Mediace jako metoda řešení mezinárodních sporů

Autor: Bc. Lukáš Hána 🕔︎︎ 👁︎ 15.881

2. Camp David

V následujícím textu je aplikována výše popsaná teorie mediace na dvou případových studiích, konkrétně summity v Camp David v roce 1978 a 2000, kde se za pomoci mediace Spojených států snažily strany vyřešit arabsko-izraelský konflikt. Obě jednání mají mnoho společného, ale zároveň jsou mezi nimi také značné rozdíly. Text se zaměřuje zejména na jejich srovnání a analýzu jak jejich úspěšnosti, tak faktorů, které na ni měly vliv.

Pro mírové procesy na Blízkém východě hrají důležitou roli vztahy mezi Spojenými státy a Izraelem. Zde lze pozorovat dvě roviny. Zaprvé, USA mají zájem na tom mít strategického spojence v oblasti Blízkého východu v podobě demokratického státu, tím se stává Izrael, se kterým jsou budovány zvláštní vztahy. Tuto strategii odstartoval již J. F. Kennedy v šedesátých letech, když začal dodávat zbraně do Izraele.[38] Druhou je úsilí donutit Izrael k ústupkům a dosáhnout tak řešení konfliktu mírovou cestou s účastí arabských států, což by znamenalo nárůst amerického vlivu v oblasti, ve formě sítě spojeneckých vztahů s umírněnými arabskými státy.[39] Pro Izrael je spojenectví se Spojenými státy důležité zejména díky jejich právu veta v Radě bezpečnosti OSN, kterým jsou USA schopné zablokovat všechny protiizraelské rezoluce. V USA také působí velmi silná proizraelská lobby AIPAC (American Israel Public Affairs Committee), která se soustředí na konzultace otázek týkajících se Blízkého východu s americkým kongresem.

2.1 Přípravy na Camp David

Reklama

V sedmdesátých letech bylo mírové řešení arabsko-izraelského konfliktu v zájmu Spojených států z několika důvodů. Probíhala studená válka a případný ozbrojený střet v regionu, mohl vtáhnout obě soupeřící světové velmoci do bojů, během nichž hrozilo i nasazení jaderných zbraní, čemuž bylo potřeba předejít. Dále bylo potřeba zabránit šíření sovětského vlivu do oblasti a v neposlední řadě se vyhnout výpadkům v dodávkách ropy.[40]

Summitu v Camp David v roce 1978, kde došlo k sjednání mírové dohody mezi Izraelem a Egyptem, předcházela nejprve tajná jednání mezi oběma státy bez účasti USA, obě strany chtěly mír vyjednat bez zapojení velmocí a zejména bez Sovětského svazu. Došlo i k vzájemným návštěvám. V roce 1977 egyptský prezident Anvar Sadat přijal pozvání do Jeruzaléma, kde byl vřele přijat a izraelský premiér Menachem Begin recipročně navštívil Egypt. Tyto vzájemné návštěvy mohly přispět k odbourání psychologických bariér vzájemných antipatií a otevřít prostor ke konstruktivnějším jednáním. Dokonce už bylo možné pozorovat jistou ochotu Izraelců navrátit Egyptu Sinaj a egyptskou vůli formálně uznat Izrael. Přímá bilaterální jednání mezi nimi však postrádala hmatatelné výsledky. Později tedy projevily zájem o účast USA na řešení, Izrael si však jejich roli představoval pouze jako ručitele své bezpečnosti, protože se obával, že Egypťané nedodrží své povinnosti po stažení izraelských jednotek ze Sinaje a potřeboval záruky své bezpečnosti.[41]

