článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
Pustíme-li se do konverzace na téma zločinu se širší veřejností, zpravidla se nevyhneme otázkám jako: Co je to za lidi, kteří jsou schopni podvádět a krást? Jsou to monstra, že dokážou ublížit nebo dokonce zabít? Já bych tohle v životě neudělal/a. ‘Zločinec’ je na jedné straně člověkem, který se provinil vůči společnosti porušením jejího řádu, zároveň se však jedná o označení, které v nás vzbuzuje pocit, že by se mohlo jednat o jedince degenerovaného, šíleného a nebezpečného. Nedávná panika ohledně možnosti propuštění vězňů z českých věznic tento většinový pohled veřejnosti potvrzuje. Logicky je zde třeba vymezit hranici mezi drobnou kriminalitou a vážnějšími zločiny, ale i kdybychom uvažovali pouze tu druhou z těchto kategorií, jsou za mřížemi skutečně monstra?
Emeritní profesor Univerzity v Leedsu a legenda sociologie Zygmunt Bauman (2012) došel k závěru, že tomu tak není a svoje tvrzení zakládá na výsledcích dvou na sobě nezávislých studií. První z nich byl psychologický výzkum strůjců holocaustu, který k překvapení všech stanovil, že většina zkoumaných pachatelů jsou vlastně „normální“ a „kultivovaní“ lidé bez psychické poruchy (Bauman, 1989). Tou druhou byl tzv. Stanfordský vězeňský experiment, během kterého byly v podmínkách simulovaného vězení univerzitním studentům přiřazeny role hlídačů a vězňů. Experiment musel být ukončen předčasně již po šesti dnech, a to především z důvodu krutého chování hlídačů (Haney, Banks & Zimbardo, 1973). Podle Baumana (2012) se tedy není důležité ptát, jací lidé se dopouštějí zločinu, ale v jakých podmínkách by byl nepravosti schopen páchat kdokoli z nás.
Kriminologie jako vědní disciplína se od studia jednotlivce začala odvracet již na počátku 20. století a pozvolna se nově zaměřovala právě na podmínky, ve kterých lidé žijí, včetně společnosti samotné. Kromě Chicagské školy a její analýzy města se velkého ohlasu dostalo také teorii diferenciální asociace Donalda Sutherlanda, nabízející vysvětlení kriminality jakožto naučeného chování (Lanier & Henry, 2010). V 50. letech se však Sutherlandova teorie dočkala kritiky Matzy a Sykese (1957), kteří přišli s argumentem, že se jedinci neučí zločinnému či deviantnímu chování, ale spíše způsobům, jak toto chování ospravedlnit před sebou samým a svým okolím. Jednotlivé způsoby takového ospravedlnění vešly do dějin jako „techniky neutralizace“. Během konstruktivistické revoluce (Ferrell, Hayward & Young, 2008) o dekádu později se ostatně ukázalo jako velmi důležité sledovat, kdo co říká a za jakým účelem.
Problematika ozbrojeného konfliktu a mezinárodních zločinů se v kriminologických kruzích stává v posledních letech oblíbenou a široce diskutovanou záležitostí (Cohen, 2002; Green & Ward, 2004; McLaughlin & Muncie, 2005) a logika stojící za tímto trendem není složitá. Ozbrojený konflikt, jak jej vidíme ve většině případů dnes, může být charakterizován násilím namířeným proti civilistům. Robert Kaplan (1994) v tomto ohledu poukazuje na armády spíše jako na ozbrojené gangy, které ve své touze po moci a majetku viktimizují civilní obyvatelstvo a plundrují přírodní bohatství. Zločin je tedy v současné době nedílnou součástí války (Lanier & Henry, 2010). A jsou vlastně zločiny proti lidskosti, válečné zločiny a genocida něco jiného, než jen vraždění, znásilňování a loupení ve velkém měřítku?
