Konfiskace průmyslového majetku sudetských Němců po roce 1945 na příkladu Rumburku

Autor: Bc. Vendula Krumlová 🕔︎︎ 👁︎ 22.397

3. Rumburk

V této kapitole se budu snažit blíže představit region Rumburk,[99] jeho specifika v rámci poválečného Československa. Jaké bylo jeho národnostní složení a jaké změny v tomto směru nastaly po válce? Jaký vliv měly změny demografického složení na jeho fungování, průmysl? Kteří lidé do města přicházeli a za jakým účelem? Jaké orgány měly ve městě největší moc?

Město Rumburk leží v nejsevernější části Čech ve Šluknovském výběžku. Od roku 1850 do roku 1960 byl okresním městem a v Sudetech na severu Čech se řadil mezi nejvýznamnější obce. Představuje přirozené centrum Šluknovského výběžku, je důležitým uzlem silniční a železniční dopravy. Rumburk jako město v Sudetech byl do Mnichovské dohody (29. září 1938) považován za nezpochybnitelnou součást českého státu.[100] Vzhledem k jeho poloze byl ovšem obklopen německy mluvícím obyvatelstvem. Petr Joza na základě archivních záznamů uvádí: „V roce 1930 měl jen 7, 6 % Čechů (včetně vojáků zdejší posádky), po roce 1939 se jejich počet blížil nule.[101] V číselných údajích mělo město Rumburk v roce 1930 10 466 obyvatel, z toho bylo 766 Čechů.[102] V roce 1939 pak 9 447 obyvatel, počet Čechů se neuvádí.[103] Důležitým mezníkem pro celou oblast byl nástup hospodářské krize v roce 1929. Do té doby byl Rumburk úspěšným průmyslovým městem, zaměřený především na textilní průmysl. Strojová výroba zahrnovala bavlnářství, punčochářství a byla doplněna řadou poměrně velkých průmyslových podniků různých oborů. S nástupem krize ovšem Melichar uvádí: „Zaměstnanost v klíčovém textilním průmyslu zde poklesla o 40%, mnoho provozů nejrůznějších odvětví bylo uzavřeno.[104] V tehdejším okrese Rumburk, bylo ještě v roce 1935 téměř 6 tisíc nezaměstnaných a krize vlivem orientace na lehký průmysl přetrvala do konce roku 1938.[105] Neútěšné hospodářské situace využila Henleinova nacionální strana SdP[106] a získala si podporu většiny německého obyvatelstva. Kaluha ve svých zápisech uvádí, že české rodiny se do nitra Čech začaly stěhovat už před Mnichovskou dohodou v létě roku 1938.[107] Větší odchod českého obyvatelstva však nastal až po připojení sudetských oblastí k Německu (a tedy i Šluknovského výběžku) v říjnu 1938. Kaluha v návaznosti na to tvrdí: „Válku mohla v Rumburku přežít jen hrstka Čechů.[108] Ani tento úbytek nebyl konečný, další odliv obyvatel způsobilo povolání tisíců mužů do německé armády. S poklesem obyvatelstva však nastal problém v podobě nedostatku pracovních sil. A tak, jak se uvádí v Pamětní knize Rumburku, totálním nasazováním[109] a převáděním českých zaměstnanců nastává nový příliv po silném odlivu českého obyvatelstva. Dále nám ale pamětní kniha osvětluje: „Češi přijížděli do Rumburku jako začátečníci ve své kariéře, zaujímají místa především na dráze, místa špatně placená, zatím co Němci ponechávají si a drží se až do r. 1945 téměř ve všech odvětvích průmyslových (kromě textilky Stáhalových), obchodních (s výjimkou obchodu s galanterním a krátkým zbožím Jaroslava Valenty).[110] Někteří z nasazených dělníků samozřejmě okres Rumburk opustili, ti co zůstali, byli pro následný poválečný vývoj velice důležití. Melichar v souvislosti s tím uvádí, že právě nasazení dělníci a čeští železničáři se stali po osvobození prvními organizátory života na tomto území.[111]

