Palestina (PSE)

Článek mapuje hlavní pokusy a rozpory blízkovýchodního mírového procesu do roku 1994. Pozdějším událostem se věnuje článek "Intifáda Al-Aksá".

Izraeli a Palestincům přinesl rok 2013 jednu významnou událost – obě strany obnovily mírová jednání. S výjimkou krátkých neúspěšných rozhovorů v roce 2010 spolu nejednaly pět let. K obnově přímých jednání koncem července došlo díky nadlidskému úsilí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho, jemuž izraelský premiér Binjamin Netanjahu a předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás slíbili, že u jednacího stolu vydrží devět měsíců.

Izrael, pokládán za nelegitimního vetřelce v oné převážně islámské končině, si musel zvykat na neutuchající nepříjemnosti: bomby, rakety, všelijaké přepady, pronikání explozivně si počínající sebevrahů a sebevražedkyň. Vedlo to k úbytku zahraničních turistů, odlivu investic, ekonomie začala trpět, sama existence státu ohrožena...

Palestinští zaměstnanci OSN zřejmě dosáhli splnění svých požadavků.

Operace Lité olovo započala 27. 12. 2008, trvala zhruba jeden měsíc. Šlo o odvetnou akci, která měla za cíl zamezit dalšímu odstřelování izraelského území z Pásma Gazy. Stát Izrael byl, jak jinak, opět obviněn z válečných zločinů (tj. z úmyslného útočení na gazanské civilisty, civilní objekty a civilní infrastrukturu). Stejně jako v případě "Janinského masakru" či "masakru Palestinců na pláži v Gaze". Všechna tato obvinění sledují jeden cíl - očernit Izrael v co nejširším rozsahu. Nyní se pokusím rekapitulovat jenom některé z dezinformací, které obletěly svět.

Egypt většinou poutá pozornost západních médií jen kvůli pronásledování islamistů a údajným mocenským ambicím polního maršála Abdala Fataha Sisího. Málokterá si všímají, že Egypt od červencového svržení islamistického prezidenta Muhammada Mursího úporně bojuje proti terorismu, především na Sinajském poloostrově, odkud se násilí přelévá do celé země. V pátek zde podnikl zatím nejmohutnější ofenzivu, při které vypálil na 60 raket na cíle islamistů ve vesnici nedaleko Šajch Zuwajdí a zabil nejméně 13 teroristů. Za celý minulý týden jich zlikvidoval dvacet, dalších dvacet toto pondělí a od července stovky a sám také ztratil přes 200 vojáků. Ve srovnání se Sýrií možná tato čísla vypadají nízká, ale boj proti terorismu na Sinaji má obrovský význam pro celý region.

Egypt systematicky stupňuje boj proti palestinskému hnutí Hamas, které ovládá pásmo Gazy. V úterý káhirský soud zakázal Hamasu veškerou činnost a působení v Egyptě, a dal tím jasně najevo, že úřady nehodlají slevit ze svého záměru hnutí zcela izolovat. Soud nařídil uzavření všech kanceláří Hamasu a zabavení jeho majetku a členové hnutí, kteří žijí v Káhiře, teď mohou být zatčeni. Zákaz činnosti Hamasu už nemá daleko k jeho prohlášení za teroristickou organizaci, kterou je v Egyptě od prosince i jeho mateřské Muslimské bratrstvo.

Pozdě, ale přece – tak by se dalo shrnout pondělní rozhodnutí Evropské unie, která po dlouhém váhání konečně zařadila libanonské šíitské hnutí Hizballáh na seznam teroristických organizací. Jen s jedním háčkem – nezapsala je tam celé, ale jen takzvané „ozbrojené křídlo“.

Tématem této diplomové práce je právě otázka angažovanosti EU při řešení konfliktu na Blízkém východě a zaměření na styčné plochy a odlišnosti s ostatními významnými aktéry (zejména pak s USA a RF, neboť na OSN v této souvislosti nahlížím pouze jako na mezinárodní fórum, kde se prolínají zájmy jednotlivých států a uskupení; tato práce se tedy blíže specificky nezaměřuje na činnost OSN). Vlastním cílem je na základě analýzy EU zhodnotit přínos a její roli v celém procesu, co EU k angažovanosti v mírovém procesu vede a zda má EU do budoucna možnost v této oblasti hrát významnou úlohu.

