Přehled článků autora

V salónu Muhammada Mahdí Barrú, usměvavého majitele „nejlepší“ cukrárny v al-Asahíře v Baalbeku, trůní portrét Hasana Nasralláha. Charismatický vůdce Hizbulláhu, idol šíitů a hrdina „antisionistické fronty“ v očích mnoha Arabů, včetně sunnitů. Muhammad není aktivistou „Alláhovy strany“. Podporuje ji však „bezvýhradně“.

Tak už jsou i mezi námi. České muslimky. Zahájily své soukromé zápasy s cílem získat srdce a hlavy dalších adeptů „odevzdání se do vůle boží“. Jejich internetový džihád, úsilí osvětlit pravou a přímou cestu k Alláhovi, je prosycen nadšením a odhodláním vzdorovat protivenstvím.

„Úcta k životu“ jako východisko pro dialog křesťanů s islámem? Něco takového navrhuje jeden z příspěvků ve sborníku, jež vychází u příležitosti šedesátin naší známé intelektuální osobnosti. Zní to hezky, byť z toho cítím beztvarou opatrnost. Nejvíce mi ale vadí, že se někam vytratil člověk. Mám tomu rozumět tak, že by v dialogu s muslimy vadil?

Když potkáte někoho, kdo vám řekne: „Vím, že Bůh neexistuje“, není to v prvé řadě ateista, nýbrž hlupák. Stejně to platí o někom, kdo vám řekne: „Vím, že Bůh existuje“. Je to také hlupák. Svou víru vydává za vědění.

Gruzínská krize se vykládá různě. Lidskoprávně, velmocensky, ekonomicko-strategicky. Obr si došlápl na trpaslíka. Medvěd zvedá hlavu. Omezení kontroly cest ropy a zemního plynu z Ruska a okolí Moskva nepřipustí. Různé výklady se společným jmenovatelem. Euroasijské impérium se obnovuje a krátké demokratizační intermezzo ustupuje hluboce vžitým sklonům k panovačnosti a despocii.

Smějí média jen informovat a nikoliv provokovat anebo je jim dovoleno provokovat s cílem přiblížit podstatu informace? Podobnou otázku si lze položit v souvislosti se dvěma nedávnými případy z Francie.

Evropa má křesťanské základy a to je její naděje i závazek. Během víkendové návštěvy v Paříži znovu připomněl papež Benedikt XVI. aktualitu dneška. Leč co jsou to ony křesťanské kořeny evropské identity?

Islamistický terorismus neporazí sama o sobě síla. Ten zápas si žádá rozum a také trpělivost. Nevyhrajeme ho ovšem my, cizinci ve světě islámu, nýbrž je to úkol pro samotné muslimy. Jistě. Nebude to zítra, ani za rok. Potrvá to dlouho. „Válka s terorismem“ vedená v Afghánistánu a Iráku probíhá jinak, než jak si zřejmě přáli její zadavatelé. Leč co se začalo, mělo by se dokončit. Vzdor všem pochybnostem a kritikám neztratil Západ zcela možnost pomoci muslimům a jejich světu zbavit se extrémistů.

Náboženství nemusí v praxi znamenat jen bohulibou duchovní a charitativní aktivitu. Za touto fasádou se může skrývat nelítostný zápas různých směrů a vyznání o příznivce a stoupence, o jejich hlasy a peněženky, o jejich bezvýhradnou podporu, vynucovanou psychologicky i hrozbou násilí. Příběh z dnešního Iráku je názornou ukázkou, až kam může dospět náboženství, jež nechce nebo nedokáže odlišit světské a duchovní, časové a nadčasové, klanové a duchovenské. Lidský život pro něj ztrácí hodnotu.

Hesla politického islámu neztrácejí mezi muslimy na oblibě, ba naopak. Jsou čím dál populárnější. Nezáleží na tom, zda politický islám vyzývá k mírumilovnému vládnutí nebo podněcuje nenávist. Jinak řečeno, veřejnost v muslimských zemích favorizuje islámské typy vlády a pozemské správy před sekulárními, nenáboženskými režimy, včetně občanské demokracie praktikované v zemích, kde se stát a náboženství oddělily. Jak na to reagovat?

Žili v symbióze s pouští a savanou. Desítky tisíc let. Skládali a zpívali balady, malovali do písku a na stěny jeskyní. Vytvořili si důmyslnou skladbu příbuzenských a společenských vazeb. Domorodci australského kontinentu, Aboriginci. Přičinili se o zrod jedné z mnoha tváří lidstva. Ani nejlepší, ani nejhorší ve srovnání s jinými.

Saúdskoarabská interpretace islámu, konzervativní a fundamentalistická, může v budoucnu dosti výrazně promlouvat do způsobu, jakým budou muslimové ve většině žít a jak budou praktikovat svoji víru. Nová generace se proti přísným regulím vyznání doma nebouří a saúdské peníze otevírají zbožnému a konzervativnímu islámu dveře do světě.

