Čečensko

Historie konfliktu

Problém Čečenska není tak novým jak by se mohlo zdát. Konflikty Ruska a čečenského etnika se táhnou již od 18. století, kdy se  car Petr I. snažil dobýt přístup k Černému moři. Překážkou mu byl právě severní Kavkaz.

Když oddíl carských vojáků vyrazil do hor byl zahnán bojovnými horskými kmeny. To byl první konflikt Rusů s Čečeny.

Čečeni byli vždy národ velice odbojný, což Rusům nevyhovovalo. V očích ruských dobyvatelů měli horské kmeny Kavkazu a Čečeni především pověst krvelačných barbarů.

Ruský etnograf Berže o nich prohlásil: ,,Mají daleko k civilizaci, blízko k barbarství. Zvířecí způsoby v jejich životě převládají. Mají vysoký sklon k vraždění a loupení, která u nich vylučují jakoukoli možnost řemeslné výroby nebo zemědělství.

Dalším podstatným rozdílem bylo přijetí islámu v 18. století. V raném středověku se uchytilo křesťanství, později až do 18. století převládaly animistická náboženství.

Prvním velitelem ruských vojsk, který Kavkaz skutečně dobyl byla Alexej Jermolov. Hlavním vůdcem Čečenů byl Imám Šamil. Ruská agrese proti hrdým Čečenům probíhala v podstatě celé 19. století.

 

V revolučním roce 1917 se bílá armáda generála Děnikina snažila ovládnout Kavkaz, ale horské národy se ve valné většině připojili k Rudé armádě. Důvod proč se revoluční síly, ač ty nebo ony bylo, že na Kavkaze byla nalezena ropa. Groznyj se stal po Baku druhým nejvýznamnějším ropným střediskem Ruska.

Období klidu, které nastalo bylo jen velice krátké. Další povstání vyvolal Stalinův pokus o kolektivizaci a také omezování islámu, které podporoval nový stranický tajemník v Čečně Černoglaz. Když proti němu vystoupil s kritikou jeden stařec nechal ho zavřít. Ještě týž den byl zavražděn, někdo mu uřízl hlavu.

Reakce Stalina byla ještě hrůznější: při bleskové operaci v rove 1937 bylo pozatýkáno a postříleno na 14 tisíc Čečenů a Ingušů.

Deportace

Čečeni se brzo dostali na listinu vzpurných národů v rámci SSSR, se kterými se Stalin chtěl jednou provždy vypořádat. V roce 1944 je deportoval během jednoho týdne do zapadlých stepí severního Kazachstánu. Převážel je vlakem, tyto transporty byly velice podobné těm, kterými byli Židé deportováni do koncentračních táborů. Horské národy ve stepích hynula mrazem a chladem. Do pěti let jich zahynula. Byla ničena čečenská kultura, páleny knihy, zbytky náhrobků se používaly na dláždění. Oficiálním odůvodněním Sovětského svazu bylo o dva roky později to, že Čečeni a Ingušové kolaborovali s Němci. Přitom tisíc Čečenů se stalo hrdiny Sovětského svazu.

Stalin tak chtěl jednou provždy nepohodlné a odbojné národy horského Kavkazu zničit. Nyní už mu nikdo nebránil v kolektivizaci.

Po Stalinově smrti byla mnohá omezení pro vyhnance zrušena. Koncem padesátých let za vlády Chruščova, která Stalinovi deportace přiznal se konečně mohli svobodně vrátit do své vlasti.

Napjaté vztahy však přetrvávaly i později. Čečeni byli brání jako problémový národ, byli diskriminováni a nemohli dosáhnout vyššího vzdělání. Moskva vždy do nejvyšších funkcí v Čečensku dosazovala Rusy, ustoupila až v roce 1989. Prvním tajemníkem se stal Doku Zavgajev.

