První světová válka – díl 6

Autor: Radim Kapavík / kapa 🕔︎︎ 👁︎ 52.178

V plánech na rok 1916 se projevuje další Falkenhaynův strategický kotrmelec. Poté, co roku 1914 Německo nedosáhlo vítězství na západě, během roku 1915 se soustředilo na východní frontu, Rusko dokázalo zatlačit hluboko na jeho území a téměř ho ochromit. Neporazilo ho však, a roku 1916 se opět soustředilo na západ. Falkenhayn si o Vánocích roku 1915 císařem nechal schválit plán, jehož základní předpoklady byly tyto: svorkou nepřátelské aliance je Velká Británie, na kterou však Německo přímo udeřit nemůže, a proto proti ní zaměří svou neomezenou ponorkovou válku; Rusko je na pokraji zhroucení a vystoupení z války; Itálie nepředstavuje výrazné nebezpečí; porážkou Francie by tudíž byla válka vyhraná. A Falkenhayn, který byl vždy zastáncem opotřebovávací války, formuloval plán, jak Francii donutit vykrvácet – rozhodl zaútočit v místě, které Francouzi budou muset bránit všemi prostředky a za každou cenu, v nejsilnějším bodě jejich linie, který nesmí padnout, u Verdunu. Verdun měl pro německé účely mimořádnou přitažlivost – byl předmostím, které ohrožovalo hlavní německé komunikace, ovšem jako každé předmostí nabízel svým obráncům stísněný prostor a útočníkovi možnost napadnout jej ze tří stran. Pro Francii měl navíc obrovský symbolický a morální význam – Verdun byl za prusko-francouzské války (1870-1871) poslední pevností, která padla do německých rukou.

Ani Dohoda nezahálela a na rok 1916 plánovala vůbec první koordinovanou ofenzívu všech svých armád (francouzské, britské, ruské i italské). Uskutečnit se měla v létě, a to ze dvou důvodů. Jednak Rusko po svém loňském neúspěchu potřebovalo čas na přezbrojení a konsolidaci, a jednak Velká Británie potřebovala čas na výcvik své nově vytvořené občanské armády (do konce roku 1915 se počet britských divizí ve Francii zvýšil na 38, dobrovolnický princip se postupně systematizoval, a na počátku roku přešel díky Zákonu o vojenské službě v regulérní odvody – první britští branci byli odvedeni 2. února 1916). Ovšem Němci zahájili útok u Verdunu už v únoru, a tím opět získali iniciativu na svou stranu. Základní myšlenkou plánu byla nepřetržitá série menších výpadů a útoků, které budou Francouze vyčerpávat a vtahovat jejich zálohy pod palbu německého dělostřelectva.

Reklama

Přestože Francouzi dostávali od své zpravodajské služby včas hlášení nasvědčující německému útoku v této oblasti, bylo natolik zaměstnáno plánováním letní ofenzívy na Sommě, že jim nevěnovalo pozornost (zpravodajské informace vůbec byly v této válce Dohodou soustavně podceňovány, ať už jde o ruské vysílání nezašifrovaných rozkazů nebo přehlížení získaných informací na straně Francie i Británie). Kromě toho systém pevností Verdunu byl na základě zkušeností z Belgie, kde byla většina pevností v roce 1914 poměrně rychle dobyta, považován za neodpovídající moderní válce a jako zbytečný postupně rozebírán. Výsledkem bylo, že když německý útok začal, nebyly pevnosti osazeny odpovídajícími děly ani posádkou a taktika s nimi prakticky nepočítala, neboť byly nahrazeny zákopovou linií. Ironií osudu také je, že z vojenského hlediska by bylo daleko výhodnější obrannou linii vést až v lesích několik kilometrů za Verdunem.

Německá 5. armáda pod velením korunního prince Viléma zaútočila 21. února po dělostřelecké přípravě trvající „pouhých“ devět a půl hodiny. Proti milionu Němců stálo na počátku 200 000 obránců. Na frontě dlouhé 24 kilometrů Němci rozmístili 1 400 dělostřeleckých baterií, které Verdun zasypávaly 100 000 granáty každou hodinu. Bylo to poprvé, kdy se bojiště vlivem kráterů po granátech změnilo v později častou „měsíční krajinu“. Odpoledne postoupila německá pěchota a obsadila první linii zákopů nepřítele, ovšem k německé škodě na příliš úzkém úseku fronty. Útok se oproti původním plánům také uskutečnil pouze na východním břehu řeky Maasy, což umožnilo Francouzům z druhého břehu později ostřelovat křídlo postupujících Němců. 24. února už byla v německých rukou i druhá linie francouzských zákopů a obránci byli zatlačeni na 8 km k samotnému Verdunu, přestože dvě vnější pevnosti, Vaux a Douaumont, nepříteli odolávaly. 25. února však třiadvacetičlenná (!) posádka pevnosti Douaumont vysílením kompletně usnula a pevnost tak padla do rukou německému průzkumnému oddílu bez jediného výstřelu. To konečně přesvědčilo Joffreho a nejvyšší velení francouzské armády, že situace je skutečně vážná a nejde jen o zastírací manévr před údajnou ofenzívou v Champaigne, jak se dosud mylně domnívali. Úkol udržet Verdun za každou cenu (přesně podle německých předpokladů) dostal nadějný důstojník Henri-Philippe Pétain se svou 2. francouzskou armádou dosud držící úsek jižně od Verdunu, který při té příležitosti prohlásil své slavné „Ils ne passeront pas!“, neboli „Neprojdou!“.

Pétain začal organizovat frontu podle svých představ a zefektivnil využití dělostřelectva, kterému se zanedlouho podařilo zničit všechny německé houfnice největší ráže (42,5 cm). Musel se však potýkat také s obrovským problémem, jakým se staly přístupové cesty – všechny až na jednu (později nazývanou Svatá cesta) byly totiž německou dělostřeleckou palbou uzavřeny. Německý postup se o jeho příchodu výrazně zpomalil, a Němci se rozhodli po dvoudenní dělostřelecké přípravě 6. března zaútočit i na levém (západním) břehu Maasy. Původním záměrem  bylo předchozím útokem na východní břeh Maasy nalákat co nejvíce sil nepřítele a poté jim útokem na západním břehu odříznout ústupové linie, nicméně francouzské jednotky v oblasti byly výrazně posíleny a ani obnovený útok na východním břehu (8. března) nepomohl tento záměr naplnit; zpočátku postupující Němci byli zatlačeni zpět francouzským protiútokem. Bitva, která se měla stát nejdelší bitvou historie, pak pokračovala neustálým řetězem drobných německých útoků, které za cenu velkých ztrát dosahovaly miniaturních územních zisků. Na druhé straně Francouzi se tlak vyvíjený na svá postavení v první linii snažili zmírnit rychlou rotací vojáků na těchto postech, takže vznikl pojem „verdunský mlýnek na maso“, kterým byly protaženy všechny francouzské jednotky v oblasti. Německá opotřebovávací strategie tak do značné míry slavila úspěch.

