Českoslovenští letci v polské kampani 1939

Autor: PhDr. Ladislav Kudrna, Ph.D. / Ladislav Kudrna 🕔︎︎ 👁︎ 38.257

Autorův web: https://kudrnaweb.psm-net.cz/index.htm

Entrée

Po okupaci českých zemí a do vypuknutí války směřovali českoslovenští letci a pěšáci do sousedního Polska. Do konce srpna 1939 se do Polska dostalo 675 (690) letců. Plných 485 (500) bylo lodními transporty převezeno do Francie, která se měla stát pevnou základnou našeho zahraničního odboje. Na polském území, kde byla již 30. dubna 1939 založena Zahraniční vojenská skupina československá v Krakově, čítající 40 vojenských osob, nakonec zůstalo okolo 190 letců. Jinými slovy, nezanedbatelných 28 %.

Proč zůstali letci v Polsku

Reklama

Poláci zpočátku o naše vojáky neměli zájem. Nechtěli sousední nacistické Německo zbytečně provokovat vytvářením ozbrojených československých jednotek na svém území. Teprve po zhoršení mezinárodní situace projevili zájem o vojenské specialisty, zejména letce. Počátkem srpna roku 1939 projevila polská vláda rovněž ochotu povolit na svém území výstavbu československých pozemních jednotek a vyzvala vedení československého zahraničního odboje, aby zastavilo lodní transporty do Francie. To se sice nestalo, ale vypraven byl již pouze jeden transport.


Zástup československých dobrovolníků před československým konzulátem v Krakově. První zleva (druhá řada) Richard Tesařík, pozdější hrdina Sovětského svazu

Jeden z letců, poručík Vladimír Fišer, později uvedl: „Před odjezdem transportu do Francie dne 18. srpna, velitel tábora pplk. pěch. Ludvík Svoboda prohlásil, že je nutné, aby část letců zůstala v polské armádě pro instruktorskou práci a že toto přání tlumočené polskými představiteli, za poskytnutí útulku a organizačních možností, nás k tomu zavazuje, aby alespoň polovina se přihlásila do polského letectva, nehledě k tomu, že boj v Polsku, na našich hranicích, nám dává bezprostřední možnosti zásahu.“ Poručík Václav Kopecký rezignovaně dodal: „Dne 26. srpna 1939 hlášen na konzulátu v Krakově a po nezbytném podepsání verbovací listiny do francouzské cizinecké legie registrován pod evidenčním číslem 2040. Zařazen do skupiny československého legionu pplk. Ludvíka Svobody v Malých Bronovicích. Odjet na Západ jsem nemohl. Proto přihlásil jsem se do polského letectva na popud našich úřadů.


Plk. gšt. Prokop Kumpošt.
Archiv Jaroslava Čvančary

Rotmistr letectva Vilém Murcek vzpomíná, že se měl již 26. července 1939 s další skupinou letců nastoupit na loď, která je měla odvézt do Francie, když se do přístavu Gdyně dostavil československý a polský vojenský zástupce, kteří následně vyzvali letce ke vstupu do polského letectva, což se mělo dít s požehnáním nejvyššího vedení zahraničního odboje. Přihlásilo se 13 letců. Jeden z nich, des. Josef Balejka, později příkře uvedl: „Poláci nechtěli pustit loď z Gdyně, když se nepřihlásili dobrovolníci do jejich letectva. To bylo takové ultimátum a tak nás pplk. Svoboda požádal, abychom se přihlásili, což nás učinilo 13 a tím jsme zachránili odjezd asi 300 letců.“ Jiný poddůstojník, rtm. Adolf Fornůsek, přímo uvedl, že se letci obávali nedostatku leteckého materiálu ze strany Polska. Poté, co československé velení vidělo, že v Polsku hodlal zůstat pouze malý počet letců, přečetl jim vicekonzul dr. Vladimír Henzel dopis od Edvarda Beneše. Bývalý prezident se měl vyjádřit v tom smyslu, aby letci zůstali na polském území, čímž měli udělat mnoho pro zahraniční odboj a pro československo-polské sblížení, což jim nikdo nezapomene.

