Organizace rakouského dělostřelectva za Koaličních válek

Autor: Ondřej Tupý / k. k. Unterlieutenant 🕔︎︎ 👁︎ 29.161

Lubomír Uhlíř

A. K vývoji dělostřelectva v letech 1656-1756

Při zřízení stálého vojska Ferdinandem III. v roce 1649 v něm dělostřelectvo nefigurovalo. Vydržování dělostřelectva v míru se pokládalo za přepych a proto byla děla deponována v arzenálech1. Ale již roku 1656 bylo v důsledku hrozícího válečného konfliktu dělostřelectvo aktivováno a od té doby zůstává stálou součástí armády. Specifický vývoj dělostřelectva byl způsoben mnoha faktory, počínaje zvláštním charakterem tohoto druhu zbraně a konče odlišným doplňováním, značně závislým na získávání profesionálních odborníků. Dělostřelecká organizace se vždy lišila od pěchotní či jezdecké. Markantní rozdíly existovaly do sedmileté války, případně do počátku josefínských vojenských reforem v 70. letech 18. století.

Reklama


Ferdinand III.

Podle typů děl resp. jejich proponované činnosti se u dělostřelectva rozeznávaly dvě rámcové kategorie. První zahrnovala mobilní děla schopná provázet vojsko v poli a většinou manipulovatelná v bitvě. Tento typ býval označován jako polní dělostřelectvo (Feld-Artillerie). Druhá kategorie obsahovala poziční děla, méně mobilní či imobilní kusy, určené k obraně stálých opevnění. Zde bývalo užíváno různých označení jako domácí, garnizónní (posádkové) či pevnostní dělostřelectvo (Haus-, Garnisons-, Festungs-Artillerie)2. Tato kategorie ovšem mohla být užívána právě opačně, tj. při obléhání - pak se hovořilo o obléhacím dělostřelectvu (Belagerungs-Artillerie).

Z počátku se dělostřelectvo organizačně členilo na polní, které vytvářelo jediný sbor, a domácí, představující dělostřelecké jednotky, umístněné v jednotlivých garnizónách a opevněných místech. Obě tyto součásti obsahovaly vedle vlastního dělostřeleckého personálu i osoby technických zbrojních služeb, obstarávající zbrojnice a dělostřelecké sklady, laboratoře apod. Pro potřeby polního dělostřelectva byl přidělován pomocný personál od pěchoty (Infanterie-Handlanger)3, určené k pomocným pracím, strážní službě apod.4 Dále do rámce polního dělostřelectva náleželo vozatajstvo (Ross-Partei), obstarávající dělové přípřeže a dělostřelecký trén. Poslední součástí polního dělostřelectva byly ženijní jednotky, zabezpečující stavby mostů a zemní práce (Brücken- und Schanzbauer) a minéři5. Od druhé poloviny 17. století se polní dělostřelectvo (označované jako Feld-Artillerie-Corps) členilo na štáb (Feld-Artillerie-Stab), výkonné součásti (Feld-Artillerie-Truppe) a polní zbrojní úřad (Feld-Zeugamt, Feld-Zeug-Amt). Posledně uvedený se zabýval správou, evidencí, zhotovováním a distribucí dělostřeleckého a vozatajského materiálu. V případě války táhla jen část personálu do pole, zbytek působil v určených garnizónách. V míru bylo stabilní sídlo zbrojního úřadu v Budějovicích6.

V období mezi třicetiletou a sedmiletou válkou rakouské válečné námořnictvo (a tedy i námořní dělostřelectvo) existovalo pouze po přechodnou dobu v letech 1733-1739. Jednalo se o několik neapolských lodí, převzatých do císařských služeb, které obstarávaly obranu Terstu.

B. Proměny dělostřelectva v letech 1756-1792

V tomto období byly provedeny dvě větší reorganizace dělostřelectva, první v roce 1756 resp. během následujících let sedmileté války, druhá v roce 1772. V roce 1756 byly výkonné jednotky polního dělostřelectva7 rozděleny na 24 setnin (setnina nazývána Büchsenmeister-Compagnie podle tehdejšího označení pro dělostřelce), které byly zformovány do 3 brigád (Artillerie-Brigade) po 8 setninách8. V roce 1758 byl celkový počet těchto setnin provizorně zvýšen na 30, ale až v roce 1763 byly normovány 3 dělostřelecké brigády po 10 setninách. V roce 1772 byly z dělostřeleckých brigád9 vytvořeny 3 pluky (Artillerie-Regiment) o 4 praporech, prapor měl 4 setniny. V roce 1790 byly první prapory všech pluků zesíleny o 2 setniny, takže měl nyní pluk polního dělostřelectva 18 setnin10.

Pěchotní mužstvo, určené k obsluze děl, bylo v roce 175811 vyčleněno do samostatného dělostřeleckého fyzilírského pluku (Artillerie-Füsilier-Regiment)12, sestávající ze štábu a 3 praporů po 8 setninách. Pluk byl roku 1763 zredukován na prapor se štábem a 6 setninami. Při reorganizaci dělostřelectva v roce 1772 byl prapor zrušen a rozdělen mezi tehdejší 3 pluky polního dělostřelectva13. Znovu byl zřízen v roce 179014.

