Účastníci třetího odboje? Čechoslováci na bojištích jihovýchodní Asie 1945–1954 a 1964–1973

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 21.919

Zákon č. 262/2011 Sb.

Po bouřlivých diskusích na půdě poslanecké Sněmovny, kritických připomínkách historické obce, byl 20. července 2011 schválen zákon č. 262/2011 Sb. o účastnících odboje a odporu proti komunismu. V jeho preambuli se praví: „Parlament České republiky, jsa veden vůlí vyjádřit úctu a vděčnost ženám amužům, kteří v období komunistické totalitní moci s nasazením vlastních životů, osobní svobody i majetku aktivně bránili hodnoty svobody a demokracie, jsa odhodlán trvale připomínat ideály vlastenectví, cti, statečnosti a sebeobětování dalším generacím, vyslovuje hlubokou lítost nad nevinnými oběťmi teroru komunistického režimu a vycházeje ze zásad, které vtělil do zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, se usnesl na tomto zákoně České republiky.

Reklama

Dle litery zákona musel dotyčný vykonat svoji odbojovou činnost, namířenou vůči komunistickému režimu, v dějinném období od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989. V jednotlivých paragrafech se podrobně rozebírá forma odboje a odporu proti komunismu, stejně jako překážky pro přiznání postavení účastníka třetího odboje. Pro toto téma je klíčový § 2 a jeho odst. b, podle něhož je: „odbojem a odporem proti komunismu účast na akcích směřovaných proti komunistickému režimu v Československu projevená ať již jednotlivě či ve skupině na základě politického, náboženského či mravního demokratického přesvědčení nebo vědomá a veřejná vyjádření takového odporu, na území státu i v zahraničí, a to i ve spojení s cizí demokratickou mocností, některou z forem uvedených v § 3 s cílem odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii.“ Pro účely tohoto zákona se dle § 2, odst. c, rozumí: „občanem je osoba, která měla v době nesvobody státní občanství Československé socialistické republiky nebo jejích právních předchůdců (dále jen ,československé státní občanství‘), a dále i osoba, která byla československého státního občanství rozhodnutím státních orgánů v době nesvobody zbavena.“ Dle § 3, odst. 4, je: „Formou odboje a odporu proti komunismu se rozumí též takové veřejné politické a společenské postoje zastávané aktivně a z vlastní vůle, které bránily nástupu a udržení komunistické totalitní moci, pokud byl za ně jejich nositel uvězněn, internován nebo jinak omezen na osobní svobodě anebo nuceně vystěhován z místa svého bydliště anebo jinak obdobně závažně postižen.

Podívejme se nyní na základě faktů, zda se zákon č. 262/2011 Sb. vztahuje na Čechoslováky, kteří bojovali ve vietnamské válce.

Vietnamská válka v kontextu studené války

Podobně jako mnoho jiných mocností budovala i Francie v průběhu 19. století svoje koloniální impérium. Expanzi do jihovýchodní Asie zahájila v roce 1853 a o 34 let později vytvořila Francouzskou Indočínu, zahrnující dnešní Vietnam, Kambodžu a Laos (připojen v roce 1893). První z uvedených zemí byla rozdělena do dvou protektorátů (Annam aTonkin) a jedné kolonie (Kočinčína). Po pádu Francie v červnu 1940 se Indočíny postupně zmocnilo císařské Japonsko. Administrativní správa země ale nadále zůstávala v rukou Francouzů a jednotky cizinecké legie koexistovaly vedle japonských. K dramatické změně došlo poté, co se válka v Evropě chýlila ke konci.