Reklama


Krakov, na jaře a v létě roku 1939 centrum vojenské československé vojenské emigrace

Poněkud realističtěji znějí slova tehdejšího škpt. let. Bohumila Lišky, v té době hodnostně nejvyššího důstojníka letectva, který zůstal v Polsku: „Před odjezdem posledního transportu z Polska do Francie dne 16. srpna 1939 bylo mně na poradě vyšších důstojníků za přítomnosti pplk. Svobody, plk. gšt. Kumpošta, kpt. let. Berana, skpt. pěch. Nováka, škpt. děl. Maštalíře a polského důstojníka hlavního štábu řečeno, že zůtanou-li letci v Polsku, prospějí tím sblížení obou národů a Polsko dá povolení ke zřízení československého legionu.

Spolu s kpt. Beranem jsme odporovali, tvrdíce, že Polsko není vybaveno moderními letouny. Avšak plk. Kumpošt nás ujistil, že obdržíme moderní letouny. Rozhlašovali, že v případě války s Německem, ustoupí polská armáda maximálně na Vislu, kde bude útok Němců zastaven a polská armáda podnikne mohutný protiútok s konečným zničením Němců pod Berlínem. Tyto názory pronášeli vojenští odborníci vysokých hodností. Uvěřili jsme. Tvrdili také, že zůstanou-li letci v Polsku, zaslouží se o sblížení obou národů. Byla to příliš krásná a vznešená myšlenka, aniž by zůstala nepovšimnuta obětavými letci, kteří věděli o Francii zrovna tak dobře, že nás zradila, jako o Polsku, že se zachovalo zbaběle. Bylo to však Polsko, které jasně naznačilo, že půjde jako první do války proti Němcům.“ 


Armádní generál Lev Prchala, velitel Legiónu Čechů a Slováků v Polsku

Z výše uvedeného vyplývá, že většina letců, kteří nakonec zůstali v Polsku, tak učinila z prozaického důvodu. Po posledním transportu do Francie pochopili, že další transport se zřejmě z nedostatku peněz a vhodných přepravních prostředků neuskuteční. Do té doby se rozhodla na základě československo-polské agitace zůstat pouze nepatrná část z nich. Poté, co začal arm. gen. Lev Prchala organizovat československou pozemní jednotku na polském území, k čemuž nakonec po nemalých peripetiích získal i Benešovo svolení, rozhodli se vedoucí političtí i vojenští činitelé, že bude prospěšnější, pokud zbývající letci zůstanou v Polsku. Jednak se tím ušetřily nemalé peníze za jejich transport, jednak mohlo dojít ke sblížení s Polskem, s nímž mělo předválečné Československo, kvůli Těšínsku, vztahy na bodu mrazu. Jeho účast na pomnichovském dělení tomu nepřidala. 


Letov Š-328 darovaný v kritickém roce 1939 Českými Budějovicemi. Na tomto typu letounu uletělo šest slovenských letců 7. června 1939 do Polska

Je rovněž zřejmé, že nemalý počet letců, který se rozhodl zůstat v Polsku, tak učinil proto, aby se vyhnul službě v cizinecké legii. Již v červnu 1939 se totiž mezi některé letce dostala zpráva o tom, že ve Francii na ně nečeká služba ve francouzském letectvu, ale v neblaze proslulé cizinecké legii: „Když jsem se dozvěděl, že minulé transporty letců, jež byly odeslány do Francie, byly určeny pro cizineckou legii, tu rval jsem si zoufale vlasy a vyčítal si v duchu, proč opustil jsem své nejdražší doma, proč zanechal jsem doma plačící matku, jenž bude se pro mě dnem i nocí rmoutit; či snad proto, abych nastoupil dráhu zoufalců a lidí zklamaných životem? Ne! Nikdy ne! A v té chvíli přemýšlel jsem již o navrácení se domů, neboť zdálo se mi, že doma mohu být své vlasti prospěšnější. Od tohoto úmyslu upustil jsem, když Poláci prohlásili, že budeme přijati do jejich letectva. Po prohlášení pana pplk. Svobody, že naše věc je na nejlepší cestě a po jeho náznaku, že zvláště my letci budeme moci již v nejbližších dnech splácet svým tyranům, jsem se značně upokojil“ Tolik slova tehdy třicetiletého rtm. let. Jaroslava Taudyho.