Zavgajev přitáhl do vedení další Čečeny, především do armády. Jedním z nich se stal Džochar Dudajev. Ruslan Chasbulatov byl povýšen do funkce prvního náměstka tehdejšího předsedy parlamentu Borise Jelcina.

Počátky nezávislosti

V Čečensku začala politická liberalizace, byly budovány desítky mešit. V listopadu 1990 byl zorganizován Kongres čečenského lidu, jenž měl vyvinout nátlak na Moskvu ohledně větší autonomie. Do čela kongresu byl dosazen Dudajev, jenž byl přijatelný pro všechny nacionalistické frakce – nedávno se totiž vrátil z Estonska, kde působil jako velitel bombardérů. S nikým příliš nebyl spjat, proto pro něj ruku zdvihli všichni. Kongres dosáhl svého cíle a následující den ráno byla prohlášena rezoluce, která vyhlašovala Čečensko-Ingušskou republiku za samostatný stát. Tomuto odvážnému kroku napomohl sám Jelcin, jenž prohlašoval na svých cestách: ,,Vezměte si suverenity, kolik jí zvládnete.“ Jelcin ve volbách v Čečensku získal přes 80% hlasů.
Politické hry v Čečensku nadále pokračovaly. Byl nově svolán kongres a vyhlášena republika Nochci-Ču – čečenský stát mimo SSSR i Rusko.

Když v srpnu 1991 padl Sovětský svaz lidé vtrhli do ulic a začali obsazovat důležité budovy, vyvěšovaly zelené islámské vlajky.

Doku Zavgajev, představitel komunistické moci v Čečensku byl odstaven. K moci se dostal Dudajev, jenž podepsal smlouvu o rozdělení moci s Chasbulatovem. Smlouvu nedodržel a prohlásil, že Kongres na sebe bere dočasně veškeré pravomoci. Vzbouřenci obsadili budovu KBG a zmocnili se velkého počtu zbraní.

Vedení KGB činilo na vzbouřence tlak, ale Dudajev odmítl budovu opustit. Nejvyšší sovět v Moskvě vydal prohlášení, že čečenští povstalci mají zbraně odevzdat do čtvrteční půlnoci. Na toto právě Dudajev čekal a ihned mobilizoval všechny muže od 15 do 50 let.

Jelcin prohlásil, že Dudajeva a jeho síly za vzbouřencem kteří se snaží destabilizovat region. Nařídil jim, že se musí konat volby 17. října tak jako všude, jinak prý bude muset hájit ústavnost. Kongres toto na vědomí nevzal a volby vyhlásil na 27. října, kdy se také uskutečnili. Byly zřejmě zmanipulované a vyhrál v nich kdo jiný než Dudajev. 1.11. Dudajev prohlásil Čečensko za samostatný stát. Následující den byl za předsedu Ruského parlamentu zvolen Ruslan Chasbulatov. Jedno z jeho prvních nařízení prohlašovalo čečenské volby za neplatné. Chasbulatov chtěl do Čečenska poslat ruský výsadek. Zčásti se mu to povedlo, ale pak byl příděl ozbrojených sil zastaven. V té době se  totiž sovětská moc rozlévala mezi stále vládnoucího Gorbačova a revoltující síly Jelcina.

Poté byl Kreml tak zaměstnán vlastními problémy a intrikami, že problém Čečenska ho dlouho nechával chladným. Velkým problémem byly vojenské základny na území Čečny. Dudajev se časem většiny zbraní z těchto základen zmocnil a ruští vojáci se stáhli. Moskva na to přistoupila jen proto, aby zabránila velkému krveprolití. Čečensko později zbraně i vyváželo, především bosenským muslimům.

