tom případě se mohou objevovat vůdčí schopnosti a předpoklady u nějaké osoby, ale k tomu, aby je mohla rozvíjet a stát se vůdcem, je potřeba stoupenců, kteří ho budou následovat. Další podmínkou vzniku vůdcovství je přítomnost takové situace, která vyžaduje řešení nebo nějaké konání. Když se neděje nic, co by vyžadovalo zásah vůdce, tak ani nemůže vůdcovství vzniknout.

Poté, co jsme objasnili pojem vůdcovství, můžeme plynule přejít na různé styly vůdcovství a typy autority. V dnešní době existuje nespočet různých stylů, které jsou rozděleny podle rozličných kritérií. My se tedy zaměříme pouze na několik základních stylů vůdcovství, které jsou rozčleněny podle psychologických vlastností vůdce. Než se k těmto stylům dostaneme, přiblížíme základní typy legitimní autority, neboť jedinec musí nejdříve získat moc (autoritu), aby se z něj stal vůdce a mohl se dále realizovat. Je to jeden z prvních kroků dlouhého procesu, jak se stát historicky signifikantním vůdcem.

Podle Maxe Webera[3] existují 3 typy legitimní autority. Prvním z nich je legální autorita, která je založena na racionálních základech, na všeobecně přijímaném systému zákonů a pravidel, které obyvatelstvo bezvýhradně uznává. Jedná se tedy o stát, který je řízený administrativou a má podrobně rozdělené sféry vlivu různých složek státu s výběrem kandidátů na různé pozice podle jejich kvalifikace. Vůdce disponující legální autoritou se ke své funkci dostal v souladu s platnými zákony a jeho autorita je právně nezpochybnitelná. V dnešní době je tento typ autority nejčastější. Naopak tradiční autorita je založena na společenských zvycích a tradicích. V tomto typu autority je akceptováno zvykové právo jednotlivce či skupiny, které je opravňuje k získání mocenské funkce, a toto právo se nesetkává s odporem podřízených. Tato tradiční autorita je většinou praktikována v náboženské, posvátné nebo duchovní formě, dobře zavedené a pomalu se měnící kultuře, nebo kmenové, rodinné či klanové sociální struktuře. Dominantním vůdcem zde může být kněz, klanový náčelník, hlava rodiny nebo jiná patriarchální postava. V mnoha případech je tradiční autorita podpořena mýty nebo spojitostí s posvátnými předměty (například kříž). V historii to byla nejčastější forma autority ve vládě. Příkladem je král a královna v britské monarchii, kteří musí patřit k určitému rodu, aby mohli zastávat tuto pozici. Posledním typem je charismatická autorita, která je spojena s oddaností lidu vládě výjimečného jedince. Takovýto jedinec v sobě musí mít něco jedinečného, čímž může být etická, heroická, nebo náboženská bravura. Charismatičtí vůdci jsou posloucháni, protože k nim lidé cítí silné emocionální pouto. Tento vztah je většinou způsoben unikátními schopnostmi a aurou, kterou charismatický vůdce oplývá. K otázce charismatu se však dostaneme později.[4]

V předchozím odstavci jsme vysvětlili, jakým způsobem může jednotlivec získat moc a vůdčí pozici, takže se můžeme posunout k další fázi, kterou je samotné vůdcovství. Pro potřeby této práce však musíme rozdělit chápání politického vůdcovství do dvou odlišných kategorií. Politickým lídrem můžeme v širším pojetí označit každého člověka, který je v čele nějaké politické strany, státní instituce nebo vede nějakou nevládní organizaci či jinou nátlakovou skupinu. Vliv těchto osob není většinou absolutní a je založen na institucionálním základu. Užší pojetí vůdců nám popisuje jedince, kteří jsou většinou hlavními představiteli státu nebo jiné sociální skupiny a svou moc odvozují od síly své osobnosti a výjimečných schopností. Navíc mají své přesvědčené stoupence, kteří je uznávají a plně podporují, kdežto vůdce v širším pojetí má spíše méně přesvědčené voliče. Ve zbytku textu se tedy budu věnovat převážně vůdcům v užším pojetí, které můžeme také označit za ty „pravé vůdce“. Nyní si však už řekneme něco ke stylům vůdcovství. V následující kapitole jsem vycházel zejména z děl Psychologie vůdcovství od Lukase a Smolíka a Leadership od Johna Adaira.