Organizace československého letectva v Polsku

Do 30. srpna, potažmo 3. září 1939 vznikly na polském území tři skupiny: 

  1. Na základě návrhu ze dne 3. srpna 1939 mezi gen. Prchalou a gen. Stachiewiczem se v jeho třetím bodě pravilo o okamžitém přijímání československých vojenských osob speciálních zbraní jako smluvních důstojníků a poddůstojníků do polské armády. Československá legie pod vedením gen. Prchaly, se měla utvořit ihned, jakmile vypukne válka mezi Německem a Polskem. Polský prezident Mościcki poté skutečně 3. září 1939 vydal dekret o utvoření Legiónu Čechů a Slováků na polském území, který měl 960 příslušníků. Dva dny poté Beneš pověřil velením československých jednotek v Polsku právě gen. Prchalu, čímž byl alespoň na čas zastaven jejich antagonismus. Ještě před svým oficiálním vznikem, odjel 30. srpna 1939 Legión do výcvikového tábora Leśna u Baranowicz. K této hlavní skupině byla přičleněna malá skupina asi 20 až 30 letců, prozatímně nepřijatých do polského letectva s tím, že budou působit jako záloha, která bude povolána ihned, jakmile Polsko obdrží dostatečný počet letounů z Anglie.
  2. Druhou skupinu tvořilo 93 československých letců, kteří v době vypuknutí války sloužili v polském letectvu. Jako první bylo 1. července 1939 přijato do polského letectva osm slovenských poddůstojníků, kteří 7. června 1939 uletěli ze Slovenského štátu do Polska. Následovalo 13 letců, kteří na základě agitace nenastoupili 26. července 1939 do lodního transportu směřujícího do Francie, ale zůstali v Polsku. Třetí, nejpočetnější část, vstoupila do polského letectva 30. srpna 1939. Bylo v ní 21 důstojníků, 5 rotmistrů a 46 poddůstojníků a pod vedením škpt. Lišky směřovala na leteckou základnu Dęblin, kam dorazila následující den.
  3. Třetí skupinu tvořilo 72 letců, kteří zůstali v táboře v Malých Bronovicích, kde čekali na přijetí do řad polského letectva. V den německého útoku se v tomto táboře kromě letců, nacházelo 110 pěšáků a šest vojenských specialistů. Všechny muže měl na starosti kpt. čet. František Divoký. Jednalo se o 18 důstojníků, 28 poddůstojníků a 142 členů mužstva. 


Malé Bronovice. Zcela vpředu pplk. Ludvík Svoboda

V době vypuknutí války tedy sloužilo v polském letectvu 93 československých letců, což nebyl rozhodně zanedbatelný počet. Vždyť v tolik glorifikované bitvě o Británii jich sloužilo v řadách královského letectva 89, v bitvě o Francii, přímo na hlavní evropské frontě, potom 110.

Českoslovenští letci v polské kampani

Německé velení vyčlenilo k útoku na Polsko celkem 1922 letounů včetně 235 moderních Messerschmittů Bf 109-E, které neměly na polské straně žádnou konkurenci. Poláci měli k dispozici 790 letounů, z nichž však pouhých 397 bylo v první bojové linii. Do následujících bojů potom nasadili 435 letadel. 