Na konci dubna se Němci rozhodli místo neplodných drobných útoků provést několik útoků v širším měřítku, ale ani ty k ničemu nevedly. Útoky střídané protiútoky na obou stranách řeky Maasy pokračovaly až do konce dubna, přičemž Němci se neskutečně pomalu, ale přece, přibližovali ke zbývajícím francouzským pevnostem. Falkenhayn už začal hledat alternativní oblast k útoku (uvažoval především o Yprách), avšak u Verdunu byl mezitím Pétain povýšen do funkce velitele armádního sboru, čímž přišel o přímé velení v bitvě, a na jeho místo nastoupil agresivní Robert Nivelle, který navíc dostal od Joffreho pokyn, aby znovudobyl pevnost Douaumont. Nivelle tedy zahájil sérii útoků s vysokými ztrátami, jejichž výsledek se brzy dostavil – 29. května Němci dobyli pahorek le Mort Homme, o který se bojovalo od 6. března, a 7. června padla francouzská pevnost Vaux, která na východním břehu Maasy odolávala německým útokům a ostřelování od samého počátku bitvy v únoru a byla nyní v troskách. Jejím dobytím Němci získali také široký pruh území a 11. června Petain musel požádat o urychlení pomocné ofenzívy na Sommě (původně plánované jako hlavní akce Dohody v tomto roce). 20. června navíc Němci, povzbuzeni svými nedávnými úspěchy, spustili další útok, při němž navíc využili nového bojového plynu, difosgenu. Ten se lišil od chloru tím, že způsoboval mnohem méně kašlání a kýchání, v důsledku čehož ho oběť více vdechla a během 48 hodin jím byla otrávena. Francouzská obsluha dělostřeleckých baterií byla paralyzována a 23. června Němci postoupili tak výrazně, že se dostali až téměř na pahorek Belleville, poslední baštu Verdunu ani ne kilometr od něj vzdálenou.

Pétain prosazoval stažení z východního břehu Sommy, nicméně Joffre návrh zamítl. Před svými vojáky Pétain trousil další svůj slavný výrok, „On les aura“. Přestože Francouzi v celé bitvě u Verdunu prokázali velkou statečnost a jako takovou ji zapsali do své historie, faktem zůstává, že v této fázi je od téměř jisté porážky zachránili Britové a Rusové. Už 24. června totiž začalo na Sommě přípravné bombardování k ofenzívě původně plánované na srpen a Falkenhayn v jejím očekávání zastavil přísun munice k Verdunu. Navíc byl nucen stáhnout od Verdunu část svých sil, aby čelil překvapivému ruskému útoku na východě. Ten začal již 4. června jako odpověď na prosbu o pomoc ze strany Itálie, která se dostala do vážných problémů v boji s Rakousko-Uherskem. Pojďme se tedy nyní podívat na tuto frontu.

Po čtyřech neúspěšných pokusech ze strany Itálie vynutit si přechod přes řeku Isonzo ve druhé polovině roku 1915 následovala přestávka vynucená příchodem zimy a plány na rok 1916 počítaly s další ofenzívou v rámci soustředěného úsilí Dohody v létě. Avšak německý nápor u Verdunu a jeho počáteční úspěch přiměl Francouze požádat své spojence o zahájení útoku na rozmělnění sil nepřátelské aliance a v březnu připadala v úvahu jedině Itálie, která tohoto volání vyslyšela. Neznamená to však, že by její síly byly na další ofenzívu dostatečně připraveny, a útok, který začal 9. března, byl prakticky okamžitě zastaven a už 17. března odvolán kvůli trvale nepříznivému počasí. Ovšem už během tohoto útoku se objevovaly náznaky, že Rakušané chystají svou ofenzívu z Trentina (Tridentska) do severní Itálie. Poté co minulého roku Rakušané asistovali Němcům při zahnání Rusů daleko na východ, rozhodli se soustředit svou pozornost na Itálii s cílem vyřadit ji z války. Rakouský náčelník štábu Konrad von Hotzendorf ofenzívu osobně naplánoval na první polovinu roku 1916, ovšem poté co pro ni kvůli vytížení německé armády u Verdunu nezískal německé posily, nepovažoval za reálné dosáhnout původního cíle, tedy vyřazení Itálie z války. Přesto 15. května rakouské 3. a 11. armáda pod velením arcivévody Evžena spustily ofenzívu, která směřovala z trentinských alpských průsmyků (které se Italům nepodařilo na počátku války obsadit) do nitra rovinaté severní Itálie s cílem obsadit ji a odříznout tak italské síly u Isonza.

Rakušané se svými 18 divizemi měli početní převahu 4:1 a shromáždili také dostatečný počet dělostřeleckých baterií (asi 2 000). Velitel italské 1. armády, která stála útočníkům v cestě, Roberto Brusati, ač varován, neprovedl žádná přípravná opatření a namísto toho pokračoval v plánování vlastní lokální ofenzívy. Následky byly katastrofální. Rakušané téměř okamžitě postoupili na 70 km dlouhé frontě, 22. května byli Italové zatlačeni 8 km za město Posina a za další týden 10 km za Asiago, které bylo jako místo nejtěžších bojů Italy vyklizeno 29. května. Rakušané během několika dní získali 30 000 zajatců a 300 ukořistěných děl. Ovšem neschůdný terén omezoval rakouské zásobovací trasy a Italové získali čas zachránit situaci – požádali svého ruského spojence, aby spustil ofenzívu, která by donutila Rakušany stáhnout část sil od Trentina, a zároveň se definitivně vzdali myšlenky na pokračování páté ofenzívy na Isonzu a jednotky k ní určené – asi 500 000 mužů – přesunuli do ohroženého sektoru. 2. června byla fronta stabilizována a Rakušané byli donuceni stáhnout se 5 km před výchozí pozice. Zisk 5 kilometrů území rozhodně neodpovídal představám rakouských generálů ani ztrátám, které činily asi 150 000 mužů, přičemž na italské straně byly v podstatě stejně vysoké. Rakušané po této bitvě už nebyli schopni provést samostatnou ofenzívu bez německé pomoci, naopak na italské straně způsobilo přímé ohrožení vlasti nepřátelskou armádou probuzení do válečné reality a konec pacifistických tendencí.

Reklama

Italské volání o pomoc však spustilo další významnou činnost také na východní frontě. Těžce otřesení Rusové se jak již řečeno chystali na koordinovanou letní ofenzívu sil Dohody, avšak francouzská prosba o pomoc po německém náporu na Verdun i je přiměla, aby se pokusili zasáhnout a útok uspíšit. Na jaře 1916 mělo Rusko k dispozici 130 divizí proti 46 německým a 40 rakouským, tedy asi 1 500 000 mužů proti 1 000 000. Trpělo však nedostatkem vybavení. Přesto v březnu začalo útok v severním sektoru fronty, kde byla jeho početní převaha nejmarkantnější, u jezera Naroč ve směru na Vilnius. Proti sobě stály ruská 2. armáda pod velením generála Smirnova (350 000 mužů a 1 000 dělostřeleckých baterií) a německá 5. armáda pod velením Eichhorna (75 000 mužů a 400 baterií). Bitva začala dvoudenní dělostřeleckou přípravnou palbou – dosud nejprudší na východní frontě, avšak velmi nepřesnou – po které následoval útok pěchoty. Ta se však stala snadnou kořistí pro německé kulomety dělostřelectvem nevyřazené a postup byl okamžitě zastaven. Obnovené útoky 19. a 21. března skončily stejně neúspěšně a ruské ztráty dosáhly 100 000 mužů, zatímco německé 20 000. 21. března na severu v oblasti Rigy Rusové spustili útok, kterému měla bitva u jezera Naroč připravit půdu, avšak byli ještě téhož dne zastaveni (a ztratili 10 000 mužů). A tak jejich jediným ziskem bylo pár kilometrů území, které získali postupem v mlze podél břehů jezera Naroč. Ofenzíva byla pak ještě úporně prodlužována až do dubna, ale Němci svými protiútoky dobyli zpět i to málo, co Rusové získali. Akce tak skončila neúspěchem a nedonutila Němce stáhnout část sil od Verdunu.