Čečensko se snažilo tvářit jako samostatný stát, ale především vnitřní záležitosti se moc nedařily. Bujela zde černá ekonomika, vláda nevydával žádné peníze na rozpočtové organizace, jejichž zaměstnanci již řadu měsíců pracovali bez platu. Dudajevův režim stále více ztrácel podporu veřejnosti. Dudajev se zaměřoval jen na podporu čečenské nezávislosti, ale o hospodářství se nezajímal. Cestoval a snažil se povznést obraz Čečenska v zahraničí. Navštívil v prvé řadě země islámské, kde logicky očekával podporu. Vydal se i na západ do Evropské unie a USA, kde jeho ropný průmysl budil značný zájem.

Proti Dudajevovi odpor sílil a začali se objevovat první pokusy o jeho svržení - i ty násilné. Ten první v březnu 1992 ještě s přehledem odrazil. Dudajev z provokace obvinil Chasbulatova, který v té době představoval sovětskou moc a bojoval o ni s Jelcinem. Jakékoli pokusy Moskvy a o navázání kontaktů s Čečenskem Chasbulatov mařil. Je s podivem, že tehdy se Moskva o čečenský problém moc nezajímala. Přitom zde docházelo k velkému útisku rusky mluvícího obyvatelstva - vraždy, vydírání atd. V té době byl v popředí zájmu útisk Rusů v pobaltských státech. Čečeni také utlačovali své bratrance Inguše. Ti zase napadali Osetínce. Moskva jim vojensky pomohla a v listopadu 1992 ruská armáda stála na čečenských hranicích. Po usilovných jednáních nakonec do Čečny nevpadla.

V roce 1993 se křehká politická stabilita rozpadala. Od Dudajeva se odklánělo čím dál víc lidí, vystoupil proti němu i parlament. Dudajev vyhlásil prezidentskou vládu a parlament rozpustil. Začalo docházet k ozbrojeným srážkám. Dudajevovi ozbrojenci v čele s Šamilem Basajevem násilně ovládli Groznyj, ale zbylá část území byla spíše proti Dudajevovi.

Když na podzim 1993 zmařen převrat v Moskvě a Ruslan Chasbulatov odstraněn Dudajev začal organizovat schůzku s Jelcinem. Ovšem lidé a intriky okolo Jelcina tuto schůzku zmařili.

Ekonomika v Čečensku se sále více stávala nepřehlednou. Z velké části byla ekonomikou černou. Rusko Čečensko odstřihlo od svého bankovního a rozpočtového sektoru. Dudajev si peníze zajišťoval prostřednictvím prodeje ropy a zbraní. Mafie využívala nejasného postavení tohoto území. Moskva toto své ožebračování tiše tolerovala, protože do černé ekonomiky byl zapojen celý Kavkaz a tím jej jako jedno z nejchudších území nemusela tolik dotovat. Korupce ovšem dosáhla takových rozměrů, že téměř vše cenné bylo rozkradeno a vláda měla problém zajišťovat rozpočet. Občané nedostávali peníze a nespokojenost rostla.

Situace v Čečensku v roce 1994 byla velmi nepřehledná a Kreml byl přesvědčen, že to je poslední období Dudajeva. Opozice - Prozatímní rada v čele s Avturchanovem se prohlásila za jedinou legitimní vládu a Moskva ji podporovala. Dudajevova  podpora mezi obyvatel- stvem dále klesala, ale zase se jim nelíbilo, že by vládu opět získalo Rusko nebo někdo proruský. Kreml začal Avturchajeva finančně podporovat. Ten vyplácel lidem důchody a získával si tak své stoupence.

V Moskvě sílilo napětí, kdy už čečenský režim padne. Jelcinova popularita klesala a ve volbách výrazně uspěl extrémní nacionalista Vladimír Žirinovskij. Začali se zvedat proti-kavkazské nálady.

Pro pacifikaci Čečenska byly i geopolitické důvody. Mezinárodní naftařské konsorcium mělo podepsat dohodu o využití ropy z Kaspického moře. Jedna z tras vedla i přes Čečensko.