Cílem tohoto článku je představení výše zmíněných neutralizačních technik a jejich využití při studiu řečových aktů politických a vojenských leaderů, kteří bývají považování za osoby zodpovědné za válku v bývalé Jugoslávii. Stejný cíl byl sledován i v širší studii provedené pro účely univerzitního kurzu na téma mezinárodního zločinu a spravedlnosti, přičemž výzkumná otázka zněla: Jak mohou neutralizační techniky jakožto kriminologická teorie přispět k pochopení racionalizací mezinárodních zločinů spáchaných během války v bývalé Jugoslávii? Studie se zabývala jednak výroky výše zmíněných leaderů v médiích, ovšem důraz byl kladen na jejich projevy před Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii (ICTY), jedním z ad hoc soudů se sídlem v nizozemském Haagu podílejících se na širším schématu mezinárodní spravedlnosti (Scharf & Day, 2011). Analyzováno bylo 19 případů doznání viny, ve kterých pachatelé vyjádřili na jedné straně lítost, zároveň však promluvili o motivech svého jednání.
Jak už bylo naznačeno výše, neutralizační techniky znamenaly výzvu pro chápání zločinu jako naučeného chování. V praxi se totiž ukázalo, že nepravosti činí i významný počet lidí inteligentních, vzdělaných a morálních. Právě takoví jedinci přejímají jednu z technik neutralizace jako ospravedlnění svých činů (Green & Ward, 2004). Doslova tak neutralizují rozdíl mezi svými morálními postoji a tím, co dělají ve skutečnosti.
Teorii se v akademické obci dostalo uznání a aplikována byla na různé typy kriminality. Její autoři, Matza a Sykes (1957), se za pomoci technik neutralizace snažili vysvětlit delinkvenci mládeže, Cromwell a Thurman (2003) je aplikovali na případy drobné krádeže v obchodech. Cressey jich využil při studiu zpronevěry (Lanier & Henry, 2010), Eliason a Dodder (2000) pak při analýze pytláctví. Alvarez (2001; 2010) dále prokázal jejich užitečnost, když se zabýval zločinem genocidy a Agnew (1994) při studiu násilí obecně. Neutralizační techniky dokonce přesáhly hranice kriminologie jako vědy a využívány jsou například ve studiích spadajících tematicky do oblasti obchodní a spotřebitelské etiky. Chatzidakis (et al. 2007) se v tomto ohledu snažil najít odpověď na otázku, proč lidé nekupují fair tradové produkty, přestože fair trade vidí jako správnou a prospěšnou věc.
Popírání odpovědnosti(Matza & Sykes, 1957) | Pachatel viní za svůj čin někoho/něco jiného. Poukazuje v tomto ohledu často na špatnou výchovu rodičů, vliv alkoholu, nebo nutnost uposlechnout rozkaz. |
Popírání újmy(Matza & Sykes, 1957) | Pachatel se snaží ukázat, že jeho čin nezpůsobil tolik škody, jak se zdá. Příkladem může být vytváření pirátských kopií CD a DVD nebo drobná krádež. |
Popírání oběti(Matza & Sykes, 1957) | Pachatel demonstruje sebe samého jako oběť. Jedná se v podstatě o často užívanou argumentaci sebeobranou. |
Popírání špatného úmyslu(Minor, 1981) | Pachatel zlehčuje to, co zapříčinil. Konkrétně tvrdí například, že se mělo jednat pouze o vtip. |
Popírání lidskosti(Alvarez, 2001; 2010) | Pachatel snižuje hodnotu své oběti. V porovnání se sebou samým ji prezentuje jako odlišnou, podřadnou až bezcennou. V literatuře též jako „dehumanizace“. |
Argumentace loajalitou(Matza & Sykes, 1957) | Pachatel svůj čin koná pro někoho/něco jiného. Roli v tomto případě může hrát rodina, přátelé, ale například i bůh nebo víra obecně. |
Argumentace oprávněním(Cromwell & Thurman, 2003) | Pachatel naznačuje, že měl právo na to, co udělal. Nejčastěji v tomto ohledu poukazuje na to, že mu bylo dluženo, takže svým činem v podstatě jen dorovnává. |
Zatracování kritiků(Matza & Sykes, 1957) | Pachatel tvrdí, že ti, kteří jeho čin odsuzují, jsou také špatní. Odvolává se například na zkorumpovanost celého systému. |