Reklama

Za války se musela průmyslová výroba přizpůsobit potřebám nacistického Německa. Jak uvádí Melichar: „Po vypuknutí 2. světové války došlo k převedení prakticky všech podniků na válečnou výrobu, na řadě míst ve výběžku byly zřízeny zajatecké tábory.[112] Mezi nejvýznamnější podniky vyrábějící pro potřeby válčícího Německa patřil i podnik RINCO Motorwerke, který vyráběl zaměřovací přístroje, destrukční tančíky, motorové pily pro vojsko.[113] Další firmou byla například firma RUTEWE, která vyráběla letecké optické přístroje.[114] Pokud se téměř všechny rumburské podniky zúčastnily válečné výroby a jejich majitelé byli zejména Němci, muselo samozřejmě po válce dojít k jejich konfiskaci. Smetana: „Ustanovení o konfiskaci se v Rumburku týkalo většiny podniků i živností, rodinných domů, všech vil a činžovních domů.[115]

Rumburk patřil po válce k obci s většinou „státně nespolehlivého“ obyvatelstva. Do 5. května 1945 měl okres Rumburk 37 800 obyvatel, z toho bylo jen 275 Čechů.[116] Podle §4 dekretu prezidenta republiky č. 18/1944 Úř. Věst. Čsl.[117] se měly v obcích a okresech s většinou „národně nespolehlivého“ obyvatelstva utvořit správní komise. Z důvodu převahy německého obyvatelstva nebylo možné členy volit, a proto byli jmenováni vládou. Komise měly převzít do svých rukou veškerou veřejnou správu, měly mít stejné úkoly a pravomoci jako národní výbory ve vnitrozemí. Ustanovení o komisích se tak týkalo i Rumburku. Joza uvádí, že už ke konci války vznikaly na řadě míst živelně národní výbory, které přebíraly moc od německých úředníků. V Rumburku se 9. května 1945 ustanovil Revoluční národní výbor, do jehož čela se postavil Hynek Vágner, jeden z mála Čechů tehdy žijících trvale na Rumbursku.[118] Úkolem výboru bylo, jak uvádí Kaluha, zabezpečit zásobování obyvatelstva potravinami, pečovat o ochranu majetku zabaveného německým kapitalistům a fašistům, usazovat ve městě první české osadníky přicházející sem z vnitrozemí.[119] O jeho činnosti se nezanechaly žádné písemnosti. Následně jak uvádí Joza: „Politickou správu v okresu Rumburk zajišťoval přechodně komisař politické správy JuDr. J. Buček a teprve 11. června 1945 byla výnosem ministerstva vnitra jmenována OSK Rumburk.[120] Mnoho jejich členů se mohlo již opírat o práci v ilegalitě. To je případ i Hynka Vágnera, který se stává předsedou okresní správní komise a z titulu své funkce jmenoval místní správní komise v celém okresu.[121] Z dostupných dokumentů je patrné, že Místní správní komise v Rumburku nebyla příliš stabilním orgánem.[122] Kaluha nám navíc objasňuje, že komunistická strana prostřednictvím svých členů v místní i okresní komisi zasahovala do politického života města již těsně po válce.[123] Jak dále uvádí: „Nejsilnější politickou stranou v Rumburku byla již r. 1945 KSČ. [124]

Mezníkem ve vývoji správy města i okresu představovaly volby z 27. května 1946. Článek v místním periodiku „Sever“ píše: „Vítězství KSČ v celém pohraničí je naprosté. Všechen pracující český lid vyjádřil v prvních volbách svobodné republiky také svůj úplný souhlas s vládním programem a dnešní lidově demokratickým režimem a mizivé procento bílých lístků jasně dokumentovalo tuto skutečnost.[125] V díle Františka Čapka však nalezneme tvrzení, že podrobnější rozbor volebních výsledků v pohraničí potvrzuje, že komunistům dali hlasy především noví osídlenci, kteří uvěřili, že vděčí komunistům za svoje nynější postavení.[126] Z voleb vzešel první volený místní a okresní národní výbor. Z vítězství se v Rumburku mohla radovat KSČ. Smetana: „Podobně jako v celé zemi se také v Rumburku volby staly triumfem KSČ, která zde ale nadpoloviční většinu jako ve většině ostatních měst v pohraničí nezískala.[127] Pro kandidáty KSČ hlasovalo 2 565 (48, 9%) voličů, na druhém místě se umístili národní socialisté s 553 (21, 5%) hlasy, třetí sociální demokraté získali 490 (19,1%) a nejméně získala lidová strana s 266 (10, 5%) hlasy.[128] Na základě těchto výsledků se v Rumburku potvrdilo dominantní postavení KSČ. Nově zvolený Okresní národní výbor v Rumburku zahájil svou činnost 11. července 1946.[129] Jeho předsedou se stal Václav Sembdner, člen komunistické strany.[130] Nejvyšší orgán Okresního národní výboru tvořilo plénum s nadpoloviční většinou komunistů (11 z 20), to samé platilo o výkonném orgánu sedmičlenné radě.[131] Orgány, které byly pověřeny organizací odsunu, ustanovením národních správ, provedením konfiskace a následnou manipulací se zkonfiskovaným majetkem, byly tak od počátku pod komunistickým vlivem. Ke dni voleb zanikla Místní a Okresní správní komise, přestal platit paritní systém zastoupení politických stran. Činnost národních výborů ve vnitrozemí i v pohraničí začala být stejná.