Dalším důvodem pro rychlé vyřešení čečenského problému byl souboj frakcí uvnitř Kremlu o to, kdo se stane Jelcinovým korunním princem.Jelcinovi do konce prezidentského období zbývaly už jen dva roky.

V únoru 1994 se po amnestii do politiky navrátil Ruslan Chasbulatov. V Čečensku byl vítán jako hrdina a  mučedník. To se nelíbilo ani Jelcinovi ani Dudajevovi. Opět mezi nimi mělo dojít ke schůzce, ale intriky v Kremlu tomu opět nedopřáli. Když byl na Dudajeva krátce poté spáchán atentát, Dudajev Rusko obvinil, že chystá nad Čečnou atomový výbuch. Později o Jelcinovi prohlásil, že je alkoholik a zmařil tak poslední šance na setkání.

Konflikt s Čečenskem začal nepozorovaně. Moskva začala Prozatímní vládě dodávat vojenskou techniku a později i vojáky, ale veškerá podpora probíhala v tajnosti. Oficiálně se Moskva snažila k otázce stavět jako k vnitřní čečenské záležitosti. Operace měla na starost kontrarozvědka FSK a nevědělo o nich ani ministerstvo obrany. FSK raději podporovala Avturchanova, jelikož měla obavu z možného návratu Chasbulatova, který byl mezi lidmi značně oblíben Ruská účast v konfliktu byla ale stále zřetelnější s každou novou akcí. Mnohokrát museli zasahovat ruské vrtulníky a novináři se ptali kde je opozice vzala. Jedním z vojenských neúspěchů opozice také byla její značná zkorumpovanost -  mnoho vojenské techniky bylo rozprodáno. Poté Moskva povolila, aby ruští vojáci opozici pomáhali. FSK tajně podepsala dohody se čtyřmi sedmi tankovým osádkami, které měli vtrhnout do Grozného a demonstrovat ruské ozbrojené síly.

Jako jeden z nejdůležitějších momentů pro vznik války se ukazuje politická situace během léta a podzimu 1994 v Moskvě. Jelcinova politická síla a energie z dřívějších let byla pryč. Pomalu ale jistě se dostával pod vliv skupiny vedené Koržakovem, šéfem prezidentské bezpečnostní služby. Koržakov a lidé okolo něj představovali zastánce tvrdé linie. Liberálové jako byli Gajdar nebo Kostikov měli teď k Jelcinovi stížení přístup. Obviňovali Koržakova, že prezidenta udržuje v informační blokádě. Podle mnoha zasvěcenců byl klíš k rozpoutání války právě zde, ne v ropě nebo nějaké radikální politické změně, ale v posunu poměru sil v kremelské politice.

Útok na Groznyj začal 26. listopadu, ale skončil naprostým fiaskem. Ruské vedení bylo naprosto nekoordinované a vojáci základní služby byli posílání úplně naslepo, nefungovalo mezi nimi spojení, nebyli jištěni. Ukázalo se, že ozbrojenci opozice nebyli žádnými skutečnými vojáky. Jakmile dorazili do Grozného začali drancovat stánky a obchody. Dudajevova perfektně vycvičená prezidentská garda si s nimi hravě poradila. Moskvě celý týden trvalo, než uznala, že zajatci jsou skutečně jejími vojáky.