1.2 Styly vůdcovství

1.2.1 Transakční a transformační vůdcovství

Tyto dva styly, dnes již všeobecně známé díky publikacím Jamese Burnse (např. 1995), se odlišují v podobě vztahu mezi vůdcem a vedenými. Transakční styl vůdcovství se vyznačuje tím, že vztah mezi vůdcem a jeho stoupenci je založen na směně. Tato směna může mít podobu politickou, ekonomickou či psychologickou. Motorem tohoto vztahu je fakt, že každá strana chce ze spolupráce získat něco pro sebe. Nejzákladnějším příkladem je odměna, kterou vůdce nabídne vedeným za to, že pro něj splní zadaný úkol. V tomto případě dosáhnou obě strany nějakého zisku. Transakční vůdce bývá zpravidla férový, zodpovědný a upřímný. Musí dbát také na to, aby zde existoval jasný řetěz příkazů a nařízení. Proto pracuje takovým způsobem, že vytváří přehledné struktury, ve kterých je jeho lidem jasné, co mají dělat, jaký výsledek se od nich očekává a jak budou na konci odměněni. V moderní době k tomu také výrazně slouží smlouvy, které vůdce s vedenými předem uzavírá. Tento styl je považován za velmi konzervativní, protože neumožňuje vnést do společnosti nějakou sociální změnu. Za představitele transakčního vůdcovství byli považováni například Charles de Gaulle a Joseph McCarthy.[5]

Transformační styl vůdcovství můžeme naopak vyjádřit vztahem, kdy jsou jedinci v určité skupině či společnosti spojeni za účelem dosažení společných cílů a podporují se navzájem stejným dílem. Transformační vůdce by měl své stoupence inspirovat, intelektuálně stimulovat a chovat se ke každému s individuální úctou. Motivace dosahuje tak, že jednotlivcům vysvětlí důležitost dílčí práce v rámci dosažení celkového úkolu a přesvědčí je k pozvednutí osobních zájmů nad zájmy celé skupiny. Vůdce má o své stoupence upřímný zájem a dělá vše pro to, aby byli v plnění svých úkolů úspěšní. Jedním z problémů transformačního vůdcovství však může být záměna pravdy a reality s vášní a sebejistotou. Ačkoliv mnoho důležitých skutků je dosaženo právě díky zapálenosti a vášni vůdce a jeho stoupenců, v historii se objevili vůdci, kteří tímto způsobem dovedli své stoupence ke špatnému konci. Jedním z nich je i Adolf Hitler, kterému jsou z části přiřazovány transformační vlastnosti. Transformační vůdci mají často velkou vizi, ale chybí jim potřebná znalost detailů, což se poté ukáže jako velký problém. Nebo pokud se dostanou do společnosti, která transformovat nepotřebuje, lidé jsou zde spokojeni, a vůdce má potřebu své stoupence transformovat a pozvedat, tak mohou být frustrovaní svým neúspěchem. Stanou se oběťmi svého vlastního nadšení. Vůdce by tedy měl být vyzrálý a zkušený, aby se těmto nástrahám dokázal vyhnout. Je potřeba, aby měl vlastnosti, které mu pomohou strhnout stoupence na svou stranu. Mezi takové vlastnosti patří zejména charisma, o kterém pojednáme více v následujícím odstavci, neboť transformační vůdcovství úzce souvisí s vůdcovstvím charismatickým. Jestliže jsme u transakčního stylu vůdcovství hovořili o vedených, tak transformační vůdce má již skutečné stoupence a následovníky. Mezi příklady transformačních vůdců patří Mahátma Gándhí nebo Barack Obama.[6]

