Speciální útočné jednotky Japonska v WWII

Autor: Fantan 🕔︎︎ 👁︎ 24.835

Vznik kamikaze

Dne 19. října 1944 se na základně 201. Kókútai císařského námořního letectva v Mabalcatu na Filipínách sešla skupina vyšších důstojníků.

Byli to admirál Takidžiro Oniši s příkazníkem poručíkem Meidži, kapitán I. třídy Rikihei Inoguši - starší štábní důstojník 1. Kókú kantai, komodor Asaiči Tamai - výkonný důstojník 201. Kókutai, komodor Sadadzu Jošioka - letecký operační důstojník 201. Kókutai a poručíci Ibuši a Jokojama - velitelé jednotlivých letek útvaru.

Reklama

Poradu vedl admirál Oniši, který rozebral neúspěch námořnictva, jemuž se nedařilo ničit nepřátelskou flotilu a bránit vylodění a vylovil přesvědčení, že tento úkol může a musí splnit námořní letectvo. Přítomní předkládali návrhy, které Oniši odmítl jako málo účinné a nato předložil návrh svůj.

Pro stoprocentní zničení cíle navrhl, aby jednotliví piloti s letadlem vyzbrojeným zavěšenou pumou na cíl přímo nalétli a narazili do něj. Obětovali by sice nejen letadlo, ale i svůj život, ovšem jejich oběť by zaručovala zničení cíle. Svůj návrh podložil Imperiální přísahou a kodexem Bušidó.

Trumfem jeho argumentace byl čin viceadmirála Masabumi Arimy, velitele 201. Kókútai. Ten, když viděl neúspěšnost letadel své první útočné vlny, nasedl do letadla a v čele zbylých strojů napadl americké uskupení, blížící se k Filipínám. Nad cílem pak pronesl slova, která použil Oniši při prosazování svého návrhu: „Rozhodl jsem se, že přímým útokem osobně potopím nepřátelskou letadlovou loď. Tak mi velí má samurajská čest a zásady bojové etiky. Konejte proto také tak! Ať žije Jeho Jasnost císař a Japonsko!

Svůj záměr však Arima nesplnil, protože při střemhlavém letu se na jeho letadle utrhl stabilizátor a neřiditelný stroj se zřítil do moře, aniž zasáhl jakoukoli loď. O Oniši nevěděl, ale zřejmě to ani nebylo podstatné. Důležitý byl záměr takový útok provést a vnitřní pohnutky, které k němu vedly - dobrovolná smrt pro císaře a Japonsko v době jeho ohrožení. To byly stimuly, jimiž byl ovládán i sám Oniši.

Účastníci porady návrh přijali s nadšením a děkovali Onišimu, že si pro tento záměr vybral právě jejich Kókútai - jednu z nejzkušenějších jednotek námořního letectva. Japonská letadla v této fázi války již dávno nedosahovala kvalit amerických strojů a byla jimi krutě decimována. Piloti v hořících strojích umírali, aniž mohli nepříteli nějak ublížit. I z racionálního hlediska byly proto sebevražedné nálety přijatelné. Už předtím v mnoha případech císařští vojáci - pěšáci, námořníci i letce v bezvýchodné situaci volili sebevražedný útok. Nové bylo teď jen to, že takový útok bude volen primárně, bez alternativy. Další debata už proto byla zaměřena na organizační zvládnutí tohoto nového způsobu boje.

Reklama

Jako primární byla přijata zásada, že vždy půjde o dobrovolníky, letci si měli sami svůj osud zvolit. Aby se odlišili od jiných útvarů, měli se soustředit do Speciálních útočných jednotek - Tokubecu kógekitai, jejichž členem se mohl stát jen ten, kdo vyhovoval těmto podmínkám:
důstojník, absolvent námořní akademie a zkušený pilot
musel mít samurajské předky. Tím stoupla úcta k vojenskému stavu, neboť takový adept znal kodex Bušidó a tedy dával záruky vysoké bojové morálky
ke vstupu do jednotky jej musel přimět vnitřní přesvědčení, nikoli přímý rozkaz

Zbývalo jen vymyslet, jak tuto myšlenku zahalit do co nejpřijatelnějšího hávu, aby byla všeobecně „stravitelná“.

S ohledem na tradice hledali příklady v japonských dějinách, až dostal spásný nápad Inoguši, který nějaký čas přednášel historii na námořní akademii v Etadžimě. Připomenul, jak božský vítr KAMIKAZE ochránil Japonsko před útokem Mongolů.

K události došlo v listopadu 1274, kdy od korejských břehů odrazil vnuk Čingis chána Kublaj s flotilou 900 lodí, obsazených 40.000 bojovníky, aby dobyl zemi Zipangu - Japonsko. Flotila se nepozorovaně dostala k pobřeží ostrova Kjúšú, kde se chtěla v zátoce Hakata vylodit. Malá japonská posádka neměla šanci Mongolům jejich úmysl překazit. Během vyloďování se náhle zvedl vítr, rychle zesílil ve vichřici a ta zničila dvě stovky lodí. Kublaj chán přišel o 13 500 bojovníků a musel se vrátit zpět do Koreje.

Podruhé hodlal Kublaj chán napadnout Japonsko na jaře 1281. Shromáždil flotilu o 4 400 lodích, kde bylo přepravováno 142 000 bojechtivých Mongolů. Znovu připlul do zátoky Hakata, kde vylodění očekávali samurajové se svými oddíly. Při vyloďování se opět přihnala vichřice KAMIKAZE a tentokrát bylo potopeno 400 lodí s 100 000 bojovníky.

Tady bych se na chvíli zastavil. Jednoduchým dělením dospějeme k poznání, že při první expedici bylo na každé lodi průměrně 444 mongolských bijců. Když se ale potápěly, nesly jen 67 chudáků, odsouzených k smrti utopením. Copa se stalo s tím zbytkem? Kraulovali zpátky do Koreje?

Při druhé expedici měl Kublaj asi jinší lodě, jedna nesla 323 mužů a když se potápěla, byla obsazena jen 250 neplavci.

Japonsko bylo znovu zachráněno bohyní Amaterasu, která poslala svého služebníka, božský vítr KAMIKAZE, aby nepřítele zničil. Tím byl potvrzen božský původ Japonska. Nyní je na mladých Japoncích, aby obětí svých životů zachránili moderní Japonsko. Přijatelná, v Japonsku veřejně předložitelná a akceptovatelná legenda byla na světě. Zbývalo už jen ji naplnit.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více