Rozhodnutí vyslat do Čečenska armádu padlo zřejmě 28. listopadu. Nikolaj Jegorov, jeden z kremelských jestřábů a zastánce tvrdé linie zkoncipoval výzvu vůdců severního Kavkazu pro Jelcina, v níž byl prezident žádán, aby co nejrychleji zastavil krvavý konflikt v Čečensku a podnikl veškerá opatření k prosazení ústavního pořádku. Byl to zcela průhledný prostředek k legitimizaci nadcházející invaze. Ingušský prezident Aušev k této věci podotýká, že si ho pozval Černomyrdin, aby tuto výzvu podepsal. Když namítl, že toto znamená válku, Černomyrdin ho odbyl slovy, že jde pouze o nastolení ústavního pořádku. Později se sešli silový ministři, invazi schválili, později ji podpořila i Bezpečnostní rada. Proti byl jen ministr spravedlnosti Kalmykov, ale Jelcin jakékoli námitky ihned zamítl. Podpořil ho také Primakov. Byl pevně přesvědčen o nezbytnosti vojenského řešení. Na protesty svého poradce Iljušina, že nemá správné informace a mohlo by dojít ke krveprolití reagoval tím, že jeho informace jsou úplné. Kalmykov po poradě podal demisi a odletěl jednat do Grozného s Dudajevem, ale neuspěl. Boris Jelcin ještě předtím vyzval Čečeny, že mají do 48 hodin složit všechny zbraně.

První čečenská válka

Termín prvního ultimata vypršel a Gračov si sjednal schůzku s Dudajevem. Jednání bylo neúspěšné a Bezpečnostní rada 7. prosince s konečnou platností schválila invazi. V sedm hodin ráno 11. prosince dostala čtyřicetitisícová armáda rozkaz k překročení hranic. Vedení armády počítalo, že se hladce dostane ke Groznému, ale jejich tankové kolony zastavili lidé stavějící se tankům do cesty. Armádní velení a tudíž i vojáci samotní měli opět velice vágní rozkazy. Situace se podobala okupaci Československa v roce 1968, kde vyplašení vojáci základní služby byli zaskočeni lidovým odporem. Vždyť jeli opět osvobozovat.

Nepřipravenost celé operace se nezamlouvala i mnoha důstojníkům. Generál Vorobjov raději odešel z armády než aby velel invazi, o které prohlašoval, že je zločinná. Velení převzal Gračov, což byl další důležitý moment. Proti invazi se vyslovili i tři nejvýše postavení generálové na ministerstvu obrany. Všichni byli během několika týdnů propuštěni.

Dudajev se během počátku konfliktu snažil spojit s Jelcinem, ale zdá se, že tvrdé jádro kolem Koržakova tomu vždy dokázalo zabránit.

Postoj západu

Mluvčí a ministři jednotlivých zemí prohlašovali, že se jedná o vnitřní záležitost Ruska. Kozyrev jako ministr zahraničí prohlašoval, že invaze bude ukončena během několika dnů. Teprve v polovině února Clinton Jelcina upozornil, že je důležití zastavit krveprolévání, ale nezapomněl zdůraznit, že Čečensko je opravdu součástí Ruska. Tímto umírněným postojem Západ odpůrcům války v Rusku naprosto podtrhl nohy. Gajdar si později stěžoval, že laxní přístup Západu rozvázal kremelským jestřábům ruce k dalším akcím.

Invaze nadále pokračovala. Čečenské síly neutvořily nějakou pevnou bojovou linii. Ukázalo se, že jejich absence je ve skutečnosti výhodou. Přepadali tanky ze zálohy a ruští nováčci proti ostříleným veteránům z Afghánistánu nebo Karabachu neměli šanci. Mnoho čečenských bojovníků před ruskou invazí Dudajeva odmítalo nebo se o politiku nezajímalo, ale bojovali, protože s ruskou invazí se jen tak smířit nemohli. Dudajev, Maschadov a ostatní z čečenského vedení si nikdy nepomysleli, že Rusové zaútočí takovými silami. Očekávali spíše nějakou policejní operaci, ale tanky a bombardéry - tím byli šokováni. Dudajev se i v prvních chvílích války pokoušel spojit s Jelcinem, ale umožněno mu to nebylo.