1.2.2 Charismatické vůdcovství

S pojmem charisma se setkáváme velmi často, ale většina lidí má o charismatu pouze vlastní nedostatečné představy a měli by problém charisma charakterizovat. Tím základním předpokladem je určitá aura, kterou by měl okolo sebe pravý vůdce vyzařovat. Mohli bychom to také nazvat kouzlem osobnosti nebo přitažlivostí. Slovo charisma pochází z řečtiny a v překladu znamená obdarovaný. Ve slovníku se můžeme dočíst, že se za charisma považuje duchovní síla nebo vlastnost, která člověku dává vliv nebo moc nad velkým počtem lidí.[7] Jak ale můžeme takovéto charisma získat? Bohužel se nejspíše získat nedá. Většina lidí se domnívá, že se člověk musí s charismatem narodit. Tito lidé okolo sebe vyzařují zvláštní magnetismus, který nemá základ ve fyzických atributech toho člověka. Již z řeckého významu slova charisma je patrné, že musíme být touto vlastností obdarováni a nemůžeme k ní tedy přijít vlastním snažením. Je to dar, který člověku poskytuje určitý druh autority a tato autorita nevyplývá ze společenského postavení, ani například z bohatství. Charismatičtí lidé se navíc projevují příjemným hlasem a schopností upravit rytmus a důraz svého projevu, tak aby se synchronizovali se svými posluchači. Všechny tyto detaily dopomáhají člověku k tomu, aby se z něj mohl stát charismatický vůdce. Lidem okolo něj tyto vlastnosti imponují a mají tendenci se často okolo vůdce pohybovat a naslouchat mu. V této fázi již není problém přesvědčit tyto lidi o svých názorech a postojích, jelikož se s vůdcem cítí emocionálně spojeni a jsou ochotni konat věci pro blaho skupiny. Když k tomu vůdce připojí nějaký řád a pravidla, tak se jeho ideologie může dochovat mezi jeho stoupenci i po jeho smrti.

Reklama

Opravdoví charismatičtí vůdci to ovšem zpočátku nemají někdy vůbec lehké. Lidé je začnou uznávat a následovat pouze v případě výrazných historických událostí. Důvodem zpravidla bývá jistá nedůvěra lidu vůči výrazným vůdčím typům, protože jejich výjimečné vlastnosti a silná osobnost často berou moc mnoha jiným. Takto koncentrovaná moc v rukou silného jedince poté může být lehce zneužita. V zavedených demokratických společnostech proto nejsou charismatičtí vůdci tolik vítáni, neboť by s sebou mohli přivést změny zavedeného pořádku, který většině obyvatel vyhovuje a se kterým jsou spokojeni. Na základě historických událostí dokonce můžeme říci, že se opravdoví charismatičtí vůdci dostávají k moci pouze v krizových situacích, když je lid potřebuje. Než takováto krize nastane, jsou tyto osobnosti většinou normálními obyčejnými lidmi a často mohou být považováni i za psychicky narušené. Tato psychická narušenost však může dát základ výjimečným schopnostem takového jedince v době krize a zajistit mu již diskutovanou odlišnost. Charismatické vůdce si většinou představujeme v tom dobrém světle. Zde je ovšem potřeba se zmínit i o negativním pojetí charismatických vůdců. V našich dějinách mnoho jedinců dokázalo, že je možné s pomocí vlastního charismatu přesvědčit lid, aby vůdce následoval a dopomohl mu k dosažení cíle, který byl nemorální a zlý.

