Jean Jacques Etienne Lucas
(1764 – 1819)
Francouzský námořní důstojník, kapitán lodi Rédoutable v bitvě u Trafalgaru.
Narodil se 28. dubna 1764 v Marennes ve Francii. V 15 letech vstoupil do řad válečného loďstva a jako plavčík sloužil v letech 1779-1782 na lodi l'Hermione. Na její palubě se účastnil americké války za nezávislost, kde získal první bojové zkušenosti.
V roce 1784 postoupil v lodní hierarchii výše a stal se pomocníkem kormidelníka. V nové funkci se osvědčil a roku 1788 byl jmenován druhým kormidelníkem a o tři roky později pak prvním kormidelníkem na lodi Fidele, se kterou navštívil Karibik i Indický oceán.
V roce 1792 získává hodnost poručíka námořnictva (Enseigne de vaisseau) a odplouvá sloužit na Indický oceán, kde zůstává až do roku 1795. Povýšen na nadporučíka (Lieutenant de vaisseau) v roce 1794. V prosinci roku 1796 se účastní neúspěšné invaze do Irska [1].
Fregatním kapitánem (Capitaine de frégate) se stává v roce 1799, vyznamená se na palubě lodi L´Indomptable během bitvy v Alžírském zálivu v červenci 1801 [2]. Za projevenou odvahu a schopnosti je ještě téhož roku povýšen na kapitána řadové lodi (Capitaine de vaisseau) a je mu svěřeno velení 74dělovou řadovou lodí Hannibal, ukořistěnou právě v první fázi bitvy v Alžírském zálivu. Z toho lze vyvozovat, že na zajetí této lodi měl zřejmě Lucas zásadní podíl.
Roku 1803 pak se pak stává kapitánem lodi Rédoutable, s níž se o dva roky později účastní bitvy u Trafalgaru, po heroickém boji ztrácí loď a upadá do zajetí. Do Francie se vrací z anglického zajetí až následujícího roku a je za své počínání během bitvy Napoleonem osobně vyznamenán „zlatým křížem čestné legie.“ Tato informace se jeví poněkud záhadnou, protože zlatý kříž je určený pro důstojníky a komandéry, zatímco pro legionáře (od roku 1804 rytíře) se používal kříž stříbrný.
Avšak již 23. října 1805, tedy dva dny po bitvě, sepsal Lucas na palubě anglické lodi Swiftsure zprávu o ztrátě Redoutable, kterou podepsal jakožto „kapitán a důstojník čestné legie“. Mohlo by to tedy znamenat, že Lucas získal hodnost důstojníka Čestné legie již dříve (zřejmě v bitvě v Alžírském zálivu) a Napoleon jej po Trafalgaru povýšil z důstojníka na komandéra [3].
Roku 1806 je nicméně zbaven velení, protože před císařem obhajoval chování admirála Villeneuva během bitvy u Trafalgaru. Nicméně roku 1809 znovu přebírá velení nad 74dělovou lodí Régulus, s níž se účastní bitvy u ostrova Aix [4].
V noci z 11. na 12. 4. byla kotvící francouzská flotila napadena hořícími brandery. Lucasův Régulus, ve snaze uprchnout před blížícími se plápolajícími loděmi, najel na mělčinu. Lucas jej dokázal ráno uvolnit, avšak musel při tom obětovat většinu děl, které svrhl do moře. Régulus si ponechal jen 12 šestatřicetiliberních děl a 4 osmnáctiliberní. Régulus zamířil do Rochefortu, pronásledován několika anglickými brigami a bombardovacími čluny. Lucas nechal prorazit otvory v zrcadle lodi, a na úrovni každé dělové paluby a dokonce ve vlastní kajutě nechal postavit po dvou dělech, celkem tak Régulus měl na zádi 6 děl. Hned 13. 4. těchto 6 děl muselo vypálit v zuřivé přestřelce s anglickými pronásledovateli 450 koulí. Régulus byl třikrát zasažen výbušnými granáty z moždířů anglických bombardovacích člunů; dva explodovaly nad lodí a zasypaly její palubu střepinami – nezpůsobily však žádnou škodu. Poslední dopadl shora na palubu, prorazil ji a explodoval až na spodní dělové palubě, kde zranil čtyři muže, celkem toho dne Régulus ztratil z posádky 1 mrtvého a 5 raněných.
Následujícího dne trvalo utkání tři hodiny a Régulus ztratil dalšího padlého a 4 raněné. V noci se podařilo francouzské lodi odpoutat, avšak 16. 4. Régulus znovu uvázl na mělčině poblíž Fouras. Pomocí člunů byl však odtažen zpět na hloubku. Lucas věděl, že bude opět dostižen a připravil se k boji: větší část zásob střelného prachu nechal namočit, aby snížil nebezpečí výbuchu, z náhradních lan nechal splést síť, kterou pak napnul nad horní palubou, aby tlumila dopad moždířových granátů či jejich střepin. Ze svinutých náhradních plachet pak nechal vytvořit provizorní bandáž na boky lodi, jako ochranu proti dělovým koulím. Neopomněl také připravit vodní pumpy.
