Mýtus zastavujícího účinku

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 195.660

Trocha historie podruhé – studie po II. světové válce

V sedmdesátých letech 20. století došlo k dalším rozsáhlým výzkumům v této oblasti. Klíčové prvky těchto studií tvořily experimenty se střelbou do speciální balistické želatiny. Tyto pokusy definitivně potvrdily teoretické úvahy badatelů Hungera a Woodruffa z 19. století.

Hunger už v roce 1848, při pokusech se zvířaty zjistil, že při vysokých dopadových rychlostech střel dochází k poranění tkáně v širokém okolí podél střelného kanálu. Aby tyto změny v mechanismu poranění vysvětlil, formuloval teorii hydrodynamického efektu.

Reklama

Přesně o 50 let později Woodruff tento jev experimentálně demonstroval střelbou do vrstvy vody. Tím také dokázal vznik okamžité dutiny, zvané též explozivním efektem nebo dočasnou či kmitající dutinou.
Na tato bádání pak navázal zmiňovaný výzkum ze sedmdesátých let.  Hydrodynamický efekt a vznik dočasné dutiny byl studován na specializovaných pracovištích, za použití různých fotografických technik a rychloběžných kamer.

Společně  s tímto výzkumem také kooperovalo studium skutečných zranění z války ve Vietnamu a na Středním východě. Výsledky nebyly  zcela jednoznačné, protože lidské tělo se, díky různé hustotě svých různých částí a přítomnosti kostí, chová odlišně do želatinových modelů. Nakonec byly formulovány obecné rezultáty, vztahující se však pouze na plášťové střelivo. Důvody byly dva – zaprvé se expanzní, poloplášťové a bezplášťové střelivo deformuje velmi individuálně a za druhé je použití takovéhoto střeliva ve vojenských konfliktech zakázáno, takže dostatečná suma zkušeností z praktického použití se vztahovala jen na celoplášťové střely.

Získané poznatky s konečnou platností potvrdily, že částice terčového materiálu jsou urychlovány do stran úměrně s tím, jak roste dopadová rychlost střely. Tím byl vytvářen ranivý kanál o průměru několikanásobně větším než ráže střely. Pružností tkáně se pak částice opět vrací do původní polohy, přičemž dochází k sekundárnímu poškození tkáně vlivem střídajících se vln tahového a tlakového napětí.

Dočasná dutina začíná vznikat u střel s dopadovou rychlostí nejméně 305 ms-1. Podle převládajícího ranivého mechanismu pak byly plášťové střely rozděleny do tří kategorií:

1. střely s rychlostí do 370 ms-1
2. střely s rychlostí od 370 do 760 ms-1
3. střely s rychlostí nad 760 ms-1

U celoplášťových střel 1. kategorie převažují především poranění typu rozdrcení a roztržení tkáně. Smrtelná zranění nastávají při přímém poranění hlavy, krajiny srdeční a někdy i krajiny břišní. Ranivý kanál je zamořen nesterilní střelou.

Reklama

Pro střely 2. kategorie je typický vznik dočasné dutiny střední velikosti, přičemž tato dutina má tvar válce. Poměr ráže střely a průměru tohoto válce je 1:2 až 1:5. Ploché kosti jsou proráženy zpravidla bez vzniku úlomků, zatímco dlouhé kosti se podélně  i příčně štěpí. Ohřev střely při průchodu hlavní ani aerodynamickým ohřevem za letu nezaručuje její sterilitu. Ranivý kanál je proto kontaminován jak materiálem střely, tak okolním prostředím, jež je nasáto při pulsování dutiny. Výrazně vzrůstají komplikace při zásahu krajiny břišní.

Vysokorychlostní střely 3. kategorie působí na cíl především rázovou vlnou, vznikající kompresí prostředí při dopadu na tkáň. Rázová vlna se pak v organismu šíří rychlostí až 1545 ms-1 a tlak dosahuje 10 MPa, což sedmkrát více než u střel 2. kategorie. Dočasná dutina i ranivý kanál mají tvar trychtýře, s vrcholem v místě vstupu střely. Zkušenosti z Vietnamu prokázaly, že lehké vysokorychlostní střely ráže 5, 56 mm z pušek M-16 mají malou stabilitu a při pronikání tělem se převrací a v závěru své dráhy zpravidla letí dnem dopředu. To samozřejmě zvyšuje ranivý účinek, např. při zásahu stehna touto střelou měl vstupní otvor průměr 8 mm a výstupní plochu 60 x 80 mm. K tříštění kostí docházelo i bez jejich přímého zasažení. Při poranění hrudníku (mimo srdeční oblast) nedošlo k nijak rapidnímu nárůstu smrtelných zranění, zřejmě kvůli odolnosti houbovité struktury plicních laloků vůči rázové vlně. Naopak při poranění dutiny břišní došlo k rozsáhlým poškozením rázovou vlnou hydrodynamického efektu, zejména k roztříštění jater, popraskání střev a žaludku, s velkým přemístěním jejich obsahu. Při průstřelu lebky byl centrální defekt ploché kosti ohraničen 2 – 3 cm širokou sekundární frakturovou zónou s vysokou fragmentací, z níž se pak šířila spirálová nebo hvězdicová linie trhlin až do vzd. 10 cm. Mozková tkáň byla těžce porušena výraznou rázovou vlnou, jejíž účinky se navíc násobily interferencí odrazů uvnitř dutiny lebeční. Zatímco střela byla díky vysoké rychlosti nyní dokonale sterilní, ke kontaminaci ranivého kanálu docházelo nasátím okolního prostředí pulsováním dočasné dutiny.       

