MBT-70 - Příliš komplikované řešení (1)

Autor: Ing. Radek ˝ICE˝ Panchartek / ICE 🕔︎︎ 👁︎ 66.897

US Army zaváděla od roku 1960 do výzbroje tanky M60A1 Patton, ale bylo zřejmé, že přes veškerá vylepšení se stále jedná o koncepci, jejíž základ lze vystopovat ještě v době druhé světové války v tanku M26 Pershing. Bundeswehr byl před přezbrojením na tanky Leopard 1, ale ten technologicky také odpovídal době vzniku a použití posledních technických novinek v konstrukci bylo omezeno nutností dostat tank rychle do masové výroby, takže na experimenty s nevyzkoušenými technologiemi nebyl prostor.

Na druhé straně bylo nutné postavit tanky schopné čelit novým typům zaváděným do výzbroje Sovětského svazu, a jak se dalo výhledově očekávat i do výzbroje jeho satelitních států.

Reklama

Dohody

Přelom padesátých a šedesátých let byl dobou převratných objevů a razantního pokroku v technologiích, což se projevilo i konstrukcích tanků. Především USA dlouhou dobu experimentovaly s novou koncepcí tanků, mnohdy se zkoumaly značně neortodoxní studie (kloubové tanky, bezosádkové korby, bezosádkové věže apod.) a byla postavena řada prototypů.

Byla vypracována i řada studií týkajících se výzbroje nových vozidel. Všechny poznatky a poslední výdobytky technologií měly být soustředěny v nové společné konstrukci.

Koncem roku 1962 pokročila jednání, mezi vládami USA a BRD (Bundesrepublik Deutschland - Spolková republika Německo - SRN), o společném vývoji nového tanku MBT (Main Battle Tank) do konce desetiletí. K podpisu závazné smlouvy došlo 1. srpna 1963, za USA podepisoval tajemník pro obranu Robert S. McNamara a za SRN ministr obrany Kai-Uwe von Hassel.

Předmětem smlouvy byl návrh nového tanku, který by byl vybaven nejmodernější technikou, využíval by společnou logistickou základnu a byl připraven do výroby v roce 1970. Od toho se také odvíjelo pracovní označení MBT-70. Smlouva neobsahovala žádnou technickou specifikaci, ale předpokládala vytvoření společných požadavků ze strany ozbrojených sil, které povedou ke stavbě makety budoucího tanku.

Pro řízení programu byl ustaven dvojčlenný výbor PMB (Program Management Board), ve kterém zastávali funkce programových manažerů brigádní generál Welborn G.Dolvin za USA a doktor inženýr Fritz Engelman za SRN, kteří spadali přímo pod pravomoc svých ministrů obrany.

Reklama

Pod výbor patřila agentura JEA (Joint Engineering Agency), ve které měli zastoupení představitelé vlády a ozbrojených sil obou zemí. Tato složka tedy reprezentovala stranu zákazníka.

Dodavatelé byli zastoupeni v JTD (Joint Design Team). Na straně USA byl vybrán jako hlavní výrobce General Motors Corporation, na straně SRN bylo, jako ekvivalent, v červnu 1964 vytvořeno konsorcium DEG (Deutsche Entwicklungsgessellschaft).

Jako sídlo obou skupin, pro první fázi návrhu bylo v roce 1964 vybráno německé město Ausburg. Po jeho schválení, v září 1966, se obě skupiny stěhovaly na území Spojených států, konkrétně do Detroitu ve státě Michigan.


Jedno z navrhovaných řešení koncepce budoucího tanku. Celá osádka byla umístěna ve věži s kulovou základnou, která byla podobně jako na lodích stabilizovaná ve třech rovinách

... a neshody

Takto nastavená struktura sice dávala rovná práva oběma zúčastněným stranám, ale zároveň chyběla autorita, která by rozhodla sporné případy. To bylo předpokladem ke vzniku neshod, které se samozřejmě v průběhu programu objevily.

