Úkol STOJAN

Autor: Mgr. Martin Dubánek 🕔︎︎ 👁︎ 27.524

Ve druhé světové válce zavedly obě válčící strany samohybné minomety. Armáda USA od října 1941 používala 81mm minomet M1 umístěný na polopásovém transportéru M2, přičemž systém byl zaveden jako verze M4 (Mortar Motor Carriage M4). Minomet s obsluhou byl na vozidle pouze převážen a střílet z něj mohl jen ve výjimečných případech. Po zesílení podvozku a zavedení verze M4A1 mohla zbraň střílet směrem vzad přímo z vozidla a např. verze M21 na podvozku M3 i směrem vpřed. Obdobně postupovali Němci, kteří zavedli do výzbroje 8cm minomet na svém rozšířeném polopásovém obrněném transportéru označeném jako Sd. Kfz. 251/2 – Mittlerer gepanzerter Schützenpanzerwagen mit Granatwerfer.

Minomet na transportéru HAKO

Jak známo, základní verzi tohoto německého transportéru zavedla po skončení druhé světové války do výzbroje i československá armáda, respektive ČSLA. Při zkouškách československého klonu tohoto transportéru označeného jako HAKO (budoucí OT-810) byla v roce 1955 testována i minometná verze s 82mm minometem vz. 52. Zpětné rázy minometu však byly zřejmě příliš velké. Také s určitostí vadil omezený odměr minometu.

Reklama


Prototyp minometné verze polopásového transportéru HAKO v roce 1955

Úkol na umístění minometu na podvozek obrněného transportéru HAKO byl na zá - kladě rozhodnutí Vědeckotechnické rady Velitelství dělostřelectva od 22. 3. 1957 studijně řešen katedrou dělostřeleckých zbraní Vojenské technické akademie v Brně (VTA AZ). Umístění minometu na bojovém vozidle mělo být projektováno tak, aby byla umožněna střelba přímo z vozidla a v případě potřeby, aby zbraň mohla působit z běžného podstavce i mimo vozidlo. VTA AZ Brno předložila v lednu 1959 koncepci 82mm minometu vz. 52 s novou lafetou a brzdovratným zařízením, které snižovalo zpětný ráz zbraně z 210 843 N na přijatelných 78 453 N. Projekt byl natolik úspěšný že jej vědeckotechnická rada Velitelství dělostřelectva 29. 5. 1959 doporučila aplikovat i pro vznikající kolový transportér SKOT.

Automatické nabíjecí zařízení

Jen se již neuvažovalo o využití navrženého mechanické nabíjecího zařízení pro jeho komplikovanost a zbraň měla být nabíjena ručně. Minomet vz. 52 měl na vozidle dostřel 3 450 m, náměr 45-85°, odměr 360° a délku zákluzu hlavně 90 mm.


Automatické nabíjecí zařízení u minometu B6 (8cm minomet vz. 36) umožňující střelbu dávkou, jehož princip měl být aplikován i u úkolu STOJAN

Uvedený úkol nyní řešila Skupina pozemních děl a minometů Výzkumného dělostřeleckého střediska, která v roce 1959 zpracovala blíže nedatovaný ideový projet pro vozidlo SKOT součástí zbraně. Úpravy transportéru by spočívaly v odstranění zadního krytu vozidla. Obsluha by se při přepravě nacházela v přední uzavřené části vozidla. Bylo poukázáno na očekávaný problém rozkmitání transportéru, které mohlo mít nepříznivý vliv na rozptyl, což mělo být prověřeno pokusnou střelbou.

Dva minomety ve vozidle

Vědeckotechnická rada Velitelství dělostřelectva pak zvažovala umístění dalšího družstva se standardním minometem vz. 52 pro střelbu ze země a polovinou jeho palebného průměru (20 truhlíků po 3 nábojích, tj. 60 ran). Minomet by byl eventuelně uchycen na zadní stěně korby transportéru nebo na jeho bocích. Celkové zatížení by mělo hmotnost 1 730 kg. Z toho připadalo 150 kg na stabilně umístěný minomet, 80 kg na standardní minomet, 500 kg na munici a 1000 kg na dvě obsluhy.