Dějiny Státu Izrael jsou úzce spojeny se snahou nového státu přežít v oblasti, kde mu okolní arabské státy rozhodně nebyly pozitivně nakloněny. I když již usazování židovských přistěhovalců z celého světa v desetiletích před vznikem samostatného Státu Izrael vedlo k problematickým vztahům s místním arabským (palestinským) obyvatelstvem, byla to právě léta po druhé světové válce, která vedla ke skutečnému urychlení problematických vztahů nejen s okolními arabskými státy, ale právě s původním arabským obyvatelstvem na bývalém mandátním území Velké Británie.

Stoupající násilí a snaha Šaronovy vlády dokázat, že Jásir Arafat je osobně zodpovědný za nezanedbatelnou část teroristických aktivit činily jednání mezi oběma stranami téměř nemožnými. V této napjaté situaci se Kvartet v čele se Spojenými státy dohodl koncem dubna 2003 na plánu, který měl zajistit stažení Izraele z okupovaných území, nicméně jeho implementace se ukázala jako velice složitá. Tento plán byl i z pohledu tehdejší situace velice ambiciózní nejen co se týče stanovených cílů, ale zejména z pohledu stanovených lhůt. V roce 2002 navíc došlo k obklíčení sídla Jásira Arafata v Ramalláhu a z větší části k jeho zničení. Izraelská vláda se od této chvíle netajila tím, že Jásira Arafata jako partnera pro vyjednávání nadále nehodlá brát příliš v potaz.

Oblast dnešního Blízkého východu byla po celé období dvacátého století významným regionem, ve kterém se střetávaly zájmy evropských mocností. Mocnostmi, které se o tuto oblast zajímaly, byly zejména Velká Británie a Francie, ale své zájmy samozřejmě mělo i Německo a Itálie. V úvodní kapitole k této práci je za období pro popsání mezinárodněpolitické dynamiky zvoleno rozpětí od vzniku státu Izrael po současnost. Důvodem pro tento krok je mimo jiné i to, že krátce před vznikem izraelského státu skončila druhá světová válka, která významně ovlivnila mezinárodněpolitickou arénu a na scénu přivedla dvě nové supervelmoci (USA a SSSR) a s nimi i dva odlišné bloky států, které začaly přetvářet do té doby existující mezinárodněpolitický obraz světa. Střetnutí mezi těmito dvěmi ideologiemi se nevyhnulo ani Blízkému východu.

Rozpad SSSR měl pro arabský svět významné důsledky. Vcelku rychle se z blízkovýchodní arény stáhl stát, který do té doby vynikal svým protiizraelským postojem a který měl blízko k arabským režimům a jejich názorům na řešení blízkovýchodního konfliktu. Zůstaly pouze USA a s nimi ES, které však, jak již bylo zmíněno, v této době řešilo jiné problémy a upíralo svou pozornost spíš dovnitř Evropy a k novým transformujícím se státům střední a východní Evropy. Arabské státy tedy ztratily možnost manévrování mezi oběma velmocemi. Navíc došlo k tomu, že se i USA zaměřily na nově nezávislé státy a pozornost a asistence (včetně té finanční) se přesunula tímto směrem.

Cílem této části je zaměřit se na některá specifika přístupu k mírovému procesu na Blízkém východě ze strany USA a RF, a to zejména co se týče aktuálního vývoje od počátku 90. let po současnost, a pokusit se o jejich srovnání s přístupem ES/EU. Ačkoli předchozí části práce již upozorňovaly na některé odlišnosti nebo naopak styčné plochy v přístupech, bude pozornost soustředěna zejména na ucelenější pohled na celou situaci, včetně stručného shrnutí souvislostí, které určovaly kurz velmocí v regionu během studené války.

Protokol ze Sevres

Benátská deklarace

Usnesení Evropského parlamentu ze dne 12. července 2007 o situaci na Blízkém východě

Seznam literatury