Ještě než došlo k trilaterálnímu summitu, proběhla série přípravných soukromých jednání každé strany s USA, Sadatovi se podařilo získat Cartera na svou stranu a jednali společně o strategii, jak přimět Begina k ústupkům. Domluvili se, že Egypt připraví velmi tvrdý návrh, i za cenu vyvolání krize během rozhovorů, který bude sloužit jako protiváha izraelského. Tak budou USA moct tlačit na obě strany, aby nevyvolaly pochyby o své neutralitě. Sadat měl po čase přehodnotit svou pozici a přistoupit na kompromis daný americkým návrhem. To by umožnilo plně soustředit tlak na Izrael. Sadat ale měl problémy s naplňováním své části plánu, během svých projevů se vyhýbal tématům osad a rezoluce 242[42], která je důležitá zejména pro otázku palestinského problému, to způsobilo, že Carterovy více konfrontační a kritické projevy na adresu Izraele působily více pro arabsky než ty Sadatovy.[43] Navíc návrh sestavený egyptskou stranou nebyl zdaleka tak tvrdý, jak se od něj očekávalo. Byl velmi obecné povahy a neplnil účel protiváhy Izraelského návrhu.[44]

2.2 Průběh summitu

Na začátku srpna byli Menachem Begin a Anvar Sadat společně se svými delegacemi pozváni na třístranné jednání v amerických horách ve státě Maryland. Summit byl zahájen pátého září 1978 a USA doufaly, že odlehlost prezidentského letního sídla Camp David od každodenních povinností vládnutí a zraku médií vytvoří příhodné podmínky pro dosažení dohody. Také počítaly s tím, že si ani jedna strana nemůže dovolit neúspěch, pokud již pozvání přijaly.[45]

2.2.1 Izraelská delegace

Izraelci požadovali plné uznání svého státu, konec bojkotu izraelského zboží a zaručení izraelské bezpečnosti. Menachem Begin se ukázal jako nejsilnější vyjednavač v Camp David a zvolil velmi tvrdý přístup.[46] To si mohl dovolit, protože kontroloval projednávané oblasti a jako jediný mohl pracovat s hrozbou odchodu, čehož zručně využíval.[47] Fakt, že si mohl dovolit neúspěch summitu, také stavěl faktor času na jeho stranu. Soustředil se proto na druhořadá témata, která někdy hnal až na hranu kolapsu, aby tak zabránil silnému tlaku v citlivých otázkách stažení ze Západního břehu a Gazy a tamních židovských osad.[48]

2.2.2 Egyptská delegace

Egypt na jednání přišel s následujícími požadavky: navrácení Sinaje zpět pod svou kontrolu včetně rozebrání židovských osad a letišť, stažení izraelských okupačních sil z dobytých území z roku 1967 a Izrael musí uznat právo Palestinců na sebeurčení.[49] O území a svrchovanosti odmítl smlouvat, ale na všem ostatním byl ochoten se domluvit. To vše výměnou za mír s Egyptem. Otázka Palestinců byla pro Sadata také velmi důležitá, protože pokud by uzavřel mír s Izraelem bez jejího řešení, jednalo by se v podstatě o separátní mírovou smlouvu, kterou by odsoudily ostatní arabské státy. Pro Egypt by to znamenalo izolaci.[50]

Anvar Sadat viděl v Carterovi svého klíčového spojence a příliš spoléhal na jeho schopnost donutit Izraelce k ústupkům. Jejich společná strategie se nakonec ukázala jako neúčinná a nedařilo se jim vyvinout dostatečně silný tlak na Izraelce. Sadatova víra v Cartera se ukázala jako jeho slabost, která vedla pouze k větší ústupnosti Egypta vůči tlaku USA. Američané proto také raději chodili pro ústupky za Sadatem než za Beginem, protože to bylo jednodušší.