Nejlepších polských stíhaček PZL P-11a, P-11c bylo připraveno k nasazení 172, přičemž v první linii stálo 129 strojů. Bohužel, P-11a dosahovala rychlosti pouhých 340 km/h, modernější P-11c 375 km/h. Německá Bf 109-E však dosahovala plných 560 km/h… Dokonce i Bf 109-D byl o sto kilometrů rychlejší, než nejrychlejší polská stíhačka. Velmi kvalitní polský dvoumotorový bombardér PZL.37B „Loś“ dosahoval na svou dobu úctyhodných 412 km/h. Poláci jich měli v první linii 76 a dalších 40 v záloze. Přes kvantitavní i kvalitativní převahu Luftwaffe, dokázali být polští letci tvrdými soupeři.

Reklama


Budoucí hvězda bitvy o Británii Josef František na civilním fotu

Je zřejmé, že výrazněji do podzimní kampaně roku 1939 zasáhli ti českoslovenští letci, kteří byli mezi prvními přijatými do řad polského letectva. Po vzniku Legiónu Čechů a Slováků měly být v jeho rámci vytvořeny i letecké jednotky, k čemuž ovšem pro rychlý spád událostí nedošlo. Na základně Dęblin byly vytvořeny dvě improvizované jednotky. Naši letci pomáhali zpočátku evakuovat leteckou školu dále od fronty, na východ.


PWS-26

Čtvrtý den po německém útoku byla na polním letišti Gora Pulawska vytvořena 1. československá pozorovací letka. Jejím velitelem byl ustanoven škpt. Bohumil Liška, polským spojovacím důstojníkem se stal por. Adolf Nowak. Jednotku tvořilo přibližně 60 pilotů, pozorovatelů a mechaniků. Výzbroj tvořilo pouhých 11 nevyzbrojených školních letounů typu Potez XXV a RWD-8. Letka vykonávala operační lety z doposud provozuschopných polních letišť a již 16. září 1939 ukončila na jednom z nich, na letišti Łuck, svoji činnost, neboť všechny její letouny byly zničeny německou leteckou činností. A následující den upadl její personál do sovětského zajetí. Naši letci dále působili v pozorovacím roji npor. Zbygnieva Osuchowského, který byl vytvořen 7. září 1939. Měl k dispozici 15 letounů typu RWD-8 a PWS-26, který byl vyzbrojen kulometem ráže 7,92 mm a mohl nést dvě 12 kg pumy. V roji působili J. Balejka, J. František, T. Motyčka, M. Pavlovič a Z. Škarvada. Tito letci působili v oblasti, která byla pod vedením gen. Skuratowicze a to až do 22. září 1939, kdy zbývajících 6 strojů přeletělo do Rumunska s gen. Strzeminskim a jeho štábem. Tři letouny pilotovali čeští letci (Balejka, František a Pavlovič). Zbylí dva měli méně štěstí a upadli do zajetí Rudé armády.


Heinkel He 111

Českoslovenští letci měli do bojů rovněž zasáhnout v rámci 6. leteckého pluku „Lvovského“. Opět se jednalo o pět pilotů, svobodníků: Jaromír Drmelka, Josef Kopecký, Miroslav Podborský, Metoděj Stočes a Ladislav Uher, kteří byli 10. září 1939 zařazeni k 65. letce. Jednalo se o letce z početné skupiny kpt. čet. Divokého, který ji z Malých Bronovic evakuoval na východ od postupující fronty. Při bombardování skupiny se od ní tito letci odpojili. Jako pozorovatel byl k témuž pluku přijat npor. jezdectva František Procházka, který do řad polského letectva vstoupil již 29. srpna 1939 ve skupině škpt. Lišky. Již 17. září však tito muži ustoupili společně s 65. letkou do Rumunska.


Výhled z Do 17

Českoslovenští letci uskutečnili v polské kampani přibližně 400 operačních letů v trvání okolo 1500 hodin. Přestože se jim nepodařilo sestřelit žádný německý letoun (měl k tomu možnost zřejmě pouze jediný letec), nijak to nesnižuje jejich odhodlání a statečnost. Na zastaralých strojích vzlétali k pozorovacím letům, při nichž často útočili na německé tanky a motorizované kolony pouze ručními granáty v minimální výšce a v dosahu všudypřítomných německých letounů.


