Friedrich Theodor Noltenius

- patřil mezi nejúspěšnější německá esa samotného konce I. sv. války.

Lt. Fridrich Noltenius na portrétním snímku
Zdroj obrázku: commons.wikimedia.org

U dělostřelectva

Narodil se v 8. 1. 1894 v Brémách jako syn profesora Dr. Hermanna Noltenia. Přihlásil se na medicínu, avšak studium násilně přervala válka. Po jejím vypuknutí se dvacetiletý Friedrich dobrovolně přihlásil do armády. Dne 4. sprna 1914 byl zařazen k polnímu dělostřeleckému pluku F.A.R. No. 13 "König Karl Würtemberg". Poté, co musel vydržet velmi tvrdý výcvik u 2. záložní setniny, byl Noltenius v prosinci 1914 odeslán k získání zkušeností na východní frontu.

Dne 21. června 1915 byl povýšen do hodnosti Gefreiter (desátník). Dne 17. listopadu 1914 byl vyznamenán Železným křížem II. třídy a hned následujícího dne byl povýšen do hodnosti Unteroffizier (rotný). V prosinci 1915 byl pluk přeložen na západní frontu. Unteroffizier Noltenius se zde v jeho řadách účastní všech hlavních pozemních bitev, které se na západní frontě odehrály v letech 1916-17.

5. října 1916 byl povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Leutnant (poručík). 6. dubna 1917 utrpěl blíže nespecifikované zranění. Vyznamenání Železným křížem I. třídy bylo uděleno 1. května a následně 5. července 1917 byl vyznamenán Rytířským křížem Württemburského vojenského řádu za zásluhy.

Noltenius v té době začal zvažovat své přeřazení k letectvu. Tehdy mohl často pozorovat nad hlavou vzdušné souboje a navíc udržoval čilou korespondenci s přítelem, jenž sloužil u letectva. Tyto dopisy a také novinové články o "hrdinných aviaticích" jej nejspíš inspirovaly, aby si podal žádost o přeložení k letectvu.

U letectva

V jeho služebních záznamech je uvedeno, že dne 3. 11. 1917 byl Noltenius na vlastní žádost převelen k výcvikové jednotce FEA 1 (Fliegerersatz-Abteilung 1) v Altenburgu. Během následujících 4 měsíců byl hodnocen jako slibný adept a v únoru 1918 byl proto převelen do Böblingenu k FEA 10 k pokračovacímu výcviku. Výcvik byl ukončen v květnu 1918 a Noltenius byl odeslán jako kvalifikovaný pilot na frontu.

Počátkem června dorazil do AFP 7 (Armee Flug Park, tedy záložní středisko, odkud byli předisponováni noví piloti i letouny přímo k bojovým letkám). Zde však strávil poměrně dlouhou dobu, než byl odeslán k prvnímu bojovému letu. K jeho zklamání však šlo jen o kurýrní let s dvoumístným letounem. Následovaly dva týdny služby u dělostřelecké pozorovací jednotky FAA 234. Tato služba je však neuspokojovala, a proto si podal žádost o zařazení do měsíčního doplňovacího kurzu pro piloty stíhacích letadel. Koncem června byl proto odeslán do školy pro stíhací piloty Jagdstaffelschule II. Zde zřejmě udělal na instruktory dojem, on sám si do deníku poznamenal, že řízení jednomístných stíhaček mu jde "s extrémní lehkostí".

Stíhačem

Po skončení kurzu byl 3. 7. 1918 (podle jiných pramenů až v polovině července) Lt. Noltenius přeložen k Jasta 27, létající na famózních Fokkerech D.VII. V té době měly vzdušné boje nad západní frontou značnou sílu. Německá vojska prováděla, jak se později ukázalo, svoji poslední ofenzívu u Remeše. Noltenius musel urychleně sbírat bojové zkušenosti, kvůli hektičnosti bojů nebyl čas, aby jej starší piloti mohli nějak výrazně školit. Základ byl přežít první týden, kdo to zvládl, začínal mít solidní šanci, že přežije i ten následující. Pokud pilot přežil na frontě měsíc, mohl se už počítat mezi mazáky.

Noltenius to skutečně zvládl a pět týdnů (10. 8. 1918) po svém zařazení k frontové letce dosáhl prvního sestřelu. Stalo se tak během velké letecké bitvy, v níž Britové ztratili celkem osm letounů. Jedním z nich byl i Sopwith Dolphin, kterého u Puzeaux sundal právě Noltenius.

O deset dní později dosáhl druhého úspěchu a tentokrát si vzal na mušku upoutaný balón. V tomto případě si tedy vybral poměrně nebezpečný cíl. Pozorovací balóny byly silně bráněny protiletadlovým dělostřelectvem a kulomety a v jejich blízkosti se také většinou pohybovaly hlídky vlastních stíhaček, které je měly chránit.