17. prosince vypršelo další Jelcinovo ultimátum. Ruské síly začaly bombardovat Groznyj. Na obou stranách byli už zabity desítky civilistů, z města se začali hrnout utečenci. Paradoxem, který ruské velení v Kremlu vůbec nezajímal bylo to, že většina umírajících civilistů, jenž při náletech umírali byli Rusové, kteří v Grozném žili. Čečenci měli nespornou výhodu v tom, že jejich rozvětvené rodinné klany se jich ujali a utíkali do hor. Rusové žádnou takovou možnost neměli. Groznyj bylo téměř zničeno, ale ruské úřady oficiálně popíraly, že by k jakémukoliv bombardování došlo.

Jelcin, jenž se po dobu prvních dní invaze "ukryl" do nemocnice zkritizoval Gračova, že nedokázal čečenský problém rychle vyřešit. Jelci vystoupil s projevem v němž zdůvodňoval a bránil ruskou agresivní politiku. Podle něj nemá žádné teritorium právo z  Ruska vystoupit. Čečnu prohlásil za líheň zločinu a naznačil, že ozbrojené bandy je třeba zlikvidovat. Zopakoval také, že zastaví bombardování, ale letouny byly ve vzduchu hned následujícího dne.

Bitva o Groznyj

Vojáci zahájili na Groznyj útok, ale byli pronásledováni závažnými problémy. Vzhledem k tomu, že jim chyběla koordinace nebyla výjimkou palba do vlastních řad a velké ztráty. Do Grozného byly vyslány vojska ministerstva obrany, vnitra i FSK. Tyto síly mezi sebou nedokázaly plně komunikovat což mělo za následek ztráty ve vlastních řadách. Boje v Grozném byly velice dlouhé a těžké. Ruské síly postupovaly jen velmi pomalu a s velkými ztrátami. Přece jen znalost města Čečenům dávala určité výhody. Po více než měsíci bojů jim ale začala docházet munice i lidé. Ruská palebná a početní převaha se začala prosazovat. Podařilo se jim vytlačit Dudajeva s prezidentského paláce. Koncem ledna ruské síly ovládali polovinu Grozného, ovšem za cenu totálně zničených domů a tisíce mrtvých civilistů. Ještě měsíc jim mělo trvat než dobudou zbytek města.

Krátkého utlumení bojů dosáhl ingušský prezident Ruslab Aušev, který svolal velitele obou stran na jednání. Maschadov a Basajev jednali s Kulikovem a Kvašinem - veliteli ruské operace. Jednání skončila neúspěšně, dle Kulikova proto, že Basajev nebyl ochoten k jakémukoli kompromisu.

V Moskvě ruské vedení prohlašovalo, že se věci v čečensku normalizují, ale představitelem pro Čečensko byl jmenován Soskovec - jestřáb s mnoha vazbami na vojenský průmysl. A to nebylo dobré znamení.

Během února se Maschadov  stáhl se svým štábem z Grozného  a usídlil se do Argunu. Poslední část Grozného Rusové dobyli 7. března. Celá operace jim trvala tři měsíce a bylo při ní zabito 27 000 civilistů.

Během ruské nadvlády nad čečenskými rovinami docházelo často k mnoha nepravostem. Ruští vojáci znásilňovali, loupili a vraždili bezdůvodně civilisty. Ruské velení rozhodlo, že Groznyj a dobytá území vyčistí od vzbouřenců, kteří by se na tomto území mohli skrývat. Vytvořili filtrační tábor v Mozdoku, kde od sebe členili civilisti a povstalce. Vězni byli drženi v železničních vagónech, kde byli biti a mučeni. Táborem jich prošli tisíce a neznámý počet jich zemřel v zajetí. Většinu z nich tvořili bezbranní civilisté. Rusové zřizovali další filtrační tábory.

V okupovaném Grozném se pokus zavést ústavní pořádek zvrhl v orgie na civilním obyvatelstvu. Na tržnice plné lidí najížděly tanky, ten kdo se připletl ruským vojákům do cesty mohl být zastřelen. Vražděni byli i paradoxně ruští občané, kterých v Grozném zpočátku žilo 200 tisíc.