Rusové však pokračovali v přípravách na plánovanou letní ofenzívu, která měla proběhnout taktéž na severu a ve středu fronty. Bylo rozhodnuto, že hlavní nápor povede střední skupina armád (pod velením Evertova), zatímco severní skupina armád (Kuropatkin) ji bude svou činností podporovat. Jižní skupina armád, které velel Brusilov, se měla striktně držet obrany, jelikož terén v její oblasti byl pro ofenzívu nevhodný. Právě to však Brusilov považoval za důvod provést útok zde, neboť tím vznikala možnost překvapení nepřítele. Nakonec dostal svolení se svými silami postupovat podle vlastního uvážení a provést ofenzívu na odvrácení pozornosti. Do tohoto úkolu se pustil mimořádně svědomitě a nalezl řešení, jak prolomit patovou situaci zákopové války – přípravy na útok zahájil na dvaceti různých místech, aby ani dezertéři nemohli prozradit pravé úmysly nepříteli, a místo aby své zálohy, jak bylo zvykem, před útokem koncentroval, rozdělil je. Výsledkem bylo naprosté překvapení. Do situace zasáhli Italové svou žádostí na ofenzívu k odvrácení pozornosti Rakušanů, která způsobila, že Rusové svou činnost opět uspíšili. Brusilov, ujištěn že hlavní ruská ofenzíva bude následovat, zahájil svůj útok 4. června u Lucku. Proti jeho 38 divizím stálo 37 rakouských, které měly navíc v inkriminovaném úseku početní převahu 200 000 mužů proti 150 000 ruských vojáků.

4. června tedy ruská 8. armáda pod velením Kaledina postoupila silou jen o málo větší než průzkumný oddíl, a naprosto zaskočení Rakušané ustoupili. 5. června po ruském dělostřeleckém bombardování opustili i samotnou pevnost Luck a Rusové hladce procházeli mezi rakouskou 2. a 4. armádou, přičemž získali 40 000 zajatců. Velitel 4. rakouské armády, arcivévoda Josef Ferdinand, přišel o 130 000 mužů během dvou dnů, a Brusilov svou ofenzívu rozšířil na celý svůj sektor (to byl další krok, před kterým ho ostatní velitelé varovali; doporučovali mu soustředit svůj nápor na úzké frontě). A jediný neúspěch zaznamenala ruská 11. armáda, která byla odražena u Tarnopolu. Avšak 7. armáda úspěšně postoupila za řeku Strypu a 9. armáda dobyla Černovcy, nejjižnější rakouskou pozici na východní frontě. Rakousko-Uherské síly byly před zhroucením a Rakousko bylo na pokraji vyřazení z války. Jenomže všechny další ruské zálohy byly soustředěny severněji k plánovanému útoku ve středu fronty, který byl nejdříve odložen, pak přeložen na jiné místo a nakonec odvolán, čímž Rusové ztratili potřebný čas. Když byly konečně zálohy po špatných komunikacích přepraveny na jih k Brusilovově podpoře, na místo už spěchaly německé posily, které zastavily ruský postup na severu v oblasti Lucku. Postup na jihu nechaly pokračovat, až se přirozeně zastavil před Karpatami.

Ve druhé polovině července byli Rusové konečně připraveni ofenzívu obnovit, avšak proti německým jednotkám už se jim nepodařilo dosáhnout rozhodného vítězství. Ofenzíva byla poté uměle prodlužována po celý srpen, čehož jediným možným důsledkem byly jako obvykle těžké ztráty – Rusové přišli o více než 1 000 000 mužů. Zpočátku tak nadějná ofenzíva skončila opět vojenským neúspěchem. Měla však nedozírné následky. Donutila Němce stáhnout ze západní fronty 15 divizí a vzdát se tak plánu na odvetu proti očekávané britské ofenzívě na Sommě i obnovení tlaku na Verdun. Byla hlavní příčinou odvolání německého náčelníka generálního štábu Falkenhayna. Rakousko-Uhersko, které na poslední chvíli zachránil jeho německý spojenec, přišlo o 1 500 000 mužů (z toho 400 000 padlo do zajetí). Rakušané už samozřejmě nemohli pomýšlet na vítězství na východní frontě ani snít o obnovení postupu v Itálii. Na konci srpna se konečně rozhodlo Rumunsko, a vstoupilo do války na straně Dohody (27. srpna vyhlásilo válku Rakousko-Uhersku). Ovšem největší následky měla Brusilovova ofenzíva v samotném Rusku – utrpěné ztráty na životech tentokrát překonaly ztráty materiální a zasáhly Rusko velice tvrdě především po morální stránce. Následovala příštího roku revoluce, která ve svém důsledku vedla k vystoupení Ruska z války. Brusilovovo tažení se tak stalo posledním ruským příspěvkem věci Dohody, a nemělo by se zapomínat, že Rusko se za své spojence volající o pomoc nakonec obětovalo.

6. srpna rakouské svízelné situace (krach na východní frontě, neúspěch v severní Itálii) využili Italové a spustili v pořadí již šestou bitvu na řece Isonzio. Podél řeky bylo rozmístěno 22 divizí, proti nimž stálo 7 divizí rakouských. 9. srpna se Italům konečně podařilo získat předmostí a dobýt město Gorizia. Do 12. srpna, kdy Rakušané narychlo přivolali posily k zacelení průlomu, Italové postoupili o 5 km na frontě široké 20 km a 17. srpna byla ofenzíva jako úspěšná zastavena. Přesto byly ztráty jako už tradičně v této oblasti vysoké – Italové přišli o 51 000 mužů, Rakušané o 40 000. Morálně posílená Itálie konečně formálně vyhlásila válku i Německu (28. srpna). Na podzim roku 1916 pak přišly ještě další tři bitvy na řece Isonzio – sedmá proběhla mezi 14. a 17. zářím a znamenala změnu v italské taktice – namísto široce založené ofenzívy šlo o úzce zaměřené úsilí na dosažení určeného cíle, v tomto případě na rozšíření předmostí u Gorizie. Útok však úspěšný nebyl a byl po třech dnech s velkými ztrátami odvolán. Osmá, mezi 10. – 12. říjnem, byla vlastně pokračováním sedmé a skončila stejně neúspěšně jako ona. Ostatně devátá bitva na řece Isonzio (1. – 4. listopadu) byla třetím pokusem o totéž, a ani ta nedopadla jinak. Celkové italské ztráty v těchto třech střetnutích dosáhly 75 000 mužů, rakouské 63 000. Během celého roku 1916 činily italské ztráty 483 000 mužů a rakouské 260 000. Přesto Rakušané začínají naléhat na svého německého spojence, aby i na tuto frontu vyslal své jednotky k jejich podpoře, avšak Němci v roce 1916 neměli síly, kterými by mohli Rakušanům přispět na pomoc.