Všechny přípravy mohl zúročit 20. 4., kdy se pronásledovatelé opět dotáhli na dostřel. Na Régulus se sneslo 173 moždířových granátů, z nichž 6 zasáhlo cíl, všechny se však naštěstí roztrhly ještě ve vzduchu, Régulus měl nicméně těžce poškozenou takeláž, prostřílenou záď jako síto, a několikrát proraženou palubu. Boj trval od 2 hodin odpoledne až do půl sedmé, Régulus ztratil 2 mrtvé a 4 raněné, sám vypálil ze zadních 6 děl na 400 koulí a poškodil dvě brigy.
Čtvrtý a poslední střet začal 24. 4. v 7 hodin ráno a bojovalo se až do 16:00. Angličané tentokrát zkusili vzít Régulus do kleští z takového úhlu, že na jejich plavidla (z jedné strany útočila briga a z druhé několik hmoždířových člunů) nebylo možné vést palbu ani ze záďových, ani bočních děl. Lucas nechal rozbít prosklené galerie na zádi, což mu umožnilo vytočit záďová děla šikmo. Régulus opět vypálil na 500 ran a poškodil jednu brigu; sám byl zasažen 15krát. Zvlášť těžce bylo zasaženo plachtoví, zato anglické hmoždíře tentokrát nebyly příliš účinné – na palubu spadlo jen něco málo střepin. Z posádky nikdo nepadl, 6 mužů bylo raněno.
Angličané konečně v noci z 25. na 26. 4. upustili od pronásledování. Régulus jehož záď „byla úplně rozbitá, jednak nepřátelskými dělovými koulemi, jednak vlivem otřesů z 1 380 dělových výstřelů, které jsme vypálili během našich čtyř střetů“, vplul do kotviště v Rochefortu o tři dny později za bouřlivého jásotu obyvatel města.
Za všechny zásluhy, jichž ve službě dosáhl, by se Lucas stal jistě admirálem. Po bitvě u ostrova Aix však kritizoval admirála Allemanda pro jeho volbu kotviště, a zejména soustředění všech francouzských lodí blízko u sebe, což je právě vystavilo hrozbě branderového útoku. Tato kritika zapříčinila, že zůstal nadále pouze kapitánem.
Roku 1810 převzal velení 74dělové lodi Nestor, která sloužila jako školní loď pro výcvik námořních dělostřelců. V této funkci setrval šest let, avšak když se Napoleon vrátil z Elby, Lucas mu znovu přísahal věrnost, takže po definitivní Napoleonově porážce v roce 1815 se stala Lucasova další služba (v nyní už královském námořnictvu) nežádoucí a byl propuštěn do výslužby.
Zemřel v Brestu o tři roky později 29. května 1819 ve věku 55 let.
Poznámky:
1 - Šlo o velkolepou akci, jejímž smyslem bylo vylodit francouzské jednotky v Irsku, spojit se s početnými irskými nacionalisty a podnítit vzpouru proti anglické vládě. Po porážce anglických sil se měl irský ostrov stát základnou pro samotnou invazi do Anglie. V prosinci flotila 48–50 lodí s 13 000–15 000 vojáky na palubách vyplula z Brestu, vyhnula se blokující anglické flotile a zamířila k irským břehům. Flotila však byla rozehnána silnou bouří, jen část francouzských lodí dorazila k místu vylodění v zátoce Bantry v jihozápadním Irsku, avšak nebyl tu žádný z velitelů. Špatné počasí neumožnilo vojáky vylodit na břeh, lodě v zátoce bičované bouří několik dní vyčkávaly a potom zamířily do Francie, kam se však vrátilo jen 35 lodí.
2 – Bitvou v Alžírském zálivu se označují dvě oddělená střetnutí mezi anglickou a spojenou francouzsko-španělskou flotilou, vybojovaná 8.–12. července 1801. Francouzský admirál Linois připlul do kotviště v Alžírském zálivu se třemi řadovými loděmi a jednou fregatou. Přístav v zálivu byl chráněn čtyřmi pobřežními pevnůstkami a navzdory své blízkosti Gibraltaru tak byl považován za bezpečné kotviště. Angličanům blízkost francouzských lodí nedaleko Gibraltaru byla samozřejmě trnem v oku a byly neprodleně vyslány síly, aby tuto hrozbu eliminovaly.