Konec války a obnovení Československé republiky znamenaly pro severočeské pohraniční dalekosáhlé změny. Měnila se hospodářská struktura, majetkoprávní vztahy, zapříčiněné konfiskací německého majetku, vzniklo nové správní uspořádání. Na tomto území došlo k úplné přeměně předchozího demografického vývoje. V průběhu dvou let se po stránce národnostní i početní zcela změnilo osídlení Šluknovského výběžku. Melichar: „V celém Šluknovském výběžku totiž zůstalo necelých 10% původního německého obyvatelstva (smíšená manželství, antifašisté, specialisté – výroba květin, textil, strojírenství) tj. kolem 10 000 osob. Část obyvatel byla nahrazena novými osídlenci z vnitřních Čech a Slovenska. Přesto úbytek obyvatel způsobený odsunem se nepodařilo nahradit a v roce 1950, kdy se uskutečnilo první poválečné oficiální sčítání lidu, žilo na území Šluknovského výběžku 58 000 obyvatel, což představovalo necelých 50% z počtu obyvatel k roku 1930.[132] Počty obyvatel v okresu lze vyčíst z jednotlivých hlášení Okresní správní komise. Do 5. května 1945 činil celkový stav obyvatelstva v okrese Rumburk 37 800 osob,[133] z toho bylo jen 275 Čechů, z nich 81 starousedlíků. V srpnu 1945 bylo z okresu Rumburk vyhoštěno 10 499 Němců,[134] celkem je tedy k 1. listopadu 1945 v rumburském okrese 20 466 osob.[135] Z těchto čísel je více než patrné, jak moc německým městem Rumburk za války a těsně po válce byl. Dále se domnívám, že odliv obyvatelstva nebyl nikdy zcela doplněn příchodem nových osídlenců. Mou myšlenku potvrzuje ve svém článku i David Gerlach, kdy uvádí, že skutečně některá místa v pohraničí, třeba ašský, rumburský či frýdlantský výběžek nedosáhly většího zájmu osídlenců.[136] Dále Staněk doplňuje „Mnohá místa byla zcela vylidněna a hodnoty zanechané Němci nebyly využity.[137] Staněk nám poskytuje i číselné podklady pro představu: „Nedostatečně osídlené terény představovaly na konci r. 1947 asi 16 % celého pohraničního území.[138] Tento problém se podle mne ovšem týkal hůře dostupných vesnic.