Navzdory všem poznatkům je přesto obtížné stanovit jednotný model zranění nebo nějakým způsobem ohraničit jakési hodnoty. Některé případy z praxe totiž značně vybočují z rámce předchozích teoretických úvah.

Příklad 11: V průběhu americké akce v Mogadišu v roce 1993 jeden americký voják zblízka zasáhl tři Somálce z pušky M-16 ráže 5, 56 × 45 mm. Ačkoli si byl naprosto jist kvalitními zásahy, po chvíli mohl s úžasem sledovat, jak se dva zranění Somálci zvedli a odtáhli do bezpečí třetího.

Příklad 12: Během už zmiňované přestřelky na 82. ulici zasáhl Platt jednoho z agentů ze vzdálenosti tří metrů puškou Ruger Mini ráže 5, 56 × 45 mm do pravé ruky, ten přesto dokázal zraněnou rukou ještě dvakrát vystřelit a byl vyřazen z boje až zásahem do hlavy. O chvíli později zasáhl Platt stejnou zbraní agenta Mirelesse do ruky a nohy, ani ten však nebyl vyřazen z boje a později dokonce sám oba zločince zneškodnil.

Faktem zůstává, že dočasná dutina byla od té doby značně přeceňována. Americký výzkum se zaměřil na pokusy zvýšit vytváření rozsáhlé kmitající dutiny i u relativně málo výkonných střel z krátkých palných zbraní. Bylo zjištěno, že značného zvětšení kmitající dutiny může být dosaženo použitím rychlých celoplášťových střel ve tvaru komolého kužele, dále rychlých střel bezplášťových, poloplášťových a zejména expanzních. Závěrem  výzkumu bylo pro krátké palné zbraně jako nejvýhodnější stanoveno použití lehkých vysokorychlostních expanzních střel. To byl samozřejmě naprosto revoluční obrat o 180° oproti výzkumům z počátku 20. století. Podle nových poznatků byla tato moderní munice favorizována díky své schopnosti vytvořit relativně velkou plošnou kmitající dutinu nevelké hloubky, přičemž bylo argumentováno tím, že nervová zakončení, jejichž podráždění bylo z hlediska těchto výzkumů zásadní pro vyvolání paralyzujícího šoku, jsou umístěna nejhustěji těsně pod pokožkou a jejich hustota pak s rostoucí hloubkou od povrchu těla klesá.

Tyto závěry pozoruhodným způsobem korespondují z poznatky publikovanými plukovníkem Applegatem už před 2. svět.  válkou. Tento vojenský policista a specialista pro boj zblízka jak beze zbraně, tak za použití chladných i střelných zbraní, sbíral veškeré dostupné zkušenosti z pouličních rvaček a šarvátek. Jedním z jeho nejpozoruhodnějších tvrzení bylo, že vysokorychlostní náboj 7, 63 mm Mauser (hmotnost střely 5,5 g, V0=442 ms-1, E0=542 J. Z tohoto náboje  se později vyvinul sovětský náboj 7, 62 Tokarev s podobnými balistickými vlastnostmi) se opakovaně ukázal jako účinnější, z hlediska rychlého vyřazení protivníka, než náboj .45 ACP!

Vysokorychlostní lehké expanzní střely se tak staly standardem amerického policejního střeliva zvaného Silvertip na dlouhou dobu. Než ovšem přišel šok v podobě přestřelky v Miami. Tato přestřelka bude podrobně popsána v samostatném článku, takže nyní jen krátce.

Příklad 13: Po přestřelce na 82. ulici v Miami (viz výše) byly střely Silvertip podrobeny novému zkoumání – agent FBI Dove zasáhl zločince Platta do pravé paže, ale expanzní střela, třebaže pronikla bicepsem, nedokázala už vniknout do hrudníku. Platt tak zůstal, navzdory ošklivému zranění, bojeschopný. V dalším průběhu přestřelky agent FBI Mireless zranil Platta třikrát (!) střelami ráže .357 Magnum (!) a ten se stále držel na nohou.

Oba druhy střeliva byly typu Silvertip, což jsou vysokorychlostní náboje s expanzní olověnou střelou a s její sníženou hmotností. V boji zblízka mají teoreticky ještě mít dostatečnou účinnost, ale na větší vzdálenosti jejich účinek prudce klesá. Jsou určeny k boji v městské zástavbě, aby se snížilo riziko zranění nebo usmrcení civilistů, jak v případě prostřelení cíle, tak odraženými střelami.

Reklama

Okamžitým důsledkem této přestřelky byl nový rozsáhlý výzkum řízený National Institute of Justice (národní ústav spravedlnosti), konkrétně pak FBI. Výzkum byl veden dr. M. Facklerem, dlouholetým chirurgem a ředitelem Laboratoře střelných zranění americké armády. Výzkum byl ukončen v roce 1984 a jeho výsledky byly jednoznačné.

Působení hydrodynamické tlaku v těle při zásahu střelou je značně závislé na  prostředí v němž se střela pohybuje. Například při průstřelu srdce ve fázi, kdy se v srdci nenachází krev, tedy v systole, vznikají zpravidla jen hladké průstřely. V okamžiku, kdy je naopak srdce krví naplněno, dochází vlivem explozivního efektu k rozsáhlým devastacím.  Podobně se ukázalo, že sice může dojít k závažnému poranění vnitřních orgánů, ležících v poměrně velké vzdálenosti  od střelného kanálu, avšak jediné orgány, které jsou dostatečně křehké, aby mohly být zničeny kmitající dutinou, jsou játra, částečně ledviny a mozek. Z hlediska tkáně, dochází sice  k jejímu pružnému stlačení, to ale nijak nevybočuje z možností tkáně a navíc takřka okamžitě zaniká. K určitému poškození sice dochází, avšak nijak rapidnímu. Ukázalo se, že ani soudní patolog nebyl běžně schopen spolehlivě identifikovat průstřel ogivální střelou ráže 9 mm Luger a střelou ve tvaru komolého kužele téže ráže. Celkově tedy bylo zhodnoceno, že podíl okamžité dutiny na fyzickém vyřazení protivníka je velmi nejistý.