V Grozném byla dosazena promoskevská vláda v čele s Salambekem Hadžijevem. Zástupcem se stal Avturchanov. Zároveň zde byla vytvořena ruská správa, jenž měla větší pravomoci v čele s Nikolajem Semjonovem, který byl bývalý první tajemník městského komunistického výboru v Grozném za socialismu.

Poté ruské se ruské síly vrhly na Argun, kde zapadli do podobných těžkých bojů jako v hlavím městě. Nakonec se jim ho podařilo dobýt společně s několika dalšími významnými městy – Gudermesem a Šali. Šali bylo pro Rusy dost důležitým politickým cílem, protože právě v něm sídlil Dudajev. Dudajev nyní téměř zmizel z dohledu a pohyboval od jednoho úkrytu k druhému. Čečenstší bojovníci se stáhli do hor a většina roviny byla v ruských rukou.

Jelcin vyhlásil na 9. května zastavení bojů – bylo to výročí ukončení II. světové války. Generálové žádné příměří nerespektovali a pokračovali v bombardování horských vesnic.

Podstatným činem, který rozlítil představitele v Kremlu byl čin Šamila Basajeva. Ten zorganizoval výpravu komanda do jihoruského města Buďonnovska, kde rozstřílel policejní budovu, zajal civilisty a usídlil se v přeplněné nemocnici. Při přepadení Buďonnovska jednal Basajev na vlastní pěst. Maschadov o tom nevěděl. Zajisté by mu tuto akci nedovolil.

Ruská elitní komanda vzala nemocnici útokem. Tři dny ji ostřelovala, přičemž padlo za oběť několik pacientů. Vzhledem k tomu, že tato aféra hýbala celým Ruskem Černomyrdin povolal Kovaljova, aby s Basajevem vyjednával. Basajev požadoval začátek mírových jednání a bezpečný návrat do Čečny, Černomyrdin propuštění všech žen, dětí a nemocných. Jelcin byl v té době na návštěvě v USA. Černomyrdin vyslal do Čečenska vládní delegaci. Ta ruskou stranu jednal Arkadij Volskij, Černomyrdinův přítel a vlivný podnikatel, za čečenskou Usman Imajev, ministr spravedlnosti. Mezitím jednal Basajev přímo s Černomyrdinem. Zajatci byli propuštěni.

Role OBSE

Doba jednání byla první příležitostí mise OBSE, aby se konflikt podařilo urovnat. Misi předsedal maďarský diplomat Sándor Mészárós. OBSE obvinilo Rusko, že užilo síly neúměrně a neúčelně, ale obě strany obviňovalo ze zvěrstev. Mise měla velký úkol, ale byla mu z ústředí poskytována malá podpora. Jednání probíhalo v sídle OBSE, Rusové Čečenům ustoupili a projednávali zatím jen vojenskou otázku, s tím, že k politické se vrátí později. Byl vypracován dokument, který podepsal Imajev, ovšem bez Dudajevova schválení - ten se totiž k dohodě nevyjádřil. Ruské jednotky začali komunikovat s povstalci, ve vesnicích byly vytvořeny čečenské domobrany.

Ovšem ke konci srpna se vše vrátilo do starých kolejí. Obnovilo se bombardování a v Kremlu opět převládl názor jestřábů. Moskva podporovala sobě nakloněnou vládu v Grozném v obavě, aby Dudajev opět nezískal podporu obyvatel. Velmi se také zhoršila spolupráce Čečenců s misí OBSE, začali únosy a Čečenci podezřívali kde koho se špionáže. Popravením pracovníka mezinárodní pomoci Freda Clunyho si zlikvidovali spojence a trvale si poškodili pověst v zahraničí.

V Grozném také začali bombové úroky na ruské představitele. Vyšetřování ovšem ukázalo, že útoky byly provokací tvrdé linie v ruských bezpečnostních strukturách, jenž neměli na spolupráci Dudajeva a Ruska zájem. Atentát na generála Romanova prakticky ukončil mírový proces. Rusové začali s odvetnými útoky na vesnice.

