Ohlédnutí za francouzskou válkou

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 21.803

Válka plná paradoxů

Světoznámý zápas o Dien Bien Phu dosáhl svého vrcholu v květnu 1954. Deník New York Times to právem označil za jistý paradox, jelikož pár měsíců předtím se korespondent téhož listu vyslovil o Dien Bien Phu jako o neznámé pevnosti v bohem zapomenutém údolí jihovýchodní Asie. Situace se nezměnila ani po vypuknutí těžkých bojů v březnu 1954. Dle mínění mnoha zainteresovaných pozorovatelů nešlo o nic více, nežli o další z nekonečné řady potyček mezi Francouzi a vietnamskými povstalci. Potyček, které započaly ve 30. letech 20. století, respektive krátce po skončení 2. světové války. Timesy zdůraznily, že se v žádném případě nemůže jednat o rozhodující bitvu indočínské války. Za pouhé dva měsíce psal tentýž list o Dien Bien Phu jako o epickém zápase, který se navždy zapíše do historie lidských konfliktů. Deník nepřeháněl. Shodně na konfrontaci pohlíželi politici a novináři celého západního světa. Jak se záhy ukázalo, pro Francii a její obyvatele to byla klíčová zkouška odhodlanosti pokračovat nadále v krvavém tažení.


Legionářská patrola v Indočíně

Reklama

Eisenhower a jeho administrativa vnímali bitvu jakožto možnost posledního vzdoru vůči komunistické expanzi v jihovýchodní Asii. Oproti tomu komunističtí vůdci v Číně a Sovětském svazu spatřovali v Dien Bien Phu příležitost k oslabení pozic Západu jak v jihovýchodní Asii, tak zemích třetího světa. Zdejší nacionalističtí vůdci chápali střet jako klíčový moment v globálním zápase proti evropské nadvládě a dominanci. Komunistické velmoci si dále od konfliktu slibovaly, zejména po roce 1949, šanci odčerpat vojenské a ekonomické síly Západu a demonstrovat svoji vůli a odhodlání k zahájení revoluce ve třetím světě. Tou nejlepší variantou i nadále zůstávala možnost připoutání části jihovýchodní Asie ke svému mocenskému bloku.

Nguyen Tat Thanh

Francie zahájila koloniální expanzi v jihovýchodní Asii v roce 1858. Po mnoha bojích a nesnázích se jí zmocnila a Vietnam, rozdělený na protektoráty Annam, Tonkin, Kambodžu, Laos a kolonii Kočinčínu, se stal v roce 1887 součástí Indočínské unie. Psal se rok 1930, kdy fakticky neznámý Nguyen Tat Thanh založil Komunistickou stranu Indočíny. Čtyřicetiletý muž se stal později proslulý jako Ho Či Min: Ten, který osvětluje cestu. Vzdělaný Ho uměl zahrát na strunu nacionalismu a využít odporu značné části obyvatelstva vůči francouzským kolonistům. Pod jeho vedením se v severním Annamu a Tonkinu uskutečnilo v letech 1930 a 1931 neúspěšné povstání proti francouzské nadvládě.


Významné boje v Indočíně

Po pádu Francie v roce 1940 zaujali místo v Indočíně Japonci. Administrativní správu země však i nadále ponechali Francouzům, čímž si jednak ušetřili vlastní síly a jednak mohli maximálně využít zdejší surovinové zdroje. Až na ojedinělý incident v roce 1940 vedle sebe koexistovaly jednotky francouzské cizinecké legie a japonského císařství. Po osvobození Francie bylo zřejmé, že se francouzská koloniální správa pokusí zbavit japonské kurately. Začaly krvavé boje, které skončily v březnu 1945 porážkou cizinecké legie. Zajatí legionáři byli mnohdy umučeni k smrti, přeživší se dočkali osvobození v zuboženém stavu. Byli mezi nimi minimálně i tři Češi. Rotmistři Jan Šurý, František Vaňhara a Rudolf Svoboda. Posledně jmenovaný přežil zcela zázrakem. Po japonském útoku ustupoval se svojí jednotkou k čínským hranicím. Přibližně 60 km od cíle své cesty upadl i se svými muži do japonské léčky. Následně odmítl, aby on a jeho muži nosili Japoncům střelivo a radiostanici. Japonský důstojník nechal legionáře na místě postřílet. Svoboda utrpěl plných pět zásahů do hrudníku. Po skončení masakru dorazili na místo vietnamští rolníci. Těžce zraněný Svoboda se pohnul a byl vesničany odnesen do nejbližší osady, kde se nakonec ze svých zranění zotavil a pak se dostal až do Francie. Již v průběhu 2. světové války se dostalo Ho Či Minovi nečekané pomoci.