Iluze světové shody o všeobecné platnosti lidských práv pozbyla lesku. Bohatý svět staví do popředí občanská a politická práva, chudší země tvrdí, že ekonomická, sociální a kulturní práva jsou cennější. Polemika se vyostřuje a naděje na rozumný kompromis se rozbíjí o posedlost zemí muslimského světa. Islám se nechce smířit s existencí Izraele. První zneklidňující signál vyslala Konference proti rasismu, netoleranci a xenofobii v Durbanu v roce 2003. Od té doby se směřuje jen k horšímu.

Multikulturalistická iluze patřila kdysi k projevům nizozemské tolerance. Vpád radikálního islamismu počátkem nového tisíciletí prudce mění zavedené zvyky. Zvedá se vlna nakažlivého populismu a už samo slovo islám stačí probudit hněv a zášť. Oživlá „nizozemskost“ prudce problematizuje soužití domácích s muslimskými přistěhovalci. Po vypuzení Aján Hirsí Alíové přebírá štafetu kritických muslimek Naema Tahirová. V době sporu o film poslance Geerta Wilderse, který zatím nikdo neviděl, ale všichni se ho bojí, neboť se ví, že populistický politik přirovnává korán k Hitlerovu Mein Kampfu, nabízí nizozemská „muslimka bez závoje“ jiný druh kritiky islámu.

Zdálo se, že něco takového může přijít na mysl jen autorovi katastrofických příběhů. Ruku na srdce, koho by vůbec napadlo přemýšlet o spárování evropského sekulárního práva s předpisy islámského zákoníku šaría. Ale zčista jasna se o tom mluví vážně a světe, div se, kde? Ve „staré dobré Anglii“, přímo v jejím anglikánském srdci, v Canterbury. Primas anglikánské církve arcibiskup Rowan Williams si pohrává s perspektivou přenést některé občanskoprávní záležitosti muslimských věřících, jako jsou kupříkladu rozvody, péče o děti či dědictví, na soudy postupující podle zásad islámského práva.

Dlouho jsme pokládali islám za něco jednolitého a muslimy za celistvou masu. Dnes víme, že to tak úplně neplatí. Podle zpráv z Iráku už víme, že tam mezi sebou soupeří muslimové dvou hlavních větví islámského náboženství a to sunnité a šíité a že jejich spory mají čas od času hodně krvavou podobu. Pokud bychom dělali přehled současných hrozeb náboženských válek, nenávist mezi sunnity a šíity by figurovala v popředí.

Nazývali ho „teroristou bez tváře“. Než se  k atentátům spáchaným 11.září 2001 přihlásil Usáma ibn Ládin, soudily americké tajné služby, že je má na svědomí právě on, Imád Mughníja. Do té doby držel primát v počtu zabitých Američanů při islamistických atentátech po celém světě. V úterý 12. února jeho pozemská pouť, za níž se táhne velká skvrna lidské krve, skončila. S čím kdo zachází, tím také schází. V Damašku ho o život připravil výbuch nálože umístěné v jeho terénním Mitsubishi.

6.8.2008 se definitivně vrátil do ruské země Alexandr Solženicyn. Po dramatické pozemské pouti bude odpočívat v Donském klášteře ležícím na jih od centra Moskvy. Na konci 16. století nechal tento svatostánek ikony Donské bogorodice postavit Boris Godunov. Dvakrát se ve jménu této světice Rusko ubránilo úspěšně mongolským nájezdům. Napříště sem bude dnešní Rusko chodit vzdávat čest jednomu ze svých největších literátů 20. století.

Přiznávám, že jsem si ostřil pero, abych zapochyboval nad nezávislostí Kosova. Řada kolegů z ostatních blogů mě však předešla. Nebudu zmnožovat to, co bylo řečeno a přilévat oleje do ohně jeremiád. I když obavy jsou namístě, tvrdit, že jde o signál k balkanizaci Evropy a zrod nebezpečného ohniska islamizace Evropy, je přehnané. Do příliš silného vína se chystám nalít trochu vody.

Na vrcholcích libanonských hor leží sníh a z cedrových hájků vane příjemný chlad. V minulosti odtud vozily karavany led na chlazení nápojů na dvory chalífů do Bagdádu a sultánům do Egypta. Hornatý kout, odedávna útočiště náboženských menšin, je krásný a smutný zároveň. Dějiny Libanonu, to je ve zkratce řečeno „sníh nepřestávající truchlit“. Sněžnou bělobu soustavně zbarvují krví nelítostné války. Ani dnes tu násilí nebere konce.

