Tanková divize [1935-1945]

Tank Division
Panzer Division
Úvod
Tankové divize wehrmachtu byly jedním ze základních stavebních kamenů a symbolů německé bleskové války, tzv. blitzkriegu. K tomuto modernímu způsobu vedení boje bylo nakročeno během zářijových bojů v Polsku, ale svého vrcholu dosáhl během tažení proti Francii a v první polovině války se Sovětským svazem. Poté museli Němci přejít do defenzívy a jejich metody převzali Spojenci, zatímco Němci naopak zdokonalovali boj v obraně. Pro nezasvěceného pozorovatele byl postup německých armád Francií nečekaným šokem, něčím naprosto novým a revolučním. Avšak Němci prostě jen vyšli ze svých vojenských tradic, doplnili je o vymoženosti moderní techniky a dali příležitost vyniknout velitelům, kteří se na věc dokázali podívat novým způsobem. Působivé výsledky nasazení německých tankových divizí byly pečlivě studovány například ve Spojených státech, které tyto poznatky zužitkovaly při výstavbě svých obrněných divizí, jež měly obdobné úkoly.


Německé tankové divize představovaly v době svého vzniku zcela nový fenomén vstupující do oblasti vojenství. Ne že by do té doby neexistovaly tanky či tankové jednotky, ale dosavadní přístup spočíval v budování menších vojskových těles, jež měly být součástí větších netankových jednotek, především pěších divizí. Tank jako takový měl sloužit jako ochrana a podpora pěchoty, ostatně jejich vývoj a doktrinální ukotvení spočívalo na bedrech pěchoty, či v případě lehkých tanků na jezdectvu, které v nich vidělo kompromisní cestu ke svému zachování. Němečtí průkopníci ale předpokládali něco jiného. Snili o vzniku velmi mobilních, samostatně operujících tankových divizích. Ty by vedly obchvatné útočné výpady do slabých míst nepřátelské obrany. Zde by bylo dosaženo pomocí koncentrace sil okamžité převahy, proražení a následovalo by přeskupení a rychlý přesun k dalšímu vhodnému bodu nepřátelské linie. Vedení mobilní mechanizované a motorizované války v čele s tanky, podporovanými obrněnými vozidly a samohybným dělostřelectvem, mělo přinést novou dynamiku do válčení, které by se tak vymanilo z jatek statické zákopové války. Velitel této vševojskové formace měl velet přímo z přední linie, mít pouze rámcové rozkazy od svých nadřízených a možnost upravovat konkrétní postup podle konkrétního vývoje situace na frontě. Improvizace a samostatné myšlení bylo v přímém kontrastu s vedením tzv. metodické války, jež byla základním kamenem francouzského přístupu. Právě složitosti a pomalému tempu rozhodovacího procesu se chtěli Němci vyhnout. Chtěli se také vyhnout nutnosti čekat na těžkopádné tažené dělostřelectvo. Podporu jim vedle samohybných prostředků mělo poskytnout především letectvo, které pokládali za mobilní dělostřelectvo sui generis.



Tradice německé vojenské doktríny
Z dědictví německého vojenského myšlení od dob Friedricha I. přes Scharnhorsta, Clausewitze, přes Moltkeho a Schlieffena vyčnívaly dva prvky, které byly základem i moderní bleskové války. Za prvé se jedná o princip zničení nepřátelských sil a za druhé o princip vedení pohyblivé války. Ideální bylo rychlým pohybem nepřítele obklíčit v kotli a následně zničit. Základem bylo vybrat správné místo pro koncentraci vlastních sil, které měly překvapivě zaútočit na slabé místo nepřátelské obrany. Pro úspěch operace bylo nutné mít propracované pochodové rozkazy. Rozkazy v průběhu operace bylo nutné předávat co nejrychleji a podřízení velitelé museli být schopni je uskutečnit, byť za jiných než očekávaných podmínek. Tito podřízení velitelé měli dostávat od svých nadřízených pouze rámcové rozkazy s definováním jasného cíle a dostatek přidělených sil. To měli zkombinovat s detailními informacemi vlastního štábu a o své vůli rozhodnout o způsobu provedení mise. Cílem byl postup podle měnící se situace, ne podle šablonovitých řešení. Německá doktrína si byla vědoma toho, že i ten nejdetailnější plán nepřežije setkání s nepřítelem. Velitelé proto museli plán dalšího postupu upravovat podle aktuální situace na bojišti. Každý velitel tedy dostal přidělený cíl a bylo na něm, jak jej splní. To předpokládalo zkušené, rozhodné a kreativní velitelské kádry.