Kulometná četa chránící balón roty B, americké 2. Balloon Squadron, Menil-la-Tour, Francie, březen 1918. Noltenius v říjnu 1918 sestřelil hned čtyři americké balóny. Silná obrana nicméně činila z balónů nebezpečné cíle...
Zdroj obrázku: commons.wikimedia.org

Mnoho velkých es se útokům na balóny vyhýbalo nebo si napoprvé "spálilo prsty" a pak už se o ně nikdy nepokusilo. Noltenius naopak tyto riskantní akce vyhledával. Je zajímavé, že svého druhého sestřelu Noltenius dosáhl v kokpitu Pfalzu D.XII. Císařské letectvo se tehdy totiž potýkalo s nedostatkem stíhacích letounů. Pfalzy D.XII se přidělovaly jednotkám vyzbrojeným Fokkery D.VII, protože šlo o výkonnostně podobné stroje. Letky potom operovaly ve smíšených skupinách sestavených z obou typů. Ačkoliv Pfalz překonával Fokker ve stoupání i letu střemhlav, měl horší manévrovací schopnosti a piloti ho proto neměli rádi. Byl také náročnější na pilotáž i pozemní údržbu.

Není přesně známo kolika svých sestřelů dosáhl Noltenius na tomto typu, zdá se, že kromě onoho balónu z 20. 8. to mohl být ještě i třetí sestřel z 30. 8., kdy se po zásazích z jeho zbraní k zemi zřítil bombardovací D.H.4. Hned dalšího dne pak sundal ještě stíhačku S.E.5a a definitivně se etabloval mezi schopnými piloty své jednotky.

Černé září

A pak přišlo září.

Zmiňovaná německá ofenzíva u Remeše skončila během několika dní pro naprosté vyčerpání německých jednotek a značné ztráty lidského materiálu. Za této situace se dohodoví vrchní velitelé rozhodli od počátku srpna převzít strategickou iniciativu sérií krátkých prudkých úderů na různých místech fronty, po nichž měl následovat závěrečný nápor, po němž by se otřesená německá armáda definitivně zhroutila.

Byla jasné, že za těchto okolností bude letecká aktivita stále stoupat. Navíc v té době operovalo nad frontou více letadel než kdykoli předtím. Důsledkem pak samozřejmě byla mimořádně vysoká intenzita vzdušných bojů, která pak vyvrcholila právě v září 1918.

V tomto měsíci nárokovali němečtí letci 721 sestřelů, Spojenci pak přiznávají ztrátu 647 letadel a balónů. To bylo mnohem více než za pověstný "Krvavý duben" 1917. Jedním z důvodů byl příliš velký počet nováčků ve spojeneckých leteckých jednotkách, jichž byla z celkového počtu létajícího personálu téměř třetina. Tito mladí piloti měli nahradit ztráty utrpěné v předchozím období (jen RAF ztratila za poslední 4 měsíce bojů 765 padlých, což byl více než dvojnásobek všech ztrát v letech 1914-16), ve skutečnosti se však sami stávali častou kořistí zkušenějších německých letců. Téměř každý druhý byl v té době ztracen v bojové akci. Proto se tomuto období v britských análech dodnes přezdívá "Černé září."

V této situaci schopní němečtí stihači sklízeli hotové žně. Sám Noltenius do akcí v tomto měsíci vstoupil excelentně - hned 2. září sestřelil dva Sopwith Camely, čímž dosáhl 5. a 6. vítězství a stal se podle mezinárodních měřítek esem.

Fokker D.VII vyrobený firmou OAW sériového čísla 5056/I8, se kterým poručík F. T. Noltenius proletěl dne I4. 9. I9I8 explodujícím balónem. Letoun byl vybaven nestandardním výfukovým potrubím a teleskopickým zaměřovačem. Podle dostupných fotografií se nezdá, že by příď nesla žlutý nátěr, který charakterizoval letouny Jasta 27, ale ocasní plocha mohla být žlutá (zde ponechána v barvě lozenge). Osobním označením pilota byly červenobílé pruhy na trupu a horním křídle, tyto barvy byly symbolem Nolteniusových rodných Brém a Hanzy. Trup byl popsán jako „šedý“, ale někteří autoři se domnívají, že se jednalo pouze o čtyřbarevnou tkaninu lozenge zmatněnou přelakováním. Šedá barva byla také zřejmě použita na lemy výsostných znaků na spodním křídle
Autor obrázku: Zbyněk Válka, uveřejněno s laskavým souhlasem autora

Později téhož dne však málem sestřelil sám sebe! Později napsal: „Ten večer proběhl další bojový let. Začali jsme se střemhlav spouštět na nějaké Sopwithy. Rychle jsem se přiblížil na dostřel, vystřelil a najednou mnou otřásl mocný šok – do obličeje mi cákala voda z chladiče a benzínové výpary. Prudce jsem zatočil, odpoutal se a rozepnul si pásy, protože jsem čekal, že bedna začne každou chvíli hořet. Nic jsem neviděl a pouze jsem letěl pryč od fronty jako první opatření, protože jsme byli hluboko nad nepřátelském území. Měl jsem sakra málo času dostat stroj zpátky na naši stranu. Ještě jsem pojížděl, když motor zhasl. Co se stalo? Panely krytu motoru byly uvolněny proudem vzduchu a zablokovaly ústí zbraní. To odrazilo mé vlastní kulky do chladiče a sacího potrubí!“