Office of Strategic Service

V rámci Komunistické strany Indočíny byla v roce 1941 vytvořena v čínském městě Tchien-šuej její ozbrojená složka: Viet Minh (Viet Nam Doc Lap Dong Minh – Liga za nezávislost Vietnamu). Na území jihovýchodní Asie se pohybovali i příslušníci OSS (Office of Strategic Service – Centrála strategické služby). Zpravodajci poskytli Viet Minhu částečný výcvik a výzbroj, přičemž obojí bylo limitováno možnostmi Spojených států v dané oblasti. Vietnamci měli podpory využít proti japonským jednotkám. Američany jistě nenapadlo, že o 20 let později budou jejich vojáci bojovat a umírat s nástupnickou organizací Viet Minhu: Viet Congem. S ohledem na nedostatek výzbroje a kvalitních jednotek nebyla vojenská činnost Viet Minhu vůči Japoncům nijak rozsáhlá. Ho Či Minovi bylo navíc zřejmé, že porážku japonské armády v Indočíně budou muset tak jako tak uskutečnit spojenecké jednotky. Nač by tedy plýtval vlastními silami, když je mohl posléze využít proti Francouzům? Poté, co Japonci v srpnu 1945 kapitulovali, Viet Minh svižně převzal iniciativu a zmocnil se Hanoje, Saigonu a podřídil císaře Bao Daie své autoritě. V den kapitulace země vycházejícího slunce, vyhlásil Ho Či Min nezávislost Vietnamské demokratické republiky. Vietnamský vůdce si ovšem dobře uvědomoval, že boj za nezávislost teprve začal.

Válka

Počínaje 11. zářím 1945 obsadili severní část Vietnamu po 16. rovnoběžku Číňané. Den poté se na jihu vylodily britské jednotky. Britové se v té době soustředili především na udržení vlastních kolonií a v žádném případě nechtěli marnit čas ve Vietnamu v očekávání potíží s místními nacionalisty. Propustili a znovuvyzbrojili vězněné francouzské vojáky, kteří se záhy dostali do střetu s Viet Minhem. Ho Či Min se mezitím pokoušel vyjednávat přímo v Paříži. Na jaře 1946 nabízel francouzské vládě ústupky, když souhlasil s tím, aby nahradila na severu čínské jednotky. Rovněž souhlasil s přičleněním autonomního Vietnamu k Francouzské unii, volné federaci států spojených s Francií. Na oplátku francouzský vyjednávač Jean Sainteny slíbil uskutečnění referenda, jež mělo rozhodnout, zdali se Kočinčína spojí s Annamem a Tonkinem v opětovně sjednoceném vietnamském státu, nebo zůstane separátním francouzským územím.


Rotmistr Pavel Knihař po obdržení Medaille Militaire

Reklama

V průběhu léta vyjednávání pokračovala ve Fontainebleau, zatímco v Indočíně již obě strany řinčely zbraněmi. V září 1946 opustil Ho Či Min Paříž s vědomím, že Francie nepřipustí nezávislost Vietnamu. Vypuknutí války bylo ve vzduchu. Do konce roku 1945 generál Phillipe Marie Leclerc obsadil většinu měst a strategických komunikací na jihu země. V únoru 1946 se v Saigonu vylodil 2. pěší pluk cizinecké legie a v dubnu 5. pěší pluk. Konflikt naplno propukl v prosinci 1946 poté, co křižník Suffren ostřeloval v listopadu přístav Hai Phong. Příčinou byl spor o kontrolu nad celními úřady v dotyčném přístavu. V následujícím roce se naplno rozběhla partyzánská válka.