Reklama

V roce 1772 byly z polního dělostřelectva vyňaty ženijní součásti (minéři) a vozatajstvo. Minéři byli přiděleni k ženijnímu a opevňovacímu úřadu (Genie- und Fortifications-Amt), s nímž pak tvořila ženijní sbor (Genie-Corps). Vozatajstvo bylo většinou převedeno k zásobovacímu vozatajstvu (Militär-Verpflegs-Fuhrwesen). Posledně uvedené opatření nebylo šťastné, takže později došlo k částečnému návratu vozatajstva k dělostřelectvu. Novou součástí polního dělostřelectva se stal bombardýrský sbor (Bombardier-Corps), založený v roce 1786 s mírovou dislokací ve Vídni. V míru prováděli členové sboru laboraci munice apod. (k tomu bylo zřízeno Haupt-Laboratorium v Simmeringu) a dále odborné školení vlastního personálu, s nímž se počítalo jako s budoucími poddůstojníky a důstojníky dělostřelectva. Ve válce byli bombardýři určeni k obléhacímu dělostřelectvu a k obsluze houfnic polního dělostřelectva. Mužstvo bombardýrského sboru bylo převeleno z tehdejších tří pluků polního dělostřelectva. Sbor o 750 mužích se skládal ze štábu a 4 setnin. V roce 1790 byly stavy setnin zvýšeny15. Polní zbrojní úřad existoval jako v předchozí době a rovněž plnil stejné úkoly. Za války táhla část jeho personálu do pole, většina zůstávala v určených garnizónách. Po reformě roku 1772 byl dělostřelecký zbrojní personál rozdělen na dvě skupiny. První náležela ke stavu garnizónních zbrojnic (Garnisons-Zeughäuser), druhá k polnímu zbrojnímu úřadu. Garnizónní zbrojnice byly součástí garnizónního dělostřelectva a podléhaly velitelstvím jednotlivých garnizónních dělostřeleckých distriktů. Polní zbrojní úřad byl nyní samostatnou částí polního dělostřelectva s celkovým mírovým početním stavem 141 mužů a plánovaným válečném stavem 259 mužů. Organizačně se skládal ze štábu a mužstva, které bylo v roce 1779 rozděleno do 2 setnin16. Zbrojní úřad sídlil jako doposud v Budějovicích (později byl přeložen do Vídně) a měl několik depotů. Počátkem roku 1788 byl zřízen další, tzv. uherský polní zbrojní úřad (Ungarisches Feld-Zeugamt), které byl ale zrušen již v listopadu téhož roku. Vídeňský zbrojní úřad byl v listopadu 1788 rozdělen na 12 detašementů17, v roce 1790 byl zřízen další detašement (v rakouském Nizozemí). Jeho početní stav vzrůstal až do roku 1790, kdy byl normován snížený mírový stav18 (pro ilustraci - předchozí nejvyšší válečný stav byl 843 mužů). Dále byl po válce s Tureckem snížen počet detašementů na 7.19

Garnizónní dělostřelectvo bylo v roce 1772 organizováno do 12 distriktů. V sídle distriktu bylo umístněno jeho velitelství, dále měly distrikty různé počty stanovišť, které případně mohly mít filiálky20. V rakouských zemích byly 3 distrikty (Vídeň, Štýrský Hradec, Innsbruck), v českých zemích 2 (Praha, Olomouc), v Uhrách a Sedmihradsku 3 (Budín, Temesvár, Hermannstadt - od roku 1783 Carlstadt), v Chorvatsku a Slavonii 2 (Karlovac [Carlstadt], Petrovaraždín [Peterwardein]), v Nizozemí 1 (Mecheln - od roku 1790 Luxemburg) a v Itálii 1 (Mantova). Distrikty nebyly číslovány, ale označeny místem svého sídla, případně i zemí (např. Prager Garnisons-Artillerie-District nebo Böhmischer Garnisons-Artillerie-District Prag). V roce 1775 byl založen 13. distrikt v Haliči (Lvov)21.

Mužstvo každého distriktu sestával ze 2 oddílů, jeden tvořil dělostřelecký personál (tj. pevnostní dělostřelci v užším slova smyslu)22, druhý zbrojní (technický) personál. U vídeňského distriktu se nacházel vrchní zbrojní úřad (Ober-Feldzeugamt) a dále se u tohoto distriktu, jakož i u distriktu v nizozemském Mecheln, nacházely oddíly pro střelivo. Početní stavy jednotlivých distriktů byly nejednotné23.

Po sedmileté válce byl v roce 1764 učiněn druhý krok k vytvoření válečného námořnictva. Pro ochranu obchodních lodí před alžírskými piráty byly postaveny 2 fregaty. Základem rakouského námořnictva se však nestaly, byly přenechány Toskánsku, které se zavázalo chránit rakouské zájmy ve Středomoří.