Metafora žebříku(Minor, 1981) | Pachatel se snaží očistit tím, že udělal více dobrých, než špatných věcí. Příkladem může být zkorumpovaný úředník vyvíjející charitativní činnost. |
Konstatování normality(Minor, 1981) | Pachatel apeluje na to, že věc, kterou provedl, je vlastně normální a dělá ji v daných podmínkách každý. |
Relativní přijatelnost(Minor, 1981) | Pachatel se snaží ukázat, že kdyby daný krok neučinil, mohlo by se stát ještě něco horšího. |
Obhajoba nezbytnosti(Cromwell & Thurman, 2003) | Pachatel demonstruje, že jeho čin byl v podstatě nutný. Často v tomto ohledu tvrdí, že neměl na výběr. |
Z historického hlediska patří Balkán k obtížně uchopitelným oblastem a obzvlášť co se 90. let minulého století týče, ozbrojený konflikt na území bývalé Jugoslávie byl situací natolik komplexní, že ani v současnosti nepanuje shoda na jeho charakteru. Většina autorů tento konflikt označuje jako „etnický“, najdou se však i takoví, kteří tento pohled odmítají. John Mueller (2000) v tomto smyslu poukazuje na zločinný oportunismus malých ozbrojených skupin, dopouštějících se šikany a násilí i na příslušnících vlastního etnika.
Máme-li se zabývat příčinami tohoto konfliktu, pak se nejčastěji hovoří o nezodpovědných politických elitách a erupci nacionalismu. Zejména pak literatura zmiňuje jméno Slobodana Miloševiće – prezidenta Jugoslávie a hlavního představitele Srbů, který měl dobré vyhlídky politicky kontrolovat celou federaci a oponoval snaze jednotlivých federálních republik osamostatnit se (Ciment & Hill, 1999; Szajkowski, 1993). Ze série tří válek o nezávislost, ke kterým tento vývoj vedl, se do povědomí veřejnosti zapsala především válka v Bosně a Hercegovině, a to díky mimořádnému rozsahu interetnického násilí. Nejčastěji zmiňované případy tohoto násilí, vyšetřovány ICTY (2012) dokonce jako případy genocidy, jsou masakr několika tisíc Bosňáků u vesnice Srebrenica a etnické čistky provedené na severu země.
Pokud tedy uznáme, že cesta k ozbrojenému konfliktu v bývalé Jugoslávii byla vydlážděna nezodpovědnou politikou, je rozhodně zajímavé přihlédnout právě ke komunikaci, jež tuto politiku doprovázela. Jeden z nejznámějších výroků v tomto ohledu pronesla kontroverzní bosenskosrbská politička a univerzitní profesorka Biljana Plavšić, která s odkazem na svoje vzdělání v oblasti biologie prohlásila, že „Islám je přejímán jen geneticky deformovaným materiálem“ (Shatzmiller, 2002: 58), což je možno číst jako narážku na Bosňáky a z hlediska neutralizace jako popírání lidskosti, jelikož zde lze vypozorovat snahu prezentovat jednu etnickou skupinu jako podřadnou. Dalším zajímavým řečovým aktem je apel na sebeobranu v podání různých srbských politických i vojenských leaderů. Podle nich to totiž byli naopak Muslimové, kteří osnovali masakr Srbů v Bosně – nově vzniklém islamistickém státu (Ciment & Hill, 1999). V jistém smyslu tedy docházelo i k popírání oběti. Je vysoce pravděpodobné, že právě takovéto výroky měly v Jugoslávii 90. let významný podíl na podmínkách, v nichž nakonec došlo k ozbrojenému konfliktu a válečným zločinům.
Jedincům, jež byli za válku v bývalé Jugoslávii zodpovědní, mohou výroky na způsob výše uvedených sloužit jako ospravedlnění jejich činů. Zejména je potom lze takto interpretovat, pokud přichází až poté, co k danému činu dojde. Soudní řízení na půdě ICTY v tomto ohledu nabízí pozoruhodný zdroj informací. Většina pachatelů sice před tribunálem odpovědnost odmítala nést, avšak našli se i takoví, kteří svou vinu uznali. Ve svých doznáních hovořili často v minulém čase a jejich projevy tedy nabízí možnost exkurze zpět do doby války.