Jak již bylo řečeno, francouzský kolaps u Verdunu na poslední chvíli odvrátila uspíšená ofenzíva na Sommě, která byla původně plánovaná jako hlavní úsilí Dohody pro tento rok – měla probíhat na obou březích řeky Sommy, na sever od řeky na úseku dlouhém 22 km měli s 25 divizemi zaútočit Britové, na jih od řeky měla plynule navazovat 40 km široká linie útoku pro 40 francouzských divizí. Ovšem během celé první poloviny roku 1916 Verdun postupně odčerpával francouzské síly z ostatních úseků fronty, a tak do zahájení útoku Britové už drželi nepřetržitou linii od Yper až k Sommě (128 km). Stejně tak se zmenšoval francouzský podíl na připravované ofenzívě – ze 40 km nakonec zbylo 13 km a síla 16 divizí, z nichž pouhých 5 se zúčastnilo útoku na samém počátku. Britové tím na sebe do značné míry převzali tíhu tažení na západě. Ofenzíva na Sommě však byla naplánována v poněkud nevhodném terénu – po celém úseku plánovaného hlavního náporu terén z pohledu útočníka stoupal, což obránce dále zvýhodňovalo, a všeobecně se přijímá zdůvodnění, že toto místo bylo Joffrem zvoleno jen proto, že bezpodmínečně vyžadovalo účast Britů na připravované ofenzívě. Z vojenského hlediska byl totiž výběr tohoto úseku jen těžko ospravedlnitelný. Velitel britských expedičních sil Douglas Haig (od 19. prosince 1915) také s umístěním zpočátku nesouhlasil a prosazoval útok v rovinatých Flandrech. Nicméně Joffreho plán počítal s průlomem, posléze obchvácením Němců u Arrasu a jako obvykle zhroucením fronty a porážkou Německa. Joffre původně nápor na Sommě zamýšlel jako vyčerpávací bitvu, což je logické při pohledu na zamýšlenou strategii Dohody, která počítala se simultánními útoky všech armád na nepřítele; Haig ovšem jako rozený kavalerista nesnášel zákopovou válku a prosazoval postup s cílem dosáhnout průlomu – výsledný plán byl do značné míry kompromisem mezi oběma názory a tím efektivně znehodnotil oba. Navíc nebral v potaz postupné oslabování výchozích sil. Přesto se před bitvou rozhostil ve velitelských kruzích nepochopitelně slepý optimismus založený na víře, že po skončení bubnové palby v nepřátelském zákopu nezůstane jediný živý obránce.

Dělostřelecká palba začala 24. června a útok byl plánován na 29. června, později byl odložen na 1. července. Vzhledem ke svému průběhu a tristnímu výsledku je Somma bitvou vhodnou k podrobnějšímu popisu jinak obecně používané nesmyslné taktiky frontálního útoku na nepřátelské zákopy. Celých sedm dní a nocí trvající ostřelování nepřátelských pozic zhatilo jakoukoliv naději na dosažení momentu překvapení. Základní podmínka úspěchu útoku – aby pěchota dosáhla nepřátelské linie dříve, než se bude nepřítel schopen účinně bránit – byla trestuhodně zanedbána. Tomuto účelu by napomohlo, kdyby byl útok spuštěn například těsně před úsvitem, ovšem Francouzi, kteří měli ve srovnání s Brity větší počet děl (vzhledem k délce fronty; jinak obě armády disponovaly zhruba 1 500 dělostřeleckých baterií), si pro ně přáli lepší pozorovací podmínky a Britové se přizpůsobili. Dělostřelecká palba v britském sektoru byla navíc rovnoměrně rozložena podél celé linie postupu, nehledě na důležitost toho kterého úseku. V 7 hodin ráno 1. července bubnová palba dosáhla vrcholu a za půl hodiny skončila a přešla v uzavírací (byla přenesena dál za nepřátelskou linii, aby nemohl vyslat zálohy). Zároveň se ze zákopů vynořily vlny britských vojáků (návrh vyslat nejdříve malé průzkumné oddíly zjistit výsledky bombardování a stav nepřátelských opevnění byl zamítnut, přestože tuto taktiku už s úspěchem používali Němci u Verdunu) a vydaly se na závod se smrtí, který mnozí z nich prohráli. Několik stovek metrů široké území nikoho měli překonat rovnoměrným tempem v uzavřené formaci hodné 18. století – prapory útočily ve 4 až 8 vlnách v maximálně stometrových odstupech a muži s plnou výstrojí (asi 33 kg těžkou!) měli jít těsně vedle sebe, vzpřímeně a stejnoměrným pomalým krokem. Prvního útoku se účastnilo 60 000 Britů, a tato masa byla rychle zkosena kulomety, které Němci (bombardování mnoho z nich přečkalo v hlubokých pevných krytech) povytahovali z úkrytů a okamžitě zprovoznili.

Teprve tehdy, kdy byla rozprášena formace, ti šťastní, co přežili, se spojili do skupinek a pohybovali se přískoky a plížením mezi krátery v zemi nikoho, ve kterých se kryli, zatímco sledovali pohyb německých kulometů – mnohé z těchto skupinek dosáhly během zbytku dne značných úspěchů, aniž by utrpěly další výrazné ztráty. Na většině úseku však byli Britové toho dne zatlačeni zpátky do svých zákopů a utrpěli vůbec nejvyšší ztráty za celou válku – během tohoto jediného dne, 1. července 1916, činily ztráty mezi britskými vojáky (a tady už nešlo o profesionální armádu, nýbrž o odvedence) 58 000 mužů, z nichž zhruba třetina padla. Byla to neskutečná rána, kterou se však tito ještě nedávno civilisté zapsali do britské vojenské historie. Nenechali se zlomit a ofenzíva pokračovala. Lépe než Britům se v jejich úseku na jihu dařilo Francouzům. Ti prvního dne dobyli téměř všech stanovených cílů, tedy německých předních linií, a hodlali v postupu pokračovat; zbrzdil je však neúspěch Britů na sever od nich. Tento francouzský úspěch byl jen dalším důkazem pravdivosti již výše řečeného – francouzský útok po krátkém bombardování totiž pro Němce přišel jako taktické překvapení (očekávali jej pouze na britském úseku) a navíc se jeho počátek uskutečnil v ranní mlze. Celkovým vítězem se však 1. července stali Němci, kteří se se 6 divizemi v rozhodujícím sektoru ubránili zhruba 13 britským, přišli jen o nevelký pás země a vydali jen asi 2 000 mužů do britského zajetí.

Reklama

I přes tento vývoj se Haig rozhodl pokračovat v ofenzívě podle plánu (původně chtěl v případě neúspěchu spustit alternativní útok na severu ve Flandrech). Bojová činnost pokračovala s problémy, přehmaty a místy ve zmatku, vojáci byli posílání proti prakticky nedobytným pevnostem, nadějný postup na jiném úseku nebyl včas využit, zatímco do míst, kde jednotky uvázly, byly přesunovány cenné zálohy, které uvázly též. 11. července Britové konečně zajistili první německou linii a Němci stáhli posily od Verdunu, takže jejich obranné síly se početně zdvojnásobily. 14. července se Britové odhodlali provést noční útok po kraťoučkém (5 minut) bombardování, a výsledkem byl zisk druhé německé obranné linie, ovšem Němci ji částečně získali zpět a Haigovo úsilí se od tohoto data dá považovat opět již jen za opotřebovávací boj. Ten trval až do podzimu.