Moskva se také rozhodla vyměnit promoskveské vedení. Na místo byl Hadžijeva byl dosazen bývalý šéf KSSS v Grozném Doku Zavgajev. Ten se na podzim 1995 rozhodl k volbám. Zavgajev získal většinu ve volbách, ve kterých hlasoval kde kdo, ale málokterý obyčejný Čečen. Moskva volby podpořila, i když před tím hlásala, že se budou konat až po stažení vojsk. OBSE se k tomu všemu stavěla rezervovaně. Sergej Kovaljov z obnovení války obvinil právě OBSE, že nezabránila konání voleb.

Čečeni opět podnikli "trestnou" výpravu do Ruksa, tentokrát do dagestánského Kizljaru. Scénář byl stejný jak v Buďonnovsku. Až při zpáteční cestě do Čečenska Rusové zaútočili na povstalce a to ve vesnici Pěrvomajskoje. Ruské síly zahájili na město prudký útok těžkými zbraněmi a opět zahynulo mnoho civilistů. Mezitím přišla zpráva, že se v tureckém Trabzonu lidé sympatizující s čečenským problémem zmocnili osobního trajektu. Pokud nepřestane útok na Pěrvomajskoje, vyhodí trajekt do vzduchu. Jelcinův problém se přelil i za hranice Ruska. Jelcin byl ruskými politiky stále více kritizován a zdálo se, že na znovuzvolení nemá šanci.

Maschadov mezitím utužil své velení nad jednotkami, které nyní díky domobranám kontrolovali celé Čečensko. Zbraně většinou nakupovali od zkorumpovaných ruských vojáků v Čečensku či z ruských základen v Gruzii. Velkým zdrojem financí byla také čečenská diaspora v Moskvě, Jordánsku, Turecku a SAE. Také některé islámské organizace v Saúdské Arábii byli Čečenům finanční podporou.

Obyvatelstvo vesnic bojovníky podporovalo a to především v horských oblastech. Ale na jaře 1996 podpora především v rovinách začala polevovat. Ruské síly se snažily izolovat partyzány od ostatních skupin obyvatel a vypleňovaly jednu vesnici za druhou. Současný vůdce ruských sil - tvrdý Tichomirov s ochotným Zavgajevem nutili vesnicím podepsat ,,mírové protokoly", jenž měli zajišťovat neútočení za to, že se obyvatelé nechají zkontrolo-vat. Protokoly byly často porušeny na vesnice byl zahájen útok. Vesničané se bouřili a v Grozném protestovali proti Zavgajevovi. Ten dal demonstraci rozehnat - za cenu deseti mrtvých. Přibývalo uprchlíků a všichni muži jenž se pokusili uprchnout z vesnic byli uvězněni. Do nich nemohla vystoupit OBSE ani žádné jiné zahraniční humanitární oragnizace.

Čečenští ozbrojenci odpovídali výpady na Groznyj. Rusové na vesnice používali kobercové nálety s vakuovými pumami.

Na pokračování konfliktu v Čečensku měli zájem některé skupiny - především armádní dodavatelé, zkorumpovaní politici či generálové. Ruský rozpočet uvolnil na obnovu Čečenska miliony dolarů, u kterých se dalo těžko ověřit jak byly využity. Podle francouzské humanitární organizace Médecins Sans Frontieres vojáci vybírali od vesničanů peníze za to, že jim nechají volný koridor a dvě až tři hodiny času na opuštění vsi než začne útok.

Moskevská média o válce v roce 1996 odmlčela hned jak začala Jelcinova kampaň za znovuzvolení. Jelcin začal předstírat, že k vojenským akcím nedochází, především v dubnu kdy byl na návštěvě Bill Clinton. Ten se za Jelcina postavil. Doma byla za to velmi kritizován.