Když v druhé polovině 19. století náčelník generálního štábu von Moltke zvažoval strategickou situaci Německa, které leželo v zásadě uprostřed Evropy obklopeno reálnými či potenciálními nepřáteli, dospěl k závěru, že se musí zabránit válce na dvou frontách, tj. především současně vedené válce s Francií a Ruskem, na níž nemělo Německo i přes svou stále větší sílu dostatek zdrojů materiálních i lidských. Válce na dvou frontách se mělo Německo vyhnout tím, že nejprve rychle vyřadí jednoho protivníka a poté soustředí všechny síly na toho druhého, přičemž počítal s tím, že nejprve vrhne síly na západ a poté na východ. Moltke na taktické úrovni počítal s vedením obkličovacích bojů, ale celkově se jeho strategie potýkala s problémem stále rostoucích armád a vývojem stále výkonnějších obranných prostředků.


Zdálo se, že Schlieffen našel řešení, když přenesl obkličovací boj z taktické na operační úroveň a současně více spoléhal na železnici. Francouzská armáda měla být obklíčena jedním velkým manévrem a vyřazena během několika týdnů. V roce 1914 to celé selhalo z vícero důvodů, avšak pro budoucí vývoj blitzkriegu je důležitá hlavně těžkopádnost tehdejších řídících procesů u větších celků a zastaralost taktických postupů nižších celků. Jakmile válka na Západě zabředla do zákopů, nedařilo se najít cestu ven a celé se to změnilo z obchvatů na frontální jatka. V některých případech se sice podařilo dosáhnout průlomu díky různým taktickým či technickým zlepšením, avšak jednalo se pouze o lokální úspěchy. To platí i o tanku, který zaznamenal jen omezený úspěch a až do roku 1940 si většina lidí neuměla představit jeho nasazení v manévrovém vedení boje na operační úrovni.



Seeckt a meziválečné úvahy
Němci se v meziválečném období samozřejmě zabývali tím, jak se mohlo stát, že Schlieffenův plán selhal a pohyblivá válka přešla v zákopovou. Hans von Seeckt trval na tom, že neúspěch plánu a následný přechod do statické formy válčení nebyl výsledkem převahy obrany nad útek, ani důsledek zavádění nových zbraní a zvyšování palebné síly, nýbrž stále větší velikostí moderních polních armád. Ty ve svých řadách měly obrovské množství nezkušených a jen částečně vycvičených vojáků, kteří nebyli schopni provést včas a řádně potřebné manévry. Jakmile byla velká část prvosledových jednotek zdecimována v rozsáhlých střetech, nahrazovali je z vojenského hlediska méně kvalitní branci. Armády tak rostly, ale jejich kvalita klesala. Nasazení zvláštních úderných jednotek tvořených pečlivě vybranými a vycvičenými vojáky se sice osvědčilo, tyto formace dokázali prorazit nepřátelskou obranou, ale na celkovém stavu to nic nezměnilo. Těchto jednotek bylo příliš málo, byli příliš rozprostřeni a nebyl nikdo, kdo by jejich průlomu využil a rozšířil ho. Chyběla schopnost koncentrace dostatečných sil a rychlého postupu dostatečně velkých celků. Seeckt viděl ve vývoji malého jádra mobilních jednotek tvořeným schopným a dobře vycvičeným mužstvem způsob, jak se vyhnout statické válce. Jeho závěry tak položily teoretický základ právě pro vytvoření tankových divizí.