2.3 Jimmy Carter jako mediátor

Jimmy Carter byl ve svém prvním volebním období, třetím rokem v úřadě a průzkumy veřejného mínění pro něj byly nejméně příznivé od jeho zvolení.[51] Investice politického kapitálu do řešení arabsko-izraelského konfliktu byly velké, navzdory radám jeho poradců. Vzhledem k blížícím se volbám tedy nutně potřeboval na jednáních dosáhnout úspěchu. Toho si byly obě strany vědomy a zejména Begin s tímto faktem pracoval ve svůj prospěch.[52]

Reklama

Ze začátku summitu zvolil Carter jednání formou společných schůzek. Chtěl působit primárně jako prostředník, který usnadňuje jednání. Vycházel z představy, že se jedná o jejich problém, takže je logické, aby ho řešili především svými silami.[53] Byl přesvědčen, že pro obě strany přijatelné řešení, musí vzniknout na společných schůzkách silami obou stran. Pokud by s řešením přišla jedna ze stran, návrh by byl smeten se stolu, protože by ho automaticky protistrana odmítla přijmout. Pro jejich společná jednání byly charak­teristické velmi ostré, ale o to upřímnější projevy a výměny názorů stran navzájem. Americký prezident se během nich snažil hlavně o co nejmenší škody tak, že mírnil a usměrňoval jednání a objasňoval některé výroky, kde očividně došlo k nedorozumění.[54]

Společná jednání však nepřinesla žádný posun k lepšímu, spíše naopak. Jediným přínosem bylo označení složitých otázek. Proto Carter po dvou dnech přistoupil k soukromým schůzkám a zbylých deset dní se scházel s každou stranou zvlášť.[55] Během těchto jednání zvolil metodu jednoho textu, to znamená, že byly konzultovány nezávazné návrhy, na které se Američané snažili získat reakce obou delegací. Ty byly následně prodiskutovány v rámci amerického týmu a na jejich základě byl sestaven návrh nový.

Carter věřil, že nejprve je potřeba vyřešit politické aspekty problému a až poté může dojít ke sbližování stran, řešení emocionální stránky a vzájemnému porozumění. Podstatou problému podle něj nejsou emoce, rozlišné přístupy ani vnímání, ale věcná podstata konfliktu, na kterou je potřeba se zaměřit.[56] Jejich problém chápal zejména jako technickou otázku, na kterou je nutné najít správný postup řešení. Nejprve se důkladně seznámil s fakty problému a z těch vycházel při svém sestavování návrhu dohody. Byl přesvědčen, že pokud najde rozumné řešení, tak neexistuje důvod, aby ho racionální lidé nepřijali a pak už by jen dojednali detaily.[57] Problémem tohoto přístupu se ukázala obtížnost získání důvěry stran natolik, aby Carterovi prozradily své opravdové zájmy a maximální ústupky. Zejména Begin byl neoblomný. Bez znalosti těchto informací Carter při tvoření návrhů tápal a spíše hádal, co by mohlo fungovat a co ne.[58]

První americký návrh byl razantně odmítnut Beginem s odůvodněním, že odmítá smlouvat o základních otázkách. Jeho nepřijetí společně se zdrženlivostí Cartera tlačit na Begina v palestinské otázce, znamenalo pomalé ustupování Američanů, kteří sebou začali svou smířlivostí stahovat i Egypťany. Sadat nebyl s dalšími návrhy USA spokojen, vadilo mu, že Carter pouze vybíral části egyptského a části izraelského návrhu, které smíchal dohromady do jednoho. Sadat chtěl, aby Carter přišel se svým vlastním návrhem, založeným na zájmech USA a na názorech které deklarovaly dříve.[59]

Jimmy Carter udělal chybu, že vyčkával s jednáními tak dlouhou, během jeho třetího roku v úřadě už by měl mít úspěch v zahraniční politice za sebou a soustředit se na domácí. Nevyužil několika raných měsíců v roce 1978 pro přípravu podmínek jednání, mohl například pozastavit prodej zbraní do Izraele a podmiňovat transakci dosažením lepší dohody.[60]