Jde-li o psychický účinek zásahu, zde bylo nepochybně prokázáno, že kmitající dutina se na něm podílí. Psychický účinek je však silně individuální záležitost a tudíž se na něj nelze spolehnout jako na vodítko protivníkova úplného zneškodnění. Také podráždění nervových zakončení po určité době odezní. Ačkoli se tedy kmitající dutina podílí na šokovém účinku střely, je celkově její podíl na trvalém vyřazení protivníka malý.

Jakékoliv hranice účinnosti kmitající dutiny však nakonec nebylo možno objektivně definovat určitými konstantními hodnotami, neboť je zde nutno počítat s obrovským množství individuálně proměnných hodnot a podmínek.

Nakonec tedy  výzkumný tým sice potvrdil účinnost vysokorychlostních expanzích střel, ale současně určil za nejdůležitější faktor účinnosti náboje dostatečný průnik živou hmotou a velikost střelného kanálu. Vysoká průbojnost projektilu také podle něj dává šanci pro dostatečné zranění i přes silný oděv, končetinu či jinou obdobnou překážku. Předčasná či příliš rychlá expanze střely může zabránit zásadnímu zranění některého z vitálních orgánů.

Příklad 14: Dmitrij Fjodorovič Loza velel za II. svět. války sovětskému tankovému praporu vyzbrojenému americkými tanky Sherman. V příslušenství těchto tanků byly také americké samopaly Thompson ráže .45 ACP. Loza takto odpověděl na dotaz o jejich kvalitách:   „Každý Sherman dorazil se dvěma samopaly Thompson ráže 11,43 mm (.45 ACP), vskutku velký náboj! Ale ten samopal byl k ničemu. Měli jsme s ním špatné zkušenosti. Několik našich mužů se dostalo do hádky, měli na sobě vycpávané pláště. Jejich hádka se zvrhla a oni na sebe vystřelili, kulka se zavrtala do pláště. Tolik k bezcennému samopalu. Vezměte si německý samopal se skládací pažbou (MP-40). Milovali jsme ho pro jeho skladnost. Thompson byl velký. V tanku jste se s ním nemohli otočit.“

Závěry

Ze shrnutí všeho výše uvedeného vyplývá následující:
Zásah lidského těla střelou způsobuje dva hlavní účinky - psychologický a fyzický.
Začneme tím psychologickým faktorem, který má mimořádnou váhu. Ačkoli je na jedné straně velmi nespolehlivý, na straně druhé může mít rozhodující vliv na vnímání účinku zásahu zasaženým. Psychologické a psychosomatické reakce často bývají příčinou kolapsu protivníka.

Psychický stav protivníka může být zásadně ovlivněn několika faktory. Zaprvé tu hraje důležitou roli emocionální stav protivníka. Lidská mysl je schopna velmi účinně potlačovat strach, pud sebezáchovy i bolestivé podněty. Především pak vlivem odhodlání, vzteku, vzrušení nebo při intenzivní koncentraci  na určitý úkon. To velmi dobře charakterizuje situaci, kdy jde o život. Dokládají to výkony několikanásobně zraněných vojáků v bojových situacích nejrůznějších vojenských konfliktů.

Na druhou stranu z Marshallových studií (viz. dále) vyplývá, že 50 % lidí zasažených do jakékoliv části těla přestává okamžitě bojovat, ačkoli jim zranění fyzicky nebrání v boji pokračovat. Pak se jedná čistě o psychickou reakci. Jakkoliv to zní neuvěřitelně, řada odborných studií na toto téma také uvádí, že zasažení po zásahu okamžitě padají k zemi, protože si častým sledováním akčních filmů prostě „navyknou“ na přehnanou účinnost palných zbraní ve filmech. Když je tedy takový člověk neustále utvrzován v představě, že kapesní pistolka prohodí člověka výkladní skříní apod., podvědomě takto při zásahu také zareaguje.

Této skutečnosti údajně chtěla využít CIA v době války ve Vietnamu, kdy mezi severními Vietnamci rozhlašovala, že šok při zranění kulkou ráže 5, 56 mm z M -16 způsobuje smrt i při zásahu do prstu. Údajně pak skutečně docházelo ke smrtelným zraněním při zásazích do periferních částí těla. 

Příklad 15: Jeden americký policista asi žil dlouhou dobu ve strachu z pouliční přestřelky. Pravděpodobně se domníval, že jestli k ní skutečně dojde, bude to jeho konec. Častým opakováním svých obav se tak zřejmě nevědomky „naprogramoval“. Když byl pak skutečně zasažen do ruky střelou ráže .25 ACP (6, 35 mm Br.), což bylo zranění jen o málo horší než při zásahu vzduchovkou, okamžitě zemřel!

Příklad 16: Jiný policista z Illinois byl z bezprostřední blízkosti střelen do podbřišku, kde ucítil palčivou bolest  a byl sražen k zemi. Byl však dobře vycvičen, takže palbu ihned opětoval a útočníka zneškodnil. Vzápětí se ohledal a ke svému úžasu na sobě nenašel žádné zranění. Také jeho tělo podvědomě zřejmě reagovalo na zásah, ke kterému sice nedošlo, ale který pokládalo za jistý.

