Blesky na obloze 07 - BAC Lightning - Konec kariéry

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 39.644

Jednomístné varianty letounu Lightning se staly základem pro vývoj dalších verzí. Dvoumístných pro přeškolování a výcvik nových pilotů a také exportních strojů, nabízených tradičním i některým dalším potenciálním odběratelům.

Nejprve se ale ještě vrátíme k jednomístným variantám, které byly ve výzbroji bojových perutí RAF.

Postupná modernizace

Reklama

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let tvořily Lightningy různých verzí výzbroj devíti bojových perutí RAF, tří výcvikových a přeškolovacích jednotek. Těchto 150 letounů reprezentovalo všechny verze, tak jak postupně opouštěly výrobní linku. RAF řešilo dva problémy, prvním byla modernizace starších verzí a druhým bylo vyslyšení požadavků výcvikových jednotek, které volaly po dvoumístných variantách.

Přestavbu verze (Interim) F.3 na plnou F.6 jsme zmiňovali v předchozím díle. Verze F.1(A) již byla od prvosledových útvarů vyřazena, ale zbývaly relativně neolétané Lightningy F.2 ve výzbroji perutí No.19 a No.92. Obě perutě byly dislokované v Německu, tedy prakticky přímo „v dotyku“ s nepřítelem.


Lightning F.2A perutě No.92

Jejich letouny F.2 byly modernizované na verzi F.2A. Dostaly nové křídlo s lomenou náběžnou hranou, větší svislou ocasní plochu, větší břišní nádrž, ale nemohly nosit nadkřídelní přídavné nádrže a zbraňový systém spolupracoval jen se staršími řízenými střelami Firestreak. Motory zůstaly starší „dvoustovkové“ série, s plynule regulovatelnými tryskami a upraveným vstupním ústrojím s menším odporem.

Celá přestavba trvala kolem osmi až deseti měsíců. První Lightning F.2A dorazil k No.19 Squadron v únoru 1968. Řada pilotů pilotujících různé verze Lightningů považovala variantu F.2A za nejlepší Lightning z celé vývojové řady.

No.19 zůstala s novými Lightningy v Německu do 31. prosince 1976, kdy byla rozpuštěna. Peruť No.92 zůstala s modernizovanými Lightningy F.2A na základně Gütersloh do konce března 1977.

T-Birds

Požadavek na dvoumístnou verzi Lightningu nebyl zpočátku nijak akutní, protože letoun byl nezáludný, měl dobré letové vlastnosti a pro přeškolení byli vybíráni piloti s náletem alespoň 1000 hodin na proudových stíhačkách. Postupem doby však začali ubývat piloti, kteří měli možnost získat dostatečnou praxi na letounech starší generace, a potřeba cvičného letounu byla najednou na pořadu dne.

Reklama


Cvičná verze T.4 určená pro přeškolování pilotů Lightningů starších verzí s malou SOP

Vývojem byla pověřena konstrukční kancelář v Prestonu. Původní úvahy o tandemovém uspořádání kokpitů bylo rychle zavrženo, když se ukázalo, že kvůli vnitřnímu uspořádání by bylo nutné překonstruovat celý trup. Navíc Britové tradičně upřednostňovali uspořádání vedle sebe, které usnadňuje spolupráci instruktora a žáka.

Při umístění sedadel pilotů vedle sebe se úpravy týkaly jen přídě po přepážku číslo 25. Pro přestavbu podle specifikace T178 ministerstva letectví, byly vybrané dva draky verze F.1A.

Trup byl v přední části rozšířen o 11 palců (28 cm), kabina dostala nový překryt a kvůli posunu centráže byly z přídě odstraněny kanony. Letoun byl nadále bojeschopný, protože mu zůstal zachován radiolokátor, zbraňový systém i možnost podvěsit neřízené rakety, řízené střely Firestreak nebo pouzdro s kanony.