Lidé mají někdy problém rozlišit vůdcovství charismatické a transformační, hlavně protože obě mají společnou jasnou vizi, která následovníky sjednocuje. V čem se tedy liší? Vize charismatického vůdce je založena zejména na jeho výjimečných schopnostech, kterými jsou sebevědomí, účinná komunikace, vášeň a entuziasmus. Lidé vidí hlavně ikonu, která je inspiruje. Naopak transformační vůdce se zaměřuje více na vztah mezi ním a jeho stoupenci. O své vizi je přesvědčí důkladnou motivací a intelektuálním stimulováním, takže se ze stoupenců stávají spíše účastníci než pouze následovníci, jak tomu je u charismatického vůdcovství. Transformační vůdce si dokáže se svými stoupenci vytvořit silné osobní pouto, kdežto na charismatického vůdce nahlížejí jeho následovníci jako na vzdálenou osobu, která v sobě nese určitý punc nadlidskosti. Tato nadlidskost je většinou udržována odstupem a nepřístupností vůdce, který by častým stykem se svými stoupenci mohl toto kouzlo ztratit. Naopak transformační vůdce si dokáže udržet svoji vůdčí pozici, i když se s nimi setkává každý den. Často jim nabízí i symbolický podíl na vedení, aby jim dodal pocit, že se i oni podílí na chodu společnosti. Díky tomuto přístupu nejsou pouze oddanými, zaslepenými a charismatem přitahovanými stoupenci, jako tomu je u charismatického vůdce. Mezi charismatické vůdce můžeme zařadit Napoleona Bonaparta, Alexandra Velikého nebo Lawrence z Arábie. [8]

1.2.3 Ideologické vůdcovství

Stejně jako charismatické a transformační i ideologické vůdcovství je postaveno na konkrétní vizi. Tato vize je však vytvořena s ohledem na postoje a hodnoty, které vůdce zastává, tedy na jeho ideologii. Vůdce se orientuje více na minulost, kde získává již ověřené hodnoty. Tyto hodnoty se snaží aplikovat na své stoupence a udržovat je. Není určen žádný konkrétní cíl, jehož splnění by vůdce od svých stoupenců požadoval. Jediným a hlavním úkolem bývá udržování čistoty této ideologie. Vůdce, který většinou patří k typu konzervátor[9], není svými stoupenci sám o sobě brán jako idol, ale charakterizuje ideologii, kterou tito lidé chtějí následovat. Zajímavé je i srovnání ideologického vůdcovství s vůdcovstvím charismatickým. Za určitých podmínek totiž může být ideologické vůdcovství stejně účinné jako charismatické. Tyto podmínky mohou nastat například při sjednocování národa nebo při různých revolučních hnutích. V případě ohrožení sociální skupiny jsou lidé ochotni přinášet oběti. Tyto oběti však nepřinášejí kvůli osobnosti svého vůdce, jak by tomu bylo u charismatického vůdcovství, ale kvůli hodnotám a názorům, které tato skupina sdílí. Ideologie se zde tedy posouvá nad vrchol hodnotového žebříčku.[10]

V poslední době se začal objevovat názor, že je ideologické vůdcovství nebezpečnější a násilnější než ostatní typy vůdcovství. Ideologičtí vůdci se často natolik ponoří do hodnot, které uznávají, že neberou ohledy na potřeby skupiny, kterou ovládají. Dnes tuto myšlenku můžeme aplikovat na různé teroristické organizace, kde mnoho vůdců přesvědčuje své stoupence, aby položili vlastní život za prosazení myšlenek jejich ideologie. Když vůdce disponuje i vlastnostmi charismatického vůdce, může vzniknout velmi nebezpečná kombinace. Nebezpečí spočívá zejména v tom, že většina ideologií má kořeny v minulosti. To znamená, že na světě existují lidé, kteří mají k určitým ideologiím z historického hlediska bližší vztah, ať to jsou ideologie založené na náboženství, etniku nebo politice. V moderní době vyvstává velké riziko, že by se mohl objevit silný vůdce, který by u svých stoupenců podnítil jim blízkou ideologii, což by mohlo vést k násilným konfliktům. Příkladem je právě Usáma bin Ládin a jiní lidé, kteří si špatně vyložili pojem svatá válka. Ideologické vůdcovství tedy může být dobré a nenásilné, ale i špatné a násilné. Záleží vždy na ideologii, která je propagována, a na její interpretaci.