V první fázi bitvy Angličané pod velením admirála Sira Jamese Saumareze v síle 6 řadových lodí (sedmá, doprovázená brigou, nestihla dorazit včas) odvážně vpluli do zálivu, kde pod ochranou děl přístavních pevnůstek kotvily francouzské lodi, které byly dokonce úmyslně posazeny na mělčiny, aby bylo zabráněno jejich zajetí. Po tvrdém boji, kde manévrování ztěžoval slabý vítr a četné mělčiny, Angličané ztratili jednu loď, která najela na mělčinu a byla zajata, 121 anglických námořníků bylo zabito a 240 raněno, Francouzi měli 306 mrtvých a 280 raněných. Angličané pak vypluli ze zálivu a následující 4 dny obě strany opravovaly škody, Francouzi pak stáhli své lodě z mělčiny a připravovali je pro vyplutí.
12. 7. pak francouzská eskadra, posílená mezitím 5 španělskými řadovými loďmi, vyplula na moře, neprodleně sledována anglickou flotilou. Anglická 74dělová loď HMS Superb odvážně vplula mezi španělské 112dělové lodi Real Carlos a San Hermenegildo a napadla je současně palbou z obou boků. V nastalém zmatku a oblacích kouře Španělé nezpozorovali, že Superb mezi nimi proplul a napadl francouzskou loď St. Antoine, kterou později zajal. Obě španělské lodi zatím pokračovaly v palbě a omylem se navzájem ostřelovaly, dokud obě nevyletěly do povětří. Pak bitva skončila, Angličané ztratili 17 mrtvých a 100 raněných, ztráty spojenců činily na 2 000 mužů, z čehož ovšem na 1 700 námořníků zahynulo na palubách obou vybuchnuvších španělských lodí.
3 - jakožto komandéra jej označuje http://home.arcor.de/thomas_siebe/lucas.html
4 – Bývá označována také jako bitva u Aix Roads či Basque Roads. Jde o úzkou plavební dráhu mezi mělčinami u ostrůvku Aix v Biskajském zálivu, ohraničenou ostrovem Ile dˇOléron na západě a ostrovem Ile de Re na severu. Na sever od ostrůvku Aix se nachází přístav La Rochelle, dole na jihovýchodě pak další důležitý Rochefort.
Právě pod ochranu pevnostních děl ostrůvku Aix se uchýlila francouzská flotila, v síle 10 řadových lodí, čtyř fregat a jedné zásobovací lodi, pod velením admirála Zacharie Allemanda, jejímž úkolem bylo prorazit k francouzským državám v Zámoří. Anglická admiralita, znepokojená koncentrací takové síly, chtěla pochopitelně francouzskou flotilu zničit, vyvstal však problém, jak toho docílit mezi mělčinami a blízko silných pobřežních baterií. Anglickému admirálovi Johnu Gambierovi bylo Admiralitou doporučeno použití branderů, avšak Gambier, coby silně věřící člověk, použití tohoto „hrozného způsobu válčení“ odmítl. Akcí byl proto pověřen kapitán Lord Thomas Cochrane. Ten se rozhodl kromě 20 branderů použít nejdříve 4 výbušné lodi, neboť se domníval, že jejich exploze by mohly Francouze odradit od pokusů brandery odtáhnout či se k nim jinak přiblížit. Cochrane osobně vedl útok v noci z 11. na 12. 4. 1809 na první výbušné lodi. Loď vybuchla předčasně, posádka se stihla zachránit jen tak tak, její exploze však přetrhla plovoucí závěru z plovoucích klád (o níž Angličané neměli ani tušení), která zamezovala vstupu do plavební dráhy. Tím bylo umožněno vplutí ostatních branderů. Ačkoliv jen 4 brandery se dostaly do blízkosti francouzských lodí (na nichž místy zapálily část takeláže), a nebyla spálena ani jedna francouzská loď, po rozednění se ukázalo, že brandery vyvolaly mezi Francouzi takovou paniku, že kromě dvou všechny jejich lodi uvízly na mělčině v zoufalém útěku co nejdál od plápolajících branderů. Cochrane vyzýval Gambiera, aby ihned zaútočil všemi silami, ten se však obával mělčin i pobřežních baterií a odmítl. Nakonec zaútočil Cochrane sám se svojí lodí, Gambier jej váhavě podpořil 6 loděmi až poté, co příliv snížil riziko mělčin. Mezitím se však většině francouzských lodí podařilo uvolnit z mělčin a odplout; dosáhly toho však jen za cenu shození přes palubu většiny děl. Nakonec Angličané zajali tři lodi a jednu její posádka spálila, aby nepadla do rukou nepříteli. Francouzi měli 250 mrtvých, 800 raněných a 650 zajatých, Angličané ztratili pouze 32 mrtvých a raněných. Cochrane po návratu do Anglie obvinil Gambiera, že měl příležitost úplně zničit nepřátelskou flotilu a neučinil tak. Gambier požadoval válečný soud a ten jej osvobodil. Ve skutečnosti nebyla francouzská flotila bez děl bojeschopná a do francouzských kolonií tak žádné zásoby ani posily neodpluly.