Prostřednictvím aplikace teorie neutralizace bylo v celkovém počtu 19ti doznání pachatelů válečných zločinů souzených ICTY nalezeno 36 případů racionalizace. Interpretovány byly jako: popírání odpovědnosti (14), popírání oběti (3), popírání lidskosti (2), argumentace loajalitou (3), zatracování kritiků (1), metafora žebříku (5), konstatování normality (2), relativní přijatelnost (2) a obhajoba nezbytnosti (4). Je třeba zdůraznit, že interpretace byla provedena spíše volně a výsledky tedy nelze chápat rigidně. Samotné techniky neutralizace jsou koneckonců teoretickými kategoriemi, které se navzájem doplňují či prolínají.
„Namísto obyčejných a nám známých slov jsme začali používat velká slova jako ‘národ, stát, náboženství’. Ti, kteří nás tato slova naučili, nás ani neznali“ (IT-02-61; Deronjić, M.; popírání odpovědnosti).
„Přestože jsem byla opakovaně informována o krutém zacházení nejen se Srby, odmítla jsem to přijmout a zabývat se tím. Popravdě jsem měla hodně práce s utrpením srbských nevinných obětí války“ (IT-00-39 & 40/1; Plavšić, B.; popírání oběti).
„Vědomě jsem se účastnil těch nejhorších perzekucí lidí jednoduše z toho důvodu, že to byli Chorvati a ne Srbové“ (IT-03-72; Babić, M.; popírání lidskosti).
„Naši lidé byli v ohrožení a já věřím, že bylo mojí povinností setrvat s vlastním národem“ (IT-95-17; Rajić, I.; argumentace loajalitou).
„Zatčení mě a mého bratra a náš následný převoz do Haagu byl věcí, kterou jsou prožíval ve strachu hlavně proto, že propaganda označovala Haag jako místo pro tiché vraždění Srbů“ (IT-02-65/1; Banović, P.; zatracování kritiků).
„Mezitím jsem se oženil a narodily se mi dvě děti. Žil jsem potom čestně a nedopustil jsem se žádných zločinů“ (IT-02-59; Mrđa, D.; metafora žebříku).
„Pro každého muže i chlapce bylo normální obléct si uniformu, vzít zbraň a jít bránit svoji domovinu, národ a rodinu“ (IT-02-60/2; Obrenović, D.; konstatování normality).
„Jsou tu svědci, a zároveň já sám jsem prokuratuře poskytl důkazy, že v létě 1992 jsem se postavil šílenci Tihomiru Blaškići a těm, kteří jej chránili a vyprovokovali tento konflikt v centrální Bosně“ (IT-95-17; Rajić, I.; relativní přijatelnost).
„Když vypukla válka, museli jsme jít tam, kam nám bylo řečeno abychom šli. Neměli jsme na výběr. Mohli jsme buď splnit rozkazy, odmítnout je či dezertovat“ (IT-95-8; Sikirica, D.; obhajoba nezbytnosti).
Závěrem tedy lze konstatovat, že neutralizační techniky je možno jako kriminologickou teorii využít ke studiu mezinárodních zločinů a násilného konfliktu, především potom pokud se hodláme zabývat podmínkami, ve kterých k takovému konfliktu dochází. Konkrétně tyto techniky dokáží dát jméno výrokům či řečovým aktům, které slouží pachatelům zločinu jako ospravedlnění jejich činů. Z hlediska prevence násilného konfliktu může být tento příspěvek chápán jako varování: pakliže má nějaká oblast tendenci k ozbrojenému konfliktu směřovat, politické apely na sebeobranu nebo dehumanizace rivalů mohou takové napětí výrazně posílit.
[1] Data a všechny identifikované racionalizace viz http://vodak.zaridi.to/13_Annexes/cic_paper_annex.pdf
článek byl publikován na webu www.sekuritaci.cz
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.
Zjistit více