Příprava kompletní výkresové dokumentace byla zahájena v roce 1954 a na jejím základě byla postavena plnorozměrná maketa přídě. Původní provedení překrytu muselo být změněno, protože rámování vytvářelo mnoho slepých úhlů. Po úpravách byla schválena stavba prototypů označených P.11.

První prototyp (XL628) byl dokončen v květnu 1959. Zkoušky probíhaly celkem bez problémů až do 1. října. Na tento den byl naplánovaný zkušební let, při kterém se zkoušela odezva křidélek při výkrutech ve výšce 40 000 stop (12 192 m) a rychlosti 1,7 M. Za řízením seděl zkušební pilot John Squier.


Druhý prototyp letounu Lightning T.4 v Boscombe Down

Reklama

Po srovnání výkrutu do horizontu se ozvala silná rána a pilot ztratil kontrolu nad letounem. Došlo mu, že došlo k nějaké strukturální poruše draku a rozhodl se opustit letoun. Během katapultáže si při vysoké rychlosti potloukl obě nohy, přišel o kyslíkový dýchač a zhmoždil si páteř.

Koupání v říjnu

Během pádu se mu automaticky neotevřel padák, takže ho musel otevřít nouzově. Po dopadu do moře bojoval pod hladinou s vodou nasáklým vrchlíkem padáku. Když se mu ho podařilo zbavit, nafoukl záchrannou vestu a ve vlnách se mu podařilo doplavat k nafukovacímu člunu, který byl součástí záchranného vybavení.

Bohužel Dinghy byla plná vody. Protože ji neměl čím vybrat, používal zutou botu. Když se mu podařilo dostat do člunu, snažil se zapnout radiomaják, ale baterie byla vybitá. Po dvou hodinách se objevil pátrací letoun. Squier se pokusil odpálit signální světlice. Dvě selhaly. Fungovala až třetí, ale to už se letoun otočil a letěl pryč.

Druhý den byla špatná viditelnost a pátrací jednotky ho nenašly. Nakonec se mu s vypětím sil, pomocí kusu dřeva nalezeného na hladině, podařilo dopádlovat k pobřeží. Zcela vyčerpaný se dopotácel do domu, kde mu pomohla žena, která četla o jeho zmizení v novinách.


Na čelním pohledu je zřetelné rozšíření trupu cvičné verze

Squier strávil v ledových vlnách Atlantiku 36 hodin. Léčení zhmožděnin, zápalů a celkového podchlazení organismu zabralo měsíc a půl, strávený v nemocnici. Půl roku trvala rekonvalescence. Teprve po osmi měsících se Squier mohl vrátit k létání.

Celý incident a jeho vyšetřování mělo velký vliv na budoucí konstrukci vystřelovacích sedadel Martin-Baker, na organizaci pátrací a záchranné služby i na konstrukci Lightningu. Na druhém prototypu XL629 byla zesílená zadní část trupu a upevnění svislé ocasní plochy, která se na prvním prototypu ulomila a způsobila havárii.

Druhý prototyp sloužil ke zkouškám avioniky a letových vlastností až do roku 1965, kdy byl předán do školy zkušebních pilotů v Boscombe Down. Dodnes je umístěn na pylonu u vstupní brány.

Výroba cvičných strojů

Objednávka na výrobu 30 cvičných Lightningů s vojenským označením T.4 byla firmě English Electric zaslaná v červenci 1958. Později byla zredukovaná na 20 strojů. První dva vyrobené draky (XM966 a XM967) posloužily jako prototypy modernější cvičné verze T.5.

Zálet prvního sériového Lightningu T.4 (XM968) se uskutečnil 9. listopadu 1960. Tento letoun sloužil, stejně jako většina prvních vyrobených kusů k sestavení operačních manuálů a procedur. Později sloužil jako zkušební letoun pro komponenty letounu TSR.2.