Takovéto mentální reakce na zásahy (i předpokládané) však nelze žádným způsobem předvídat nebo s nimi dokonce počítat, protože jako všechny psychické pochody podléhají značným individuálním výkyvům.

Dalším činitelem, který může zásadně ovlivnit psychickou reakci zasaženého může být vysoká hladina adrenalinu v krvi. Adrenalin je jeden z nejúčinnějších hormonů, jakým lidský organismus disponuje. V medicíně se používají jeho injekce k obnovení srdeční činnosti. Zvýšený přísun adrenalinu může způsobit, že člověk prostě na zranění nezareaguje. V řadě případů došlo k tomu, že lidé byli postřeleni a přitom to vůbec nezaregistrovali, dokud je na tuto skutečnost někdo  neupozornil. Byly také zaznamenány případy, kdy zasažený ignoroval řadu zásahů jak z krátkých, tak dlouhých zbraní a dokonce brokovnic. Toto asi většina z nás dobře zná ze sportu, kde vás ostatní musí upozornit, že vám teče krev a vy to přitom vůbec necítíte. Bolest přichází až po zápase.

Posledním z hlediska výčtu, avšak nikoli z hlediska důležitosti, je vliv omamných látek na psychiku zasaženého. Požití léčiv (analgetika, tišící prostředky) nebo drog (včetně alkoholu) může zásadně ovlivnit vnímaní zásahu. Nejenom, že tlumí reakce postřelené osoby a snižují práh bolesti, mohou také podstatně zvýšit její agresivitu. Toto „nabuzení“ může snížit citlivost vůči zraněním do té míry, že protivník zásahy vůbec nevnímá. U tvrdých drog také může dojít k pocitu „pohledu z venku“, kdy má takový zfetovaný jedinec dojem, že „vystoupil“ ze svého těla, které nyní funguje jen jako poslušný robot, bez ohledu na jeho devastaci.             

Nyní k onomu fyzickému působení zásahu. Ze všech výše uvedených skutečností lze vyvodit jednoduchý závěr: Jediným spolehlivým prostředkem k zneškodnění protivníka je vyřazení funkce jeho centrálního nervového systému.
Toho lze dosáhnout dvěma způsoby. Buď samotnou destrukcí tohoto systému nebo jeho kolapsem v důsledku nedostatku kyslíku.

Destrukcí centrálního nervového systému se rozumí zničení mozku při průstřelu lebky nebo přerušení míchy při zasažení páteře. Zasažení páteře je zcela náhodné a nelze s ním počítat, obzvláště když náš protivník k nám bude stát pravděpodobně čelem, takže páteř samotná (jakožto cíl) je skryta. Navíc by bylo zapotřebí dostatečně průbojné střely, která by musela nejdřív proniknout celým tělem. Také hlava je v bojové situaci velmi nespolehlivým cílem (proč tomu tak je si vysvětlíme v jiném článku o taktice). Na druhou stranu je průstřel lebky nejjistějším způsobem vyřazení člověka z boje. Ani zde však nelze hovořit o stoprocentní účinnosti. U pomalejších střel (pod 300 ms-1) je třeba většinou zasáhnout mozkový kmen nebo malý mozek. Byly doloženy případy, kdy i po průstřelu hlavy byli někteří jedinci určitou dobu ještě fyzicky aktivní.

Příklad 17: Jeden muž se rozhodl spáchat  sebevraždu pod svým oblíbeným stromem v zahradě. Vzal si k tomu zbraň ráže .22 Long Rifle a jeden náboj. Prostřelením hlavy se mu však nepodařilo se usmrtit. Policie podle krevních stop zjistila, že si zašel do domu pro další náboj, opět se vrátil ke stromu, kde byl na druhý pokus úspěšný. Celkem absolvoval s prostřelenou hlavou dráhu 70 m.

Jestliže se nemůžeme spolehnout na přímý zásah orgánů centrální nervové soustavy, musíme ji vyřadit z činnosti omezením přísunu kyslíku. Toho lze dosáhnout poklesem krevního tlaku, jenž přivodíme způsobením dostatečně  účinného krvácení. Ztráta krve způsobí poruchy okysličování organismu. To se projevuje ochablostí, zhoršením koordinace pohybů i zmenšením jejich rychlosti, poruchami rovnováhy, zhoršením vidění, které vede až k úplné ztrátě zraku, následuje zhroucení, bezvědomí a nakonec i smrt. 

Z našeho pohledu je samozřejmě zásadní, aby k poklesu krevního tlaku došlo co nejrychleji. Toho je možno docílit nejlépe zásahem tzv. vitálních orgánů. Ty buď přímo udržují krevní oběh či se podílí na okysličování krve nebo mají jiné důležité funkce a jsou tudíž dobře prokrveny. Jedná se zejména o srdce, játra a ledviny. Všechny tyto orgány jsou však v lidském těle uloženy poměrně hluboko, proto musí střela mít dostatečnou průbojnost. Současně je třeba zabezpečit dostatečnou intenzitu krvácení a efektivní odtok krve. Z toho plyne nutnost dosáhnout kromě dostatečné hloubky střelného kanálu také jeho maximálního průměru. I když ale dosáhneme trvalé dutiny o velkém objemu, což zajistí rychlé odvedení krve ven z těla, je třeba si uvědomit, že i při přímém zásahu srdce je v krevním oběhu dostatek kyslíku na zabezpečení 10-15 sekund plné funkce mozku i svalů. Po celou tuto dobu tedy může protivník být stále bojeschopný (viz. příklad 3).