Dříve než došlo k hromadnému odsunu Němců, objevili se během května první čeští osídlenci. Byli to zejména lidé vysláni na výzvu ministerstev, potřební pro funkčnost kraje, přicházeli zaujmout místa národních správců a doufali, že se později stanou vlastníky spravovaného majetku. Pamětní kniha uvádí: „Po májové revoluci přicházejí s vojáky, příslušníky SNB, pohraniční stráží i civilní obyvatelstvo z různých končin ČSR, ale též i lužičtí Srbové ze sousedního zahraničí, zahraniční Češi, Slováci, Maďaři i židé, ba dočasně i cikáni.[139] Z počátku muselo být jejich postavení nesnadné, tvořili menšinu a odpor německé většiny v nich musel vzbuzovat obavy. Situace se změnila až s novou silnější vlnou osídlenců z vnitrozemí, která dorazila během června, července. Smetana uvádí, že nejvíce nových občanů přišlo z východočeských okresů Chrudim, Havlíčkův Brod, Hradec Králové, Rychnov nad Kněžnou, Ústí nad Orlicí a ze středních Čech, zejména z tehdejších okresů Mladá Boleslav, Jičín, Nymburk, Kutná Hora a z Prahy.[140] Dále pokračuje: „Část dosídlenců tvořili repatrianti z Francie a Polska.[141] Hlavní důvod, proč skutečně lidé přicházeli osídlit pohraničí, nám uvádí David Gerlach: „Noví osídlenci se ve svých rozhodnutích, zda se vydat do pohraničí, soustředili na možnost získání zkonfiskovaného majetku.[142] Pro některé nové příchozí byl motivací přiděl půdy. Rumburk ale nikdy nebyl zemědělskou oblastí, a tak většina přicházela obydlet zanechanou nemovitost, byt, přišla za prací v průmyslu. V souvislosti s novou vlnou osídlenců se jedním z vážných problémů léta 1945 a následujících měsíců stalo zásobování potravinami. Přistěhovalí zemědělci z vnitrozemí, kterých nebylo mnoho, dostávali 13 ha půdy. Nebyli však schopni půdu obdělávat efektivně, někteří účelně měnili pěkné kusy dobytka se ziskem za nekvalitní a následně hospodářství opustili. Smetana ovšem upozorňuje, že největším problémem pro tuto ne příliš úrodnou půdu byly tzv. povinné dodávky, které byly stejné jako pro daleko více úrodné vnitrozemí.[143] Okresní správní komise, aby zabránila nedostatku zemědělský produktů, zastavila v době žní výrobu v několika průmyslových závodech a jejich zaměstnanci museli pomáhat na polích.[144]

Další nepříjemnou skutečnost pro Rumburk představovali nově příchozí, kteří chtěli mnohdy i nelegálním způsobem jen rychle zbohatnout a opět zmizet. Melichar uvádí: „V kraji se navíc potloukaly tzv. „zlatokopecké bandy“, často v uniformách spojeneckých armád, které se dopouštěly různých trestných činů včetně vražd.[145] V archívu nalezneme autentické vyhlášky z té doby, jedna z 19. července 1945 příznačně varuje: „Plenění a vykrádání obchodů a bytů jest zločinem a trestá se smrtí.[146] Setkáváme se tu tak s osídlenci vyslanými ministerstvy, lidmi, kteří přicházeli stát se národními správci, získat zkonfiskovaný majetek, repatrianty, zlatokopy.[147] Melichar pak v souvislosti s tím skutečně potvrzuje, že majetek, který zůstal po Němcích, byl konfiskován a rozprodán novým osídlencům, případně do něj byli dosazeni národní správci. Ti měli zpočátku naději stát se vlastníky spravovaného majetku, ta zmizela s převratem v únoru 1948.[148] Kaluha nám pro představu uvádí: „Ke konci roku 1946 bylo v Rumburku místním národním výborem evidováno 204 národních správců.[149]

Po válce, jak uvádí Melichar: „Je samozřejmé, že demografický kolaps se výrazně projevil i v hospodářské oblasti. Řada závodů zanikla pro nedostatek pracovních sil, hlavně odborných, popřípadě byla úředně zrušena a jejich zařízení bylo převezeno do jiných oblastí republiky – Slovensko, jižní Čechy. Zachována zůstala především tradiční odvětví – výroba umělých květin, stužkařství a drobná kovovýroba (nožířství) na západě, textilní výroba, punčochářství, koberce, částečně i strojírenství a výroba pian na východě. Výrazně poklesl počet drobných obchodů a živností, které ani zdaleka nemohly pozdější komunální podniky nahradit.[150] Podniky, kde to bylo prospěšné pro Československý stát, se postupně vracely k předválečné výrobě, jinde nastaly změny. V Pamětní knize města Rumburk se uvádí: „Z různých oborů výrobních uvádí se opět na předním místě textil, pak kovoprůmysl, potravinářství atd.[151] V Rumburku byly po roce 1945 dány pod národní správu veškeré průmyslové podniky, řemeslnické dílny, obchody, které byly do té doby v německých rukou. V některých případech se národní správa týkala i majetku, který byl před válkou ve vlastnictví města. Takovým příkladem je i zajištění Městské elektrárny Rumburk z 15. května 1945. I zde došlo následně 5. března 1947 ke znárodnění, následně byli 4. dubna 1947 propuštěni zbývající němečtí zaměstnanci a do konce měsíce dubna začali v elektrárně pracovat noví čeští dělníci.[152] Některé rumburské závody byly po válce rušeny. Smetana nám jako příklad uvádí tkalcovské stroje firmy Weber, které byly v létě 1946 prodány do Palestiny.[153]