Sporů byla celá řada. Začínalo to jazykovou bariérou (řada lidí měla ještě osobní vzpomínky na Druhou světovou válku), pokračovalo jinými průmyslovými normami a schvalovacími postupy apod. Problémem bylo schvalování prakticky každého technického detailu, protože obě strany se snažily chránit vlastní průmyslové zdroje a logicky chtěly získat maximum kontraktů a dodávek pro sebe. Mnoho banálních rozhodnutí bylo řešeno až na úrovni ministrů obrany, což se samozřejmě projevilo na časovém harmonogramu prací. Jen výběr základního konceptu nového tanku se díky tomu protáhl z šesti měsíců na dva roky.

Elementárním případem neshody bylo například používání měrných soustav. Američané trvali na palcové, Němci na metrické. Neustoupil nikdo, takže nakonec každá strana používala svůj měrný systém na komponentech, které vyráběla. Aby bylo možné tank vůbec sestavit, byly veškeré interface (včetně mechanických spojů) řešeny v metrické soustavě.

V řadě případů nebylo dohody dosaženo vůbec. To bylo samozřejmě možné a vzhledem k navržené organizační struktuře mohl být v extrémním případě výsledkem paralelní vývoj dvou zcela odlišných vozidel. K tomu naštěstí nedošlo. Byl přijat obecný princip, že každý komponent bude primárně vyrábět strana, jejíž návrh bude odsouhlasen jako lepší. Druhá strana bude pokračovat ve vývoji vlastního konkurenčního návrhu, jako zálohy pro případ selhání primárního. Přesto šel vývoj některých klíčových komponentů paralelně, dvěma zcela odlišnými cestami.


Na řezu je vidět základní koncepce MBT-70
(celá osádka včetně řidiče je umístěna ve věži, pohotovostní munice je v převisu věže za pancéřovou přepážkou, na věži je jako sekundární výzbroj dálkově ovládaný 20 mm automatický kanon)

Základní koncept

Reklama

Návrh základního konceptu tanku nebyl jednoduchý. Měl to být tank, který vydrží do konce století, takže obě strany byly připravené řešit problémy s aplikací nejpokročilejších technologií. Nicméně čas stanovený pro zavedení vozidla do výzbroje byl neúprosný, takže bylo nutné „oddělit zrno od plev“ a včas zavrhnout „šílené“ nápady.

Firma Lockheed Missiles and Space Company byla pověřena vývojem matematického modelu, schopného porovnat parametry, zhodnotit efektivnost a výslednou cenu jednotlivých návrhů. Počítačová analýza porovnávala ceny a efektivnost celých konceptů i jejich dílčích celků proti vnějším hrozbám i navzájem proti sobě za různých bojových podmínek (den, noc, zima, léto, konvenční konflikt, jaderný atd…). Nakonec bylo vybráno pět základních koncepcí, které se zúčastnily dalšího porovnávání.

K vypracování konceptu tanku bylo nutné definovat základní modely jeho nasazení. Německá strana počítala s nasazením pouze na středoevropském válčišti, Američané požadovali tank schopný globálního nasazení, takže nezbytností bylo vybavení klimatizací pro tropické podmínky a výkonným topením pro arktické oblasti. Možnosti transoceánské přepravy diktovaly hmotnostní limity.

Obě strany předpokládaly možnost nasazení tanku v rámci jaderného konfliktu, požadovaly maximální ochranu osádky s vysokou pravděpodobností přežití i v případě zničení tanku a možnost dlouhodobého pobytu uvnitř vozidla, než dojde k jeho odmoření a dezaktivaci.

Rozpor panoval ohledně výběru hlavní zbraně. Němci preferovali kanon s vysokou úsťovou rychlostí, zatímco americká strana vkládala naděje do řízených střel, protože vykazovaly lepší dostřel a větší pravděpodobnost zničení cíle na hranici maximálního dostřelu, což mělo být prostředkem pro zvýšení pravděpodobnosti přežití tanku na bojišti. Na druhou stranu Němci argumentovali, že tuto přednost není možné uplatnit v hustě zastavěném a členitém terénu v Evropě a kanon dává možnost rychlejšího přenesení palby na jiné cíle a vyšší rychlost střelby.