Osvobození Francie znamenalo nebezpečí pro japonské pozice v jihovýchodní Asii. V noci z 9. na 10. března 1945 Japonci znenadání zaútočili na posty cizinecké legie. Poslední francouzský opěrný bod padl 12. března. Mnoho zajatých legionářů bylo bestiálně zavražděno, jiní se v zuboženém stavu dočkali v září 1945 osvobození. V průběhu války prezident Roosevelt uvažoval nad mezinárodním svěřenectvím nad Indočínou s tím, že za 20–30 let by obyvatelé Vietnamu získali samostatnost. S ohledem na britské impérium, jakož i nizozemské državy v Indonésii, se takový požadavek ukázal nereálným. Posléze Roosevelt souhlasil s návratem Francie do Indočíny, limitovaným budoucí nezávislostí Vietnamu.


Vojáci Viet Minhu s těžkým kulometem

Na základě postupimské konference bylo rozhodnuto, že sever Vietnamu obsadí čínské jednotky, zatímco jih, od 16. rovnoběžky, Britové. Viet Minh, jak je všeobecně označována Liga za nezávislost Vietnamu, využil bezvládí a 2. září vyhlásil Vietnamskou demokratickou republiku (VDR). Jelikož Britové měli dost starostí se svým rozpadajícím se impériem, propustili a vyzbrojili zajaté legionáře, aby si sami poradili s Viet Minhem. V průběhu roku 1946 probíhala komplikovaná jednání mezi francouzským zmocněncem pro Indočínu, Jeanem Saintenym, a vietnamským vůdcem Ho Či Minem. Diplomatické rozhovory se uskutečnily jak ve Vietnamu, tak ve Francii. Politická dohoda skončila ve slepé uličce a obě strany se připravovaly na válečné střetnutí. Zatímco Viet Minh neměl nouzi o lidské zdroje, opačně tomu bylo se zbraněmi. Tajnými kanály proudila do severního Vietnamu pomoc z Thajska a Barmy. Většina kontrabandu procházela přes strategický přístav Haiphong, nacházejí se od září 1945 v rukou Vietnamců. V listopadu 1946 se Francouzi pokusili získat přístav, respektive tamní celní úřad, pod svoji kontrolu. Následně došlo ke střetu, v němž křižník Suffren ostřeloval vietnamskou část přístavu. Při střelbě zahynuly stovky civilistů.

Napětí ve Vietnamu dosáhlo dalšího vrcholu, kterému nepřidaly teroristické útoky Viet Minhu na francouzské civilisty. Začátkem prosince 1946 Ho Či Min požádal Francouze, aby jejich jednotky zaujaly listopadové pozice. Francouzský generál Valluy naopak 16. prosince nařídil, aby Viet Minh do druhého dne odklidil barikády z Hanoje a dále oznámil, že od 20. prosince budou zajišťovat bezpečnost hlavního města výhradně francouzské oddíly. Ho Či Min se rozhodl převzít iniciativu a 19. prosince Viet Minh zaútočil na francouzské budovy a úřady vHanoji. Rozsah přepadu, stejně jako ztráty na civilistech, rozhořčil celou Francii. Premiér Léon Blum, zastánce vietnamské samostatnosti, prohlásil, že teprve po nastolení pořádku je možný návrat k jednacímu stolu.

Reklama


Manuel van Eyck alias Manuel František Vaněček, jižní Vietnam 1971

Do března 1947 se Francouzům podařilo obsadit většinu měst a vypudit Viet Minh do okolní krajiny a vesnických oblastí. Jedinou pevnou državou povstalců se stala oblast Viet Bac nedaleko hranic s Čínou. Následné operace francouzské armády uzavřely hraniční koridor s jižní Čínou – Viet Minh se ocitl v izolaci. Ho Či Min se obrátil o pomoc jak na Stalina, tak Trumanovu administrativu, ovšem bez jakékoliv odezvy. V Číně stále zuřila občanská válka a mnozí pozorovatelé očekávali porážku komunistů. V průběhu let 1947–48 eskalovalo napětí mezi Moskvou a Washingtonem. Studená válka se stala skutečností. Spojené státy vyhlášením Trumanovy doktríny a Marshallova plánu nastoupily cestu zadržování komunismu. Aby mohli být Američané ve svém snažení úspěšní, potřebovali silnou a stabilní západní Evropu. Liberálnímu kapitalismu se ale příliš nedařilo. Velká Británie se v zimě 1947/48 ekonomicky zhroutila, což mělo dalekosáhlé následky pro její zahraniční politiku. Francie se doma potýkala se silným komunistickým hnutím a její vojenskou sílu odčerpával konflikt v Indočíně.