Úkol STOJAN – schéma uložení 82mm minometu vz. 52, příslušenství zbraně a munice na OT-64 SKOT z roku 1959

Velitel dělostřelectva generálporučík Jaroslav Hradil doporučil 11. 6. 1959 dokončit výzkum funkčním ověřením střelbou 82mm minometu z dostupného vozidla ve spolupráci Automobilové a traktorové správy (dále ATS) a VTA AZ Brno, stanovit soubor technicko taktických dat a zařadit tento úkol do plánu vývoje na rok 1960, který měl provést n. p. Konštrukta Trenčín.

Úkolová karta z roku 1959

Reklama

Karta F1 úkolu č. VD-1005 s krycím označením STOJAN byla založena 21. 8. 1959 a zpracoval ji pplk. František Weyskrab a schválil jeho nadřízený pplk. Zdeněk ŠIK. Dodatečně jí podepsal i velitel dělostřelectva genmjr. Jaroslav Hradil. Základní požadavky plánovaly umístit na transportér OT-64 se dvěma členy osádky, dva minomety ráže 82 mm se svými obsluhami (2x 1+4). Osádka také měla být chráněna při jízdě zamořeným prostorem. Dále mělo být převáženo příslušenství zbraní a 120 min uložených ve 40 truhlících. Úpravy transportéru by se týkaly plošiny korby, přičemž cena úpravy neměla překročit 8 až 10 000 Kčs na jedno vozidlo. Zatížení se nyní zvýšilo na 1 830 kg, neboť pro desetičlennou obsluhu bylo nyní kalkulováno o 100 kg více tj. 1 100 kg. Organizační začlenění jednotek používajících minomety se nemělo měnit. Četa se třemi minomety by se po zavedení OT-64 SKOT skládala ze dvou vozidel, přičemž na jednom by se nacházela dvě družstva se dvěma minomety a druhý transportér by přepravoval pouze jedno družstvo. Případně by se mohla četa rozšířit o další minomet s obsluhou. Velitelství dělostřelectva tehdy uvažovalo, že 82mm minomety vz. 52 budou ve výzbroji i po roce 1965. O vývoji obdobné zbraně v SSSR a dalších státech Varšavské smlouvy sice nebylo nic známo, ale USA samohybné minomety používaly a zpravodajské předpisy a fotografie přinášely informace o obdobných vozidlech i dalších kapitalistických států. Úkol byl zřejmě považován za jednoduchou úpravu, a tak nebyl vůbec konzultován se SSSR a ani se o takové konzultaci neuvažovalo.

Konštrukta Trenčín

Náklady na vývoj byly původně odhadnuty na pouhých 300 000 Kčs. Armáda předpokládala, že by tento dělostřelecký systém mohl být zaveden do výzbroje již ve čtvrtém čtvrtletí roku 1961 a do konce roku 1963 by bylo vyrobeno 160 potřebných vozidel.

Úkol byl na základě výše uvedených požadavků armády zadán civilnímu sektoru, kde se jeho garantem stalo ministerstvo všeobecného strojírenství, které úkol přidělilo n. p. Konštrukta Trenčín. Předběžné požadavky a termíny byly firmě sděleny již 4. 7. 1959 a v roce 1959 byl úkol zařazen do rezortního plánu.


Detailnější výkres s nabíjecím zařízením

MNO v roce 1959 konstatovalo, že prototyp transportéru SKOT však nemůže být pro vyřešení úkolu STOJAN přidělen, a vývoj měl být zpočátku prováděn na nákladním automobilu Praga V3S. Výzkum použitelnosti koncepce samohybného minometu pak koncem roku 1959 provedli příslušníci Výzkumného a zkušebního střediska 010 a ATS.