Carterovi se podařilo zatlačit na Begina ohledně jeho neochoty k rozmontování osad a letišť na Sinaji, vyhrožoval, že pokud neustoupí, označí Izrael za viníka selhání mírových jednání a pro Spojené státy bude náročné přijmout jejich prosbu o politickou, hospodářskou a vojenskou pomoc.[61] Na druhou stranu v kontroverzní otázce Palestinců se Carter držel zpátky a nevyvinul dost silný tlak na to, aby Begin ustoupil. Důvodem jeho umírněnosti v přístupu ohledně palestinské otázky mohla být i citlivost této záležitosti pro židovské americké občany. Protože Begin byl ohledně Palestinců obzvláště neústupný a Carter usoudil, že nemá smysl řešit hranici mezi Izraelem a případným palestinským státem bez přítomnosti těch, kterých se to nejvíce týkalo, americká delegace se rozhodla ponechat tento problém na jiná jednání.[62] Americký prezident ke konci jednání také použil konečný termín, když oznámil, že bude muset ukončit své mediační úsilí a věnovat se naléhavým záležitostem ve Washingtonu, pokud se nedohodnou do určitého data.[63] To úspěšně popohnalo jednání k uzavření dohody.

Během mediace americký prezident kombinoval negativní tlak s pozitivním. Obě strany věděly, že Carter disponuje značnými pobídkami, ale nevěděly přesně, jakou budou mít podobu. Prezident je záměrně nespecifikoval, k tomu došlo, až když se jednání dostala k obzvláště tvrdému smlouvání, zejména pokud strany byly neústupné nebo byla dohoda už na dosah. Teprve poté začaly nabývat konkrétních rozměrů, staly se součástí jednání a stimulovaly flexibilitu v ústupcích zúčastněných stran.[64] Pokud by pobídky specifikoval hned na začátku, mohlo by to vést ke zbytečné neústupnosti stran, které by se za své ústupky snažily vyjednat co nejvíce výměnou od USA. Síla Spojených států se projevila i v přístupu obou stran. Ty se soustředily spíše na Cartera a prohloubení svých vztahů s USA, než mezi sebou navzájem.

2.4 Důsledky dohody

Výstupem summitu v Camp David, který končí 17. září 1978, byly dva dokumenty podepsané na trávníku Bílého domu 26. března 1979.[65] První byla egyptsko-izraelská mírová smlouva, kde se Izrael zavázal ke stažení ze Sinaje, včetně rozmontování leteckých základen a osad, výměnou za mír s Egyptem. Druhý dokument přiznal Palestincům na Západním břehu a v Gaze pět let autonomie s tím, že poslední tři roky budou probíhat jednání o suverenitě. Neřešil však nijak otázku sebeurčení ani stažení izraelských okupačních sil. Zde je již formulace velmi vágní a poskytuje mnoho prostoru pro různé výklady.[66]

Nevyřešení palestinské otázky bylo pro Egypt a zbytek arabského světa velkým neúspěchem a zklamáním. Sadat na takto nepříznivé podmínky zřejmě přistoupil ve víře, že dohoda pomůže vyhrát Jimmy Cartrovi volby a ten během svého druhého období podpoří egyptské zájmy a donutí Izrael k dalším ústupkům.[67] To se ale nestalo a navzdory dosažení dohody a míru mezi židovským státem a nejsilnější arabskou zemí Carter prohrál volby, ve kterých kandidoval proti Wilsonu Reaganovi. Pro Sadata uzavření dohody znamenalo izolaci mezi arabskými zeměmi i doma a Egyptu bylo pozastaveno členství v Lize arabských států.[68] K opětovnému navázání vztahů docházelo jen pozvolna. Na druhou stranu Egypt získal zpět své území, včetně ropných polí a místo války se mohl soustředit na svůj hospodářský rozvoj.[69]

Vyskytly se i obavy, že separátní mír s Egyptem mohl zablokovat mírová jednání s ostatními arabskými zeměmi.[70] Izrael vynětím Egypta jako nejsilnějšího arabského státu z řad nepřátel, posílil svou vyjednávací pozici vůči nim, což vedlo k větší neochotě arabských států jednat s Izraelem. Pokud už totiž Egypt není hrozbou, Izrael není nucen k územním ústupkům, bez nichž nemá jednání pro arabské vůdce smysl.