Zakladatelem válečného námořnictva se stal Josef II. Oproti původním projektům tvořily základ loďstva (existujícího v letech 1786-1797 a označovaného jako "prvé terstské námořnictvo") pouze 2 kutry, každý s 20 kanóny. Mužstvo, včetně dělostřelců, bylo vybíráno z hraničářských vojenských jednotek. Počty dělostřelců byly minimální, pro každou loď byli systemizováni pouze 3 lidé, takže při obsluze děl muselo fungovat i další mužstvo. Za války s Tureckem byl v letech 1788-1789 vyzbrojen větší počet obchodních lodí a vojenské loďstvo bylo posíleno o 10 dělových šalup. Každé šalupě byli přiděleni 2 dělostřelci, takže v té době čítalo námořní dělostřelectvo 26 mužů. Leopold II. vojenské loďstvo v roce 1791 zredukoval na pouhé 3 šalupy. Z dělostřeleckého personálu měla každá z nich systemizovány 2 dělostřelce (Artilleristen) a 4 námořníky, určené k obsluze děl (Matrosen-Kanoniere).

C. Vývoj dělostřelectva v letech 1792-1815

V čele veškerého dělostřelectva stál generální ředitel dělostřelectva (General-Artillerie-Director). Na počátku koaličních válek sestávalo dělostřelectvo ze 3 pluků polního dělostřelectva, dělostřeleckého fyzilírského praporu, bombardýrského sboru, 13 distriktů garnizónního dělostřelectva a z dělostřeleckého polního zbrojního úřadu. V průběhu válek byly provedeny četné změny, vedle početních stavů to bylo zejména rozmnožení pluků polního dělostřelectva, četné proměny distriktů garnizónního dělostřelectva (vyvolané územními ztrátami či zisky) a zrušení dělostřeleckých fyzilírů, kteří ale byli posléze obnoveni pod jiným názvem.

Polní dělostřelectvo se z hlediska taktického využití dělilo na tzv. plukovní či řadové a rezervní. V prvním případě se jednalo o děla menších ráží, přidělovaná přímo jednotlivým plukům (bylo pro ně užíváno označení Regiments-Geschütz či Linien-Geschütz)24, ostatní děla byla k dispozici armádním velitelstvím (Reserve-Geschütz). Změna nastala v roce 1808, kdy byla plukovní děla zrušena a v baterijních sestavách byla dána k dispozici velitelům brigád. V roce 1809 byly zřízeny podle francouzského vzoru sbory a bylo pak třístupňové dělení na brigádní baterie25, sborové dělostřelectvo čili podpůrnou rezervu (Corps-Artillerie, Unterstützungs-Reserve)26 a armádní dělostřelectvo čili armádní dělovou rezervu (Armee-Artillerie, Armee-Geschütz-Reserve)27. Vedle toho existovala ještě tzv. těžká rezerva (schwere Reserve)28, která ovšem byla pouze muniční rezervou.

Do období napoleonských válek spadají i počátky rakouského raketového dělostřelectva. První pokusy s raketami Congrévova systému byly konány již v roce 1808, ale následná válka vedla k jejich přerušení. Další kroky k zavedení této zbraně byly podniknuty v letech 1813-1814, ale až v roce 1815 se přistoupilo k výrobě raket, k čemuž byl přidělen určitý počet dělostřelců a pionýrů. Vlastní raketové jednotky ovšem pocházejí až z doby po napoleonských válkách29.

1. Polní dělostřelectvo30

Reklama

V roce 1792 sestávalo polní dělostřelectvo ze 3 pluků. Pluky byly označovány (od roku 1772) jako Erstes, Zweytes, Drittes Artillerie-Regiment31. Vedle výše uváděných názvů bylo součástí označení pluků i jméno majitele32. Pluky polního dělostřelectva měly majitele již od roku 1772 33, v roce 1792 nebyl ustaven pouze u 2. pluku. Celkové uprázdnění dělostřeleckých pluků v období koaličních válek bylo následující:

1. pluk v letech 1797-1804
2. pluk v letech 1791-1804
3. pluk v letech 1796-1804.

Každý pluk se členil na 4 prapory, první prapor (Leib-Bataillon) se skládal ze 6 setnin, ostatní prapory (Oberstens-, Oberstlieutenants-, I. Majors-Bataillon) byly po 4 setninách (celkem 18 setnin v pluku)34. Mírový stav pluku byl 3.094 mužů (34 štáb, 3.060 setniny)35. U 2. pluku byl veden ve stavu ještě jeden major, které byl velitelem dělostřeleckého zbrojního úřadu36. Válečné stavy se od mírových v podstatě nelišily, pouze u štábů pluků se jednalo o zvýšení o 7 osob (8 u 2. pluku).

V následujících letech byly stavy pluků posilovány, takže měl každý pluk v roce 1796 19 setnin, v roce 1797 20 setnin. Další zvýšení stavu z roku 1801 na 22 setnin se týkalo pouze 1. pluku. Celkem bylo 6 štábních setnin (Stabs-Compagnien: Leib-, Oberstens-, Oberstlieutenants-, I. Majors-, II. Majors-, III. Majors-Compagnie) a 14 (16) obyčejných setnin (ordinäre Compagnien) s pořadovými čísly 1-14 (16).