Rozšíření i na OT-62

V říjnu 1960 armáda stanovila definitivní zadávací podmínky, které byly i s termíny sděleny n. p. Konštrukta 31. 10. 1960. Konečný projekt měl být k dispozici ještě v roce 1960, podnikové zkoušky měly proběhnout již v únoru a březnu 1961. Na ně by v červnu až srpnu navázaly kontrolní a vojskové zkoušky a jak bylo původně navrženo, ve čtvrtém čtvrtletí 1961 měla být zbraň zavedena do výzbroje. Dokumentace pro ověřovací sérii měla být vyhotovena v lednu 1962 a v roce 1963 by byla vyrobena potřebná série, přičemž úpravy by nepřekročily částku 10 000,- Kčs za jedno vozidlo. Dělostřelecký systém měl být aplikován i na pásový obrněný transportér OT-62 TOPAS (úkol STOJAN-II).

Archivní prameny informují, že vývoj začal v prvním čtvrtletí 1962. Každopádně je známo, že na 7. 2. 1961 byla svolána porada sekce technického rozvoje Velitelství dělostřelectva, kdy měl být projednán konečný projekt. Zbraň se principielně nelišila od projektu VTA, jen bylo opět požadováno automatické nabíjecí zařízení umístěné vpředu na kolébce zbraně, které by umožňovalo palbu dávkou nebo jednotlivými výstřely. Na rozdíl od návrhu Výzkumného dělostřeleckého střediska se v konečném projektu zřejmě podařilo vyřešit palbu střešním poklopem bez nutnosti otevření celé zadní části korby. Úpravy vozidla tak byly minimální a daly se charakterizovat mírnými změnami podlahy.

Nebezpečná konstrukce

Oponent hodnotil konečný projekt kladně. Na korbě byla odstraněna čtyři zadní sedadla (dvě dvojitá a dvě jednoduchá) čímž byl uvolněn průchod podél zbraně. Kolébka s brzdovratným zařízením se zákluzem 160 mm snižovala zpětný ráz z 310 871 N na 17 710 N. Lafetu bylo možné umístit na jakékoliv pásové nebo kolové vozidlo, čehož ovšem vojenská správa nikdy nevyužila. Miřič mohl pro přímou střelbu používat periskopický dalekohled a dále byl přidán bubínkový zaměřovač, který byl ovšem kritizován pro vysokou cenu. Proto byl doporučen klasický minometný zaměřovač MP (MPM). Nabíjecí zařízení využívalo sílu zákluzu a umožňovalo střelbu dávkou po šesti minách uložených v rotačním bubnu (složeném ze 6 trubkových objímek pro miny). Buben se otáčel pomocí napjaté pružiny. Princip byl vyvinut pro minomety již za první republiky, ale nikdy se nevyráběl sériově. Výše uvedené nabíjecí zařízení však bylo kritizováno, neboť miny v bubnu nebyly zajištěny proti vypadnutí při jízdě, a zároveň hrozilo nabití dvou min do hlavně. Zařízení navíc zbytečně komplikovalo celou konstrukci a lafetu. Oponent navrhl jeho přepracování nebo zrušení a ponechání pouze ručního nabíjení. Dokonce měla být přezkoušena možnost střelby z jedoucího vozidla. V transportéru s osádkou 9+1 bylo přepravováno i druhé minometné družstvo se zbraní a celkovou dotací 120 min.


120mm samohybný minomet vz. 85 PRÁM-S na výstavě IDET 2005

Reklama

Cena vývoje včetně potřebné munice (2 000 min) pro zkoušky byla tentokrát odhadnuta na 1 200 000 Kčs. Každopádně posudek doporučoval navržené řešení minometu k realizaci po zapracování výše uvedených připomínek.

