Autoritativní režimy v Latinské Americe na příkladu Huga Cháveze: 6. Závěrečné zhodnocení

Autor: Bc. Michal Procházka 🕔︎︎ 👁︎ 11.610

Při posuzování současných desíti let režimu Huga Cháveze je třeba vzít v potaz několik aspektů jeho vlády. Hlavním faktem, který mluví pro demokratičnost režimu Huga Cháveze je jeho opakované zvolení. Ačkoliv změnil v únoru 2009 ústavu a může být tedy zvolen i v následujících prezidentských volbách v roce 2012, musí přesto tento souboj s opozičními kandidáty vyhrát na poli veřejném. Řadě nezávislých pozorovatelů se politiky venezuelského prezidenta mohou zdát jako přinejmenším na hraně demokratičnosti. Stále ale zůstává nadpoloviční většina hlasů souhlasící s prezidentovými kroky. Pro nedemokratičnost alespoň samotné osoby Huga Cháveze jednoznačně vypovídá jeho pokus o puč z roku 1992, který je důkazem o tom, že by byl Chávez ochoten dojít k rozbití systému paktu z Punto Fijo i za cenu použití síly. To, že si tak získal oblibu obyvatelstva a byl zvolen jako nejpopulárnější nekandidát tradičních politických stran ve Venezuele, mu sice dalo legitimitu, ale nijak ho to tohoto faktu nezbavilo.

Podle posuzovacích kritérií politologa Linze patří k autoritativním režimům limitovaný politický pluralismus. Už právě v tomto bodě se stav ve Venezuele rozchází s teorií. Ačkoliv neexistuje příliš mnoho opozičních stran, mají přeci jen bývalé strany paktu z Punto Fijo historicky ve venezuelské politické kultuře takovou tradici, že by jejich eliminace z politického dění byla dosti problematická pro demokraticky zvoleného kandidáta. Hugo Chávez se alespoň snaží vytrvale snižovat jejich politický kredit trvalým připomínáním, jak špatně na tom Venezuela byla před rokem 1998. Prezident Chávez hojně využívá svých vystoupení k cílené propagandě proti bývalým vládním stranám. Možnosti pro opozici komunikovat s národem jsou značně ztížené, což zapadá do kategorie omezeného projevu vlastních preferencí na veřejnosti. Jejich největšími veřejnými projevy byly osmačtyřicetihodinové násilné odstavení prezidenta od moci v roce 2002 a pokus o jeho sesazení v referendu v roce 2004.

Reklama

Dalším kritériem je používání mentalit pro svůj režim. Tento bod naplňuje Hugo Chávez více než dostatečně. Silná antiamerická rétorika v minulosti přispěla i společně s kritikou minulého režimu k velkým antipatiím směrem ke Spojeným státům americkým. Toto se dá doložit v zahraniční politice vznikem protinávrhu k celoamerické zóně volného obchodu, která ve skutečnosti vlastně neslouží jako alternativa, nýbrž jako snaha zhatit plány USA dále podpořená spojením s diktátorským režimem na Kubě. Vzhledem k historickým zkušenostem s obohacováním se amerických společností na úkor latinskoamerických států a i vměšování se americké vlády do místních politik, se zdá tento úkol pro Cháveze jako poměrně snadný. Jeho přirozené vlohy pro vystupování na masových demonstracích a získání si davů ho k tomu předurčují. Dále je pak této mentality využíváno k perzekuci amerických ale i jiných zahraničních firem, které na území Venezuely podnikají. Negativní odezva obyvatelstva na tyto radikální zásahy do ekonomiky, díky promyšlené propagandě, není patrná. Další oživenou mentalitou v případě Huga Cháveze je nacionalistické cítění venezuelské společnosti. Explicitním zakotvením indiánských ústavních práv především jazykových a územních je toho jasným důkazem. Jak již bylo řečeno dříve, potřeba jednotícího motivu pro tvoření svých politik se stala také záminkou Huga Cháveze pro změnu v základním zákoně. K tomu se dá připočíst i zvýraznění sounáležitosti s Bolívarem v podobě přejmenování státu.

Masové demonstrace na podporu prezidenta se dají zařadit mezi politickou mobilizaci Linzovy teorie. Každoroční připomínání konfliktu Caracazo a s ním konající se demonstrace, či referendum o potvrzení prezidentských kroků jsou klasickým důkazem zpolitizování veřejnosti. Připomínání konfliktu Caracazo samozřejmě účinně funguje jako další útlak současné opozice. Pro referendum o prodloužení mandátu si pak prezident vymýšlí důvody jako další prosazování socialistických reforem. Samozřejmě jsou referenda vůlí lidu, záleží ale také na předložených faktech nepříliš informované společnosti, což má za následek manipulaci. Tato se pak jasně projevuje jako ovlivňování vůle lidu. Neočekávaným zapojením obyvatelstva do politického dění se pro prezidenta stalo v roce 2001, kdy se podařilo zamezit zavedení vojenské přípravky na středních školách a možnost změn v dějepisných učebnicích.

Špatně definované ale předem předvídatelné hranice teorie o autoritativních režimech se ve venezuelské politice projevuje například zapojením armády do veřejného dění. Po vyřazení mnohých vyšších úředníků ve státní správě, vládních agenturách a státních podnicích se trochu neočekávaným tahem stalo obsazení těchto postů armádními důstojníky. Právě možnost centralizace moci pod jednotným velením bývalého důstojníka armády nabádá k podobným spekulacím. Díky tomuto výsledku dochází také k absolutnímu dodržování prezidentových nařízení, namísto vlastní iniciativy, a tím i dochází ke snížení názorové plurality ve vládě. Smysl pro poslouchání rozkazů je sice důležitým předpokladem pro státního úředníka, zároveň naprostá loajalita ubírá na demokratičnosti zvolených orgánů.

Nedemokratičnost v Chávezově režimu by se dala shrnout do základních bodů. Mezi ten největší asi patří možnost „doživotního“ úřadu prezidenta, i když je důležité v tomto bodě podotknout, že bude muset být do úřadu zvolen. Dalším bodem bylo zapojení armády do veřejného života. Změny v ekonomické oblasti pak přinesly především znárodňování podniků. Stejně tak stále se navyšující pravomoci po zvolení do úřadu a tím i centralizace moci na úkor Národního shromáždění či omezování práv lokálních samospráv. Tím se pak i popírá základní myšlenka dělby státní moci.

Prezidentu Chávezovi se ale nedá upřít fakt, že ačkoliv zakládá svojí oblíbenost na populistických krocích, tato politika mu stále přináší velkou oblibu obyvatelstva a to ho v demokratických volbách opakovaně zvolilo. Takže jeden ze základních předpokladů demokracie je naplněn. Do budoucna zůstává otázkou, co se stane s prezidentovou popularitou, až příjmy z ropy přestanou pokrývat populistické státní výdaje. Na druhou stranu i v demokratických režimech je zapotřebí u takto silných prezidentských systémů zajistit omezení maximální doby mandátu. Závěrem je třeba zhodnotit politický režim prezidenta Cháveze. Ačkoliv by se dala řada z kroků prezidenta Cháveze označit jako nedemokratická, jeho striktní zařazení do režimů autoritativních se dle zvolené metody nedá zcela prokázat. Vláda Huga Cháveze spíše zapadá mezi populistické latinskoamerické silné prezidentské systémy balancující na hranici autoritativních režimů.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více