Reklama

Z archivních záznamů bylo na schůzi OSK usneseno pověřit průmyslového referenta likvidací hospodářsky zbytných obchodních a řemeslných podniků. Zajištěné suroviny měly být předány oprávněným podnikům pod národní správou k dalšímu obhospodařování v rámci řízeného hospodářství.[154] Jindy se snažila určité potravinářské podniky, vzhledem k přetrvávajícím zásobovacím problémům, převzít rada ONV.[155] Jednalo se například o firmu Jenko (později RYBENA), továrnu na rybí konzervy. To se ovšem nepodařilo a podnik byl v roce 1948 znárodněn.[156] Nejdůležitější roli v poválečném průmyslu ovšem samozřejmě hrály podniky označené za státně nezbytné. Ministerstvo průmyslu dne 7. února 1946 prohlásilo v Rumburku na 34 podniků státně nezbytných.[157] Mezi ně patřil i nejvýznamnějším textilní závod, firma Jul. Pfeifer a synové, tkalcovna koberců a nábytkových látek Rumburk. Tento podnik, jak uvádí Pamětní kniha Rumburk, za války vyráběl chlebníky, papuče, letecké padáky, radiosoučástky, a to až do června 1945.[158] Vzhledem k tomu, že měl podnik po válce značné zásoby, byl o pozici národního správce velký zájem. Prvním národním správcem byl jediný český úředník z éry předmnichovské Karel Braun.[159] Spolu s dalšími rumburskými textilními závody byl podnik později zapojen do národní správy národního podniku TOKO. Do roku 1952 nesl podnik jméno TOKO, pak byl přejmenován na BYTEX a do podniku byly sloučeny závody z blízkého okolí jako například mechanické tkalcovny látek Rudolf Focke, tkalcovna závěsů Josef Lumpe. Bytex se tak v 50. letech stal největších podnikem v Rumburku.[160] Je tak patrné, že se vývoj budování socialismu na Rumbursku nijak nelišil od vývoje v ostatních částech republiky. I drobnější podniky byly zestátněny a postupně začleněny do větších národních podniků. Státně nezbytné podniky v průmyslu hutnickém, slévárenském, kovodělném a strojírenském reprezentovaly firmy jako Thiele a spol, Ruteve, a samozřejmě i firma RINCO Werke. „Státně nezbytný průmysl stavební“ pak představovala továrna na kamna a keramiku Wick, cihelna v Dolních Křečanech.[161] V návaznosti na státní nezbytnost OSK žádala, aby z těchto podniků nebyl zatím prováděn všeobecný odsun Němců, bylo u nich nutno provést odsun podle zvláštních směrnic ministerstva vnitra. Při odsunu mělo být přihlíženo, aby se do něj nedostali Němci odborníci.[162] Toto opatření bylo ovšem jen dočasné, jakmile došlo k nalezení náhrady, mělo dojít i k odstranění Němců odborníků. Národnostní požadavek byl kladen stále do popředí, národní správci se chlubili snižováním počtu Němců v podniku, snažili se odvést pozornost od ztížené situace firmy. Jak ovšem ve své kronice k roku 1947 Ziebnerová uvádí: „Docházelo k neshodám mezi národními správci, mnozí z nich opouštěli po ne zvlášť dobrém hospodaření svěřené objekty.[163]

