V. Akkadské období

Akkadské období


V akkadském období byl poprvé vytvořen větší státní útvar, který na delší dobu (asi 150 let) sjednotil celou Mezopotámii a přechodně ovládl i okolní oblasti (Asýrie, Elam). Jeho tvůrci navazovali na dřívější krátkodobé sjednocovací pokusy, které se datují již do raně dynastického období (např. Eanatum z Lagaše).


Zakladatelem tohoto státu byl Sargon Akkadský. O jeho narození a cestě na královský trůn nás informuje legenda, podle níž tento muž nepocházel z královské dynastie, nýbrž byl tajně zrozeným synem vysoké kněžny. Jeho rodištěm bylo údajně město Azupíráni (Šafrán), které leželo na břehu Eufratu (jeho přesná poloha není známa). Podle legendy byla jeho cesta na výsluní rychlá a přímočará. Stal se hodnostářem (vrchním komořím) na dvoře krále Ur-Zababy v městě Kiši, kde trvale posiloval svoji pozici a moc. Nakonec Ur-Zabaabu porazil a získal pro sebe a své potomky královský titul. Po vojenském vítězství nad ummským králem Lugalzagesim již ovládl valnou část Babylonie. Její centrum se nyní přesunulo do Sargonova sídelního města Akkadu (nebylo ještě nalezeno, leželo pravděpodobně mezi Sipparem a Kiší). Po ovládnutí Babylonie podnikal Sargon válečné výpravy po okolních zemích, především do Sýrie, přičemž pronikl až k pobřeží Středozemního moře. V jeho nápisech se objevují zmínky o městech Mari, Tuttulu, o severosyrské Eble (která byla v té době jedním z nejvýznamnějších států předního východu).


Dějiny Ebly, jakož i ekonomickou a sociální strukturu z poloviny 3. tis. př.n.l. lze zrekonstruovat zhruba ze 17 000 klínopisných tabulek, nalezených v archivu eblajských králů. Jsou to texty jek literární a historické, tak především ekonomické a správní. Jsou psány jak sumersky, tak eblajsky (vedle akkadštiny nejstarší známý semitský jazyk). Nalezené texty ukazují, že za svého největšího rozkvětu byla Ebla centrem rozlehlého státu (ohraničena Eufratem, syrsko-arabskou pouští, výběžky Taurusu). Ebla byla obchodní centrum, které udržovalo styky s celým předním východem. Jejich kupci obchodovali především s tkaninami (většinou vlněnými), obilím a kovy (těženými v pohoří Taurusu). Postavení Ebly v Sýrii představovalo vážnou překážku pro mocenskou pozici akkadských panovníků. Proti Eble netáhl jenom Sargon, ale i jeho vnuk Narám-Sín.


Některá Sargonova tažení nejsou doložena soudobými písemnými prameny, ale pouze literárními texty sepsanými v pozdějších dobách. Podle literárních skladeb se Sargonovi podařilo dobýt ohromné území od Středozemního moře až po Perský záliv. Údajně se také vypravil na Kypr, Krétu, Magan (snad dnešní Omán), Dilmum (asi ostrovy Failaka a Bahrain) a do střední Anatolie (k jezeru Tuz). Tažení do Anatolie bylo zřejmě podníceno snahou na ochranu akkadských kupců, kteří tam měli obchodní osady. Tyto pozdější zprávy snad mají historické jádro, ovšem i kdyby Sargonova vojska pronikla na tato vzdálená místa, rozhodně se jim je nepodařila ovládnout a proměnit v akkadské državy. Spíše se jednalo o výpravy za kořistí a zajatci.


Po Sargonově smrti převzal vládu jeho syn Rimuš (2283 – 2275 př.n.l.). Během jeho vlády musel potlačovat vzpoury porobených území na celém území jeho říše (především v jižní Babylonii).


Dalším nástupcem byl Rimušův bratr Maništušu (2274 – 2260 př.n.l.), který musel řešit ty samé separatistické tendence různých mezopotámských měst, jako jeho bratr.


Významným nástupcem a rozšiřitelem akkadské moci byl Maništušův syn Narám-Sín (2259 – 2223 př.n.l.). Zasloužil se významně o konsolidaci akkadské moci, která byla za jeho dvou předchůdců vážně ohrožena. Vedl války především na východě (Elam, Irán) a v Sýrii. Stejně jako Sargon se chlubí, že dobyl významné syrské město Eblu. Podařilo se mu do jisté míry ovládnout i severní Mezopotámii, o čemž svědčí vybudování akkadské pevnosti ve městě Tell Brak (starověký Naggar). Za Narám-Sínovy vlády se poprvé setkáváme s kultem žijícího panovníka. Jsou dochovány četné votivní nápisy jeho poddaných, v nichž je král označován jako "bůh Akkadu". Na své slavné stéle, která jej ukazuje jako vítěze nad horskými kmeny ze západního Iránu, je Narám-Sín zobrazen s rohatou přilbou, pokládanou za symbol božství.