Nepolapitelný nepřítel

Viet Minh pod vedením generála Vo Nguyen Giapa těžil ze zkušeností, získaných během bojů poslední fáze japonské okupace. Nemalou výhodou byla skutečnost, že operace probíhaly v oblasti, kde stálo obyvatelstvo na jeho straně. Zpočátku se ovšem francouzským jednotkám dařilo. Rychle se zmocnily Hanoje a donutily ustoupit Viet Minh z měst do okolní krajiny, respektive na venkov. Mezi politiky v Paříži zavládla povznesená nálada. V soukromí se však někteří vojenští představitelé vyjadřovali poněkud skepticky. Například generál Leclerc, vrchní velitel francouzských sil v Indočíně do poloviny roku 1946, měl pochybnosti o vojenském řešení a svým nadřízením řekl, že by se měla Francie pokusit nalézt politické řešení. Zlé tušení bylo na místě, jak se brzy ukázalo.


Rudolf Němček jako zajatec Viet Minhu

Francouzi měli drtivou převahu ve zbraních a mohli se prakticky zmocnit jakékoliv oblasti. Viet Minh měl na druhou stranu nezanedbatelné aktivum, pokud se týkalo lidí. Své rekruty mohl čerpat z místních zdrojů. Oproti tomu francouzské vojenské velení se mohlo spoléhat výhradně na profesionální koloniální vojáky či jednotky cizinecké legie. Vláda zakázala nasazení branců v Indočíně. Oprávněně se obávala velkých nepokojů ze strany veřejnosti. Konflikt totiž záhy obdržel nálepku la sale guerre – špinavá válka. Americké angažmá v jižním Vietnamu obavy Paříže zcela potvrdilo. Záhy se válka dostala do slepé uličky. Byla charakterizována ozbrojenými patrolami, léčkami a akcemi lokálního rozměru. Zjednodušeně řečeno, Francouzi drželi většinu měst, zatímco Viet Minh ovládl horské a vzdálené oblasti, zejména na severu země. Francouzi přitom ztráceli stále více a více země. Byli sice schopni obsadit určitý region, ale nedařilo se jim ho dlouhodobě udržet. Zatímco na jihu dominovali, sever Vietnamu (oblast Viet Bac) patřil mezi bašty povstalců. Francouzští velitelé si záhy uvědomili, že nemohou s Viet Minhem bojovat jeho vlastními prostředky. Rozhodli se obsadit nejdůležitější města, což se jim podařilo, a získat co největší část severního území, které by spravovali za pomoci nepříliš početných legionářských jednotek, rozmístěných v tamních pevnostech, což se jim vymstilo.

Politici však nadále nebyli schopni poskytnout Vietnamu nic jiného nežli titulární nezávislost. Pod tlakem Spojených států nakonec Francie revidovala své představy o obnovení své suverenity v Indočíně a přistoupila na formování závislých států, přidružených k Francouzské unii. V červnu 1948 došlo k návratu císaře Bao Daie a následnému vytvoření vietnamské vlády. Jednalo se více méně o kosmetické změny, které nemohly oslovit nejširší vrstvy vietnamského obyvatelstva. Aby Ho Či Min ukázal, že mu jde pouze o nezávislost jeho země, rozpustil již v roce 1946 Komunistickou stranu Indočíny, aby na bázi širokého nacionalismu získal podporu co největšího počtu obyvatel. Byl to šikovný tah, kterým říkal: všichni, kdo chtějí bojovat za svobodu Vietnamu jsou vítání v našich řadách. Zkorumpovaný Bao Dai nemohl Ho Či Minovi v popularitě nikdy konkurovat.