V seznamu průmyslových podniků bylo v dubnu 1946 v okrese Rumburk uvedeno v provozu (tzn. typ A) přes 50 podniků. Po sčítání všech zaměstnanců jednotlivých firem se dostaneme k číslu 2 956. Navíc podniky potřebovaly celkem ještě 827 zaměstnanců. Dále tu bylo na dvacet podniků typu C, tedy zastavených a šest podniků přestěhovaných. Celkem to znamenalo 78 podniků.[164] Z těchto čísel je podle mne jasně patrné, že Rumburský okres zůstal i po válce silně průmyslovým krajem. Následný vývoj průmyslu se již řídil plány komunistické strany. V celostátním měřítku se hospodářským plánem na další dva poválečné roky zabýval tzv. Budovatelský program.[165] V Rumburku dostal jasně ucelenou podobu, která se příliš netýkala výroby, ale jednotlivých vylepšujících změn pro město.[166] Únorový převrat a s tím související jasný přechod ke komunismu přinášel i očistu v podobě odstranění nepohodlných zaměstnanců. Únorová očista se dotkla i průmyslu v Rumburku, konkrétně i podniku RINCO Werke. Následný vývoj je už zcela pod nadvládou komunistické strany. Hlášení z roku 1950 oznamuje, že počátkem roku 1949 bylo v okrese celkem 133 průmyslových závodů, ústředně plánovaných, roztříštěných v rámci 53 národních podniků, 6 družstevních podniků a tři lidové správy. To vše rozděleno do celkem 21 průmyslových odvětví. Roztříštěnost se měla odrážet i v celém hospodářství a proto byly provedeny změny.

Bylo nutné některé podniky zlikvidovat, zkoncentrovat nebo přestěhovat.[167] Téměř všechny podniky[168] na Rumbursku byly přes uvedení národní správy konfiskovány a dále spravovány pověřenými osobami pod vlivem komunisticky laděných orgánů. V politicko-výchovném rozvoji se přímo uvádí: „Došlo k postupnému přebrání závodů a továren do národní správy a postupně k jejich zestátnění.[169]

Domnívám se, že již těsně po válce se v okrese Rumburk prosadil vliv komunistické strany. Politickou podporu komunisté získávali jistě i na základě neoprávněné manipulace s německým majetkem. Udělení národní správy, přidělení konfiskovaného majetek probíhalo výměnou za hlasy ve volbách. Přes své členy v pověřených orgánem měli moc nad odsunem, ustanovením národních správ, konfiskací, nakládáním s konfiskáty. Postupně prosazovali své plány, zestátňovali podniky, nepohodlné osoby odstraňovali. okresu rumburského, 25. 9.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Budovatelský program okresu, karton 16, inv. č. 162.

Poznámky

[99] Oficiální webové stránky, dostupné obecné informace (online). (cit.2011-04-01). www.rumburk.cz.

[100] Po Mnichovské dohodě byly jako Sudety označeny veškeré pohraniční oblasti odstoupené pod nátlakem velmocí Československem nacistickému Německu.

[101] JOZA, Petr. 2009, Státní okresní archív Děčín, Městský národní výbor Rumburk 1945 – 1990 (1992), inventář č. 585, NAD 1021. Děčín. 2009. s. 1.

[102] Jaroslav Melichar ovšem ve své knize uvádí, že i přesto, jak malá byla česká menšina, neexistovali národnostní třenice a spory. MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 88.

[103] Výsledky sčítání lidu uvedené v publikaci J. Smetany. SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 120.

Reklama

[104] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 88.

[105] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 88.

[106] SdP (Sudetoněmecká strana) 24. dubna 1938 předkládá Karlovarské požadavky, které vedle autonomistických prvků obsahují národnostní nároky pro německé obyvatelstvo. V květnových volbách do obecních zastupitelstev získala strana kolem 90 % německých voličů.

[107] KALUHA Josef: Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 3.

[108] KALUHA Josef: Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 3.

[109] Totální nasazení je označení pro nucené pracovní nasazení, kterému byli podrobeni obyvatelé okupovaných zemí nacistickým Německem.

[110] SLÁVA, Bohuslav: Pamětní kniha města Rumburk, strojopis, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín). s. 2.

[111] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 90.

[112] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 89.

[113] Výměr, 24.2.1950, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Dekonfiskační spisy, karton 94.

[114] Bez názvu, 12.4.1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, RUTEWE, karton 129.

[115] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 134.

[116] Odsun Němců a Maďarů z Československé republiky: seznamy, 13. 11. 1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Jmenné seznamy Němců, karton 30, inv. č. 197.