1.2.4 Totalitářské vůdcovství

Tento styl může být typem určitého ideologického vůdcovství, kdy vůdce využívá ideologii k ovládnutí veškerého dění v oné společnosti. Takovýto vůdce se téměř nikdy nepřizná ke svému pochybení, ani nestrpí jakoukoliv kritiku od svých stoupenců. Ať řekne cokoliv, i když to zní naprosto absurdně, jsou jeho slova vždy správná a nezpochybnitelná. Totalitářské vůdcovství je zaměřeno na zneužívání čisté moci vůdcem a nedá se považovat za vůdcovství v pravém slova smyslu, protože jde spíše o jednostranný akt ze strany vůdce (diktátora). Lidé takovéhoto vůdce většinou nenásledují dobrovolně, ale jsou k tomu donuceni různými prostředky. Neexistuje zde téměř žádné ztotožnění s vůdcem a jeho názory, takže si vůdce musí udržovat své stoupence silou.

Stoupence totalitářského vůdce můžeme rozdělit do několika skupin. Vždy se najdou lidé, kteří s vůdcem souhlasí a přijímají jeho názory za své. Tato skupina se dá nazvat pravými stoupenci. Většinou mají výhodu v tom, že se pohybují v nejbližším okolí vůdce a z tohoto vztahu pro ně vyplývají jistá privilegia. Úspěchy vůdce jsou často závislé na tom, jak velká je tato skupina a kolik lidí dokázal přesvědčit o správnosti své ideologie. Další skupina uznává ideologii vůdce a podporuje ho vyloženě z pragmatických důvodů. Jejich cílem je dosažení osobního prospěchu nebo částečného podílu na moci. Vůdce se však na tuto část stoupenců nemůže v nejtěžších chvílích spolehnout, jelikož budou následovat vždy pouze toho, kdo je zrovna u moci. Zbylou skupinu, která je početně největší, tvoří lidé, kteří jsou nuceni k určitému chování. Jejich vztah s vůdcem je založen na strachu a nejistotě, které pramení z donucovacích prostředků vůdce. Tím se vytrácí jeden ze základních atributů správného vůdce, kterými jsou pocit bezpečí a jistoty poskytované stoupencům, a z vůdce se stává diktátor. V této fázi se může zformovat skupina lidí, kteří svého vůdce nenásledují a dokonce se mu postaví. Tito lidé ovšem musí počítat s diskriminací nebo i ohrožením života. Pokud je však tato skupina dostatečně silná, tak se může pokusit svrhnout vůdce - diktátora. Tento styl vůdcovství je tedy nedemokratický a v moderní době již málo vídaný. Mezi totalitářské vůdce patřili například J. V. Stalin nebo Sadám Husajn.[11]

1.2.5 Pragmatické vůdcovství

Reklama

Pragmatický vůdce většinou nepředkládá nějakou konkrétní vizi, jeho silnou stránkou jsou jeho vědomosti a schopnost rychle a účinně reagovat. Má přehled o tom, jak funguje sociální systém a jeho procesy, a ví, jak se má chovat k lidem. Je důležité, aby pragmatický vůdce uměl efektivně komunikovat se svými stoupenci a uměl jim srozumitelně předat své myšlenky, čímž si získává jejich důvěru. I když nepředkládá žádnou vizi, tak dokáže správně identifikovat problémy ve společnosti a spolehlivě na ně reagovat. Umí se vcítit do pocitů svých stoupenců a určit jejich potřeby. Jím navrhovaná řešení nejsou náročná na angažovanost jeho stoupenců, ale přitom jsou efektivní. Pragmatický vůdce nedisponuje konkrétní vizí nebo takovými schopnostmi jako charismatičtí vůdci, ale dokáže si získat stoupence právě svou srozumitelností a praktičností při řešení dílčích problémů. Na rozdíl od charismatických a ideologických vůdců nemá takové stoupence, kteří by byli ochotni položit za něj život. Nikdy je totiž netlačí do žádných extrémů a je si vědom svých možností. Díky tomu je však pragmatické vůdcovství většinou mírumilovné a ekonomicky efektivní.

