Polikarpov UTI-4 typ 15

Polikarpov UTI-4 typ 15

Přechod pilotů na tehdy moderní stíhačku Polikarpov I-16 byl dosti náročný, pokud pilot přecházel z dvouplošníků typové řady I-15, musel si zvyknout na vysoké plošné zatížení a také na zcela odlišné chování jednoplošných „šestnáctek“, ještě horší to bylo pro mladé piloty, kteří dosud létali na cvičných Polikarpovech Po-2. Proto vzniklo celkem 115 dvoumístných cvičných UTI-2, majících základ v bojovém I-16 typ 4, tzn., že byl poháněn devítiválcem Švecov M-22 o výkonu 480 k, tento motor však postupem doby přestal být vyráběn a tak bylo nutno přistoupit k výrobě modernějšího cvičného letounu. Další důvody byly tyto, v roce 1935 výkon dalších verzí „šestnáctek“ stoupl a to zejména díky motoru Švecov M-25 a navíc nové verze byly vybaveny vztlakovými klapkami a tak vzniká nový letoun pro pokračovací výcvik jako UTI-3, který byl poháněn motorem M-58. Prototyp byl testován, ale motorů byl nedostatek, a tak zůstal UTI-3 pouze v jediném exempláři. Ještě v tomtéž roce vzniká další letoun označený jako UTI-4.


Tento letoun vycházel z I-16 typ 5, prototyp vzlétl na podzim 1935, létal bez výzbroje, s menšími palivovými nádržemi, bez radiovybavení a bez dýchačů, podvozek byl zatahovací. Letoun byl poháněn motorem M-25A o výkonu 715 k. Po nějakém čase se pokračovalo v odlehčování letounu a UTI-4 měl být dodáván s pevným podvozkem, pokud si řeknete, že to je na škodu kvality výcviku, tak v ruských poměrech to není pravda, podvozek mohl ovládat ze svého místa pouze instruktor! Od 1. 1. 1939 byly dodávány letouny s pevným podvozkem, tedy jen některé měly podvozek pevný, některé měly podvozek zatahovací, ale zafixovaný v otevřené poloze a podvozkové šachty byly zakryty původními kryty, nyní napevno přišroubovanými - příkaz byl splněn. Pevný podvozek umožnil jednoduchou záměnu kol za lyže.


Ke konci výroby se konečně UTI-4 dočkaly nově vyrobených krytů a dílů, kterými byly šachty pro podvozek zrušeny. Tyto poslední výrobní bloky byly dodány s motory M-25V o výkonu 750 k a s dynamostartéry. Výroba v Moskvě, Gorkém a v Novosibirsku byla dokončena v roce 1940, závod z Rostova byl evakuován do Baku a zde výroba pokračovala až do roku 1942. V této továrně bylo také vyrobeno několik desítek bitevních letadel označených jako UTI-4B.
Tyto letouny byly jednomístné se zaplechovaným zadním pilotním prostorem, v křídlech byly dva kulomety Berezin UBK ráže 12,7 mm, pod křídla bylo možno zavěsit šest neřízených raket RS-82 nebo dvě padesátikilové pumy FAB-50. Tyto bitevníky tvořily výzbroj 266. Leteckého pluku.
Cvičné letouny byly postupně spotřebovávány a tak byla nahrazovány modernějšími letouny jako např. Jak-7UTI. Několik letounů, ale ve službě vydrželo až do konce války, ale to byly používány v roli kurýrních letounů. Celkem bylo vyrobeno 1 660 cvičných letadel a přibližně 130 letounů bylo přestavěno z jednomístných stíhaček.

Použité prameny:
Yefim Gordon and Keith Dexter. Polikarpov's I-16 Fighter, Its Forerunners and Progeny, Red Star, Vol.3., Earl Shilton, Leicester, UK, Midland Publishing Ltd., 2002. ISBN 1-85780-131-8
Hans-Heiri Stapfer, Polikarpov Fighters in Action, Part 2, Aircraft in Action number 158., Carrollton, TX, Squadron/Signal Publications, Inc., 1996. ISBN 0-89747-355-8.
Michail Maslov, Istrebitěl I-16, Выпуск №2: М. Aрмада, 1997
http://i16fighter.ru/mods/uti4/uti4.htm
http://www.airwar.ru/enc/other2/uti2.html
http://i16fighter.ru/mods/uti4/uti4.htm
archiv autora

I-16 UTI


Zdroj :http://englishrussia.com/?p=2239#more-2239