[117] Dekret č. 18/1944 Úř. Věst. Čsl. Ze dne 4. prosince 1944, o národních výborech a prozatímním národním shromáždění.

[118] JOZA, Petr. 2009, Státní okresní archív Děčín, Městský národní výbor Rumburk 1945 – 1990 (1992), inventář č. 585, NAD 1021. Děčín. 2009. s. 1.

[119] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 5.

[120] JOZA, Petr. 2008, Státní okresní archív Děčín,Okresní národní výbor Rumburk 1945 – 1960, inventář č. 573, NAD 1003. Děčín. 2008. s. 1. Dostupný (online). (cit.2011-04-01). http://www.soalitomerice.cz/sites/default/files/onv_rumburk.pdf

[121] Ustanovení předsedy OSK, 29. 5.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor

[122] Jak uvádí Joza:„Během jejího krátkého fungování se v ní vystřídala řada osob.“ JOZA, Petr. 2009, Státní okresní archív Děčín, Městský národní výbor Rumburk 1945 – 1990 (1992), inventář č. 585, NAD 1021. Děčín. 2009. s. 2.

[123] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 7.

[124] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 6.

[125] Vítězství. Krajský týdeník KSČ pro severočeské pohraničí – SEVER. 28.5.1946, roč. 2, č.28, str. 1.

[126] ČAPKA, F., SLEZÁK, L., VACULÍK, J. 2005. Nové osídlení českých zemí po druhé světové válce. Brno : Akademické nakladatelství CERM. 2005. s. 67.

[127] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 145.

[128] Výsledky voleb, 28. 5.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Volby do ONV, karton 23, inv. č. 183.

[129] Hlášení ze schůze ONV, 14.7.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Kniha zápisů ze schůzí pléna a rady ONV, kniha 2, inv. č. 2.

[130] Sembdner ale během roku 1947 čelil trestnímu stíhání pro machinace s potravinovými lístky a v listopadu téhož roku byl odvolán. I zde je možné vidět, že pověřené osoby nebyly vždy spolehlivé a činily úkony pro vlastní obohacení. Více viz. Trestní řízení proti bývalému předsedovi ONV Rumburk Václavu Sembdnerovi pro černý obchod, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Trestní řízení proti bývalému předsedovi ONV, karton 34, inv. č. 225.

[131] JOZA, Petr. 2008, Státní okresní archív Děčín,Okresní národní výbor Rumburk 1945 – 1960, inventář č. 573, NAD 1003. Děčín. 2008. s. 1. Dostupný (online). (cit.2011-04-01). http://www.soalitomerice.cz/sites/default/files/onv_rumburk.pdf.

[132] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 186.

[133] Z toho bylo asi 5 000 přistěhovalců z doby okupace, totálně nasazených pracovníků. Odsun Němců a Maďarů z Československé republiky: seznamy, 13. 11. 1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Jmenné seznamy Němců Rumburk, karton 30, inv. č. 197.

[134] K 1. listopadu ubylo dalších 147 osob. Odsun Němců a Maďarů z Československé republiky: seznamy, 13. 11. 1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Jmenné seznamy Němců Rumburk, karton 30, inv. č. 197.

[135] Odsun Němců a Maďarů z Československé republiky: seznamy, 13. 11. 1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Jmenné seznamy Němců Rumburk, karton 30, inv. č. 197.

[136] GERLACH, David. 2010. Jak rozdělit majetek. Sociální transformace části české společnosti v důsledku osídlení pohraničí. Dějiny a současnost. 32, 2010, č. 8, s. 15.

[137] STANĚK, Tomáš. 1991. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha : Academia, 1991. s. 346.

[138] STANĚK, Tomáš. 1991. Odsun Němců z Československa 1945-1947. Praha : Academia, 1991. s. 347.

[139] SLÁVA, Bohuslav: Pamětní kniha města Rumburk, strojopis, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín). s. 15.

[140] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 135.

[141] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 137.

[142] GERLACH, David. 2010. Jak rozdělit majetek. Sociální transformace části české společnosti v důsledku osídlení pohraničí. Dějiny a současnost 32, 2010, č. 8, s. 15.

[143] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 141.