Zatímco ve Francii a ve Velké Británii byly tanky zařazovány v podobě vojskových setnin do pěších divizí, kde měly tvořit jejich štít a podporu, nebo do čistě tankových jednotek, přišli Němci s konceptem kombinovaných divizí. Mělo se jednat o vševojskové formace složené z více typů jednotek. Základ tvořily tankové a střelecké pluky, což byla mechanizovaná pěchota. S tím, jak byl pěchotní prvek kontinuálně zvětšován na úkor tankového, stoupala flexibilita tankových divizí. Obdobným procesem později prošly i americké obrněné divize. Dalšími součástmi divize byly samohybné dělostřelectvo, obrněný průzkum, stíhače tanků, ženisté a podpůrných jednotek. Tankové divize tak mohly nejen dosáhnout průlomu, ale i jeho rozšíření. Bylo to vlastně taková pohyblivá armáda v malém měřítku. Divize tak mohla plnit širší škálu úkolů.


Němečtí tankisté měli výhodu ve spojovací technice, jež překonávala techniku jejich protivníků, což jim dávalo v pohyblivé válce podstatnou výhodu. Rychle postupující tanková divize logicky přicházela o podporu těžkého dělostřelectva, avšak Němci nalezli náhradu v podobě letectva. Jeho jednotky měly prostřednictvím blízké letecké podpory poskytovat pozemním jednotkám palebnou podporu, tedy fungovat jako jakési vzdušné dělostřelectvo. Za těchto podmínek byla tanková divize ideální zbraní pohyblivé války na operační úrovni.



Průkopníci a jejich problémy
Mezi průkopníky nasazení tanků novým způsobem patřili generál Oswald Lutz, plukovník Heinz Guderian, podplukovník Walther von Reichenau či kapitán Wilhelm von Thoma. Tito vizionáři se museli vypořádat s několika problémy. Jednak většina ostatních velitelů stále žila v dosavadních představách o tanku jako podpůrném prostředku pěchoty, případně rychlejší verzi koně, jednak německou armáda omezovala ustanovení Versailleské smlouvy, jednak nebyl k dispozici potřebný tank. V neposlední řadě nebyl německý průmysl připraven na sériovou výrobu tanků v potřebných počtech. Podobní teoretici se nacházeli i v armádách jiných států, řada států s nasazením tanků experimentovala, ale nikde se nevyskytly tak příhodné podmínky jako v Německu. Němci navíc získali určité zkušenosti v tajné tankové škole v sovětské Kazani.


Když se k moci dostal Adolf Hitler, z něhož se stal příznivec tankové války, chopili se tito vizionáři šance a s podporou nejvyšších politických míst začali s převodem svých vizí do skutečnosti. I tak ale nepadly všechny překážky. Především chyběl vhodný tank. Výcvik musel stále spoléhat na motorová vozidla opatřená "nástavbou" z lepenkového papíru ve tvaru tanku či různé více méně experimentální stroje. I v době vzniku prvních divizí v roce 1935 nebyly k dispozici předpokládané stroje Panzer III a Panzer IV, ale pouze jejich dočasné náhrady v podobě strojů Panzer I a Panzer II. Nicméně němečtí tankisté mohli začít zkoušet ověřovat své teorie v praxi, prozatím tedy jen na cvičišti. Ne vše ale šlo hladce. Stále se našlo dost generálů, kteří nedokázali pochopit potřeby moderního vedení boje. Jezdectvo si navíc zajistili část produkce tankových továren a vytvořilo čtyři lehké divize. Každá z nich disponovala jeden oddíl lehkých tanků.



Od tankových rot k brigádě bojových vozidel
V roce 1928 plánovala tehdejší Říšská branná moc (Reichswehr) zřízení tankových rot v horizontu tří až pěti let. V říjnu 1931 byla zřízena Inspekce automobilních jednotek (Inspektion der Kraftfahrtruppen). V jejím čele stál Oswald Lutz a náčelníka štábu mu dělal Heinz Guderian. Posádky procházely tajným výcvikem v Sovětském svazu. V listopadu 1933 byl zřízeno Automobilní instrukční oddíl Zossen (Kraftlehrkommando Zossen). V červenci 1934 byla Inspekce automobilních jednotek rozdělena na dva úřady. Jedním bylo Velitelství automobilních jednotek (Kommandeur der Kraftfahrtruppen), druhým Inspekce motorizace pozemního vojska (Inspektion für Heeresmotorisierung). První instituce byla podřízena náčelníkovi štábu pozemního vojska a fungovala jako technický poradce. Druhá byla podřízena Všeobecnému úřadu pozemního vojska (Allgemeine Heeresamt) a měla na starost organizaci a výcvik. V čele obou úřadů stál Oswald Lutz. V říjnu 1934 byl vypracován návrh organizace tankové divize. K 1. listopadu téhož roku byl Automobilní instrukční oddíl Zossen rozšířen a reorganizován na Pluk bojových vozidel (Kampfwagen-Regiment 1) s dvěma oddíly. V únoru 1935 byla zřízena Brigáda bojových vozidel 1 (Kampfwagen-Brigade 1).