Královské nápisy, dopisy, smlouvy, literární, hospodářské a administrativní texty z období akkadských panovníků jsou psány většinou v akkadštině a umožňují nám učinit alespoň hrubou představu o ekonomických a společenských poměrech, která v akkadském státě panovaly.


Významnou úlohu v ekonomice akkadského státu měly instituce (královský palác, chrámy jednotlivých božstev). Kromě toho je doložena i existence soukromého sektoru, o jehož významu kvůli nedostatku zdrojů se lze jen dohadovat. Nejvíce dochovaných textů se vztahuje k činnosti v oblasti zemědělské výroby. Nejvíce zpráv máme přitom pochopitelně o půdě, která byla v držení velkých institucí, protože při správě velkého majetku si udržovaly obsáhlé archívy administrativních textů. A co nám prozrazuje pohled do těchto archívů?


Zřejmě největším část půdy byla majetkem krále. V akkadské době zřejmě došlo k jisté koncentraci pozemkového majetku v rukou panovníka, a to dvěma cestami, a to vyvlastňováním půdy v dobytých oblastech a jednak hromadným skupováním pozemků od rodových skupin (četné doklady na kamenných stélách). Půda, která byla majetkem institucí, byla rozdělena do tří kategorií, a to podle způsobu, jakým byla obhospodařována (tj. stejně jako v raně dynastickém období – 1. přímo institucí, 2. přidělována jako odměna za službu a 3. pronajímaná půda).


V akkadském období se rozvíjela řemeslná výroba, jejíž vysokou úroveň dokládají umělecká díla i předměty denní potřeby. O postavení řemeslníků v tehdejší společnosti nemáme mnoho informací, zdá se však, že byli do znační míry ekonomicky závislí na institucích, nelze však zcela vyloučit i soukromý sektor.


Akkadský stát udržoval rozsáhlé obchodní styky s bližšími i vzdálenějšími zeměmi, z nichž dovážel především nerostné suroviny pro řemeslníky. V obchodě hrály pravděpodobně dominantní úlohu opět instituce. Jeden akkadský nápis z doby Sargona říká, že nechal Sargon přistávat obchodní lodě z Maganu, Dilmunu a Meluchchy (povodí Indu) na nábřežích města Akkadu.


Akkadští králové s opírali o výkonný státní administrativní aparát, jehož členové často pocházeli z kruhů blízkých panovníkovi, nebo se jednalo dokonce o členy rodiny.


Z období vlády posledních panovníků akkadské dynastie nemáme mnoho písemných záznamů. Patrně docházelo k celé řadě vnitřních rozbrojů, k nimž se ještě přidalo vnější ohrožení v podobě migrujících etnických skupin z východu (Gutejci, Lullbejci), i ze západu (počátek pronikání semitských Amorejců). Dalším mocenským faktorem v Mezopotámi v akkadském období byli Churrité, kteří v té době sídlili v povodí horního toku Chabúru, v S Mezopotámii na východ od Tigridu.


Nastalo období úpadku a postupného rozkladu akkadského státu, který již nedokázal udržet svoji nadvládu nad Mezopotámii. Stále více měst získávalo svou nezávislost, vzniklo opět velké množství městských států a byla obnovena politická struktura, která panovala v Mezopotámii v raně dynastickém období. Neexistovalo ústřední mocenské centrum, ale spíše několik rovnocenných regionálních center, která vzájemně soupeřila o získání většího vlivu.


Samotný zánik akkadského státu je pro nás již nepostižitelný. Nejsou k dispozici žádné soudobé historické prameny, které by umožnily rekonstrukci. Podle "Sumerského královského seznamu", i pozdější literární skladby "Prokletí Akkadu" byl definitivní zánik města Akkadu způsoben pustošivým vpádem Gutejců, kteří pocházeli z hor na východním okraji mezopotámské roviny. O Gutejcích se ví velice málo a z jejich jazyka se dochovalo pouze několik vlastních jmen. Sumerský královský seznam uvádí, že Gutejci panovali v Mezopotámii asi sto let. Ve skutečnosti však ovládli pouze část babylonské roviny, zejména v severní části Babylonie. Ovšem gutejští vládci nebyli schopni navázat na tradice akkadského státu a vytvořit centralizovaný státní útvar. Území Mezopotámie bylo spíše rozdrobeno na jednotlivé městské státy pod větším či menším gutejským vlivem. Některá města na jihu Babylonie si zřejmě uchovala vysoký stupeň nezávislosti. Nejvíce dokladů pochází z významných měst Lagaše a Girsu, kde nyní vládla II. dynastie z Lagaše.



Zdroj:
Nováková, Nea, Pecha, Lukáš. Furat, Rahman: Dějiny Mezpotámie
Praha, Karolinum 1998 ISBN 80-7184-416-0