Na začátku září se k ofenzívě připojila na 20 km dlouhé frontě na jih od stávajícího bojiště francouzská 5. armáda a 15. září byl po třídenním ostřelování zahájen poslední britský útok s cílem prolomit německé linie. Ačkoliv do něj bylo nasazeno 15 divizí a poprvé v historii se na bojišti objevil tank, zbraň navržená k překonávání zákopů a zátaras, odolná proti kulometné palbě a pro německé pěšáky smrtící monstrum, nedosáhl více než zisku asi kilometru území (byl to vrcholek horského hřbetu, strategická pozice využívaná dosud Němci). 25. září následoval ještě menší útok a až do 16. listopadu pokračovaly drobné útoky. Boje však byly poněkud netakticky přeneseny do jiné oblasti, než bylo okolí tak pracně získaného vyvýšeného hřbetu, čímž se tato výhoda stala nevyužitelnou. Výsledkem ofenzívy na Sommě, definitivně ukončené 18. listopadu s prvním sněhem, byly obrovské ztráty – na britské straně 420 000 mužů, Francouzi přišli o 200 000 mužů a Němci asi o 500 000. Dohodové armády získaly asi 12 km území…

Zastavme se však ještě u nové zbraně této války – tanku. Jeho zrod byl komplikovaný a mnohdy nejasný, nicméně na jaře 1916 bylo k dispozici několik prvních strojů. Nutno podotknout, že armádní velení k nim mnohdy pociťovalo nedůvěru a první britská objednávka byla na 40 kusů (později zvýšená na 150). Vývoj tohoto stroje byl dokonale utajen (odtud název tank, který měl nezasvěceným připadat při přepravě a v dokumentech jako nádrž, angl. tank), ale když ofenzíva na Sommě krachovala a chystal se útok na 15. září, rozhodlo se velení využít všech dostupných tanků v zoufalé snaze prolomit nepříznivou situaci na bojišti. Tanky byly dokonalým taktickým překvapením, ale kvůli jejich unáhlenému použití byla ztracena příležitost dosáhnout jejich použitím neméně dokonalého překvapení strategického. Do Francie bylo totiž převezeno jen 60 z oněch vyrobených 150 strojů, z nich bylo 49 nasazeno do těchto bojů, ovšem díky technickým problémům jich skutečně vyjelo pouhých 32. Byly nasazeny po malých skupinkách 2-3 strojů k podpoře pěchoty, což bylo jasným porušením už tehdy stanovených britských zásad pro použití tohoto válečného prostředku. Průběh bitvy lze v číslech vyjádřit takto – ze zmiňovaných 32 tanků se 9 strojů porouchalo, 5 uvázlo v kráterech na bojišti, 9 neudrželo krok s pěchotou, ale pomohlo v čištění dobytého území, a dalších devět postupovalo zároveň s pěchotou. Technické problémy a nevhodné nasazení však paradoxně pomohly zmírnit chybu, která vznikla zbytečně uspíšeným nasazením převratné zbraně – Němci totiž (ač na ně tank na bojišti bezprostředně velmi zapůsobil) obecně usoudili, že tato zbraň nemá potenciál stát se rozhodujícím faktorem války.

Zatímco na Sommě probíhala tato ofenzíva, bojovalo se nadále i u Verdunu. Ovšem vzhledem k odčerpání německých zdrojů na Sommu se role obrátily a iniciativu převzali Francouzi. Nivella nahradil ve velitelské funkci generál Mangin a ten připravil dva protiúdery. 24. října znovudobyl pevnost Douaumont a 2. listopadu Vaux; po delší přestávce obnovil postup a mezi 15. a 18. prosincem získal zpět veškeré území ztracené během německé ofenzívy na jaře. Jeho postup byl v ostrém kontrastu s taktikou používanou například na Sommě, neboť spoléhal jednak na moment překvapení, na krátkou ale o to intenzivnější a koncentrovanější dělostřeleckou palbu a na malé jednotky pěchoty, které poté obsazovaly rozstřílené německé pozice. Pomohla mu také neústupnost Hindenburga, který nahradil Falkenhayna ve funkci náčelníka německého generálního štábu a trval na udržení získaných pozic za každou cenu. Výsledkem byly zbytečné ztráty (jen během poslední fáze bitvy, 15.-18. prosince, Francouzi zajali 11 000 Němců a získali 115 jejich děl). Bitva u Verdunu se stala symbolem nesmyslnosti zákopové války – během této nejdelší bitvy v historii, která se táhla téměř celý rok, ztratili Francouzi 550 000 mužů, Němci 434 000, z čehož zhruba polovina padla. Výsledná situace byla stejná jako výchozí, ani jedna strana nedosáhla žádného strategického, ba ani taktického úspěchu, a jediným výsledkem bylo obrovské vyčerpání zdrojů všech zúčastněných.

Nyní se vraťme zpět na východní frontu, kde jsme zanechali Rusy na pokraji vyčerpání po zpočátku úspěšném postupu na západ, neschopné jakéhokoliv významnějšího válečného úsilí. V okamžiku, kdy jejich poslední úsilí vyhasínalo, se však konečně rozhoupalo Rumunsko a 27. srpna, povzbuzeno ruským postupem, vstoupilo do války po boku Dohody. Během prvních dvou let války se Rumunsko stále více přiklánělo k dohodovým mocnostem, a jeho hlavní ambicí bylo získat Sedmihradsko, které s ním bylo národnostně spřízněno, avšak jako dlouhodobá součást Uher patřilo Rakousko-Uhersku. Rumunsko však bylo na válku zoufale nepřipraveno – vstupovalo do rozjetého vlaku a chyběly mu obrovské zkušenosti, které v jejím průběhu získaly ostatní válčící státy. Jeho strategií bylo spoléhat na početní převahu nad nepřítelem, ovšem byly zanedbány takové důležité prostředky, jako byl dostatek automatických pušek, protiplynová ochrana, minomety či kulomety. Dělostřelectvo bylo zastaralé, letectvo prakticky neexistovalo a zásoba munice byla nedostatečná (ani spojenci nedokázali poskytnout potřebné množství). Navíc území Rumunska mělo strategicky nevýhodnou polohu, mělo rohový tvar s jižní stranou na Dunaji, východní podél Černého moře a onen roh na severozápadě tvořily Karpaty. To znamenalo obrovskou délku hranic vzhledem k hloubce území, k tomu se přidával nedostatek železničních tratí a hlavně fakt, že země byla ze všech stran (kromě krátké severní hranice, kam svým postupem dosahovala ruská armáda) obklopeno nepřáteli, ze západu Rakousko-Uherskem, z jihu pak Bulharskem. Před Rumunskem tak vystávaly dvě možnosti útoku – buď postup přes Dunaj na jih proti Bulharsku a obrana karpatských průsmyků před Rakušany, což byla strategie doporučovaná Brity, jejichž jednotky se nacházely v řecké Soluni a byla tu možnost napadnout Bulharsko z severu i jihu současně, a nebo opačný přístup, tedy obrana na Dunaji a postup Karpatami do Sedmihradska, což by zase umožnilo koordinaci činnosti s Rusy. Z pochopitelných důvodů si Rumuni nakonec vybrali druhou možnost.

Přelom srpna a září 1916 byl pro Německo kritickým momentem – v okamžiku, kdy se na Sommě připravovala poslední britská velká ofenzíva, postup u Verdunu už uvázl na mrtvém bodě, a na východě byl konečně zastaven postup ruský, přišel 27. srpna nečekaný rumunský vpád za Karpaty, a tedy další fronta, kterou bude Německo z valné části nuceno udržovat svými vojáky, 28. srpna povzbuzena krizí vyhlásila Německu válku i Itálie – to vše dokonalo vývoj, který už delší dobu vedl k odvolání Falkenhayna. Došlo k němu 29. srpna a Falkenhayn byl odeslán právě na nově vzniklou rumunskou frontu jako velitel německé 9. armády. Jak již řečeno, nahradil ho ve funkci Paul von Hindenburg, který si s sebou jako svůj mozek přivedl i Ludendorffa. Falkenhayn se však jako velitel proti rumunské armádě osvědčil.