Dva členové naší blogerské komunity na iDnes se domluvili na společném projektu. Jedná se o jakousi reciproční výměnu osobních zkušeností, znalostí a zážitků s náboženstvím. Dva mladí praktikující věřící, muslimka A´iša a katolík Tomáš, zřejmě chtějí přiblížit jeden druhému a zároveň i svým čtenářům, co jim říká jedné straně islám a na straně druhé křesťanství. V podtextu přitom nelze neslyšet sice nevyslovenou, leč vtíravou otázku: „Můžeme se pochopit?“

Francie žije soudním skandálem. Začalo to docela nevinně. Soud v Lille zrušil manželství dvou muslimů. Řeklo by se, takových rozvodů je na tisíce. Přesto případ vyvolal pozdvižení a rozruch došel až do pařížského Bourbonského paláce, sídla Národního shromáždění. Židle se houpe s ministryní spravedlnosti. Veřejnost nediskutuje o nic méně vzrušeně než politická a intelektuální elita. Soudní verdikt zasáhl Francii na citlivém místě a vyvolal směsici otázek ohledně rovnosti pohlaví, nenáboženskosti občanské společnosti a tlaků islámské tradice na chování a postoje jednotlivců.

Ve světě se roztrhl pytel s konferencemi, semináři a přednáškami na téma islám a Západ. Hledá se cesta, jak rozproudit mezináboženský dialog a tak zabránit „civilizační válce“. Při takových názorových výměnách dojde zpravidla k chvályhodné shodě. Vztahy mezi světovými náboženstvími a zeměmi, které jsou s nimi spojovány, by neměly být otravovány „stereotypy“, „nepravdami“ nebo „předsudky“. A také by se prý slušelo, aby náboženští představitelé vložili svoji autoritu do věcí veřejných. Ať se jedná třeba o podnikatelskou morálku nebo o globální oteplování.

„Represe, bída, útlak, ztráta naděje, absence jakéhokoliv společného národního cíle“, zlobí se na adresu své arabské vlasti jeden z hrdinů posledního románu egyptského spisovatele Alá al-Aswáního. Kniha nese název Chicago. „Egypťané už nedoufají ve spravedlnost na této zemi a čekají, že přijde z onoho světa. Ale skutečná zbožnost v tom není. Egypt ovládá kolektivní neuróza doprovázená náboženským exhibicionismem“.

Al-Káida proti al-Káidě. Válka šéfů a sváry tendencí. Obraz současného stavu hlavní základny islamistického terorismu. Je to důsledek úspěšné intoxikace ze strany západních tajných služeb anebo odraz přirozeného štěpení, jež dříve nebo později postihne každé extrémistické hnutí?

Nesmyslete si, že jsou nějak zásadně jiní než vy a já. Přiznám se, že se mi to říká těžko. Snazší je si myslet, že zuřiví mladí islamisté jsou blázniví psychopati. Nebo sexuálně frustrovaní mladíci. S mozky vymytými fanatickými imámy v tmářských madrasách. Leč jen si trochu pohovíme v předsudcích a mýtech, už je tu někdo, kdo nás zviklá. Marc Sageman, americký expert na terorismus, nabízí podstatně prozaičtější řešení. Terorismus je nemoc, na jejímž začátku jsou docela přirozené lidské emoce. Šíří se „bratříčkováním“.

„Ukrajina je evropská země, jež sdílí se zeměmi EU společné dějiny a hodnoty“, tvrdí se v prohlášení, jež vzešlo ze zářijového setkání představitelů Ukrajiny a EU na nejvyšší úrovni v Paříži. Evropa dala najevo, že hodlá zahájit od příštího roku proces integrace Ukrajiny. Pozoruhodně časovaná vstřícnost. Přišla po katastrofálním dobrodružství prezidenta Sakašviliho v Gruzii a po demonstraci ruské síly, jež následovala.

Březnové parlamentní volby v Íránu posílily křídlo náboženských konzervativců. Valně však neprospěly prezidentovi Ahmadínedžádovi. Jeho znovuzvolení v roce 2009 není ani zdaleka jisté. O budoucnosti země rozhodne válka turbanů, soupeření konzervativního a reformního křídla íránských duchovních. Nový nájemník washingtonského Bílého domu by mohl pomoci Íráncům zbavit se hysterického radikála.

Marie Antoinetta sehrála během svého krátkého života řadu rolí. Provádí jimi výstava v pařížském Grand Palais. Na 300 uměleckých děl zapůjčených z celé Evropy je tu zasazeno do velkolepé podívané. Správcové výstavy zvolili dobře, když pozvali Roberta Carsena, aby výstavu navrhl. Nápaditý kanadský operní režisér, mimo jiné autor pozoruhodné inscenace Dvořákovy Rusalky v Paříži v roce 2002 na úvod České sezóny ve Francii, odvážně spojuje kulisy, světlo a hudbu. A nabízí publiku dramaticky divadelní pouť životem poslední francouzské královny.

Francouzský historik Marc Bloch, popravený gestapem v roce 1944, připomíná v úvodu své stati Obrana historie, publikované posmrtně v roce 1949, příchod německých oddílů do Paříže a zhroucení francouzské správy. Klade přitom otázku: „Zradily nás dějiny?“ Rozprášení Fatahu během bitvy o Gazu v červenu 2007 a vymizení historické Arafátovy odbojové organizace z gazského politického prostoru staví Organizaci osvobození Palestiny OOP do podobné situace. Střechová palestinská národní instituce si může stejně jako francouzská správa v roce 1940 myslet, že byla „dějinami zrazena“.