První tři tankové divize
Dne 15. října 1935 byly zřízeny první tři tankové divize. 1. tankové divizi zpočátku velel generál jezdectva Maximilian von Weichs, 2. tankové divizi generálmajor Heinz Guderian a 3. tankové divizi generálporučík Ernst Feßmann. Divize okamžitě začaly s výcvikem, ačkoliv se stále musely potýkat s nedostatkem tanků. V únoru a březnu 1936 byly divize uvedeny do bojové pohotovosti v souvislosti s obsazením Porýní. V září 1937 se uskutečnily první velké manévry s účastí tankových jednotek. Postupně také vznikaly další tankové brigády, pluky a oddíly.



Španělsko
Na konci roku 1936 se němečtí tankisté zapojili do španělské občanské války. První skupina vedená podplukovníkem von Thomou čítala 32 tanků Pz.Kpfw. I a několik velitelských tanků. Počet tanků postupně rostl a poté se pohyboval mezi 100 až 150 tanky. Tankisté, kteří prošli španělskou válkou, si z tamějšího bojiště přinesli reálné bojové zkušenosti. Nebylo jich tam sice tolik, aby se v praxi mohly ověřit možnosti koncentrované masy tanků, nicméně došlo třeba k takovým věcem jako zdokonalení komunikace mezi tankovými veliteli na zemi a podpůrným letectvem ve vzduchu při zajišťování přímé letecké podpory.



Anšlus Rakouska a obsazení československého pohraničí
Generál Guderian se se svojí 2. tankovou divizí podílel na anšlusu Rakouska. Při této akci nepadl jediný výstřel, tankisté urazili během dvou dnů zhruba 700 kilometrů, ale třetina strojů odpadla kvůli technickým problémům. Na obsazení Sudet se zase podílela 1. tanková divize.



Zřízení 4. a 5. tankové divize
Dodávky dalších tanků z německých zbrojovek a ukořistění několika stovek československých tanků umožnilo výstavbu další tankových brigád, pluků a oddílů. To umožnilo zřídit další dvě tankové divize. V čele Prvním velitelem 4. tankové divize byl generálmajor Georg-Hans Reinhardt a v čele 5. tankové divize stál generálporučík Heinrich von Vietinghoff-Scheel.



Organizační změny na nejvyšší úrovni v roce 1938
Na konci roku 1938 došlo ke spojení Velitelství automobilních jednotek a Inspekce motorizace pozemního vojska do Inspekce 6 (Inspektion 6) v rámci Všeobecného úřadu pozemního vojska. Tento úřad měl na starost tankové jednotky, jezdectvo a motorizaci pozemního vojska. V prosinci 1938 byla zřízena funkce Náčelníka rychlého vojska při Hlavním velitelství pozemního vojska (Oberkommando des Heeres, OKH). První úřad, v jehož čele stál po Lutzově odchodu do výslužby generálmajor Adolf von Schell, měl na starost výstavbu nových jednotek, organizaci jednotek rychlého vojska, výcvik a doplňování důstojníků a mužstva, vývoj tanků a protitankových děl a nákup pohonných hmot a maziv. Druhý úřad, v jehož čele stál Guderian, vyvíjel doktrínu a taktiku nasazení jednotek rchlého vojska.