Rudolf Němček v roce 2009

Až do roku 1950 nezaznamenal Viet Minh větší vojenský úspěch. Situace se změnila po vítězství komunistů v sousední Číně. Mao Cetungova Čínská lidová republika 18. ledna 1950 uznala Ho Či Minův režim. Nezůstalo však pouze u diplomatických „tanečků“. Do Tonkinu začala záhy proudit vojenská a materiální pomoc, přičemž do Vietnamu dorazili i zkušení čínští velitelé a političtí pracovníci. Po vytvoření kvalitně vyzbrojených pravidelných jednotek zahájil Viet Minh 16. září 1950 rozsáhlou ofenzivu útokem na pevnost Dong Khe. Výsledkem byla krutá porážka francouzských jednotek a ztráta strategických pozic v severovýchodní části Vietnamu. Z 250 (240) obránců pevnosti jich přežilo inferno třídenní bitvy pouhých 60 (70). Byli mezi nimi i tři Čechoslováci: Rudolf Němček, Imrich Kováč a Josef Kišš. Prvně jmenovaný ke zlomové události svého života později uvedl: „Večer zahájili Vietnamci trubkou útok na bodák, při němž byli několikráte odraženi. Druhého dne ráno se opět stáhli od citadely a začali střílet dělostřelectvem po celý den. Večer začal nový útok na bodák ze strany Vietnamců, a kolem půlnoci se dostali do poloviny pevnosti. Vojsko se pomíchalo a muži se bili jen noži. Legionářům se znovu podařilo Vietnamce zahnat zpět. [...] Já jsem si s Kiššem povídal, že již je s námi konec, než jsme byli zajati. Němci, kteří byli zranění, volali po svých matkách a já jsem myslel, že se již zblázním.


Viet Minh před útokem na Dong Khe

Uvnitř vedení Viet Minhu zavládlo nadšení. Vojenské i politické špičky předpokládaly, že „strýček“ Ho oslaví novoroční svátky Tet roku 1951 již v Hanoji. Bylo to předčasný jásot. V prosinci 1950 se ujal velení v Indočíně generál Jean de Lattre de Tassigny. Tento vynikající stratég byl více než rovnocenný soupeř generála Giapa. Nový velitel znovu posílil francouzský vliv v deltě Rudé řeky. Úder Viet Minhu na město Vinh Yen ve stylu „lidských vln“ byl v lednu 1951 úspěšně odražen. Rovněž další vietnamský útok v květnu 1951 u Mao Khe a na řece Day utrpěl fatální ztráty. Cesta na Hanoj zůstala uzavřena. Generál Giap se poté zaměřil především na severní část Vietnamu. Koncem roku 1951 se však těžce nemocný de Lattre musel vrátit do Francie, kde 11. ledna 1952 zemřel na rakovinu. V únoru téhož roku museli Francouzi navíc vyklidit strategické město Hoa Binh na jihozápadním okraji delty Rudé řeky, kterého se zmocnili v listopadu 1951. Válka uvízla na mrtvém bodě. Zodpovědným francouzským vojenským a politickým činitelům bylo zřejmé, že konečné vítězství je v nedohlednu a jediným hmatatelným výsledkem mohla být pouze „remíza“. V metropoli samotné zazníval čím dál hlasitěji požadavek ke stažení z Indočíny.


Legionáři ve vietnamské krajině

Spojenectví z rozumu?

V lednu 1947 provedl francouzský institut veřejného mínění průzkum ohledně budoucnosti Indočíny. Plných 37 % respondentů se vyslovilo pro znovuzřízení koloniálního pořádku, ale stejný počet podporoval vyjednanou dohodu z března 1946, či přímo odchod Francie z Indočíny. Více jak 20 % dotázaných bylo k problematice zcela lhostejných. Mladá generace historiků přichází s novou interpretací první vietnamské války. Poukazují na to, že jak pro Spojené státy, tak Čínu byla účast v konfliktu spojenectvím z rozumu. Čínští komunisté se obávali, že pokud by došlo ke zhroucení francouzského úsilí v Indočíně, mohl by se opakovat scénář korejské války: vstup amerických jednotek na území Vietnamu, které by se nezastavily na čínských hranicích. Mao Cetungův režim nebyl v roce 1950 zdaleka stabilizován. Pro čínské komunisty bylo jednodušší udržet konflikt na území Indočíny a nepřipustit vojenský zásah Spojených států. Mezi soudruhy samotnými nepanoval nijak vřelý vztah. Čínský generál Čchen Keng popsal Giapa jako kluzkého, neupřímného a málo čestného muže. Strach z americké invaze v jižní Číně byl dle historika Qiang Zhaie primárním motivem čínské pomoci Vietnamcům v průběhu „francouzské“ války. Rovněž Stalin nepociťoval vůči vietnamským komunistům velkou důvěru, to platilo také o Ho Či Minovi. Ideologie však musela (nejen) v tomto případě ustoupit geopolitickým a strategickým požadavkům východního bloku. Ani pro Spojené státy nebyla podpora Paříže jednoduchou záležitostí.