V roce 1802 byl zřízen 4. pluk (Viertes Artillerie-Regiment)37. Při jeho založení nebyl jmenován žádný majitel, tato funkce byla obsazena až v roce 1804. Pluk byl vytvořen ze zrušeného dělostřeleckého fyzilírského praporu a vyčleněných setnin stávajících dělostřeleckých pluků38 v celkovém počtu 16 setnin (6 štábních a 10 obyčejných). Konkrétně byly do 4. pluku zařazeno 14 setnin stávajících dělostřeleckých pluků:

od 1. pluku: 6 setnin (čís. 11-16)
od 2. pluku: 4 setniny (čís. 11-14)
od 3. pluku: 4 setniny (čís. 3, 11, 13, 14).

Zbývající 2 setniny byly postaveny z mužstva fyzilírského praporu, jehož další mužstvo bylo použito k doplnění setnin, převzatých z dělostřeleckých pluků 1.-3.

Od roku 1802 se každé dělostřelecké pluk skládal ze štábu a 16 setnin (po 174 mužích). Celkový početní stav pluku byl 2.815 mužů (31 štáb, 2.784 setniny).

V roce 1807 byly změněny názvy pluků následovně:

Böhmisches Feld-Artillerie-Regiment (1)
Niderösterreichisches Feld-Artillerie-Regiment (2)
Mährisches Feld-Artillerie-Regiment (3)
Innerösterreichisches Feld-Artillerie-Regiment (4).

V následujících letech byly provedeny další změny početních stavů, přičemž ale zůstalo zachováno základní schéma štábu a 16 setnin. V roce 1811 byl stav setniny snížen na 170 mužů a pluk měl nyní 2.763 mužů (43 štáb, 2.720 setniny). V roce 1813 byl naopak stav setniny zvýšen na 177 mužů a celkové stav pluku byl 2.875 mužů (43 štáb, 2.832 setniny). V roce 1815 pak byl počet setnin u každého dělostřeleckého pluku zvýšen na 1839.

2. Dělostřelečtí fyzilíři a pomocníci40

Prapor dělostřeleckých fyzilírů (Artillerie-Füsilier-Bataillon), obnovený v roce 1790, sestával ze štábu a 8 setnin (Oberstlieutenants-Compagnie, Majors-Compagnie, 6 ordinäre Compagnien)41. Mírový stav byl 959 mužů (15 štáb, 944 setniny), válečný stav 1.735 mužů (15 štáb, 1.720 setniny). V roce 1802 byl prapor rozpuštěn, důstojníci a mužstvo byli přiděleni plukům polního dělostřelectva (zejména v té době nově zřízenému 4. pluku), dále zbrojnímu úřadu a garnizónnímu dělostřelectvu, částečně též propuštěni42.

V letech 1802-1808 žádná formace dělostřeleckých pomocníků neexistovala a v případě potřeby muselo být používáno mužstvo jiných součástí, podobně jako před rokem 1758. Je ovšem třeba připomenout, že bývalý prapor dělostřeleckých fyzilírů byl svém početním stavem naprosto nedostačující k plnění vytčených úkolů a proto muselo být již v počátečních obdobích koaličních válek vypomáháno jinými složkami43. V dobách 1. a 2. koaliční války sloužili při obsluze řadových a rezervních děl vedle dělostřeleckých fyzilírů pěšáci z řadových a hraničářských pluků. Za 3. koaliční války pak u řadových děl stejně (přirozeně vyjma dělostřelecké fyzilíry, kteří v té době již neexistovali), u rezervních děl již jen mužstvo řadové pěchoty (hraničáři byli z této povinnosti vyňati v roce 1803)44.

K obnovení institutu dělostřeleckých fyzilírů došlo v roce 1808, ovšem pod jiném názvem. Formace byla označena jako sbor dělostřeleckých pomocníků (Artillerie-Handlanger-Corps). K vytvoření sboru byli použiti důstojníci a šikovatelé z řad dělostřelectva, ostatní poddůstojníci a mužstvo bylo převedeno z německých pěších pluků45 (k tomu bylo vybíráno mužstvo, již v předchozí době vycvičené k dělostřeleckým službám). Sbor byl tvořen štábem a 8 setninami (po 219 mužích), tj. 4 diviziony46; počet divizionů odpovídal tehdejšímu počtu pluků polního dělostřelectva. Systemizované mírové početní stav sboru byl 1.768 mužů (16 štáb, 1.752 setniny). Mírová dislokace divizionů byla následující: Vídeň (zde sídlil i štáb), Praha, Olomouc a Štýrský Hradec.