Messerschmitty Bf 109-D, které byly využity v polské kampani a v témže roce i při průzkumných letech nad Francií

Četař Jaroslav Dobrovolný byl s dalšími pěti československými a dvěma polskými letci vyslán, naprosto bez prostředků, 11. září 1939 kpt. Chrniewiczem zpět na leteckou základnu Dęblin, kde měli vyzvednout tři československé letouny typu Š-328 a jeden typu Ab-101, se kterými 7. června 1939 uletělo do Polska osm slovenských letců. Stroje měly být připraveny ke startu letištním personálem: „Konečně v 16.00 hodin 12. září jsme na letišti, kde je jen asi 20 mužů […] Naše letouny jsou odkrytovány a letu neschopny. Hlady jsme šilhali, a proto jdeme hledat potravu, kterou nacházíme v zahradě s rajskými jablíčky. Připravujeme si nepoškozené polské letouny ku startu, který má být proveden toho dne navečer. Poněvadž můj stroj nejde a také nás začaly bombardovat německé letouny a dělostřelectvo, odstartoval čet. Bachůrek a des. Gablech na stroji „R. Plutonowy (četař) Kulczinski, kapral (desátník) Matowski, des. Lazar a já zůstáváme přes noc. Situace je nepříjemná a v noci musíme udělat opravu motoru u stroje Potez XXV.V noci přijeli autem rtm. Taudy a čet.Kuhn. Taudy ihned jede zpět, protože pro něho není letoun.


Ju 87 Stuka, úspěšně použitá jak v polské, tak západoevropské kampani

Poté, co přežil kulometný útok sovětských letounů SB-2 na svůj stroj, upadl čet. Dobrovolný již 17. září 1939 do zajetí Rudé armády. Snad pouze jediný československý letec měl možnost sestřelit německý letoun. Byl jím výše zmiňovaný des. Jaroslav Vyhnis, který se po vypuknutí války nacházel na základně Dęblin, která byla hned druhý den války tvrdě bombardována letouny Luftwaffe. Proti Dornierům ihned odstartovaly tři polské stíhačky, čtvrtá zůstala nepoužita. Desátník Vyhnis toho využil a vzlétl vstříc nepříteli. První dávka však šla těsně pod nepřátelským strojem. V necelých sto metrech, kdy bombardér vyplňoval zaměřovač, stiskl spoušť znovu. Marně. Z hlavní kulometů nevyšla jediná dávka, protože se oba zasekly…

Ztráty

Přestože polské stíhačky byly v drtivé většině vyzbrojeny pouze dvěma kulomety ráže 7,92 mm, dokázali polští piloti a protiletecká obrana sestřelit 285 německých letadel a 279 poškodit natolik, že byly rovněž odepsány. Ztráty leteckého personálu Luftwaffe činily 539 osob zabitých, raněných a nezvěstných. Polské ztráty byly, vzhledem k početnímu stavu, ještě hrozivější. Odepsáno bylo 327 letadel, tedy téměř 80 %. Ztráty leteckého personálu činily 234 osob, což bylo 30 %. Mezi nimi byli i čtyři českoslovenští letci. Tři zahynuli 2. září 1939 při bombardování Dęblina: npor. Štěpán Kurka, por. Zdeněk Rous, por. Ondrej Šándor. Čtvrtým byl čet. asp. Václav Pěšička, kterého omylem 8. září zastřelili polští četníci. Tito muži byli prvními z dlouhé řady padlých Čechoslováků na všech frontách druhé světové války… Dalších šest utrpělo zranění: por. Viktor Krcha, por. Miroslav Štěpánek, čet. František Hekl, čet. Josef Komínek při náletu na Dęblin; rtm. Vilém Murcek (15. září při přistání v Łucku) a por. Jiří Sehnal při nouzovém přistání.

Uveřejněno s laskavým svolením autora. 
Vyšlo v časopise Fakta a svěděctví 1/2010 vydavatelství Naše Vojsko

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více