Sekundární výzbroj měla být schopná ničit jak měkké pozemní cíle, tak cíle vzdušné. Přístrojové vybavení mělo zaručit zničení cíle ve dne, v noci a za všech povětrnostních podmínek s vysokou pravděpodobností.

Jízdní vlastnosti nového tanku měly výrazně překonávat tehdejší tanky, což nebyl hlavně u americké techniky problém, protože řada Patton trpěla chronickou podmotorizací.


MBT-70 demonstruje využití možnosti nezávislého nastavení světlé výšky vozidla při překonávání svislé stěny

Selekce

Požadavek na pancéřovou a protiradiační ochranu při zachování malé hmotnosti vedl konstruktéry k návrhu kompaktních kapslí pro osádku v korbě vozidla. V jednom případě byl výsledkem bezvěžový tank s kanonem s omezeným odměrem a náměrem umístěným v korbě, v druhém bylo vozidlo vybaveno bezosádkovou věží s nabíjecím automatem.

Druhou cestou bylo umístění osádky do kapsle ve věži a bezosádková korba. Jeden z německých návrhů počítal dokonce s jejím uložením na kolové základně a stabilizací ve třech rovinách.

Třetí bylo zachování stávající koncepce tanku s řidičem v korbě a zbytkem osádky ve věži, která z tohoto pohledu měla nejhorší vlastnosti. Tuto koncepci preferovala německá strana.

Konečná podoba MBT-70 (resp. KPz-70 což bylo německé označení projektu) předpokládala vyzbrojení tanku 152 mm nízkotlakým hlavňovým vrhačem řízených střel s označením XM150. Vrhač odpaloval řízené střely MGM-51A Shillelagh a byl schopný střílet na kratší vzdálenost i konvenční munici s polospalitelnou nábojnicí. Prakticky se jednalo o prodlouženou variantu XM81, který tvořil výzbroj lehkého tanku M551 Sheridan a později i M60A2 Patton. Kromě původně uvažované munice byla pro XM150 vyvíjena podkaliberní průbojná munice s vysokou úsťovou rychlostí.

Protože MGM-51A byla dost rozměrná, 1,14 m dlouhá a vážila 27 kg, počítalo se s použitím nabíjecího automatu. Tím bylo možné snížit počet členů osádky na tři a zmenšit objem a hmotnost pancéřové kapsle. Celá osádka byla umístěna ve věži. Korba byla bezosádková. To umožnilo radikálně snížit výšku vozidla.

Původní požadavek z roku 1966, kdy JEA a JTD přesídlily do Detroitu, zněl na osm pilotních tanků postavených v každé z obou zemí, později byl snížen na šest. První prototyp byl dokončen v USA v červnu 1967 a v září, téhož roku byl představen zároveň s německým protějškem. Oba tanky měly funkční pouze podvozky, systém řízení palby zcela chyběl a v detailech se lišily.

Tank nesl na korbě i na věži komorový pancíř. Předpokládalo se, že dutiny budou vyplněny materiálem stínícím radioaktivní záření, takže koeficient zeslabení měl být 20:1.


...nebo k "zalehnutí" tanku a ke snížení jeho siluety např. v okopu nebo za terénní překážkou v obraně

Novinka pro řidiče

Jak již bylo řečeno, měl tank pouze tříčlennou osádku umístěnou ve věži. Místo řidiče bylo v levé části věže vedle závěru XM150. Seděl v samostatné kapsli, zavěšené na ložiskovém věnci u stropu věže, která se otáčela proti směru otáčení věže, tak aby řidič seděl stále čelem ke směru jízdy. Nad jeho hlavou byla otočná věžička se třemi širokoúhlými periskopickými hranoly.