Přestože verze T.5 sloužila pro přeškolování pilotů vyšších verzí Lightningů, zůstala jí starší, rovná náběžná hrana křídla

Většina T.4 byla přidělena 266. OCU (Operational Conversion Unit), jednotky, která zajišťovala přeškolení pilotů. Tato verze byla považovaná za ekvivalent všech verzí Lightningu s „malou“ směrovkou.

Část strojů T.4 byla dodaná i bojovým jednotkám, zpravidla po jednom kuse. Sloužily k cvičným a přezkušovacím letům operačních pilotů. Jak byly starší verze Lightningů vyřazované z výzbroje, vracely se T.4 k 266. OCU nebo ke dvěma perutím dislokovaným v Německu. Ty měly v sedmdesátých letech každá k dispozici trojici T.4. No.92 Squadron byla také poslední uživatelem verze T.4. Poslední byly vyřazeny v roce 1977, kdy byla peruť přezbrojena na Phantomy.

Na nástup nových jednomístných verzí Lightningu s „velkým ocasem“ reagoval výrobce dodáním modernizované cvičné verze T.5, která byla vybavená podobně jako jednomístné F.3 a F.6. To znamená, motory třístovkové série, radar AI.23B, možnost nést střely Red Top, palubní desku vybavenou podle specifikace OR946 a SOP s větší plochou. Letounu ale zůstala malá břišní nádrž.

První prototyp T.5 (XM967) zahájil „život“ jako T.4 a první zálet uskutečnil v březnu 1962, druhý zálet po přestavbě na T.5 absolvoval začátkem roku 1964. Tento letoun se nikdy nedostal do služby v rámci RAF, sloužil jako zkušební a doprovodný letoun programu TSR.2, kde nahradil starší T.4. XM967 byl také předváděný venezuelské delegaci, která uvažovala o nákupu Lightningů.

Druhý prototyp vznikl podobně, tedy přestavbou z T.4 (XM966) v březnu 1963. V červenci byl tento letoun ztracen při podobné nehodě, jaká se udála osudného 1. října Johnu Squierovi. Poučení z předchozího případu bylo evidentní. Oba členové osádky byli promptně vyloveni s vod Irského moře jednotkami SAR a dopraveni na mateřskou základnu k lékařské prohlídce.

Modernější cvičný Lightning

Navzdory nehodě objednalo ministerstvo letectví v srpnu 1962 dvacet sériových kusů Lightningu T.5. Výroba přídí probíhala v závodě ve Filtonu, protože výrobní linka v mateřském závodě byla přetížená. Kompletní přídě byly dopravené do Lancastshire, kde k nim byl připojen zbytek trupu verze F.3.

První sériový T.5 (XS417) byl tímto způsobem dokončen a připraven k záletu v červenci 1964. Část Lightningů byla odepsána nebo poškozena, většinou po defektech pneumatik nebo odskocích při pokusech mladých adeptů létání o přistání.

Největším uživatelem T.5 byla celkem pochopitelně 266.OCU, která je používala až do svého formálního zrušení v červnu 1974. Poslední T.5 byly z výzbroje RAF vyřazeny v srpnu 1987.


T.5 v markingu Squadron No.92 zkracuje dojezd pomocí stuhového brzdícího padáku, všimněte si malé břišní nádrže

Výčet verzí by nebyl úplný, kdybychom nezmínili dva projekty. Prvním byl dvojmístný záchytný stíhací letoun P.8. Piloti seděli za sebou, hlavní podvozek tohoto letounu se měl zatahovat do trupu, takže křídlo zůstalo volné pro umístění palivových nádrží. Výzbroj měly tvořit řízené střely Blue Jay na koncích křídel.

Druhým byla radikálně přestavěná dvojmístná verze s měnitelnou geometrií a záchytným hákem nabízená Royal Navy jako náhrada letounů Sea Vixen. Protože nebylo možné podvozek zatahovat do pohyblivých vnějších částí křídla, zatahoval se šikmo dopředu směrem k trupu. Ani jeden z projektů však nebyl nerealizován.