Důležitými vlastnostmi, kterými by měl pragmatický vůdce disponovat, jsou komunikace, intuice a chladnokrevnost. Intuice je schopnost okamžitě rozpoznat, o co v daném případě jde. Tento proces probíhá bez zásahu nějakého rozumového procesu. Je to rychlé a okamžité proniknutí do podstaty věci bez delších úvah a analýz. Důležité je si však uvědomit, že je intuice založená na zkušenostech a předchozím rozumovém uvažování. To především znamená, že by měl být vůdce inteligentní a moudrý, aby si dokázal spojit věci do souvislostí. Do svých rozhodnutí nevkládá emoce, důležitá rozhodnutí je potřeba dělat chladnokrevně a rychle. Komunikační schopnosti mu pak pomáhají tato rozhodnutí obhájit a vysvětlit před svými stoupenci. Mezi pragmatické vůdce řadíme Benjamina Franklina a Winstona Churchilla.[12]

1.2.6 Heroické vůdcovství

Heroický vůdce má podobný vliv jako charismatický vůdce, ale své názory neprosazuje pomocí charismatu. Pro své stoupence představuje spíše symbol. Na počátku svého působení se většinou prokáže výraznými hrdinskými činy, které se dostanou do povědomí mnoha lidí a právě ti si z něj později udělají svůj ideál. Heroický vůdce se často vyskytuje tam, kde je potřeba nějaká společenská změna a lidé čekají na jedince, který by tuto změnu vyřešil. Tehdy se ukáže hrdina, který svým činem dodá impuls ostatním, aby začali také jednat. Stoupenci poté jednají ve jménu svého ideálu (hrdiny). Takovéto vůdcovství v době potřeby se někdy nazývá také krizové. S heroickým vůdcem jsou spjaty určité charakteristiky. Často má odlišné normy než většina společnosti a jeho výskyt je spojen s neodkladnými společenskými změnami. Nenechá se vtáhnout do standardních politických tahanic, je spíše samotářem, který pohrdá zákony, rituály a zažitými pravidly politiky. Takový vůdce se dá tedy spíše považovat za rebela, nonkonformistu, jenž nerespektuje zažitá pravidla a společenský řád. Svým chováním a jednáním často rozděluje veřejnost na lidi, kteří ho buď milují, nebo nenávidí.

Heroickými vůdci můžeme v určitých situacích nazývat i vůdce ideologické nebo pragmatické. K této přeměně dochází, když se vůdce prokáže takovými činy, které jsou vnímány jako odvážné a výjimečné a národu či státu přinesou nějaký profit. Tento profit může být materiální nebo psychologický. Heroickým vůdcem se člověk nestane na tak dlouho dobu, jako tomu je u většiny ostatních vůdcovských stylů. Status heroického vůdce trvá pouze, než je dokončena celospolečenská změna. Poté již heroický vůdce není potřeba a stává se z něho pouze symbol (hrdina). Například Martin Luther King byl ukázkovým příkladem heroického vůdce. Objevil se znenadání právě, když ho afroamerická komunita potřebovala, a nastartoval chod událostí, které vedly ke zlepšení pozice afroameričanů v USA. V moderní době se na nějakou dobu stali heroickými vůdci i Vladimír Putin a George W. Bush. Putin reagoval na teroristické útoky v roce 1999 rázným vojenským útokem v Čečensku a Bush reagoval podobně po útocích 11. září 2001. Oba si tímto vysloužili obdiv a úctu svého lidu a na čas se stali hrdinskými vůdci svých národů.[13]