Mírové stavy sboru byly pouze rámcové. Každá setnina měla systemizováno 200 prostých vojínů, tj. 1.600 mužů na celý sbor. Válečné stavy ale předpokládaly 6.368 mužů. Pro potřeby doplnění na válečné stavy vedl v míru každý ze 46 německých pluků v evidenci 110 mužů a 4 desátníky47. Válečná organizace sboru se od mírové značně lišila. Setniny měly systemizované nižší početní stav, pouze 181 (resp. 182) mužů48, zato ale měl být zvýšen jejich počet. Setniny se dělily na baterijní (Batterie-Compagnien) k polnímu dělostřelectvu a rezervní (tzv. Procento-Compagnien), určené k rezervnímu dělostřelectvu a polním depotům. Jedna baterijní setnina byla schopna zabezpečit službu u 3 polních baterií, přičemž ještě zbývala část mužstva pro rezervní dělostřelectvo.

Za války roku 1809 bylo vytvořeno celkem 32 baterijních a 8 rezervních setnin. Po válce byl sbor redukován na původních 8 setnin, přebytečné mužstvo bylo navráceno ke kmenovém pěším plukům (pokud pluky zanikly, pak k jinému pluku, doplňovanému z téže země). V roce 1812 nebyl sbor postaven na válečné stavy.

K tomu došlo až v roce 1813. Situace byla značně komplikovaná, protože se vedle sebe vyskytovaly dosavadní setniny (označované jako mírové - Friedens-Compagnien) i válečné setniny (tj. baterijní a rezervní). Z původních mírových setnin bylo 2½ u pomocného sboru49, 2½ u rezervního sboru v Haliči a Banátu, 2 ve Vídni a 1 v Terezíně. Nově vytvářený observační sbor v Čechách dosud neměl žádnou setninu k dispozici. Z počátku se počítalo se zvýšením počtu setnin na 16, což bylo posléze změněno na 13. Konkrétní určení setnin bylo:

3 baterijní a 1 rezervní setnina pro pomocný sbor
4 baterijní a 1 rezervní setnina pro rezervní sbor
3 baterijní a 1 rezervní setnina pro observační sbor.

U pomocného sboru se nacházela 5., 7. a poloviční 6. setnina. Poloviční setnina byla použita k postavení 2 nových mírových setnin (dislokovaných v Olomouci). Ze zbývajících dvou setnin byly vytvořeny 4 (3 baterijní a 1 rezervní). U rezervního sboru se nacházela 1., 8. a poloviční 6. setnina. Z nich byly vytvořeny 2 nové mírové setniny, 4 baterijní a 1 rezervní.

V Terezíně se nacházela 2. setnina. Byla změněna na baterijní setninu pro observační sbor.

Ve Vídni se nacházela 3. a 4. setnina. Z nich byly vytvořeny 2 baterijní a 1 rezervní setnina pro observační sbor.

Protože při transformaci na válečné setniny většinou zbýval určitý počet mužstva, bylo rozhodnuto mírové setniny ponechat a doplnit na potřebný stav. To se netýkalo 5., 7. a 8. setniny, které byly zcela použity k vytváření válečných setnin. Zbývajících pět setnin bylo doplněno a přečíslováno50.

Mírové setniny byly postupně měněny na válečné. V květnu 1813 to byla 3. setnina (celkem: 4 mírové, 13 baterijních, 3 rezervní setniny), v červnu 4. setnina (celkem: 3 mírové, 21 baterijních, 3 rezervní setniny) a v červenci 1. a 5. setnina (celkem: 1 mírová, 25 baterijních, 4 rezervní setniny). Koncem roku 1813 byla 1 mírová, 30 baterijních a 5 rezervních setnin. V únoru 1814 se počet baterijních setnin zvýšil na 31, v březnu na 33. Celý sbor tehdy čítal 7.157 mužů (z toho 5.973 bojových), ve štábu bylo 47 osob51.

3. Bombardýrský sbor52

Po reorganizaci z roku 1790 měl bombardýrský sbor normován stav 845 mužů, z toho bylo 25 mužů ve štábu a 820 mužů ve 4 setninách53. Skutečný stav na počátku koaličních válek byl pouze 645 mužů54. Jedinou organizační změnou v období koaličních válek bylo založení 5. setniny v roce 1801. Celkový stav sboru byl nyní 1.077 mužů. K určité úpravě došlo v roce 1811, kdy byl normován stav 1.075 mužů55.

4. Zbrojní úřad56

Dělostřelecký polní zbrojní úřad měl mírový stav 271 mužů (47 štáb, 224 zbrojní personál), válečný stav 514 mužů (73 štáb, 441 zbrojní personál). Za války byl přidělen oddíl tohoto úřadu k dělostřelecké rezervě.

Stanoviště v Budíně bylo v květnu 1792 zrušeno, ale v červnu téhož roku opět obnoveno. Celkový početní stav zbrojního úřadu byl během roku 1792 několikrát měněn: v červnu 444 mužů, v listopadu 468 mužů a v prosinci 485 mužů.

V roce 1793 byl budínský detašement znovu zrušen a jeho mužstvo bylo přiděleno vídeňskému detašementu. Početní stavy byly v témže roce opětovně měněny: v lednu 665 mužů, v dubnu 680 mužů, v květnu 779 mužů a v září 780 mužů.