Pokusy o export

Již v popisu jednotlivých variant jsme zmínili aktivity související s možným vývozem Lightningů tradičním nebo novým odběratelům. Vzhledem k výkonům letounu vyvíjela firma English Electric a později i BAC (British Aircraft Corporation) od samého začátku programu značnou aktivitu na zahraničních trzích s cílem najít další kupce.

Byly pokusy nabídnout letoun USA a Francii, ale obě země z politických důvodů vyvíjely vlastní stroje. Další skupinou zemí, kde proběhla nabídková řízení na nové stíhací letouny, bylo Německo, Austrálie, Brazílie, Japonsko a Singapur. Vlády všech těchto zemí vybraly jiné letouny, zpravidla americké konstrukce.

Nejdále se dostala jednání s Nikaraguou. Nakonec ani ta nebyla úspěšná, především proto, že místní letecké základny měly příliš krátké vzletové a přistávací plochy. Nepomohla ani nabídka programu na jejich prodloužení.

Dalším trhem, který byl tradičním odběratelem britských letadel, byl Střední východ. Ačkoli se zvažovalo několik zákazníků, politické změny v tomto nestabilním regionu způsobily, že se Lightningy nakonec dostaly do výzbroje pouze dvou dalších zemí mimo Velkou Británii.

První bylo království Saudské Arábie. Princ Faisal, po smrti svého otce krále Ibn Sauda, cítil povinnost zabezpečit hranice před svými sousedy, kteří se netajili expanzními úmysly a hojně pořizovali výzbroj východní provenience. Jednalo se především o Jemen a Irák.


Smutný osud letounů, které kdysi tvořily páteř PVO Britských ostrovů

Po úvodních jednáních byl 3. června 1964 do Saudské Arábie přelétnutý Lightning F.2 (XN730) zapůjčený od perutě RAF na Cypru. Druhý den letoun předváděl saudský pilot, který předtím prošel přeškolením na dvojmístném T.4 ve Velké Británii.

Letoun zanechal hluboký dojem. Saudský pilot po odlepení „zapíchl“ Lightning do oblohy a stoupal, až zmizel pozorovatelům z očí. Po návratu z letu, při kterém dosáhl rychlost 2,1 M mluvil o letounu jen v superlativech.

Díky tomu obdržela BAC 21. prosince 1965 objednávku na dodání šesti Lightingů, šesti letounů Hawker Hunter a baterie protiletadlových řízených střel Thunderbird. Celá operace související s dodávkou měla krycí název Magic Palm.

Čtyři jednomístné Lightningy nesly označení F.52, dva cvičné byly označeny jako T.54. V obou případech se jednalo o exportní verze s jednodušším radiolokátorem AI.23S. První letouny T.54 dorazily do Saudské Arábie 6. června 1966, poslední F.52 22. července téhož roku.

Letouny používala No.6 Squadron RSAF (Royal Saudi Air Force) na základně Khamis. RSAF poměrně brzy o jeden letoun přišla, když se pilot pokoušel odlepit letoun od VPD před dosažením potřebné rychlosti. Přetažený letoun pak musel urychleně opustit na vystřelovací sedačce, předtím než se zřítil do předpolí. Letoun byl v květnu 1967 nahrazen jedním Lightningem F.2 ze zásob RAF.

Přítomnost prvních Lightningů poměrně účinně zchladila bojové nadšení velitelů jemenských vojenských sil vytvářejících napětí na hranici se Saudskou Arábií.

Kouzelný koberec

Dodávka prvních letounů byla považovaná za dočasné řešení. Druhou částí kontraktu byla operace Magic Carpet, což byla dodávka letounů speciálně upravených pro podmínky Saudské Arábie. Letouny označené F.53 nesly většinu vybavení odpovídajícího verzi F.6, včetně možnosti nést závěsníky nad a dokonce i pod křídlem. Sortiment především protizemní výzbroje byl dokonce širší než na britském vzoru. F.53 byl opět ošizen o radar AI.23S s menším výkonem. Celkem bylo objednáno 34 letounů plus servisní pakety.

