N
Články
Osud plný kotrmelců a zvratů přivedl mjr. Jaromíra Nechanského v červnu 1950 pod pankráckou šibenici.
Na budově Generálního štábu Armády české republiky v Praze-Dejvicích se nachází nenápadná deska se jmény vojáků, kteří byli postiženi komunistickým režimem. A právě o ni, resp. o jedno jméno na ní, se před časem rozpoutal zuřivý mediální boj: Někteří jedinci se dožadovali, aby byl z této bronzové desky odstraněn Jaromír Nechanský. Gen. Píka se prý musí v hrobě obracet, když se tolik let po válce ocitl ve společnosti tohoto člověka. V životě ale nic nebývá pouze černé či bílé. Lidé nejsou jen odvážní či zbabělí. Každá bytost je totiž namíchána z tisíce ingrediencí, a je mnohdy velice složité rozeznat, zda převládají ty pozitivnější či ty méně pozitivní. Stejně tomu bylo i v případě mjr. Jaromíra Nechanského. A právě proto je dobré připomenout si jeho životní příběh podrobněji.
Ing. Bohuslav Novotný se narodil 5. srpna 1931 v malé dědince Mouřínov u Bučovic, dnes okres Vyškov (dříve Bučovice), jako nejstarší ze tří dětí (sestra je o rok mladší, bratr byl mladší o pět let). Mládí prožil v obci Dambořice (téměř 2000 obyvatel), kde jeho otec učil...
Redaktorka se mě zeptala: "Nechtěl jste někdy, když jste viděl, že vedle Vás umírají Vaši kamarádi, vzít nohy na ramena a utéct?"... Mě ta otázka velmi překvapila. Já se na ní podíval a odpověděl: "To se nikdy nemohlo stát..." Naši kamarádi zemřeli za ideály, pro které my jsme bojovali. Mezi našimi letci,... to byly moje nejlepší vzpomínky a nejlepší část mého života. My jsme bojovali, my jsme umírali, ale byli jsme nejlepší kamarádi, jeden a nebo druhý byli jsme připraveni zemřít pro svého kamaráda..."
Joey Pytlák Říha - Měl jsem to štěstí, že jsem poznal několik velice zajímavých lidí. Jejich osudy měly jedno společné. Za války odešli do zahraniční armády bojovat proti fašistům. Společně s nimi jsem tak trochu dal dohromady jejich životní příběhy.Nyní si dovoluji uveřejnit první z nich, příběh bývalého navigátora slavné 311. perutě, nyní plk. Jarky Nováka.
Do města nás nepustili. V ubikacích jsme si zase v noci užili štěnic, vší a komárů. Legionářům, jak se zdálo, to ani moc nevadilo, my jsme ale z toho byli pořádně otrávení. Příštího dne nás nakomandovali na nádraží a vlakem do Agde, malého města, kde mělo čs. vojsko v exilu skladiště. Vyptávali se nás na spoustu věcí a navlékli na nás uniformy - já dostal starý dvoubarevný mundůr, jaký nosili vojáci francouzské armády v 1. světové válce.
Připluli jsme do Liverpoolu 13. července 1940 a vylodili se až čtrnáctého. Cestou na nádraží jsme museli projít městem. Byl na nás asi žalostný pohled, v potrhaných uniformách, beze zbraně, špinaví od hlavy až k patě. Na lodi totiž nebyla možnost trochu se umýt, ale obyvatelé se změnili, jako by proutkem šlehl.
Začli jsme pilně trénovat, abychom zdomácněli na naší mašině, seznámili se s okolní krajinou a také abychom si zvykli bombardovat objekty na vodě z různých výšek, protože naším hlavním úkolem bylo pátrání po ponorkách a útoky na nepřátelské lodě...
V této škole jsme prodělali intenzivní výcvik, který trval přibližně čtyři neděle. Byli jsme rozděleni do skupin, jako piloti, navigátoři a radiotelegrafisté, každá skupina se cvičila zvlášť. Jenom meteorologie byla pro všechny společná. Přednášky začínaly v 8 hodin ráno a trvaly s polední přestávkou do čtyř odpoledne...
I když jsem se těšil domů, že zase uvidím rodiče, přátele a rodnou zem, bylo mi hrozně těžko u srdce, že se mám rozloučit s Anglií, kterou jsem si tak zamiloval, opustit zemi, kde se ze mě takříkajíc teprve stal muž, s lidmi, kteří na mě byli tak fantasticky hodní a s kterými jsem byl hotov společně bojovat a zemřít.
Témata
Podkategorie
Prémiový účet
Podpořte náš web a zároveň se zbavte reklam. Použijte prémiový učet!
Rusko-ukrajinský konflikt. Aktualizováno průběžně.
Zobrazit článek