V červenci 1794 byl uveden v platnost původní mírový stav57, ovšem pouze teoreticky, takže veškeré osoby nad tento stav byly vedeny jako přespočetné. Skutečné stav se tedy nesnížil, naopak byl v září téhož roku zvýšen na 844 mužů.

V roce 1795 byly zrušeny detašementy nizozemské a sedmihradské (Carlsburg). Skutečný stav zbrojního úřadu varioval mezi 794 až 828 muži. Stejná situace byla v roce 1796.

V následujících třech letech byly početní stavy následující: 1797 - 810 až 825 mužů, 1798 - 800 až 840 mužů, 1799 - 837 až 868 mužů.

V dubnu 1800 byl brněnský detašement (sestávající tehdy pouze ze 2 mužů!) zrušen a přidělen k vídeňskému. Skutečný stav zbrojního úřadu byl 909 mužů.

V květnu 1801 byla zřízena mírová stanoviště v Brně a Palmanuova, v červnu v Budíně, Lvově, Prešpurku a Marburgu58. Posledně uvedené stanoviště bylo v říjnu přeloženo do Štýrského Hradce. Dále bylo v listopadu téhož roku zřízeno nové stanoviště v Braunau. Haličské stanoviště bylo pojmenováno podle svého sídla Krakova. Skutečný stav zbrojního úřadu byl z 869 mužů do konce roku 1801 snížen na 548 mužů.

V roce 1801 byl nově normován mírový stav zbrojního úřadu na 465 mužů59, což bylo realizováno až k 1. 2. 1802. V témže roce pak byly provedeny následující změny. V dubnu bylo zrušeno stanoviště v Prešpurku (mužstvo přeloženo do Prahy), v květnu v Braunau (mužstvo přeloženo do Vídně). Nově byla založena stanoviště v Carlstadtu (z pražského stavu), Peterwardeinu (z vídeňského stavu) a Carlsburgu (z budějovického stavu). Až do polního tažení 1805 pak bylo 12 stanoviště se 3 filiálkami60

V roce 1805 došlo k následujícím změnám. V září bylo stanoviště v Krakově zrušeno a přiděleno jako detašement polnímu zbrojnímu úřadu u armády v Německu. Stanoviště ve Lvově bylo použito k posílení brněnského stanoviště. Stanoviště v Budíně bylo zařazeno jako detašement k dělostřelecké rezervě v Tyrolsku. Stanoviště v Peterwardeinu bylo zařazeno částečně k vídeňskému stanovišti, částečně ke 3. oddílu italské polní rezervy. Stanoviště Carlstadt přešlo jako detašement do Tyrolska. V říjnu bylo stanoviště Carlsburg přiděleno 1. polnímu depotu armády v Německu. V listopadu bylo brněnské stanoviště předisponováno do Olomouce k obranným pracím. Dále bylo stanoviště Palmanuova přiděleno jako detašement italské hlavní rezervě. Konečně bylo budějovické stanoviště přičleněno k olomouckému obrannému detašementu. Celkové stav zbrojního úřadu činil z počátku 942 mužů, později 979 mužů.

V tomto počtu zbrojní úřad setrval až do července 1806. Ve smyslu císařské rezoluce z 9. 6. a reskriptu generálního ředitele dělostřelectva ze 16. 7. byly početní stavy zredukovány na mírový stav, normované v roce 1801 (realizované 1802), tj. 465 mužů.

Ale již od počátku roku 1806 probíhalo reaktivování mírových stanovišti zbrojního úřadu. V lednu bylo obnoveno stanoviště v Brně po návratu personálu z Olomouce a v Budějovicích z mužstva pražského stanoviště a detašementu zbrojního úřadu 8. armádního oddílu z Německa. V únoru bylo obnoveno stanoviště v Budíně z detašementu zbrojního úřadu u uherské insurekce. Dále byla v dubnu obnovena stanoviště v Carlsburgu (z 2. oddílu italské polní rezervy), v Carlstadtu (z detašementu italské hlavní rezervy resp. z 2. oddílu italské polní rezervy) a v Krakově (z detašementu 5. oddílu armády v Německu). Konečně v bylo v červenci obnoveno stanoviště ve Lvově s použitím mužstva z detašementů v Carlsburgu a Budíně.

Stanoviště Palmanuova nebylo obnoveno, ale v listopadu 1806 bylo zřízeno nové stanoviště v Leopoldově s využitím části brněnského mužstva. Dále bylo v roce 1806 stanoviště ze Štýrského Hradce přechodně přesunuto do Essegu. Olomouc nadále fungovala jako filiálka Brna, Temesvár a Esseg byly od srpna 1806 filiálkami Peterwardeinu. Dále byla přechodně zřízena malá filiálka v Salzburgu.

Další změny u zbrojního úřadu přinesl válečné rok 1809. Tabulkové stavy byly od března do května postupně zvyšovány z 880 na 1.013 mužů, skutečný stav ale nepřevýšil počet 961 mužů.