Výběr střeliva 

Ted už tedy víme, jak střela v těle působí. Podle jakých kritérií si ale vybrat tu správnou munici? Dříve než si tuto otázku zodpovíme, řekneme si jaké možnosti máme v tomto směru ze zákona. Podle v současnosti platného zákona č. 119/2002 o zbraních a střelivu se zakázaným střelivem rozumí:
"Střelivo
1. se střelou průbojnou, výbušnou nebo zápalnou,
2. pro krátké kulové zbraně se střelou šokovou nebo střelou určenou ke zvýšení ranivého účinku,
3. které neodpovídá dovolenému výrobnímu provedení, a
4. vojenská munice;"

Smyslem tohoto ustanovení je maximálně ztížit v civilním sektoru dostupnost určitých druhů nábojů, jejichž vysoká účinnost není vždy nezbytná k dostatečné sebeobraně osoby v smyslu zákona. Vysoký průbojný účinek by ohrožoval životy policistů i dalších osob vystupujících (resp. zasahujících) ve státním a veřejném zájmu, a  to i v případě, že by tyto osoby byly chráněny neprůstřelnými vestami. V případě nábojů se zvýšeným ranivým účinkem je respektována skutečnost, že expanzní munice je považována za zakázanou podle Směrnice Rady Evropského společenství č. 91. 477/CEE ze dne 18.6.1991.

Použité obecné vymezení zakázaného střeliva vyplývá z nemožnosti provedení taxativní výčtu zakázaných konstrukcí nábojů. Proto Ministerstvo hospodářství ČR dne 28.6.1996 vydalo vyhlášku č. 215/96 mimo jiné pozitivně vymezující dovolené výrobní provedení střeliva:

„Za dovolené výrobní provedení střeliva se považuje
a)
 střelivo se střelou celoplášťovou, poloplášťovou, olověnou, plastovou, pryžovou a značkovací. Jádro střely smí být pouze z měkkého materiálu, přičemž plášť střely smí být ocelový, tombakový, plastový, teflonový nebo měkkým kovem pokovený
b) signální a pyrotechnické střelivo s akustickým, světelným a dýmovým efektem
c) střelivo se středovým zápalem s hromadnou střelou a s nábojnicí delší než 50 mm“
Zde stanovený taxativní výčet střel určuje, že budou-li tyto střely použity v náboji jde o střelivo dovolené. Významným hlediskem je jádro střely , které smí být pouze z měkkého materiálu, přičemž tvrdost tohoto materiálu stanovena není (např. olovo). Dovoleným střelivem tedy nejsou náboje se střelami s ocelovým jádrem.

Protože se ustanovení této vyhlášky zjevně dostává do rozporu s výše citovanou částí zákona, vzneslo občanské sdružení LEX (zabývající se ochranou práv občanů) dotaz na Ministerstvo vnitra. To celou záležitost upřesnilo takto:

„Podle ustanovení § 28 odst. 4 zákona o zbraních je držitel zbrojního průkazu skupiny E mimo jiné oprávněn nabývat do vlastnictví střelivo do střelných zbraní, které je oprávněn držet a to po předložení průkazu zbraně. Z uvedeného tedy vyplývá, že držitel zbrojního průkazu skupiny E může do střelných zbraní, které je oprávněn držet, užívat střelivo, které je do těchto zbraní určeno, kromě zakázaného střeliva (§ 4 písm. b) zákona o zbraních), jehož nabytí vlastnictví, držení nebo nošení podléhá udělení výjimky.“
Z výše uvedeného tedy plyne, že běžný občan může ke své obraně používat střelivo odpovídající dovolenému výrobnímu provedení. Zbývá si jen vybrat střelivo s tou správnou účinností a jak, to si řekneme právě teď.   

Účinnost střeliva je posuzována různě. Často bývá odvozována od dopadové energie. Jedná se o teoretickou pohybovou energii střely, vypočtenou jako čtverec její rychlosti (ms-1) vynásobený hmotností (kg) dělenou dvěma. 

Podle balistika a matematika B. Kneubühla, vedoucího štábu zbrojní techniky švýcarské armády, např. musí nedeformovatelné, většinou celoplášťové střely vykazovat dopadovou energii 350-400 J.  Deformovatelné střely (především expanzní) mohou disponovat energií nižší, postačí 250-300 J (viz. tabulka).

  Náboj Hmotnost střely   Rychlost [ms-1]   Energie [J]   TKO
grainy gramy
.22 Long Rifle 39 2,56 330 140 1,3
.22 Long Rifle High Velocity 36 2,33 410 195 1,5
.22 WMR 40 2,6 615 491 2,5
6, 35 mm Browning 51 3,3 238 93 1,4
7,65 mm Browning 73 4,75 318 240 3,4
9 mm Browning 92 6 291 254 4,4
9 mm Makarov 95 6,1 310 286 4,8
7, 62 mm Tokarev 85 5,5 502 693 6,3
.38 Special 158 10,25 271 376 7,6
9 mm Luger 124 8 360 518 7,4
.40 S&W 180 11,7 295 509 9,9
.44 Special 240 15,5 245 465 12,1
.45 Long Colt 250 16,2 260 570 13,7
.45 ACP 230 14,9 260 504 12,6
.357 Mag. 158 10,25 425 926 11,2

Dalším často používaným měřítkem bývá  hybnost střely, což je součin rychlosti a hmotnosti střely. Dodnes se kupříkladu používá v některých sportovních disciplínách, např. v praktické střelbě IPSC.