Ho Či Min

Zadržování komunismu nebylo vázáno pouze na Evropu. Zatímco Francouzi bojovali s Viet Minhem v Indočíně, Britové s obtížemi potírali komunistickou guerillu v Malajsii, Nizozemci válčili v Indonésii a v Barmě bojovali všichni proti všem. Americká administrativa záhy zjistila, že ekonomické oživení Západu a Japonska úzce souvisí právě s jihovýchodní Asií. Poté, co se v Číně chopili moci komunisté, byl tento rozsáhlý trh ztracen pro západní a japonský export. Novou obchodní destinací se měla stát zejména Indočína s Malajsií. Američané však měli etický problém s podporou francouzského úsilí v Indočíně. Na jedné straně stálo jejich antikoloniální přesvědčení, na straně druhé boj se světovým komunismem.


Trojice neznámých Čechoslováků v cizinecké legii, rok 1950

Přední činitelé americké administrativy se podrobně zabývali problematikou jihovýchodní Asie. Vietnamská vláda se až do roku 1948 snažila získat její podporu. Poukazovala na to, že ve vládě jsou zastoupeny i nekomunistické frakce a Ho Či Min již 11. listopadu 1945 rozpustil Komunistickou stranu Indočíny (KSI). Otázka zněla: byl vietnamský vůdce pouze přesvědčený nacionalista a bojovník za samostatnost své země, nebo prohnaný oportunista, který pod heslem „ber kde ber“ zoufale sháněl pomoc od kohokoliv? Lídři americké politiky nebyli ve svých názorech jednotní. Nemálo vlivných diplomatických pracovníků se přiklánělo k druhé variantě. Tehdejší ministr zahraničí George Marshall ve svém prohlášení z února 1947 vyjádřil kolísavost Spojených států, které uznávaly svrchovanost Francie nad Indočínou, ale kroky k ní vedoucí považovaly za zastaralé koloniální praktiky 19. století. V žádném případě ale netoužily po tom, aby koloniální francouzská správa byla vystřídána režimem kremelského typu, který by byl pro obyvatelstvo daného regionu mnohem větším utrpením. Ačkoliv „strýček Ho“ oficiálně rozpustil KSI, nadále v utajení fungoval její ústřední výbor a komunističtí komisaři zastávali důležité posty v rámci ozbrojených složek Viet Minhu. Po vítězství komunistů v Číně se Indočína opětovně ocitla v zorném poli Washingtonu.