V březnu 1809 bylo zrušeno stanoviště v Krakově a přiděleno jakožto detašement polního zbrojního úřadu, dále stanoviště v Peterwardeinu bylo přičleněno k vídeňskému. V dubnu byla zrušena stanoviště Carlstadt a Carlsburg. V květnu bylo leopoldovské stanoviště přičleněno k Vídni.

Válečné události způsobily další přesuny. V květnu 1809 bylo stanoviště ze Štýrského Hradce přesunuto do Essegu a z Budějovic nejprve do Olomouce, posléze do Parkánu. V srpnu bylo brněnské stanoviště přesunuto do Olomouce. Dále byl vytvořen z části budínského mužstva detašement v Baji (do Budína bylo předtím přesunuto větší množství materiálu z Vídně).

Koncem roku 1809 byl zbrojní úřad uváděn do mírové sestavy. V listopadu bylo obnoveno stanoviště Lvov z detašementů 1., 2., 3., 6., 7. a 10. armádního sboru. Krakovské stanoviště obnoveno nebylo v důsledku odstoupení tohoto prostoru Varšavskému velkovévodství.

Tento proces pak pokračoval v roce 1810. V lednu bylo obnoveno stanoviště v Peterwardeinu (s filiálkou v Temesváru) a Carlsburgu. Stanoviště ve Štýrském Hradci bylo znovu zřízeno přesunem mužstva z Essegu, Esseg ale nebyl zrušen a nadále byl stanovištěm (včetně své filiálky). Mužstvo brněnského stanoviště bylo ponecháno v Olomouci, stanoviště v Brně ale bylo obnoveno - v únoru 1810 sem byl převeden personál od 3. armádního sboru. Obdobně tomu bylo v Budějovicích, kam ale dodal personál 6. a částečně 2. armádní sbor. Byla ale zrušena stanoviště Carlstadt a Leopoldov. Zbrojní úřad byl uveden na mírový počet, které ovšem nyní činil 466 mužů (oproti předchozímu 465).

Až v březnu 1812 bylo předepsáno zvýšení stavu na 497 mužů. V dubnu bylo stanoviště ve Lvově určeno jako detašement zbrojního úřadu observačního sboru a stanoviště v Carlsburgu pro vojsko v Sedmihradsku.

Další změny nastaly v roce 1813. V lednu byla obnovena stanoviště Lvov a Carlsburg (z vojsk dislokovaných v Haliči a Sedmihradsku). V dubnu bylo lvovské stanoviště začleněno do detašementu rezervního sboru. Carlsburské stanoviště bylo v červenci zařazeno do temešvárského detašementu, které byl v říjnu přidělen dunajské armádě. Stanoviště v Peterwardeinu bylo přiděleno v září k armádě, tvořené v Inner-Österreich. Početní stavy zbrojního úřadu byly v roce 1813 měněny následovně: v lednu 631 mužů, v březnu nejprve 681 mužů a posléze 742 mužů, v červenci 808 mužů, v srpnu 833 mužů, v říjnu 887 mužů a v listopadu 979 mužů. Konečně byl v lednu 1814 stav zvýšen na 993 mužů.

Poslední změny u zbrojního úřadu nastaly v roce 1815. V červnu bylo zrušeno stanoviště Esseg a jeho mužstvo bylo rozděleno mezi Vídeň, Budín a Štýrský Hradec. Konečně byla v prosinci zřízena stanoviště v Mohuči (z detašementu 4. armádního oddílu), ve Lvově (z mužstva brněnského stanoviště a detašementu hlavní armády) a ve Veroně (z detašementu neapolské a italské armády)61.

5. Garnizónní dělostřelectvo62

Garnizónní dělostřelectvo, rozdělené do 13 distriktů, čítalo počátkem roku 1792 2.166 mužů, z toho asi 2 třetiny tvořil dělostřelecké personál, 1 třetinu zbrojní (technické) personál.

V roce 1793 byl po získání 3 francouzských pevností založen 14. distrikt ve sídlem ve Valenciennes. V roce 1794 byl následkem územních ztrát zrušen spolu s nizozemském distriktem. Garnizónní dělostřelectvo mělo od roku 1794 12 distriktů s celkovém stavem 1.230 mužů (757 dělostřelců, 473 zbrojního personálu).

Další změny nastaly po ukončení 1. koaliční války, kdy po ztrátě Lombardska v roce 1797 byl zrušen mantovský distrikt - bylo tedy celkem 11 distriktů. Zato byl v roce 1798 na získaném benátském území založen nový distrikt v Benátkách, takže celkový stav byl 12 distriktů.

Během 2. koaliční války byl v roce 1799 po dobytí Lombardska obnoven mantovský distrikt (celkem v tomto roce 13 distriktů). Ale již v roce 1800 byl po ztrátě území zrušen (celkem tedy 12 distriktů). Po válce byl v roce 1801 počet distriktů zvýšen na 14, když byly založeny nové distrikty v Zadaru a Krakově63.