O něco lepším způsobem vyjádření účinnosti střel, je tzv. Taylorovo číslo. Označuje se zkratkou TKO (Taylor Knock Out) a používají jej lovci těžké africké zvěře. Jedná se opět  o součin rychlosti a hmotnosti, nyní je však také zohledněn průměr střely. Vzorec pro výpočet je následující:

TKO = m (gr) × v (fps) × p (in)

Kde m je hmotnost střely (grains-grány;1 grán je 0,0648 gramu), v je rychlost (stopy za sekundu; 0,305 ms-1) a p průměr střely (palce; 1 palec je  25,4 mm). Čím vyšší index, tím samozřejmě lépe.

Všechny tyto způsoby určování účinnosti střeliva jsou sice hezké, ale současně jaksi nic neříkající. Jejich společným problémem je, že nikdo pořádně neví, jak se všechny tyto vlastnosti doopravdy projevují v účinnosti střely.

Výše jsem si řekli, že hlavním požadavkem na obranné střelivo je vytvoření co největší trvalé dutiny, která zabezpečí dostatečný odtok krve a pokles tlaku. Velikost trvalé dutiny závisí na její délce a jejím průměru. Souvisí tedy s průbojností střely  a jejím průměrem, popř. schopností se deformovat. Obecně lze říci, že drtivá většina celoplášťových střel zanechává střelný kanál o průměru zhruba 1,2 ráže. Moderní střelivo s předem definovanou deformací (expanzní střely) sice může průměr trvalé dutiny zvětšit až na 1,8 ráže, ale jak už víme, tato munice je u nás zakázána. Někde mezi těmito hodnotami budou ležet střely poloplášťové a bezplášťové. Problémem je, že když zvýšíme jeden z těchto faktorů, např. průměr trvalé dutiny, ztratíme okamžitě na druhém, tedy její délce.

 Jakkoliv to zní nepravděpodobně, shrnutím všeho, co jsme dosud uvedli, je jasné, že hlavní požadavek sebeobrannou munici je její průbojnost (je zajímavé, že ke stejným závěrům došli i zmiňovaní odborníci z 19. stol).  Řekli jsme si totiž, že zásadní je poranění vitálních orgánů. Ty však leží dost hluboko, obzvlášť když budeme uvažovat též šikmý vstřel navíc třeba spojený s průstřelem žebra či paže (v boji má většina lidí ruce před tělem) nebo potřebou prostřelit třeba zimní vycpávanou nebo koženou bundu.

Když budeme chtít zvětšit průměr střelného kanálu, musíme nechat zdeformovat střelu tak, aby se zvětšil její čelní průřez. Tím ovšem vzroste i odpor střele kladený prostředím. Tento odpor roste se čtvercem průměru, to znamená, že pokud se čelní průměr střely zdvojnásobí, její čelní plocha a tedy i odpor vzrostou čtyřnásobně a poměrně tak poklesne i průbojnost.

Musíme proto hledat co nejvýhodnější poměr mezi průbojností střely a její deformační schopností. Obecně se uvádí jako optimální deformace do hřibovitého tvaru s čelním průměrem do velikosti dvou ráží.

Tento problém si lze také prakticky ověřit střelbou do bloku balistické želatiny. V takovém případě k ověřování ranivých schopností střely existují poměrně dokonalé experimentální metody, ale ty jsou pro svou náročnost na přípravu, vybavení materiálem, výpočetní technikou a potřebnou výší odborné úrovně obsluhy běžnému spotřebiteli prakticky nedostupné nebo přinejmenším neúnosně drahé. Normální uživatel si může průbojnost a deformační schopnost střely ověřit střelbou do sloupce mokrých novin a do telefonních seznamů. Existují sice názory, že o reálné účinnosti střely proti člověku se tímto způsobem nedá dozvědět téměř nic, ale výsledek přece jen částečně vypovídá o poměrné průbojnosti, o deformovatelnosti a pevnosti střely. Logicky lze říci, že střela, která má největší průbojnost v telefonních seznamech, bude také mít obdobné výsledky při střelbě do lidských tkání. Ideální střela je pak taková, která bude nabízet nejvyšší hodnotu součinu průbojnosti s druhou mocninou průměru deformované střely.

Podle jiných autorů je také eventualitou objem střelného kanálu, který v sobě zhrnuje jak plochu průřezu kanálu, tak i hloubku vniku střely,  experimentálně zjišťovat střelbou do suchého smrkového dřeva. Dobrým měřítkem ranivého účinku při průbojném působení střely, je prý také možnost objem střelného kanálu matematicky vypočítat podle vzorce :
V (cm3 ) = 0.00028 G × v 1,5

kde je V objem střelného kanálu, G hmotnost střely (g) a v dopadová rychlost střely (m/s). Podle tohoto kriteria vychází následující průbojná ranivost některých druhů střel :

Náboj Objem střelného kanálu
.22 Long Rifle 4,29 cm 3
.22 Long Rifle High Velocity 5,41 cm 3
.22 WMR 11,1 cm3
6, 35 mm Browning 3,39 cm 3
7,65 mm Browning 7,54 cm 3
9 mm Browning 8,33 cm 3
9 mm Makarov 9,32 cm 3
7, 62 mm Tokarev 17,32 cm 3
.38 Special 12,80 cm 3
9 mm Luger 15,29 cm 3
.40 S&W 16,59 cm 3
.44 Special 16,64 cm3
.45 Long Colt 19,01 cm3
.45 ACP 17,48 cm 3
.357 Mag. 25,14 cm 3

Přičemž při objemu kanálu do 5 cm3 se ranivý účinek pokládá za velmi slabý, 5-7 cm3 slabý, 7-10 cm 3 střední, 10-12 cm 3 silný a více než 12 cm 3 za velmi silný. 