Armádní sbory (motorizované)
Ani divize ale nebyla dostatečně velkou formací pro provedení dostatečné koncentrace sil na vybraném bodě. K tomu bylo potřeba spojit několik vhodných divizí do motorizovaných sborů, tzv. armádních sborů (motorizovaných). Prvním z nich byl XVI. armádní sbor (motorizovaný), jež byl zřízen v únoru 1938. Jeho prvním velitelem byl generálporučík Erich Hoepner. Sboru byly podřízeny všechny tři tehdejší tankové divize. V dubnu následoval vznik XIV. armádního sboru (motorizovaného) generála pěchoty Gustava Wietersheima, v němž byly soustředěny čtyři pěší divize (motorizované). Dalším sborem byl v říjnu zřízený XV. armádní sbor (motorizovaný) generála pěchoty Hermanna Hotha, který zastřešil tři lehké divize. Tyto tři sbory byly podřízeny Skupinovému velitelství pozemního vojska 4 generála Walthera von Reichenaua.


V srpnu 1939 byl zřízen XIX. armádní sbor (motorizovaný), jehož velitelem byl jmenován Heinz Guderian. Sboru byly podřízeny 2. tanková divize a 4. lehká divize. Guderianova dosavadní pozice Náčelníka rychlého vojska byla zrušena a nahrazena Inspektorem rychlého vojska (Inspekteur der Schnellen Truppen), jímž se stal generálporučík Georg Kühn. Ten měl sice o poznání méně kompetencí, nicméně to byl celkem schopný důstojník. V březnu 1939 se začala formovat 10. tanková divize generálporučíka Ferdinanda Schaala. Na podzim nebyl proces ještě ukončen, avšak divize byla nasazena do polského tažení, ač jako záloha.




Polsko
Skutečným testem bojové připravenosti posádek a vůbec opodstatněnosti konceptu mobilního a mechanizovaného vedení války mohla být až skutečná válka. První na řadě bylo Polsko. Avšak i během tažení proti Polsku se ještě postupovalo metodou kombinování tankových, lehkých, pěších (motorizovaných) a pěších divizí. Žádný sbor neměl více jak jednu tankovou divizi, armády měly maximálně dvě, jedna z nich žádnou. Tankové divize tak tvořily hrot útoku sboru či armády.


V době vypuknutí války mělo šest německých tankových divizí menší údernou sílu, než jakou předpokládal původní plán. Z více jak tří tisíc tanků, které měli Němci v tu chvíli k dispozici, bylo jen 98 Panzer III a 211 Panzer IV. Na druhou stranu měli docela dost vycvičených posádek, jež si při obsazování Rakouska a českých zemí vyzkoušeli v quazi bojových podmínkách nasazení ve větších celcích.


Přestože tedy měly Němci k dispozici tankové divize sdružené, podobně jako pěší divize (motorizované) a lehké divize, do armádních sborů (motorizovaných), nebylo tažení proti Polsku v září 1939 vzorovým nasazením moderní mobilní a koncentrované obrněné, mechanizované a motorizované síly. Tankové divize byly rozděleny mezi různé armádní sbory, aby u nich sloužily roli útočných hrotů.



Období mezi Polskem a Francií
Polské tažení tedy bylo spíše jakýmsi nakročením, i tak ale přineslo řadu poznatků, jež přispěly k dalším vylepšením situace u tankových jednotek. Ukázal se například, že je potřeba zdokonalit výcvik, naučit důstojníky větší samostatnosti a iniciativě, vylepšit spolupráci mezi jednotlivými složkami branné moci, zlepšit průzkum, klást větší důraz na dodržování pochodových rozkazů a zajistit pružnou regulaci dopravy v klíčových dopravních uzlech. Všechny divize měly nadále vypracovávat měsíční svodové zprávy ohledně stavu bojové připravenosti, na jejichž základě měl být dále upravován výcvik. V březnu 1940 byla při OKH ke koordinaci těchto záležitostí zřízena funkce Generála rychlého vojska (General der Schnellen Truppen beim Oberbefehlshaber des Heeres). Jmenován do ní byl generálmajor Wilhelm von Thoma. Jeho úkolem bylo podávat armádnímu velení hlášení o výsledcích nasazení tankových divizí a radit ohledně výcviku, taktiky, organizace a výzbroje. Důstojníci, kteří se ukázaly být nevhodnými pro vedení nového typu boje byly převeleni a místo nich povýšeni poddůstojníci, kteří se osvědčili. Velitelé oddílů prošli speciálními výcvikovými kurzy ve školách tankových jednotek. Pro tato polní cvičení byly k dispozici 1. a 10. tanková divize. Ani ostatní divize nezahálely a procházely neustálými zkouškami připravenosti ve vojenských výcvikových prostorech jako byl Sennelager. Důraz byl mimo jiné kladen na nácvik překonávání vodních překážek, kde byla nutná spolupráce s ženisty. Zdokonalovala se i štábní práce.