Územní ztráty po následujících prohraných válkách pak představovaly další redukce distriktů. V roce 1805 byly zrušeny distrikty v Innsbrucku, Benátkách a Zadaru (celkový stav 11 distriktů) a roku 1809 byl zrušen chorvatský a krakovský distrikt (zbývalo 9 distriktů).

K zajištění služeb pevnostního dělostřelectva byly již v roce 1809 zvýšeny početní stavy garnizónních dělostřelců. V roce 1813 pak byly zřízeny zvláštní setniny pro pevnosti Hradec Králové, Josefov, Terezín a Olomouc. K jejich vytvoření bylo použito mužstvo tehdejší zeměbrany (Landwehr) se sníženými schopnostmi k polní službě.

Francouzské vojenské neúspěchy a postupné získávání ztracených území pak přinesly ke konci napoleonských válek i zvyšování počtů distriktů. V roce 1813 byly obnoveny distrikty v Zadaru a Karlovaci, (celkem 11 distriktů), v roce 1814 byl obnoven distrikt v Innsbrucku (celkem 12 distriktů) a konečně v roce 1815 byly obnoveny distrikty v Mantově a Benátkách (14 distriktů). V podstatě tak byly aktivovány všechny distrikty (mimo Krakov), které existovaly za koaličních válek, přirozeně vyjma distrikty Luxemburg (Mecheln) a Valenciennes, jejichž území nyní byla mimo Rakouska64.

6. Námořní dělostřelectvo

Válečné námořnictvo, sestávající ze 3 dělových šalup (s 18 muži dělostřelecké obsluhy celkem), bylo na počátku koaličních válek naprosto nedostačující. Proto byl v létě 1792 stav loďstva zvýšen na 1 brigantinu, 7 kanónových šalup a 3 feluky (z nich ale byla již na podzim toho roku 1 ztracena). V roce 1793 sestávalo loďstvo z 1 brigantiny, 2 šebek, 2 feluk a 7 kanónových šalup (z toho byla 1 šebeka, 1 feluka a 2 šalupy ve Fiume, ostatní lodi v Terstu). V průběhu první koaliční války docházelo k posilování, ale i k oslabování loďstva. Rakousko totiž kalkulovalo s pomocí anglického loďstva, operujícího ve Středomoří.

Na léta 1797-1806 připadá druhé období rakouského námořnictva (označované jako "prvé rakousko-benátské námořnictvo"). V roce 1797 byla současně s Benátskem získána i část jeho loďstva. Byl převzat i dělostřelecký pluk, oslabené ale v roce 1799 převedením části důstojníků a mužstva k lagunovému loďstvu. V roce 1800 byl zřízen námořní dělostřelecké sbor (Marine-Artillerie-Corps) bez dalších pododdělení, které byl v roce 1802 změněn na námořní dělostřelecký prapor (Marine-Artillerie-Bataillon) se 6 setninami. Pro obsluhu jednoho děla byly systemizováni 2 dělostřelci a podle okolností potřebný počet námořníků.

Léta 1806-1809 představují třetí období rakouského námořnictva (označovaného jako "druhé terstské námořnictvo"). Po ztrátě Benátska byl mj. zredukován prapor námořního dělostřelectva, označovaný nyní opět jako Marine-Artillerie-Corps.

Po schönbrunnském míru v roce 1809 ztratilo Rakousko veškeré přímořské oblasti a válečné loďstvo tak zaniklo. Důstojníci námořního dělostřelectva částečně setrvali v rakouských službách (většinou byli převedeni k pontonýrům a čajkistům), částečně přešli do námořnictva Italského království, kde jim byly dekretem z 31. 12. 1810 potvrzeny jejich dosavadní hodnosti, dosažené v rakouské armádě.

K obnovení rakouského námořnictva došlo v roce 1814 po znovunabytí přímořských území. Loďstvo bylo převzato od Francouzů v dubnu 1814 (bylo označováno jako "druhé rakousko-benátské námořnictvo"; termín se užíval do roku 1848). Současně byl provizorně převeden do rakouských služeb veškerý námořní personál. Tak byl převzat i prapor námořního dělostřelectva o 12 setninách s 1.146 muži.

V roce 1815 byla provedena rozsáhlá reorganizace námořnictva. Dělostřelecký prapor, složený převážně ze suchozemců, byl označen za málo užitečný. Místo něj byl založen námořnický dělostřelecké sbor o 6 setninách65. U bývalého praporu se nacházející setnina technického dělostřelectva (Artillerie-Zeugs-Handwerker-Compagnie) byla převedena částečně k dělostřeleckému arsenálu, částečně k hasičské setnině v Benátkách.

K výchově budoucích námořních důstojníků sloužila námořní kolej (Marine-Collegium). Pocházela z roku 1811, kdy ji založil italské vicekrál Eugen místo námořní kadetní školy. Studovali na ní kadeti, budoucí námořní důstojníci (Marine-Cadetten) ve tříletém učebním cyklu, budoucí lodní konstruktéři a důstojníci námořního dělostřelectva (Schiffbau- und Artillerie-Cadetten) ve čtyřletém cyklu66.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více