Jak už jsme si ovšem řekli, toto jsou jen relativní průbojné účinky odpovídající střelbě do dřeva či jiného terčového materiálu, přičemž  účinek v lidském těle je silně individuální. Logicky je také třeba poznamenat důležitou věc. Podle tohoto vzorce má náboj 7, 62 Tokarev a náboj .45 ACP prakticky stejnou účinnost co se týče schopnosti vytvořit střelný kanál o velkém objemu. Je ovšem zřejmé, že Tokarev (a třeba také .22 WMR) to dokáže jen za cenu velmi dlouhého střelného kanálu. Pokud ale vezmeme v úvahu, že hloubka lidského trupu bude kolem 30 cm, můžeme konstatovat, že v případě průstřelu oběmi rážemi bude výhoda na straně pětačtyřicítky, neboť délka střelného kanálu je omezena právě hloubkou cíle. Při stejné délce střelného kanálu vytvoří tedy zákonitě větší objem střelného kanálu střela většího průměru. Proto jsou tedy tak výhodné náboje velkých ráží.

S asi nejlepším způsobem hodnocení účinnosti střeliva přišli v devadesátých letech dva američtí balistici Evan Marshall (dlouholetý policejní důstojník z Detroitu) a Edwin Sandow (jindy psáno Sanow) a nejnovější výsledky svých výzkumů publikovali v knize Street Stoppers (jindy bývá název jejich práce označován jako Zastavovací síla ručních palných zbraní, Definitivní studie nebo Výsledky z ulice).

Analyzovali záznamy o ozbrojených střetnutích, ke kterým došlo v USA za posledních dvacet let (jindy se udává 15 let). Zkoumali přitom mnoho tisíc případů skutečných použití zbraně, v nichž zpravidla na jedné straně stáli policisté; touto skutečností je do jisté míry ovlivněno statistické zastoupení jednotlivých ráží. Vybírány byly pouze případy, kdy došlo k jedinému zásahu do trupu a zjišťován podíl případů, kdy osoba po tomto jediném zásahu nebyla schopna pokračovat v útoku a nanejvýš urazila vzdálenost do 10 stop (3m). Vyloučeny přitom byly zásahy do hlavy, vícenásobné zásahy a případy z doslechu. Na podkladě těchto informací získali údaje o určitém procentu úspěšnosti různých typů střeliva  - tedy pravděpodobnosti zneškodnění protivníka jednou ranou.

Pro naše podmínky má ovšem Marshallův výzkum do jisté míry sníženou informační hodnotu, protože jednak v souboru výrazně převažovalo americké střelivo a navíc se na prvních místech umístily náboje s expanzivními střelami u nichž se procento účinnosti již skutečně blíží magické stovce. U „klasického“ střeliva nebyly bohužel zohledněny všechny ráže, ani všechny rozmanité konstrukce střel jedné ráže. Měl jsem k dispozici dva různé zdroje těchto údajů, tam kde se liší, jsem použil rozmezí.

Náboj Konstrukce střely Procento úspěšnosti
.22 Long Rifle Olověný ogivál 21 %
6, 35 mm Browning Ogivální celoplášť 23 %
.38 Spec. (hlaveň 2“) Olověný ogivál 49 %
7,65 mm Browning Ogivální celoplášť 50 %
9 mm Browning Ogivální celoplášť 50 – 52 %
.38 Special (hlaveň 4“) Olověný ogivál 51 – 52 %
9 mm Luger Ogivální celoplášť 62 – 63 %
.45 ACP Ogivální celoplášť 63 – 64 %
.44 Special Olověný ogivál 65 %                   
.45 Long Colt Olověný ogivál 69 %
9 mm Luger Celoplášť komolý kužel 70 %
.357 Mag. Olověná s prosekávací hranou 72 %
.40 S&W Celoplášť komolý kužel 78 %

Je třeba zdůraznit, že tyto hodnoty platí pro jednotlivé ráže a typy střel, nikoliv však pro určité konkrétní náboje. Laborace u jednoho a téhož náboje se totiž velmi různí, zejména u revolverových nábojů. Např. náboj .357 Magnum bývá laborován od V0=370 ms-1 po V0=460  ms-1.

Pro úplnost uvedu též Marshallův index pro expanzní střelivo. Ačkoliv je u nás zakázané, je možno i z této tabulky získat cenné poznatky:

Náboj Procento úspěšnosti
.22 Long Rifle 34 %
.22 WMR 42 %
6, 35 mm Browning 25 %
.38 Spec. (hlaveň 2“) 67 %
7,65 mm Browning 63 %
9 mm Browning + P 70 %
.38 Special (hlaveň 4“)   + P 83%
9 mm Luger + P 91%
.45 ACP 94 %
.357 Mag. 96%
.40 S&W 96%

Z těchto tabulek můžeme vyvodit řadu užitečných údajů. Zaprvé můžeme definitivně odmítnout obranné zbraně na malorážkové náboje (i .22 Magnum s plášťovou expanzní střelou má účinnost jen 42 %, s obyčejnou střelou to tedy bude výrazně méně). Ráže .45 Long Colt a .44 Special u nás nejsou příliš rozšířené, čemuž brání i vyšší cena tohoto střeliva. V poslední době však tyto dva náboje zažívají svoji renesanci, ten první i díky své oblibě u westernových střelců. Velmi překvapivé jsou prakticky shodné účinky ogiválních střel 9 mm Luger a .45 ACP; to v podstatě boří mýtus o „značné“ převaze zastavujícího účinku ve prospěch pětačtyřicítky. Na druhou stranu je jisté, že .45 ACP vytvoří střelný kanál o větším objemu, což způsobí rychlejší kolaps útočníka v důsledku ztráty krve. To také vysvětluje tvrzení amerických vojáků, že k vyřazení protivníka je zapotřebí 1-2 rány ráže .45 ACP a 3-4 kulky ráže 9 mm Luger.