Pohřeb neznámého Čecha v Indočíně, rok 1950

Reklama

Mao Ce Tung vyslovil podporu Viet Minhu a od slov nebylo daleko k činům. Již 18. ledna 1950 uznala ČLR Ho Či Minův režim a do Vietnamu začala proudit nejen zbrojní pomoc, ale i zkušení vojenští poradci. Spojené státy stály před novou výzvou. Čína se stala komunistickou mocností a Sovětský svaz prolomil americký jaderný monopol. Věrní spojenci Bílého domu, Britové, bili na poplach. Třebaže byli skeptičtí ohledně francouzské politiky v Indočíně a její šance na úspěch, byli přesvědčeni o tom, že Ho Či Minovo vítězství by znamenalo ohrožení celé jihovýchodní Asie. Pokud by padl Vietnam, jeho slabí sousedé – Laos, Kambodža, Barma a Thajsko – by mohli rovněž podlehnout komunistickému tlaku, což by v důsledku znamenalo ohrožení britských pozic v Malajsii, která díky svým bohatým zásobám kaučuku a cínu byla klíčovou destinací pro oživení její ekonomiky. Podkladová zpráva pro britského ministra zahraničí Ernesta Bevina z března 1949 hovořila v tom smyslu, že bez pomoci Západu může celá jihovýchodní Asie padnout do rukou komunistů, a tím pod sovětskou nadvládu. Malcolm MacDonald, britský vysoký komisař pro jihovýchodní Asii, ve své chmurné vizi předestřel, že když čínští komunisté dobyli celou Čínu, zkusí jistě vzápětí rozložit antikomunistickou frontu v jihovýchodní Asii. Do šesti měsíců se zmocní velké části Indočíny, Thajsko nebude schopné odolávat bez pomoci Západu a pravděpodobnost komunistické nadvlády v Barmě byla všeobecně známa. Pokud tyto země budou kontrolovat komunisté, uzavíral MacDonald svoji prognózu, Malajsie a Indie budou vystaveny přímé komunistické hrozbě. Dominový efekt byl na světě.


Karel Mynář, únor 2009. Sloužil u 1. parašutistického praporu cizinecké legie. Byl zajat v říjnu 1950 a do srpna 1951 držen v zajetí, poté repatriován do Československa, kde byl od dubna 1952 do září 1953 držen ve vazbě

Američané svoji pomoc Francii v Indočíně podmiňovali koncesí pro vietnamský národ. Francouzi měli garantovat nezávislost Vietnamu, poté, co budou poraženi tamní komunisté. Viet Minh na odborové konferenci konané v prosinci 1949 v Tonkinu oznámil, že vstupuje pevně do řady po boku Číny a Sovětského svazu v jejich globálním zápase proti imperialismu. Po čínském uznání VDR bylo oznámeno uzavření vojenské a obchodní dohody mezi dvěma národy. Sovětský svaz uznal VDR na konci ledna. Tiskový mluvčí amerického ministerstva zahraničí sdělil médiím, že Ho Či Min byl odhalen jako agent světového komunismu a nacionalistický pozér, vedoucí Indočínu pod kremelskou kuratelu. Elysejská dohoda z 9. března 1949 uznala vietnamskou nezávislost a začlenění do Francouzské unie. Národní shromáždění ji ratifikovalo 29. ledna 1950 a 7. února Spojené státy a Velká Británie uznaly nejen Bao Daiovu vládu, ale i samostatnost Kambodže a Laosu.


Pavel Knihař při udělení Ceny Václava Bendy a pamětních medailí Za svobodu a demokracii. Po Únoru vydával ilegální časopis a založil Svaz svobodných studentů. Ač nezletilý, byl zatčen a zmlácen v Bartolomějské. Po propuštění uprchl na Západ a vstoupil do legie, aby mohl pokračovat v boji proti komunismu. Ve Vietnamu odsloužil čtyři roky

Po vypuknutí války na korejském poloostrově se stala Indočína další z horkých front studené války. Ho Či Minova komunistická vláda (19. února 1951 byla založena Vietnamská strana pracujících, v roce 1976 nahrazena Komunistickou stranou Vietnamu) byla podporována ze strany Mao Ce Tungovy Číny, zatímco ekonomické náklady Francie spočívaly na bedrech Spojených států. Po dobytí Dien Bien Phu 7. května 1954, skončilo francouzské angažmá ve Vietnamu. Ženevské dohody z 21. července téhož roku dočasně rozdělily zemi podél 17. rovnoběžky s tím, že do dvou let měly proběhnout svobodné, sjednocující volby. Spojené státy odmítly dohody podepsat, stejně jako nová jihovietnamská garnitura v čele sNgo Dinh Diemem. Formálním sesazením císaře Bao Daie vznikla v říjnu 1955 Vietnamská republika v čele s prezidentem Diemem, jejíž existenci smluvně garantoval Washington. Měsíc před pádem francouzské pevnosti označil prezident Eisenhower Vietnam za zemi strategického významu pro Spojené státy. Pokud by padl celý Vietnam do rukou komunistů, další země regionu by jej následovaly a komunismus by se zastavil až před branami Japonska. Přeformulovaná teorie domina ve svém důsledku znamenala novou fázi vietnamské války.