Reklama

Pro Izraelce byla dohoda velkým úspěchem. Dosáhli míru na hranici se státem, který představoval největší hrozbu pro jejich bezpečnost, a zároveň si ponechali prostor v otázce Palestinců. Mír uvolnil izraelské vojenské jednotky z egyptské hranice a je možné, že tak umožnil Izraeli vést útok na Libanon v červnu 1982 v takovém měřítku, v jakém k němu došlo.[71]

Dohoda znamenala prohloubení vztahů obou států s USA, které přislíbily spolupráci na poli vědy a vojenského rozvoje. Carter navrhl Kongresu 4,8 miliardy dolarů pro obě strany, za účelem realizace mírové smlouvy. Dále se Spojené státy zavázaly k poskytnutí pomoci Izraeli, pokud by došlo k porušení závazků, znamenajících ohrožení bezpečnosti Izraele, plynoucích z dohod v Camp David.[72]

Dosažení míru mezi znesvářenými stranami je na první pohled vždy přínosem, jenomže v konfliktu tak komplexním jako je ten arabsko-izraelský, je třeba sledovat hlubší souvislosti. Po jejich zvážení se daná mírová dohoda nejeví už tak pozitivně. Nejasná formulace řešení palestinské otázky je zásadním selháním, které jen těžko vyvažuje ukončení válečného stavu mezi Izraelem a Egyptem. Před uzavřením smlouvy se dalo doufat, že další arabské země budou následovat egyptský příklad a budou řešit konflikt mírovou cestou, ale nevýhodnost podmínek výsledné dohody pro arabskou stranu vzhledem k nevyřešení palestinské otázky měla opačný efekt.

Poznámky

[38] Hindlsová, L. (2004), s. 10.

[39] Hindlsová, L. (2004), s. 10.

[40] Princen, T. (1991), s. 59. Qunadt, W. (2005), s. 179.

[41] Dayan, M. (1981), s. 213, 214.

[42] United Nations (1967), Rezoluce 242 požaduje mimo jiné stažení izraelských jednotek z okupovaných území dobytých v roce 1967 během Šestidenní války. Izrael se ale pře, že se tato rezoluce nevztahuje na území Západního břehu a pásma Gazy a tedy odmítá řešení palestinské otázky v jejím duchu. Izrael trvá na tom, že tato území jsou jeho nedílnou součástí.

[43] Quandt, W. (2005), s. 195, 196.

[44] Princen, T. (2005), s. 68, 69.

[45] Qunadt, W. (2005), s. 197.

[46] Princen, T. (1991), s. 63.

[47] Mahmood, Z. (1985), s. 77.

[48] Quandt, W. (1986), s. 201.

[49] Mahmood, Z. (1985), s. 62, 63.

[50] Quandt, W. (1986), s. 363.

[51] Mahmood, Z. (1991), s. 77.

[52] Princen, T. (1991), s. 67.

[53] Tamtéž, s. 59.

[54] Tamtéž, s. 63.

[55] Quandt, W. (1986), s. 200.

[56] Princen, T. (1991), s. 64.

[57] Quandt W. (2005), s. 177.

[58] Princen, T. (1991), s. 67, 68.

[59] Mahmood, Z. (1985), s. 75.

[60] Quandt, W. (1986), s. 365.

[61] Hindlsová, L. (2004), s. 29.

[62] Qunadt, W. (1986), s. 198.

[63] Rubin, J. Z., Pruitt, D. G., Sung, H. K. (1986), s. 206.

[64] Princen, T. (1991), s. 68.

[65] Mahmood, Z. (1985), s. 80.

[66] http://www.mfa.gov.il/MFA/Peace%20Process/Guide%20to%20the%20Peace%20Process/Israel-Egypt%20Peace%20Treaty.

[67] Mahmood, Z. (1985), s. 78.

[68] Mahmood, Z. (1985), s. 80.

[69] Quandt, W. (1986), s. 364.

[70] Tamtéž, s. 369, 370.

[71] Tamtéž, s. 362.

[72] Hindlsová, L. (2004), s. 30.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více