Velmi zajímavý je také nárůst účinnosti mezi ogiválem 9 mm Luger a komolým kuželem téže ráže (to může mít souvislost s dočasnou dutinou, jak jsme o tom hovořili výše). Také náboj .40 S&W se střelou stejné konstrukce je velmi účinný. Lze očekávat, že podobného účinku by dosáhly i náboje .45 ACP a .357 Magnum s tímto typem střely (v případě .357 Magnum by tento účinek byl nepochybně mnohem vyšší vzhledem k vyšší rychlosti i energii oproti .40 S&W při nepatrně nižší hmotnosti střely).  Pro malý počet údajů nebyly uvedeny údaje o dalších výkonných rážích. Analogicky však lze určitě očekávat, že i při použití střel klasické konstrukce by se mezi nejúčinnější ráže zařadily náboje jako .41 Action Express, .357 Sig, 10 mm Auto. Výkonnější náboje jako např. .41 a .44 Magnum nejsou pro praktické obranné použití příliš vhodné. Proč tomu tak je, si vysvětlíme v jiném článku.

Celkově lze Marshallovu studii označit za nejlepší vodítko při volbě obranné ráže a platný statistický soubor výsledků, velmi dobře vypovídajících o účinnosti toho kterého střeliva.

Závěr

Mám-li závěrem (pouze za svou osobu ovšem) provést nějaké shrnutí, pak asi takto:

Požadavky kladené na obrannou munici jsou dva a navzájem si odporují. Na jedné straně tedy máme potřebu co nejvyššího účinku na lidský organismus, na straně druhé musí obranná munice co nejvíce šetřit okolí. Riziko poranění nebo usmrcení nezúčastněných osob po prostřelení cíle nebo po odrazu střely musí být sníženo na minimum. Z tohoto hlediska jsou nejvhodnější náboje velkých ráží s pomalými střelami, které zároveň mají dobrý účinek i podle Marshallova indexu. Jsou to např. .45 ACP, .44 Special nebo .45 Long Colt.

Z hlediska samotného ranivého účinku jsou ideální vysokorychlostní obranné náboje. Je však třeba si uvědomit, že jen dva náboje středního výkonu, a to .357 Magnum a 7, 62 mm Tokarev, spadají svojí rychlostí do střel 2. kategorie, které mohou mít jakýs takýs šokový účinek, jak o tom hovoříme výše. Také jsem ovšem výše uvedl, že na samotný šok se spolehnout nelze.

Na druhou stranu je třeba počítat s faktem, že čím má střela vyšší rychlost, roste také její průbojnost a to podstatně zvyšuje riziko prostřelení  protivníka a ohrožení nezúčastněných osob.

Příklad 18: Jako odstrašující příklad lze uvést případ rakouské policistky, která byla napadena útočníkem ozbrojeným nožem. K obraně použila služební pistoli Glock 17 ráže 9 mm Luger a zasáhla jej celoplášťovou ogivální střelou do ramene. To útočníka v žádném případě nezastavilo, takže mu musela druhou ranou prostřelit hlavu. Bohužel byla první střelou, proniknuvší útočníkovým tělem, usmrcena žena, která se v tu chvíli pohybovala 50 m od místa incidentu.

Příklad 19: Nedávno také došlo k politováníhodné události u Českých Budějovic, kde jeden podnikatel v afektu vystřelil z pistole ráže 9 mm Luger na dva policisty stojící za sebou. Střílel šikmo zespodu, prvního zasáhl do hrudi a střela po proniknutí jeho tělem zasáhla do hlavy a usmrtila druhého. První policista zemřel v nemocnici.

Z tohoto pohledu je tedy žádoucí, aby střela zůstala v těle protivníka, popřípadě, aby v případě jeho prostřelení po jeho opuštění disponovala již jen minimem energie.

To opět odporuje požadavkům na ranivý účinek, neboť pro způsobení rychlého poklesu krevního tlaku je vhodné, aby krev z těla odcházela jak otvorem vstřelu, tak výstupním otvorem.

Proto je nutné hledat co nejlepší kompromis mezi oběma požadavky.

Za ideální projektil lze tedy uvést  poloplášťovou střelu ve tvaru komolého kužele, neboť poloplášťové střely dosahují slušného ranivého účinku při zachování dostatečné hloubky vstřelu. Velmi dobré výsledky mají také celoplášťové střely téhož tvaru. Zde už ovšem výrazně roste zmíněné riziko prostřelení cíle (i když samozřejmě komolý kužel v těle „brzdí“ mnohem účinněji než ogivál téže ráže). Poloplášťové a bezplášťové  střely také výrazně snižují riziko odrazu od překážky (např. pokud je za protivníkem stěna). Z hlediska ranivého účinku však bezplášťové střely nelze jednoznačně doporučit. Tyto střely se příliš rychle deformují na úkor průbojnosti a s deformací začínají např. už při nárazu do pevného oblečení. Stačí si porovnat Marshallovy údaje mezi olověnou .357 Mag. a celoplášťovým komolým kuželem .40 S&W a současně srovnat technické parametry uvedeného střeliva. Tyto dva náboje jsou také podle mne nejlepší pro svou třídu zbraní, tedy .357 Magnum pro revolvery a .40 S&W u pistolí, dále následují náboje .45 ACP, .45 Long Colt a .44 Special.

Na úplný závěr nezbývá než konstatovat, že nejdůležitější je samotné umístění zásahu, protože stoprocentně účinná střela prostě neexistuje.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více