I když poněkud předbíháme časový sled událostí, v dopisu Technické správy MNO pro generálporučíka Jaroslava Hradila z 10. 9. 1962 jsou opět specifikována technická data, neboť do lafety bylo možné osadit kromě 82mm vz. 52 i starší sovětské minomety ráže 82 mm vz. 37 a vz. 41. Tyto zbraně mohly být do dvou minut sejmuty z lafety a střílet z běžného ložiště ze země. Palba měla být možná při teplotách -40°C až +50°C v odměru 360° a náměru 45-85°.


Řezy automatickým nabíjecím zařízením ideového projektu úkolu STOJAN

Bohužel v dubnu 1962 byly podnikové zkoušky přerušeny, neboť nebyl k dispozici obrněný transportér SKOT, jehož vývoj se kvůli problémům s převodovkou a nízkou životností vlekl. Zkoušky úkolu STOJAN byly plánovány na čtvrtém prototypu OT-64 SKOT v termínu od 1. 7. do 31. 8. 1962, ale opět od nich bylo upuštěno a další práce měly být provedeny až ve třetím čtvrtletí roku 1963, přičemž bylo plánováno investovat 340 000 Kčs. Přitom do konce roku 1962 vynaložilo MNO za vývoj úkolu STOJAN 760 000 Kčs.

Spolupráce s Polskem

V souvislosti s polskou spoluprací při vývoji transportéru SKOT byli o řešení úkolu STOJAN informováni i Poláci. Z dopisu pro Technickou správu MNO z 13. 10. 1962 je sice zřejmé, že Poláci neměli k úkolu připomínky, ale sami se zavedením do výzbroje nepočítali. Zajímali se alespoň o výsledky řešení. Posléze se je pro společný projekt podařilo nakrátko i získat. Pravděpodobně v dubnu 1963 byly totiž schváleny společné československo-polské úkoly na období 1963–1965, kde kromě úkolu STĚNA (ochrana tanků proti kumulativním náložím) figuroval i úkol STOJAN. Náběh výroby tak byl posunut na první čtvrtletí roku 1964. Výroba by probíhala v Dubnici nad Váhom (lafeta) a v AZKG (úpravy vozidla) do konce roku 1965.

Zastavení projektu

Bohužel na konci května 1963 se Oddělení technického rozvoje Správy dělostřeleckého vyzbrojování (SDV-OTR) dozvědělo od Tankové a automobilové správy (dále TAS), že TAS nemůže uvolnit pro zkoušky prototyp transportéru SKOT, přičemž Konštrukta Trenčín jej potřebovala zapůjčit na dobu šesti měsíců. Nejzásadnějším se však stalo převzetí sovětské vojenské doktríny počítající s jadernou válkou a z toho plynoucí redukce klasického dělostřelectva a faktické vyřazení minometů z výzbroje, respektive jejich stažení do skladů. Od poloviny 60. let se sice toto stupidní rozhodnutí podařilo poněkud zmírnit, avšak pro úkol STOJAN to mělo fatální důsledky, neboť ve druhé polovině roku 1963 bylo plánováno, že se minomety již nebudou nacházet ve stavu klasického dělostřelectva od roku 1968 ve výzbroji ČSLA, čímž úkol ztratil smysl. Na Vědeckotechnické radě náčelníka Generálního štábu (VTR-MNO/GŠ), která proběhla 13. 9. 1963, byl úkol navržen ke zrušení a definitivně jej zastavilo usnesení 49. schůze PB ÚVKSČ z 10. 12. 1963.


Zpravodajský snímek minometné verze švýcarského obrněného transportéru firmy Mowag

ČSLA se tak mohla s mobilní minometnou verzí setkat až po zadání 120mm samohybného minometu vz. 85 PRÁM-S na modifikovaném podvozku BVP-1, který byl ovšem vyroben až po jejím zániku v roce 1990 v pouhých 12 kusech.

Zdroje:
VHA, fond MNO 1955–1965;
Nepevný, Jindřich: Americká polopásová vozidla, HPM 3/1991

Uveřejněno s laskavým svolením autora.
Vyšlo v časopise Military revue 10/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více