1.2.7 Revolucionářské vůdcovství

Revolučním vůdcem se stane jedinec, který se v průběhu revolučního hnutí dostane do popředí. Vliv takového vůdce může být založen na jeho charismatu, na síle představované ideologie nebo i na pragmatických schopnostech, kterými řeší vzniklé problémy. Přesto se revolucionářské vůdcovství vymezuje mezi ostatními styly určitými specifiky. Pro revolučního vůdce je velice důležitá schopnost flexibility, aby mohl v různých fázích revoluce měnit svůj vůdcovský styl. To se vztahuje zejména na dobu průběhu revoluce a dobu, která následuje po ní. V průběhu revoluce zastává vůdce názor, že existují pouze dvě strany konfliktu – ta jeho správná a opozice, která je ta špatná. Vůdce je v určitém smyslu fanatikem, který musí podřídit vše tomu, aby dovedl revoluci ke zdárnému konci, vítězství. Po skončení revoluce a ustanovení vlády je však potřeba vytvořit novou státní strukturu a integrovat do ní i skupiny, které dříve byly proti revoluci. Zde tedy musí vůdce prokázat své pragmatické a charismatické schopnosti, aby se mu podařilo zavést nový fungující pořádek. Pokud se však s touto skutečností nechce smířit a nepřátelé pro něj zůstanou nepřáteli i po revoluci, tak často dochází k tomu, že se do jeho stylu vůdcovství dostanou prvky totalitářského vůdcovství. V takové situaci může aplikovat prvky teroru na dříve nepřátelské skupiny obyvatelstva. Typickým revolučním vůdcem je Fidel Castro.[14]

Na závěr kapitoly se zmíním ještě o legislativním vůdcovství, které je výhradně politické. K legislativním vůdcům patří především prezidenti, jejichž pravomoc je určována legislativními procesy. Tento uměle vytvořený styl slouží hlavně k zabránění zneužití moci. To však neznamená, že by se nemohli stát vůdci charismatickými či heroickými.

Poznámky

[1] Názorový vůdce (opinion leader) – osobnost, jejíž myšlenky a chování slouží jako vzor ostatním a mají na ně značný vliv

[2] Lukas, J., Smolík, J. Psychologie vůdcovství – Lídři a uplatňování moci, str. 75

[3] Kilcullen, J. Max Weber: On bureaucracy - http://www.humanities.mq.edu.au/Ockham/y64l09.html (10. 4.2011)

[4] Henry, K. Max Weber's Typology of Forms of Authority - Traditional, Rational-Legal, and Charismatic - http://ezinearticles.com/?Max-Webers-Typology-of-Forms-of-Authority---Traditional,-Rational-Legal,-and-Charismatic&id=507723 (10. 4. 2011)

[5] Management Study Guide Transactional leadership theory - http://www.managementstudyguide.com/transactional-leadership.htm (10. 4. 2011)

[6] Management Study Guide Transformational leadership theory - http://www.managementstudyguide.com/transformational-leadership.htm (10. 4. 2011)

[7] Dictionary - http://dictionary.reference.com/browse/charisma (10. 4. 2011)

[8] Lukas, J., Smolík, J. Psychologie vůdcovství – Lídři a uplatňování moci, str. 80-83

[9] Konzervátor – typ vůdce, který je poměrně autoritativní, udržuje stávající pořádek a od následovníků vyžaduje hlavně dodržování pravidel; staví na obecně zažitých hodnotách a změny, které nejsou zcela nutné, odmítá.

[10] Lukas, J., Smolík, J. Psychologie vůdcovství – Lídři a uplatňování moci, str. 83

[11] Lukas, J., Smolík, J. Psychologie vůdcovství – Lídři a uplatňování moci, str. 83-84

[12] Adair, J. Leadership – Učte se od velkých vůdců, str. 63 - 86

[13] Lukas, J., Smolík, J. Psychologie vůdcovství – Lídři a uplatňování moci, str. 85-86

[14] Lukas, J., Smolík, J. Psychologie vůdcovství – Lídři a uplatňování moci, str. 86-87

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více