Pro přeškolení pilotů mělo sloužit šest cvičných T.55, což byla exportní verze T.5, také se zjednodušeným radarem. Celá dodávka, včetně přeškolení saudských pilotů, byla dokončena v roce 1969. Letouny tvořily výzbroj tří perutí RSAF No.2, No.6 a No.13.. Po tom, co v roce 1985 Saudská Arábie nakoupila nové letouny F-15 Eagle, byly Lightningy vráceny do Velké Británie. Zpět byly přelétnuté ve dvou skupinách po 12 respektive 10 strojích 14. a 22. ledna 1986. Některé posloužily jako vysokoletící rychlé cíle pro stíhací verzi letounu Tornado F.3.

Kromě Saudské Arábie byl dalším uživatelem letounu malý stát, se kterým sdílela hranici – Kuwait. Ten byl ohrožován sousedním Iráckým režimem. Na rozhodnutí o nákupu Lightningů měly rozhodující vliv pozitivní reference saudských představitelů.

Kontrakt s Kuwaitem byl podepsaný v roce 1967 a zahrnoval dvanáct jednomístných F.53K a dvojici cvičných T.55K což byly upravené verze saudských ekvivalentů. První kuwaitský Lightning vzlétl 21. července 1968 a uživateli byl dodán v prosinci.


Kuwaitská cvičná verze T.55K se od britských T.5 lišila například velkou břišní nádrží

Letouny sloužily do roku 1977, kdy byly vyřazeny a nahrazeny Miragemi F.1. Vyřazené stroje skončily většinou na pomnících po celém Kuwaitu. Většina z nich byla zničena při irácké invazi v srpnu 1990. Relativně nepoškozené zůstaly údajně jen dva Lightningy.

K jedinému „bojovému“ nasazení Lightningu došlo v březnu 1972. Pilot Harrieru GR.1 od No.20 Squadron RAF v Německu se po vysazení motoru katapultoval. Dynamický ráz raketového motoru vystřelovací sedačky stačil k tomu, aby motor znovu naskočil. Neřízený letoun směřoval k hranici s východním Německem, což hrozilo minimálně politickým incidentem. Jediné letouny, které byly schopné Harrier dostihnout, byly Lightningy RAF ze základny Gütersloh. Hotovostní pilot poslal vzdorovitý Harrier k zemi nad neobydlenou oblastí Stadtoldendorf.

Díky dislokaci perutí RAF v Německu, mohou zájemci tento obdivuhodný letoun vidět v expozici muzea Berlin – Gatow, kde je vystavena čtyřkanonová verze Lightning F.2A. v barvách No.92 Squadron RAF.


Díky přítomnosti britských jednotek v Německu je nejbližší Lightning F.2A ke shlédnutí "za humny" na letišti Berlin - Gatow

Tím tedy končí historie letounu, který svými výkony patřil k absolutní špičce a jehož fenomenální stoupavosti nedosahují mnohé současné letouny. Letoun, který pro Brity představoval důkaz, o schopnostech vlastního leteckého průmyslu a tvořil pomyslnou bariéru před rozpínavostí Sovětského svazu a zemí v jeho područí. Ale ve vývoji je další generace.

Zdroje:
Bowman Martin W.: EE Lightning ISBN 1-861267371
Caruana Richard: EE Lightning ISBN 0-953346579
Darling Kev: EE Lightning - Warbirdtech ISBN 1-580070280
Hall Alan W.: BAC Lightning – Warpaint ISBN 1-894020358
Herbote Marcus, Zetsche Wilfried: British Lightnings – Airdoc ISBN 3-935687109
Chesneau Roger, Rimell Ray: Lightning F Mk.3/Mk.6 ISBN 0-946958076
Lindsay Roger: Lightning ISBN 1-0711018251
Periodika:
Flight, Air Enthusiast, Air International, Cockpit

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více