V noci z 27. na 28. srpna rumunská armáda začala svůj postup skrz karpatské průsmyky ve třech kolonách, každá z nich byla složena asi ze 4 divizí. Další 3 divize zůstaly na Dunaji jako pojistka proti případnému bulharskému útoku, a poslední 3 divize bránily jednoznačně nejzranitelnější část Rumunska, jakýsi zadní vchod – Dobružu. Dobruža je území patřící Rumunsku, ležící už na jižním břehu Dunaje. Není tedy chráněno touto přírodní překážkou a zároveň tvořilo podstatnou část území Rumunska a skýtalo možnost vpadnout do týla celé rumunské válečné mašinérii. I proto Rusové přislíbili vyslat do Dobruže 150 000 mužů, později poskytli tři divize. Postupující kolony v Karpatech mířily na severozápad, měly se postupně stáčet, až by dosáhly severojižní linie v Uherské nížině. Zpočátku prakticky nenarazily na odpor a postup byl zpomalován pouze terénem a mosty, které zničili Rakušané. 5 slabých rakouských divizí Rumunům vůbec nepřišlo do cesty. Plán protiúderu tedy sestavili a poté i provedli Němci – 5 svých a 2 rakouské divize přesunuli na linii řeky Maruše (maďarsky Maros) s cílem zastavit zde rumunský postup. Zároveň měly na Dobružu zaútočit bulharské síly (v prvním sledu pouhé dvě divize posílené německou vyčleněnou jednotkou a rakouskými ženisty), které operovali pod velením německého polního maršála Mackensena (ten na podzim minulého roku vedl úspěšnou invazi do Srbska a nacházel se tedy v oblasti).  5. září už proti rumunským celkově 23 divizím stálo 16 nepřátelských (27. srpna to bylo pouhých 7). Potenciální naděje na úspěch Rumunů tedy zjevně závisela na schopnosti rychlého postupu, ovšem rumunská armáda ho nebyla schopna, a od 5. září mu účinně zabránil Mackensen.

5. září totiž Mackensen napadl a rozdrtil rumunské síly na Dunaji, čímž si zajistil křídlo k postupu do Dobruži. Tím odčerpal rumunské síly připravené jako zálohy k nasazení na severu a postup na severu se zastavil; v takové situaci dorazil 18 září ke své armádě Falkenhayn a našel Rumuny roztažené na frontě o délce 320 km. Své síly soustředil proti jižnímu voji nepřítele, na hlídání ostatních vyčlenil jen malé oddíly, a po odvážném manévru Rumuny u Sibině napadl a zatlačil zpět do hor. Rumunské velení se mezitím rychle přeorientovalo na jižní frontu, své armády na severu obralo o posily a nechalo v nečinnosti, zatímco se pokusilo vynutit si přechod přes Dunaj a napadnout tak Mackensenovo křídlo. Tento pokus navíc ztroskotal, a tak jen poskytnul Falkenhaynovi čas k reorganizaci a přípravě dalšího útoku, kterým 9. října vytlačil rumunský střední voj od Brašova. Ovšem nezdařil se mu záměr obklíčit jej a to málem zhatilo celý plán. Ustoupivší Rumuni totiž ovládali stále všechny karpatské průsmyky a odráželi německé pokusy proniknout. Falkenhayn se narychlo přesunul ještě více na jih ve snaze projít průsmykem Vulkan, a těsně před příchodem zimy a sněhu, který by průchod zcela znemožnil, si jej vynutil 11. – 17. listopadu.

23. listopadu pak Mackensen zasadil Rumunsku poslední úder – většinu svých sil z Dobruže stáhl zpět na západ, vynutil si přechod přes Dunaj u Sistova a napadl tak z boku linie Rumunů ustupujících před Němci. Rumuni v posledním pokusu o protiúder téměř obklíčili Mackensenovo levé křídlo, avšak poté, co byli odraženi, byla pro ně válka prakticky prohraná. Poslední zoufalý odpor na řece Arges neměl dlouhého trvání a 6. prosince Němci a Rakušané vstoupili do Bukurešti. Zbytek rumunské armády a ruské jednotky, které v Dobruži nepomohly odvrátit katastrofu, narychlo ustupovaly zhruba na linii řeky Seret – Černé moře. Výsledkem rumunského dobrodružství bylo tak dalších 480 km fronty, kterou muselo bránit Rusko, a hlavně to, že Němcům, kteří již měli problémy se zásobováním potravinami, padlo do rukou téměř celé Rumunsko se svými obrovskými zásobami obilí a ropy. Britové v Soluni se pokusili upoutat bulharské zálohy, ale dosáhli jen minimálních úspěchů (dobytí makedonského města Bitola) a nebyli schopni Rumunsku efektivně odlehčit.

Posledním bojištěm, o kterém jsme se ještě nezmínili, je Mezopotámie. Tam jsme na konci roku 1915 zanechali v Kutu od 7. prosince po neúspěšném pokusu dosáhnout Bagdádu obklíčeného Townshenda s jeho 6. divizí, čekajícího na slibovaný příchod posil. Ty vyrazily 4. ledna 1916 z britské předsunuté základny v Ali Gharbi v síle 19 000 mužů, 46 děl, 3 válečných lodí a 2 letadel (jejich základ tvořily 3 čerstvé indické divize). Po 15 kilometrech (36 km od Kutu) však zjistily, že v cestě jim stojí 22 000 Turků. Tak došlo ze zvláštní bitvě u Sanniyatu, kde Britové dvakrát zaútočili a dvakrát byli odraženi, a když v noci 8.-9. ledna zaútočili potřetí, našli nepřátelské zákopy opuštěné – Turci se z nejasných důvodů stáhli (jejich velitele to stálo místo). Britové tak přišli o 4 000 mužů, aniž by něčeho dosáhli. 13. ledna došlo k dalšímu útok na nové turecké pozice. Turci Britům však šikovným manévrem nedovolili obchvátit své křídlo a pokus o průlom se opět nezdařil. Územní zisky byly malé, ztráty neúměrné – 1 600 mužů. 21. ledna, po sérii menších neúspěšných výpadů, Britové zaútočili znovu. Proti zhruba 10 000 Britů už však stálo 30 000 tureckých obránců (posily z Bagdádu) a útoku předcházela tak neúčinná dělostřelecká příprava, že jejím jediným výsledkem bylo varování nepřítele. Útočící jednotky pak utrpěly neskutečné ztráty ve výši asi 60 % (2 700 mužů), když se pokoušely překročit více než půl kilometru širokou zemi nikoho.

Britský velitel Aylmer prohlásil, že další snaha vysvobodit Townshenda nemá šanci na úspěch, neboť Turci už měli početní převahu 5:1, zásobování jako obvykle v Mezopotámii vázlo a Townshendovi také zbývaly zásoby už ani ne na měsíc. Přesto dostal Aylmer rozkaz pokračovat, a ten dostal posily původně určené pro západním frontu. I když chtěl vyčkat příchodu ještě dalších mužů (od Gallipoli), příchod záplav na Tigridu a docházející Townshedovy zásoby mu to neumožnily. 8. března proto začal Aylmerův poslední pokus Townshenda osvobodit, když na Turky zaútočilo 35 000 Britů zvnějšku, a navíc Townshend měl se svými 10 000 muži provést výpad zevnitř. Britský ranní útok však selhal a Townshend svou část operace sám odvolal. Britský nápor postupně uvadal, a na konci dne byli Britové zpět na výchozích pozicích, přičemž utrpěli ztráty 3 500 mužů (Turci 1 200). Aylmer byl odvolán, na jeho místo nastoupil nepopulární brigádní generál George Gorringe. Posily z Gallipoli zvýšily jeho sílu na celkem 30 000 mužů, Turci však také povolali další posily od Bagdádu. Když 5. dubna Britové zaútočili (na stejných místech jako už v lednu), dosáhli vcelku uspokojivých výsledků, avšak za cenu ztráty 2 000 mužů během dne. Během následujících několika dní však Britové nedokázali překonat turecké obranné pozice a nakonec své úsilí přenesli na druhý břeh Tigridu. Tím Turky zaskočili a ti ustoupili, posléze však provedli zuřivý protiútok, během něhož ztratili 4 000 mužů (z 10 000) a byli odraženi. Jenomže i Britové utrpěli ztráty (1 600 mužů), které jim znemožnily další postup.

