Raketový systém pro ponorky typu D-2 s raketami R-13
Část 1/9 - Historie vývoje
Jak již bylo řečeno v popisu historie vývoje prvního sovětského raketového systému pro ponorky D-1 s raketou R-11FM, v souhlasu s usnesením vlády SSSR z 26.ledna 1954 bylo předpokládáno zahájení rozpracovat projekt velké ponorky, vyzbrojené balistickými raketami.
V souladu s rozhodnutím GUK VMF (ГУК - Главное управление кораблестроения - Hlavní vedení stavby plavidel) už v květnu 1954 vydalo technicko-taktické zadání na třídu dieselelektrických ponorek Projekt 629 (kód NATO: Golf-I) a na třídu atomových ponorek Projekt 658 (kód NATO: Hotel I).
Podle technicko-taktického zadání musela být ponorka plně unifikovaná (plně do teoretického výkresu) s velkou torpédovou ponorkou třídy Projekt 641 a měla nést čtyři rakety R-11FM (8A61FM / SS-1b Scud-A).
Z pohledu N.N.Isanina byla podstatným nedostatkem technicko-taktického zadání raketová výzbroj.
N.N.Isanin konkrétně napsal: "Vyzbrojení ponorek balistickými raketami s doletem 250 km při dostatečné hloubce obrany u břehů protivníka, která je 300 až 400 km, nemůže zabezpečit úspěšné splnění základního úkolu ponorky - provedení raketového úderu na objekty v hloubce území nepřítele.".
Názor N.N.Isanina podpořil S.P.Koroljov a Rada ministrů SSSR ve svém nařízení z 25.srpna 1955 zavázala průmysl (vedle R-11FM) zahájit vývoj balistických raket s doletem 400 - 600 km pro ponorky tříd Projekt 629 a Projekt 658.
Toto nařízení se stalo východiskem k vývoji raketového komplexu D-2 s balistickou raketou R-13, která měla mít v souladu s technicko-taktickým zadáním omezené rozměry (průměr do 1300 mm, délka do 12 m), velkou hmotnost bojové nálože (okolo 1600 kg), nezbytnou odolnost při použití hlubinných bomb a kývání ponorky po dobu startu, široký rozsah teplot při skladování naplněné rakety (od -40°C do +50°C) bez odčerpání paliva a s doletem 450 km.
Raketový systém pro ponorky typu D-2 s raketami R-13
Část 2/9 - Historie vývoje
Úvodní projekt byl rozpracován OKB-1 NII-88 začátkem května 1956, ale již koncem května 1956 byla podle rozhodnutí Rady ministrů SSSR práce na projektu předána do Miassu, konstrukční kanceláře SKB-385 hlavního konstruktéra V.P.Makejeva.
Stejně jako na ponorkách třídy Projekt V611 a Projekt AV611 se uskutečňoval při poloze ponorky na hladině. Při tom byl odpalovací stůl (stejně jako u komplexu D-1) zvednut na úroveň horní hrany šachty. Čas potřebný k odpálení všech tří raket, po který musela být ponorka vynořena, byl zhruba 13 - 14 minut.
Tak jako v případě R-11FM byl zvláštní důraz kladen především na hermetičnost motorového úseku ale i ostatní částí rakety. Právě hermetičnost měla zvláště velký vliv na délku doby uložení rakety v ponorce.
Mimo jiné se udála tato kuriózní příhoda. 16.října 1960 byl komplex D-2 přijat do výzbroje a v srpnu 1961 byl o něm natáčen instruktážní film. Podle scénáře se měl natáčet záběr startu balistické rakety R-13. Odpálení proběhlo normálně, ale na výšce okolo jednoho kilometru raketa ztratila stabilitu a spadla do moře.
Důstojníkům flotily pak na shromážděních ukazovali start rakety a druhou část, kde došlo k havárii rakety, zkoumali pouze specialisté OKB-2. Jak se později objasnilo, pád rakety byl zapříčiněn vzplanutím komponentů paliva mimo spalovací komory raketových motorů (pozn.: připomínám, že raketa R-13 měla celkem 5 raketových motorů - 1 hlavní a 4 řídící / kormidlové).
Raketový systém pro ponorky typu D-2 s raketami R-13
Část 3/9 - Historie vývoje
K prověrce spolehlivosti pneumaticko-hydraulických systémů R-13 a přesnějšího určení doby uložení na nosné ponorce v nepříznivých podmínkách mikroklimatu šachet uskutečnila ponorka K-75 třídy Projekt 629 ze sestavy Tichooceánské flotily ve dnech od 2.září do 8.listopadu 1962 plavbu do tropických oblastí. Na palubě měla umístěny dvě balistické raketyR-13 osazené bojovými hlavicemi. Z celkové délky plavby 7500 nmi (13890 km)absolvovala ponorka 60% na hladině, při čemž byla ponorka vystavena největším účinkům mořských živlů. Mimo jiné se střetla i s tajfunem Gilda a teplota v jednotlivých úsecích ponorky dosahovala až 50°C.
Po šesti měsících byla jedna z raket ze šachty ponorky odebrána a odeslána ke zkoumání do výrobního závodu. Druhá raketa byla 4.března 1963 úspěšně odpálena do cvičného bojového pole na Kamčatce.
Prakticky souběžně s K-75 byly prováděny analogické zkoušky na ponorce K-107 (také třídy Projekt 629) ze sestavy Severní flotily.
Bylo plánováno, že ponorka s naplněnými raketami absolvuje plavbu v trvání tří měsíců v severním Atlantiku a potom stále s raketami na palubě další tři měsíce na základně. Na rozdíl od K-75 byly rakety osazeny pouze inertními bojovými hlavicemi (jejich imitacemi).
K-107 vyplula na moře koncem listopadu 1962. Zajímavé je to, že k zabezpečení zadaného trvání plavby byly naplněny palivem pro dieselové motory i všechny palivo-vyrovnávací cisterny, tzn. že byla tak přetížena palivem a jen tak tak že "nepřisedla". Proto taky na začátku plavby nemohla ponorka zaujmout křížovou polohu, nevyjela na vlnu, aby ji mohla proříznout. Následkem bylo poškození nástavby a zábradlí, které byly zhotoveny z málo magnetické oceli.
Když se K-107 vrátila na základnu, tak zábradlí jako takové prakticky neměla a nástavba byla silně poškozena.
V průběhu plavby ponorka provedla čtyři fiktivní starty jednou nebo dvěma raketami R-13 s jejich vyzvednutím do startovní polohy na úroveň horní hrany šachet.
Při zpáteční plavbě pak navíc úspěšně splnila raketovou střelbu.
Zkušenosti ze zkoušek, které provedly ponorky K-75 a K-107, dovolily prodloužit dobu uložení raket R-13 na nosiči ze tří na šest měsíců.
