PRAVDA VIKTORA SUVOROVA.
ПРАВДА ВИКТОРА СУВОРОВА.
Red. D. Chmělnickij.
Moskva, Jauza 2007. 349 s.
ISBN 978-5-903339-32-7
Sborník třinácti statí jedenácti ruských historiků, uvozených zvláštní předmluvou redaktora a úvodní statí Viktora Suvorova (Tzv. vojenská věda na sovětský způsob). Mezi autory se nacházejí úspěšní ruští publicisté na dané téma (Michail Mělťuchov, Vladimir Něvěžin) i osoby zatím blíže neznámé. Kniha je reakcí na někdy spíše ideové než faktografické odmítnutí interpretačních závěrů Viktora Suvorova, trpí ale určitou tematickou i faktografickou nevyvážeností. Lépe dopadají stati, jež se snaží spíše rozvinout Suvorovem nahozené interpretace pomocí vlastního odborného výzkumu, přičemž text je v těchto případech doplněn rozsáhlým poznámkovým aparátem. Stati "obránců Suvorova" naproti tomu mají blíže k "odpůrcům Suvorova", neboť i ony se blíží oné politizující historiografii, kterou samy kritizují. Celá kniha je ovšem jednoznačným důkazem životnosti Suvorovových teorií v ruské vojenské historiografii a důkazem snahy o „nový“ pohled (někdy až zbytečně „nový“) na historii sovětsko-německé války.
ПРАВДА ВИКТОРА СУВОРОВА.
Red. D. Chmělnickij.
Moskva, Jauza 2007. 349 s.
ISBN 978-5-903339-32-7
Sborník třinácti statí jedenácti ruských historiků, uvozených zvláštní předmluvou redaktora a úvodní statí Viktora Suvorova (Tzv. vojenská věda na sovětský způsob). Mezi autory se nacházejí úspěšní ruští publicisté na dané téma (Michail Mělťuchov, Vladimir Něvěžin) i osoby zatím blíže neznámé. Kniha je reakcí na někdy spíše ideové než faktografické odmítnutí interpretačních závěrů Viktora Suvorova, trpí ale určitou tematickou i faktografickou nevyvážeností. Lépe dopadají stati, jež se snaží spíše rozvinout Suvorovem nahozené interpretace pomocí vlastního odborného výzkumu, přičemž text je v těchto případech doplněn rozsáhlým poznámkovým aparátem. Stati "obránců Suvorova" naproti tomu mají blíže k "odpůrcům Suvorova", neboť i ony se blíží oné politizující historiografii, kterou samy kritizují. Celá kniha je ovšem jednoznačným důkazem životnosti Suvorovových teorií v ruské vojenské historiografii a důkazem snahy o „nový“ pohled (někdy až zbytečně „nový“) na historii sovětsko-německé války.