K poslednímu pokusu prorazit obklíčení tak došlo 22. dubna, útok byl však odražen protiútokem a britské ztráty činily asi 1 300 vojáků. Zoufalá snaha poslat do Kútu zásoby obrněnou lodí po řece také vyšla naprázdno a Townshend 29. dubna, poté co neuspěl se svým návrhem „koupit“ propuštění svých mužů za milion liber, bezpodmínečně kapituloval. Britský vliv na Blízkém východě byl citelně oslaben a Turecko i jeho spojenci získali morální vzpruhu, zatímco pro Brity to byla největší kapitulace v historii. V červenci nahradil G. Gorringa Maude, kterému bylo v srpnu svěřeno velení v celé oblasti. Ten začal okamžitě reorganizovat britské síly a zásobování a připravovat plán nového tažení. Brzy si měl získat pověst nejúspěšnějšího velitele v Mezopotámii vůbec. Přesto, že Londýn považoval za vhodné vrátit se na této frontě k defenzivní strategii, Maude usoudil, že předsunuté pozice u Kutu jsou vojensky opodstatněné a přesvědčil o tom i nejvyšší velení. Jeho postup začal jako podpora ruské činnosti v severní Mezopotámii, kde Rusové zabrali část tureckého území a bojovalo se o město Khanaquin. Maude mezitím shromáždil obrovské množství potřebných zásob, zkvalitnil výcvik jednotek v oblasti, zlepšil komunikace, a v říjnu už se počet britských vojáků v Mezopotámii zvýšil na 150 000, čímž byla získána převaha nad Turky v poměru 3:1. Maude tak postupně přecházel od plánované defenzivní strategie k ofenzivní.

Z Londýna přišlo povolení k postupu na Bagdád a britský postup mohl v noci z 13. na 14. prosince začít. Na obou březích Tigridu se ho přímo účastnilo zhruba 50 000 Britů. Hlavním požadavkem Londýna byly minimální ztráty – a na základě této snahy Maude vytvořil velice opatrný plán postupu, který spočíval v postupu levého křídla po západní břeh Tigridu, který byl do 22. února 1917 od Turků vyčištěn. Poté se Maude pokusil překročit řeku a odříznou protivníka na druhém břehu, ovšem kvůli pomalému postupu a nesplnění očekávání ze strany britské kavalérie Turci včas spořádaně ustoupili, pronásledování pouze britskými loděmi na Tigridu. 27. února tak skončila první fáze tažení, během níž Britové urazili 100 km a bezprostředně tak ohrozili Bagdád. Turci se stáhli k obraně hlavního města své provincie.

Zatímco Maude rekonstruoval britské síly v Mezpotámii, v srpnu došlo k druhému tureckému pokusu dobýt Suezský průplav. Ten nyní opět bránily především novozélandské a australské jednotky navrátivší se od Gallipoli, a bylo rozhodnuto vybudovat předsunutou obrannou linii asi 160 km západně od průlivu (návrh vylodit se v Sýrii poblíž Alexandretty byl zamítnut, neboť Francouzi Sýrii už považovali za svou část válečné kořisti). Postup Britů pod vedením sira Archibalda Murraye přes poušť na Sinajském poloostrově byl však velice pomalý, limitován hlavně nutností zároveň pokládat vodovodní potrubí, budovat cesty a železnici. Na druhé straně německý velitel tureckých sil Kress von Kressenstein využil německých posil uvolněných pádem Srbska a v červnu se 16 000 muži (Turky i Araby) vyrazil přes Sinajský poloostrov. Jeho postup byl však také limitován nedostatkem vody a obě armády se setkaly v půli července asi 30 km západně od Suezu, u města Romani. Mírná početní převaha byla na straně Britů. V noci ze 3. na 4. srpna, poté co vyčkal příchodu dělostřelectva, Kressenstein zahájil útok. Získal část města, ovšem další postup se ukázal nemožným kvůli opakovaným britským protiútokům. Když navíc rychle dorazily britské posily, byli Turci nejen vytlačeni z města, ale nakonec museli ustoupit asi 100 km do El Ariš. Jejich ztráty dosáhly 4 000 mužů plus dalších 4 000 zajatých. Britové přišli o 1 100 mužů. Jejich postup pokračoval a v prosinci 1916 byl obsazen i El Ariš, čímž byl zabezpečen celý Sinajský poloostrov.

Rok 1916 znamenal však rok zlomu na moři. Od roku 1915 byla německou strategií ponorková válka. Napadání konvojů zásobujících Dohodu se však pro Německo ukázalo v této fázi jako kontraproduktivní – jeho hubené výsledky nemohly vyvážit škody, které napáchaly především ve vztazích s USA. Mezi vládami Německa a USA putovaly čím dál ostřejší nóty, které vyvrcholily v dubnu ultimátem amerického prezidenta Wilsona, jež přimělo Německo, aby 4. dubna 1916 své neomezené ponorkové tažení odvolalo, přestože admirál Tripitz, vrchní velitel německého námořnictva, ani admirál Scheer, velitel německé Oceánské flotily, s tím nesouhlasili; admirál Scheer dokonce své ponorky odmítl tomuto příkazu podřídit, a tak veškerá tíha omezeného ponorkového tažení, které znamenalo nutnost zastavit a prohledat podezřelou loď, dolehla na slabší Flanderskou flotilu se základnami v Belgii, jejichž důležitost si však Němci včas nedokázali uvědomit. Ztráta možnosti neomezeného ponorkového tažení si tak vyžádala pokus převzít iniciativu nějakým jiným způsobem, a Němci se proto rozhodli nakonec uskutečnit plán, se kterým do války původně vstupovali – malými útoky provokovat britskou flotilu, snažit se v menším střetu potopit její oddělenou část nebo ji vlákat do ponorkové a minové pasti.

30. května admirál Scheer vyplul s celou svou Oceánskou flotilou směrem k anglickému pobřeží do Severního moře v očekávání střetu s flotilou křižníků vedenou admirálem Beattym. Britové však měli v této válce jednu obrovskou výhodu – rozluštili německé námořní kódy, a několik minut poté, co vyplul Scheer, vyplula i britská Velká flotila pod velením admirála Jellicoa. Beatty měl plout na východ směrem k Dánskému pobřeží a pak se stočit na sever, aby se setkal s Jellicoem. Vzhledem k tomu, že Scheer plul na sever, se před tímto obratem Beatty a Scheer značně přiblížili. Obě flotily pluly ve stejné formaci, přičemž lehké křižníky pluly vepředu jako hlídka. Díky neuvěřitelné náhodě se obě flotily spatřily (jeden z anglických křižníků zahlédl neutrální obchodní parník a aby to prověřil, přiblížil se k němu; ten samý člun však ve stejné době zahlédl i jeden z německých křižníků a provedl totéž – tím se obě nepřátelská plavidla dostala na dohled). Bitva u Jutska, největší námořní bitva 1. světové války, tak mohla začít.