Další sestřel přidal 14. 9., avšak málem jej zaplatil životem. Napadl toho dne totiž spojenecký upoutaný balón, ten však navzdory dlouhé a nepřerušované dávce zápalného střeliva ne a ne vzplanout. Noltenius proto střílel do poslední chvíle, balón však explodoval až ve chvíli, kdy byl od něj Nolteniův Fokker D. VII pouhých 50 m. Výbuch odtrhl ze švů potahové plátno dvouplošníku, ale neprotrhl jej. Uvolněný potah se nyní nadouval větrem a každou chvíli hrozilo jeho utržení a pád letounu k zemi. Mezi ovládací prvky se zase zaklínily útržky obalu zničeného balónu, takže stroj byl i obtížně řiditelný. Navzdory tomu se Nolteniovi podařilo pochroumaný stroj dovést až domů a nahlásit sedmý sestřel.

Tento poškozený Fokker D.VII byl vyfotografován na letišti JG III někdy po druhé srpnové dekádě a mohl by být letounem, se kterým Friedrich Noltenius letěl 22. září 1918, když se při střetu s britskými Sopwithy „utrhl látkový potah horního křídla a při hektickém souboji se zlomilo několik žeber“. Noltenius měl takových zážitků více, nicméně pokaždé přežil
Zdroj obrázku: commons.wikimedia.org

Do konce září pak sundal ještě 4 letadla (tři Camely a jeden dvoumístný stroj) a tři balóny a počet svých vítězství tak zdvojnásobil. Přitom mu nebylo přiznáno vítězství ze dne 21. 9. nad Camelem pilotovaným kanadským esem W. R. Mayem, jenž musel nouzově přistát.

Několik dalších potvrzených vítězství si pak údajně přivlastnili ostatní piloti Jasta 27 a tak vzteklý Noltenius požádal o přeložení. Dne 28. 9. (tři dny po svém posledním uznaném sestřelu u Jasta 27) se hlásil u Jasta 6, kde se ihned dobře zapsal, neboť již 6. 10. zapálil další spojenecký balón. O čtyři dna později napadl francouzský bombardér Bréguet doprovázený dvěma SPADy a jednu ze stíhaček sestřelil.

Jenže již 18. 10. opět jednotku na vlastní žádost opouští, tentokrát pro osobní neshody s jejím o čtyři roky mladším velitelem Lt. Ulrichem Neckelem (30 vítězství, předposlední německý letec dekorovaný Pour le Mérite), který Noltenia obvinil, že jej svévolně opustil během vzdušného boje. Tentokrát byl Noltenius odeslán ke slavné Jasta 11. Uvedl se zde ve velkém stylu, neboť 23. 10. sestřelil v jednom dni dva balóny a jeden SPAD. Do 4. 11. pak přidal ještě dvě DH.4 a další dva balóny, čímž své skóre uzavřel na čísle 21 úředně uznaných vítězství z toho 8 balónů. Těchto úspěchů dosáhl za pouhé tři měsíce frontového nasazení, což byl vynikající výkon.

Za svoji bojovou činnost byl vyznamenán Železným křížem I. a II. třídy a 8. 11. 1918, jako jeden z posledních německých letců, byl oceněn Řádem dynastie Hohenzollern. Byl také spolu dalšími 20 letci navržen na vyznamenání Pour le Mérite, avšak z důvodu skončení války 11. 11. 1918 mu tento řád udělen nebyl.

Po válce

Po válce se Noltenius účastnil v řadách jednotek Freikorps bojů proti komunistickým revolučním skupinám. Po uklidnění situace se roku 1920 vrátil na medicínu. Na jaře téhož roku úspěšně složil závěrečné zkoušky. Začal pracovat jako nosní, ušní a krční specialista ve svých rodných Brémách.

Roku 1923 odplul do Jižní Ameriky, kde se oženil, stal se otcem tří dětí a napsal dvě odborné lékařské publikace, za něž obdržel mezinárodní "Červený kříž".

Roku 1933 se vrátil s rodinou do Německa a žil v Berlíně. Nechci spekulovat o jeho sympatizování s nacismem, avšak je faktem, že se vrátil právě v době, kdy se moci chopili nacisté a že prováděl blíže nespecifikované lékařské výzkumy pro Luftwaffe.

Stále více jej opět lákalo letectví a aby mohl létat, obnovil s svůj civilní letecký průkaz. Jeden z takových letů měl absolvovat na sportovním stroji typu Jungmann dne 12. 3. 1936. Při startu na letišti Johannistal však náhle vybočil ze směru a narazil do stojícího letounu Junkers. Doktor medicíny F. T. Noltenius zemřel při převozu do nemocnice. Byl pohřben se všemi vojenskými poctami v Berlíně.

Prameny a použitá literatura:
Jon Guttman: Balloon-Busting Aces of World War 1, Osprey Publishing, 2005, ISBN-10: ‎ 1841768774