V říjnu 1939 byly všechny tankové divize přesunuty na Západ. V té době také došlo ke zřízení dalších divizí. Tak vznikly 6. tanková divize generálmajora Wernera Kempfa, 7. tanková divize generálporučíka Georga Stummeho a 8. tanková divize generálmajora Adolfa Kuntzena. K nim přibyla na počátku roku 1940 9. tanková divize generálmajora Alfreda von Hubickiho.




Tažení proti Francii
I původní plány na tažení na Západ počítaly se stejnou formou nasazení obrněných a mechanizovaných jednotek jako ve válce proti Polsku. Stejně jako za Schlieffena mělo dojít k postupu na široké frontě, jen s tím rozdílem, že v čele by postupovaly tankové divize, avšak bez jejich koncentrace. Je otázka, zda by tento postup přinesl Německu výhru. Situace Francie nebyla zase tak špatná, jak se pod dojmem budoucího německého vítězství obecně soudí. Našla se ale řada velitelů, kteří dokázali prosadit změnu plánu. Nejprve mělo dojít na severu k obklíčení velké masy nepřátelských vojsk na severu Francie a v Belgii, a teprve následně mělo dojít k postupu na jih proti zbytku Francie. Aby bylo počátečního obklíčení dosaženo, mělo dojít ke koncentraci německých tankových divizí na úzké frontě, dosažení průlomu v nečekaném místě a jeho dalšímu využití na operační úrovni rychlým postupem obrněných, mechanizovaných a motorizovaných jednotek k moři. Tak se mohla tanková divize posunout z teoreticky skvělé zbraně na skutečný nástroj vítězství v moderní válce.


Jak tedy v praxi vypadalo ono moderní zasazení tankových divizí do celkové sestavy vojsk? XXII. armádní sbor (motorizovaný) generála Ewalda von Kleista byl dočasně rozšířen na Kleistovu skupinu, neboť jí byly podřízeny tři armádní sbory - Wietersheimův XIV. armádní sbor (motorizovaný), Guderianův XIX. armádní sbor (motorizovaný) a nový XXXXI. armádní sbor (motorizovaný) generálporučíka Georga-Hanse Reinhardta. Tyto sbory dohromady disponovaly pěti tankovými divizemi a třemi pěšími divizemi (motorizovanými). Tento silný úderný hrot měl Skupině armád A prorazit cestu Ardenami k řece Máse. Severně od této skupiny operoval jako součást 4. armády Hothův XV. armádní sbor (motorizovaný) s dvěma tankovými divizemi v sestavě. Jeho úkolem bylo překročit Másu u Dinantu. Na úseku dlouhém zhruba sto kilometrů tak mělo operovat sedm tankových divizí. Nedaleko od nich se do Belgie hnal v sestavě 6. armády ze Skupiny armád B Hoepnerův XVI. armádní sbor (motorizovaný) se dvěma tankovými divizemi. 18. armáda operující v Nizozemsku měla v sestavě další tankovou divizi. Jednotlivé divize podle momentální potřeby přecházely z podřízenosti jednoho sboru do podřízenosti jiného. K větší reorganizaci došlo před druhou fází bojů o Francii. Nicméně i nadále byla zachována koncentrace síly tankových a motorizovaných divizí. Vzhledem k brzké kapitulaci Francie je možno říci, že se Němcům nasazení koncentrované obrněné a mechanizované síly vyplatilo. Doplňme, že na skupinu byl mezi 19. a 30. květnem rozšířen i Hothův sbor a poté i sbor Guderianův. Někdy jsou tyto skupiny v literatuře nazývány i jako tankové skupiny, ale toto označení bylo zavedeno až u skupin nasazených v rámci operace Barbarossa.
URL : https://www.valka.cz/Tankova-divize-1935-1945-t167747#504385 Verze : 0
Diskusní příspěvek Faktografický příspěvek
Přílohy

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více