Reklama


Vyčerpaní obránci Dien Bien Phu

Trumanova a posléze Eisenhowerova administrativa měla nemalý problém s etickým rozměrem konfliktu. Nepodporovala Francii v jejím koloniální úsilí, ale v zápase proti komunismu. Na tiskové konferenci 7. dubna 1954 vyslovil prezident Eisenhower poprvé teorii domina, která později ospravedlní americkou účast v Jižním Vietnamu. Podle prezidenta tvořila Indočína základní kámen svobodného světa v jihovýchodní Asii. Pokud by padla do rukou komunistů, byly by ohroženy nejen další země daného regionu, ale i Barma, Thajsko, Indie, Japonsko a Filipíny. Jinými slovy, komunismus by se zastavil až před branami Spojených států. Stejně jako východní blok uznal v průběhu ledna a února 1950 Ho Či Minův režim, uznali Američané v únoru téhož roku Bao Daiovu vládu. V období let 1950–1954 investovali do války v Indočíně přibližně 3 biliony amerických dolarů. Mladý senátor za Massachussets, John F. Kennedy, se rozhořčeně ptal, na co jdou v Indočíně peníze daňových poplatníků. Washington dále iritovala nízká aktivita, respektive agresivita francouzských jednotek na bitevním poli. Nový velitel francouzských sil v Indočíně, generál Henri Navarre, přišel s ambiciózním plánem. Po vyztužení jednotek měla být do roku 1955 zahájena rozsáhlá ofenziva, která by Viet Minh zahnala do horských oblastí severního Vietnamu. Mezitím bylo v listopadu 1953 rozhodnuto o zahájení operace Castor. V neznámém údolí Dien Bien Phu započali francouzští výsadkáři s budováním důkladného pevnostního systému. Aniž to kdo tušil, byl to začátek konce francouzské přítomnosti ve Vietnamu.

Vysněná regulérní bitva

Často se setkáváme s názorem, že Francouzi museli ztratit rozum, když se rozhodli vybudovat pevnost Dien Bien Phu v horském údolí nedaleko laoských hranic. Základna se rovněž nacházela více jak 400 km od Hanoje. Daly se tedy reálně očekávat zásobovací potíže. Toto hodnocení však přichází ex post, kdy již známe výsledek střetnutí. V té době byla situace zcela odlišná. Důvody, proč padlo rozhodnutí obsadit údolí Dien Bien Phu, byly především dva. Předně se mělo zamezit pohybu Viet Minhu do sousedního Laosu, odkud pronikal na jih Vietnamu. Dále francouzské velení doufalo, že se konečně odehraje vysněná regulérní bitva. Tak velká pevnost s tolika obránci musela přeci přilákat značné množství vietnamských jednotek, které měly být v následné bitvě zničeny palebnou převahou Francouzů. Nikdo nečekal, že by se Vietnamcům podařilo rozmístit do okolních hor těžké dělostřelectvo. Francouzi byli pevně přesvědčeni o tom, že Viet Minh nedisponoval potřebným množstvím logistických prostředků k tomu, aby pevnost dobyl. Boje začaly 12. března 1954 a skončily 7. května téhož roku. V té době již byla v plném proudu mírová konference v Ženevě. Závěrečné dohody byly parafovány 21. července 1954 a znamenaly prozatímní rozdělení Vietnamu podél 17. rovnoběžky, který měly do dvou let sjednotit svobodné celovietnamské volby. Spojené státy ani nová saigonská administrativa v čele s Ngo Dinh Diemem dohody neuznaly. Cílem vietnamských komunistů zůstalo i nadále sjednocení a ovládnutí celé země. V roce 1956 odešly z jižního Vietnamu poslední francouzské jednotky. Jejich místo zaujali američtí poradci, ale o tom až v příštím čísle.


Strýček“ Ho

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Fakta a svědectví 5/2011 vydavatelství Naše Vojsko.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více