Německé křižníky pod velením admirála Hippera se chovaly přesně podle plánu – navázaly kontakt s nepřítelem a poté začaly ustupovat směrem k hlavní části své flotily. Beatty se po zvážení zkušeností z minulých střetů – zatím pokaždé německé lodě překotně ustoupily a Britům utekly – rozhodl pronásledovat je. V následném střetu Britové špatně odhadli vzdálenost lodí nepřítele a ještě než stihly dorazit všechny jejich síly přišli o dva bitevní křižníky (Indefatigable a Queen Marry) z šesti (německý předvoj tvořilo křižníků pět). Během boje se Beatty dostal na dostřel jádra německé flotily, což sice nečekal, ale dokázal toho rychle využít a obrátil se na sever. První fáze bitvy tak probíhala přesně podle německých plánů; ty ovšem nepočítaly s tím, že Britové drží v ruce trumf nejvyšší – svou Velkou flotilu, která právě spěchala vstříc Beattymu. Situace se tak otočila a Beatty zavedl německé lodě přímo do náruče Jellicoeovi. Němci, kteří se domnívali že pronásledování skončí zničením Beattyho křižníků, museli překotně ustoupit. Při tom ještě stihli potopit britský bitevní křižník Invincible dva obrněné křižníky a sami přišli pouze o jeden lehký křižník.

Scheer však ustupoval na západ, tedy směrem k Británii, a tím umožnil Britům, aby mu odřízli ústupovou cestu. Vzhledem k tomu, že se blížil soumrak, bylo to výhodnější než pokoušet se o pronásledování, a Jellicoe s tímto záměrem rozmístil svou flotilu mezi mizejícího Scheera a jeho základny v severním Německu. Scheer se však ani ne za hodinu pokusil o manévr, který mohl skončit katastrofou. Sám se pohyboval na západ, Britové se dostávali mezi něho a německé pobřeží – usoudil proto, že když se otočí o 180° a vrátí se, proklouzne za zády britské flotile, čímž získá možnost ji buď napadnout z neočekávaného směru, nebo si otevřít ústupovou cestu do Německa. Vinou chybných výpočtů a odhadu Jellicoeovy rychlosti však tento manévr uskutečnil příliš brzy a proto se zničehonic vynořil přímo proti středu silné britské formace. Během 10 minut přestřelky utrpěli Němci 27 zásahů, zatímco Britové pouze 2. Scheer opět překotně ustoupil a Britové ho donutili plout opět na západ. V tom okamžiku mu však na pomoc přišla tma – nastala noc a Britové nemohli využít své strategicky výhodné pozice v bitvě. Stál před nimi tedy úkol během těch 6 hodin, který zbývaly do svítání, udržet Scheera v této nevýhodné situaci a po rozednění udeřit. To se však nepodařilo – Scheer zvolil riskantní cestu opět za zádí britské formace, během noci natřikrát prorazil clonou lehčích křižníků, kterou tam Jellicoe zanechal, a odplul z dosahu Britů. Velkou britskou chybou bylo, že Jellicoe si neuvědomil význam potyček v zadní části jeho formace a nepokusil se tam přesunout své hlavní síly, neboť se domníval, že jde jen o menší střety a hlavní Scheerova se nachází stále na západ od něj.

Bitva u Jutska tak následujícího rána skončila rozčarováním Britů, když zjistili, že nepřítel jim unikl. Celkový výsledek byl 1 bitevní křižník, 4 lehké křižníky a 5 torpédoborců ztracených na německé straně, zatímco Britové přišli o 3 bitevní křižníky, 4 obrněné křižníky a 8 torpédoborců. Bitva tedy skončila taktickým vítězstvím Německa, avšak ze strategického hlediska jim nepřinesla nic, snad jen mírné psychologické snížení prestiže britského námořnictva. Nicméně převaha Britů v počtu a kvalitě těžkých válečných lodí zůstala a vzhledem k tomu, že mnohé německé lodě, které unikly, byly těžce poškozeny, vlastně dokonce vzrostla. Němci se opět soustředili na ponorkovou válku – dokonce rozšířili pole své působnosti, neboť v červenci se německá ponorka objevila až u pobřeží USA, kde potopila několik neutrálních lodí. 19. srpna se Němci ještě jednou pokusili oslabit Velkou flotilu, a tento jejich pokus byl z mnoha hledisek důležitější než bitva u Jutska. Německá flotila se přiblížila těsně k britskému pobřeží s cílem ostřelovat je a tím vylákat Velkou flotilu. Do cesty jí pak postavili číhající ponorky. Záměr se téměř zdařil, avšak poté co byl jeden z předsunutých britských křižníků torpédován se Jellicoe v obavách, že jde o minové pole, obrátil a snažil se je obeplout. Mezitím se k Schherovi dostala poplašná zpráva, hovořící o blížící se britské flotile od jihu. V obavách, že jde o Velkou flotilu (ve skutečnosti se jednalo o lehká plavidla), která ho přechytračila a pokouší se mu uzavřít únikovou trasu, urychleně odplul do přístavu.

Od tohoto okamžiku byla britská Velká flotila ve své části Severního moře uzavřená prakticky stejně jako německá v jeho druhé polovině, neboť hrozba min a ponorek přesvědčila admiralitu, že nejlepší je zůstat pasivní. Němci všechny své naděje vložili do ponorkového tažení, které prakticky obnovili v plném rozsahu tím, že do útoků zapojili i Scheerovu flotilu, která dříve odmítla omezení své činnosti (snažili se jen co nejméně se dotýkat amerických zájmů, aby dostáli závazkům, které dali prezidentu Wilsonovi). To logicky způsobilo, že Scheer už neměl dostatek ponorek využitelných k operacím proti Velké flotile, a proto v nich nepokračoval. Nečinnost německé flotily hladinových lodí až do konce války tak není důsledkem bitvy u Jutska, ale změny strategie ze strany samotného Německa. Tato ponorková kampaň vedená se zvýšeným počtem plavidel byla velice úspěšná – potopený lodní prostor neustále vzrůstal, v červnu 1916 činil 109 000 tun, v lednu 1917 už 368 000 tun (zhruba polovina patřila Británii), a nic nepomáhala ani britská protiopatření. K demonstraci neúčinnosti těchto opatření poslouží příklad, kdy během jediného zářijového týdne dvě nebo tři německé ponorky potopily 30 lodí v oblasti, kde hlídkovalo 165 doprovodných lodí! Ve Středozemním moři, které se stalo pro ponorky vyhledávaným cílem vzhledem k mizivé pravděpodobnosti přítomnosti „amerických zájmů dokázala jediná ponorka ze 5 týdnů potopit až 65 000 tun lodního nákladu.

Ve válce v oblacích došlo v polovině roku k dalšímu zlomu – nálety německých vzducholodí na britské území kulminovaly a na konci léta je nahradily nálety letadel. Ty se samozřejmě nedají srovnat například s pozdější bitvou o Británii z let 1940-1941, ale značí nástup nové éry ve vedení vzdušného boje. Pánem oblohy se definitivně stává letadlo těžší než vzduch.

Roku 1916 dolehly na obě válčící strany hospodářské problémy. Britové spoléhali na pomoc USA a Němci se oprávněně báli, že válka se mění v závod o dosažení vítězství na souši před hospodářským kolapsem své země, ve kterém by mohli prohrát. Proto myšlenka na hospodářské zruinování Británie pomocí úspěšných ponorkových útoků na obchodní lodě získala podporu Ludendorffa, a společnou silou námořního a armádního velení byla nakonec prosazena.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více