[144] Hlášení ze schůze OSK, 14.10.1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Kniha zápisů ze schůzí pléna a rady OSK, kniha 1, inv. č. 1.

[145] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 91.

[146] Vyhláška, 19.7.1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Vyhlášky týkající se bezpečnosti v okrese Rumburk, karton 34, inv. č. 226.

[147] Z dostupných čísel je patrné, že ne všichni na severu zůstali.

[148] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 91.

[149] KALUHA, Josef. 1972. Zápisy městské kroniky Rumburk za léta 1945 – 1948. Strojopis 1972. s. 13.

[150] MELICHAR, Jaroslav. 2008. Vlastivěda Šluknovského výběžku pro školy a veřejnost. Šluknov: Sdružení pro rozvoj Šluknovska, 2008. s. 187.

[151] SLÁVA, Bohuslav: Pamětní kniha města Rumburk, strojopis, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín). s. 11.

[152] ZIEBNEROVÁ, Marie: Kronika města Rumburk. I. Díl (1945 – 1970). Rukopis. Psáno od r. 1981.

[153] SMETANA, Jan. 1999. Rumburk: město v českém Nizozemí. Město Rumburk, 1999. s. 141.

[154] Protokol, 10. 8.1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Kniha zápisů ze shcůzí pléna a rady OSK, kniha 1, inv. č. 1.

[155] Zápis ze schůze ONV, 24.4.1948, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Kniha zápisů ze schůzí pléna a rady ONV, kniha 2, inv. č. 2.

[156] Znárodnění, 3.6. 1948, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Rybena, karton 129.

[157] Seznam průmyslových podniků státně nezbytných, 19. 2. 1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Jmen Seznam průmyslových podniků, karton 119, inv. č. 356.

[158] SLÁVA, Bohuslav: Pamětní kniha města Rumburk, strojopis, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín). s. 15.

[159] Ustanovení národního správce, 22. 6. 1945, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní

[160] Jeho sláva však končí v devadesátých letech, dnes je výroba již minimální, bývalé továrny chátrají.

[161] Seznam průmyslových podniků, 28. 4.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Seznam průmyslových podniků, karton 119, inv. č. 356.

[162] Seznam průmyslových podniků státně nezbytných, 19. 2.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Seznam průmyslových podniků, karton 119, inv. č. 356.

[163] ZIEBNEROVÁ Marie: Kronika města Rumburk. I. Díl (1945 – 1970). Rukopis. Psáno od r. 1981.

[164] Seznam průmyslových podniků, 28. 4.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Seznam průmyslových podniků, karton 119, inv. č. 356.

[165] Budovatelský program vypracovala vláda Národní fronty Čechů a Slováků, byl přijat na podzim 1946 ve formě zákona. Stanovil vypracovat ústavu a rozpracovat v nejkratší době návrh dvouletého plánu hospodářské obnovy a výstavby republiky na roky 1947 – 1948. Stěžejním úkolem dvouletého plánu bylo zvýšit výrobu nad předválečnou úroveň o 10%. KAZIMOUR, Jan. 1980. Hospodářský vývoj Československa. Praha : SNTL. 1980. s.72.

[166] V jeho rámci zamýšlel rumburský okres konkrétně rozšířit všeobecnou veřejnou okresní nemocnici v Rumburku. Z nemocnice v Krásné Lípě zřídit plicní ozdravovnu. Dále hodlal zřídit větší internát v Rumburku pro učně v oboru textilním. V rámci změn chtěl rozšířit divadelní sál kina, upravit lidový dům v Rumburku apod. Správní rumburský okres dále zamýšlel provést úplnou úpravu okresních silnic Budovatelský program správního

[167] Vývoj plánovaného hospodářství v okrese Rumburk za rok 1950, 25. 9.1946, in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín), Okresní národní výbor Rumburk, 1945 - 1960, Plán na rok 1950, karton 16, inv. č. 163.

[168] Pro porovnání i v sedmdesátých letech byl rozhodujícím průmyslem ve městě průmysl textilní, strojírenský a potravinářský. Politicko – výchovný rozvoj a výstavba města od roku 1945 až po r. 1974. in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín).

[169] Politicko – výchovný rozvoj a výstavba města od roku 1945 až po r. 1974. in: Státní okresní archív Děčín (SOA Děčín).

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více