Kapsli bylo možné zafixovat v poloze 0° pro jízdu vpřed, 180° pro jízdu vzad a 50° vlevo nebo vpravo. Tyto polohy umožňovaly řidiči používat pro řízení boční periskopy v případě, že centrální byl poškozen palbou.

Hlavní přístrojový panel byl připevněný napevno uvnitř věže, vlevo, pokud byly věž i kapsle otočené dopředu. Uvnitř otočné kapsle byl pomocný panel s otáčkoměrem a základními varovnými světly. Přenos signálů od řízení bylo elektricky pomocí sběrných prstenců. Záložní řízení bylo mechanické, ale bylo upevněné ke korbě, takže věž i řidičova kapsle, musely být otočené dopředu.

Sedadlo řidiče bylo ručně hydraulicky nastavitelné, pomocí páky umístěné pod ním. Řidič tak mohl vyhlížet s částečně otevřeného příklopu.

Na přední část korby bylo možné namontovat televizní kameru, pro snímání obrazu těsně před vozidlem, kam řidič neměl z vrcholu věže dostatečný výhled. Při hlubokém brodění se kamera umísťovala na vrchol snorkelu. Obraz kamery byl přenášen na monitor vpravo od řidide. V noci mohl monitor promítat obraz infrakamery namontované před místem řidiče. Prostřední periskop řidiče mohl být nahrazen pasivním infra-přístrojem.

Tato koncepce měla své přednosti i nevýhody. Řidič byl umístěn téměř v těžišti vozidla, takže netrpěl jeho kýváním zepředu dozadu při akceleraci a deceleraci a byl schopen v porovnatelném terénu řídit vozidlo vyšší rychlostí. Z věže měl podstatně lepší rozhled, ale na druhou stranu trpěl hlavně při rychlém přenášení palby na boční cíle. Věž se otočila o 360° za 10 sekund a stejnou rychlostí se otáčela kapsle opačným směrem. Řidiči si stěžovali na dezorientaci a točení hlavy.


Využitím maximálního rozdílu světlé výšky v přední a zadní části vozidla bylo možné významě rozšířit rozsah náměru

Střelec a jeho post

Střelcovo sedadlo bylo přišroubované k boční stěně hliníkového koše věže napravo od závěru XM-150. Přístupné bylo samostatným příklopem a výškově se nastavovalo mechanicky. Přímo před jeho stanovištěm byl umístěn hlavní periskopický zaměřovač stabilizovaný ve dvou rovinách. Ten obsahoval kromě optického hranolu laserový dálkoměr a čidlo pro sledování signálu řízené střely MGM-51A Shillelagh. Vpravo od něho byl pomocný širokoúhlý periskop určený pro pozorování bojiště. Pomocný teleskopický monokulární zaměřovač měl optiku umístěnou v masce kanonu nad hlavní spřaženého kulometu. Tento zaměřovač byl použitelný i v noci. Přitom využíval IR světlo xenonového reflektoru namontovaného vlevo od hlavně XM150.

Tank MBT-70 byl vybaven propracovaným zaměřovacím systémem. Digitální balistický počítač zpracovával údaje o teplotě a tlaku vzduchu, směru a síle větru, o teplotě hlavně, údaje o vzdálenosti cíle z laserového dálkoměru, údaje o vyosení hlavně vlivem tepelného namáhání, údaje akcelerometrů a parametry nastavené na ovládacím panelu střelce, respektive velitele.

Výzbroj střelec ovládal pomocí dvou rukovětí a panelu pro ovládání výzbroje umístěného nad nimi. Panel pro kontrolu a ovládání řízených střel MGM-51A Shillelagh byl umístěný na pravé boční stěně. Hlavní zbraň byla stabilizovaná ve dvou rovinách.


Stanoviště střelce a detail panelu pro ovládání výzbroje

Fotografie: US Army
Kresba: autor

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více