Čechoslováci ve Vietnamu

Válka ve Vietnamu je tradičně dělena na tzv. první či francouzskou válku (1945–1954) a druhou vietnamskou válku (1964–1973/5), znamenající bojové vystoupení Spojených států na území jižního Vietnamu, Kambodže a Laosu. Obou konfliktů se aktivně, se zbraní v ruce, zúčastnili Čechoslováci – nikoli Čechoslováci první či druhé generace, jejichž rodiče (prarodiče) na konci 19. nebo počátku 20. století emigrovali do Spojených států nebo Francie, ale mladí Češi a Slováci, kteří po únoru 1948 (srpnu 1968) uprchli na Západ, odkud se různými cestami dostali až na bojiště jihovýchodní Asie.


Ivan Staša, jižní Vietnam 1971...

Po překročení hranic se ocitli v uprchlických lágrech, odkud vstupovali do řad francouzské cizinecké legie. Zatímco někteří vstupovali do legie proto, aby mohli bojovat či pokračovat ve svém boji proti komunismu, jiné k tomu dohnalo živoření v táborech. Všichni (vyjma dezertérů) poté se zbraní v ruce bojovali proti Ho Či Minovým komunistům. V rozmezí let 1942 až 1962 sloužilo v řadách cizinecké legie 1 620 Čechoslováků. Toto vysoké číslo se vztahuje především k indočínské válce. Československý konzul v Marseille hlásil na MZV, že jen od ledna do počátku srpna 1948 se do služeb legie hlásilo plných 1 506 československých občanů. Přibližně 115 Čechoslováků padlo do vietnamského zajetí a minimálně 17 dalších dezertovalo na stranu nepřítele. Na 30 československých zajatců a dezertérů bylo v průběhu let 1950–1954 ve čtyřech transportech repatriováno z Vietnamu do Československa. V následujících dvou letech se vrátilo dalších 90 veteránů. Příčinou byla prezidentská amnestie z 9. května 1955.


...a jeho vojenská bunda.

Tito mladí Češi a Slováci bojovali a umírali s nepřítelem, který se hlásil ke komunismu a náležel do Východního bloku. Někteří z nich byli navíc vězněni jak ve vietnamských zajateckých táborech, tak v československých věznicích. Ačkoliv většina z nich neplánovala po svém útěku vstoupit do legie a bojovat v Indočíně proti komunismu, po náročném výcviku a nasazení na vietnamském bojišti vzali tento boj za svůj. Pokud by totiž nebojovali aktivně proti odhodlanému nepříteli, nikdy by se z Vietnamu nevrátili živí. V druhé vietnamské válce bojovali pouze jednotlivci československého původu. Důvodem jejich vstupu do americké armády byl u drtivé většiny z nich boj proti komunismu.

Je zřejmé, že Čechoslováci, kteří bojovali ve Vietnamu, splňují kritéria účastníků odboje a odporu proti komunismu. Ve spojení s cizí demokratickou mocností se snažili odstranit, výrazně oslabit či narušit anebo jinak poškodit komunistickou totalitní moc v Československu a obnovit svobodu a demokracii. Někteří byli za svoje nasazení ve Vietnamu uvězněni a internováni, čímž došlo k omezení jejich osobní svobody. Všichni měli k 25. únoru 1948 československé státní občanství. To, že byli mnohdy komunisty občanství zbaveni (aniž chtěli či o to žádali), nic to na této skutečnosti nemění. Zákon zcela jasně říká, že se jeho ustanovení vztahuje i na osoby, které byly československého státního občanství rozhodnutím státních orgánů v době nesvobody zbaveny.

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 6/2012 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více