Zvukoměrná zařízení jsou známa poměrně dlouho, ale až za WWI byla použita armádou pro zaměřování letu letadel a následnému řízení palby. Německo použilo za WWI menší počet kusů a v meziválečném období na něm dále pracovalo, prvním masově zavedeným systémem byl Sw 37, na který navázal novější RRH. Princip byl poměrně jednoduchý, tvořily ho dvě dvojice trubic které se zužovaly a vedly zvuk, zakončeny byly gumovými hadicemi které vedly do sluchátek obsluhy. Zúžením se dosáhlo určitého zesílení a pro každou dvojici (jedna byla svislá a druhá vodorovná) byl jeden člověk obsluhy, který měl za úkol směrovat přístroj tak aby zvuk slyšel co nejsilněji. Vodorovné trubice byly určeny k zjištění azimutu, svislé pak samozřejmě k určení úhlu náměru. Dosah zařízení byl mezi 5 a 12 kilometry s přesností 2°. Přístroje se využívaly celou válku a ještě na jejím konci jich bylo ve výzbroji několik tisíc kusů, požívaly se především při mlze a oblačnosti, využity byly u středních a těžkých baterií Flaku. Spolu s nimi byly využívány reflektory a optické dálkoměry. Koncem války s nástupem rychlejších letadel se tyto přístroje stávaly stále méně účinné (vzhledem k rychlosti zvuku se rychle letící letoun hůře zaměřoval – bylo třeba větší korekce). Oproti radaru měl výhodu v nižší ceně a obsluha byla běžně cvičena z pomocníků Flaku, což byli běžně lidé před nástupem do armády (mladíci i dívky) nebo naopak lidé kteří z nějakého důvodu v armádě nesloužili. Pro převoz se používal podvozek Sd.Ah. 104 mezi jehož dvě osy se přístroj zavěšoval podobně jako Flak 37 ráže 88mm.
zdroj : Sound Locators, Fire Control Systems and Searchlights of the Heavy Flak nakladatelství Schifer Publishing Ltd. v roce 1998 ISBN 0-7643-0568-9 fotky vlastní z muzea v Koblenzi
