Libanon (LBN)

V salónu Muhammada Mahdí Barrú, usměvavého majitele „nejlepší“ cukrárny v al-Asahíře v Baalbeku, trůní portrét Hasana Nasralláha. Charismatický vůdce Hizbulláhu, idol šíitů a hrdina „antisionistické fronty“ v očích mnoha Arabů, včetně sunnitů. Muhammad není aktivistou „Alláhovy strany“. Podporuje ji však „bezvýhradně“.

Konflikt mezi libanonským hnutím Hizballáh a státem Izrael v roce 2006 svou náhlostí a prudkostí zaskočil celý svět. Nicméně ani intenzivní vojenské střetnutí z dlouhodobého hlediska problém nevyřešilo. Předložená studie se zabývá problematikou tzv. „předčasného peacekeepingu,“ který se na nerozhodném výsledku mohl podílet.

Hnutí Hizballáh je dnes jednoznačně fenoménem přesahujícím nejen hranice Libanonu, nýbrž i Blízkého východu samotného. Z původně extrémistické šíitské skupiny, která mezi prvními proslula sebevražednými atentáty, se stala jedna z nejdůležitějších politických sil v Libanonu. Hizballáh se stal jakýmsi fenoménem, který se těší velké popularitě i mezi sunnitskými muslimy, zejména jako symbol úspěšného odporu proti Izraeli. Velkou měrou se tak stalo i díky jeho úspěšné etablovanosti coby politického aktéra v Libanonu. A právě proces jeho institucionalizace v libanonské společnosti a na politické scéně je hlavním předmětem tohoto textu. Snaží se popsat změny v ideologii, politickém vystupování a i ve vojenském chování Hizballáhu. Snaží se identifikovat vlivy, které měly na jeho institucionalizaci vliv, a celkově chce přispět k pochopení, proč toto hnutí mělo takový úspěch. Časově je pro práci zlomový rok 1992 a práce se detailněji zabývá vývojem do roku 2000, kdy došlo k izraelskému stažení z Libanonu, které znamenalo další přelom v institucionalizaci Hizballáhu a jeho definitivní etablaci na libanonské a regionální politické scéně.

Voda je základná životná potreba, je podmienkou fungovania ekonomiky ale aj spoločnosti ako celku. Je preto dokonalým zhmotnením pojmu strategická surovina. Zabezpečiť jej prísun je preto prioritou každého štátu a táto priorita vystupuje do popredia najmä v regiónoch, kde je vody nedostatok. Jedným z takýchto regiónov je aj blízky východ…

Dlouho jsme pokládali islám za něco jednolitého a muslimy za celistvou masu. Dnes víme, že to tak úplně neplatí. Podle zpráv z Iráku už víme, že tam mezi sebou soupeří muslimové dvou hlavních větví islámského náboženství a to sunnité a šíité a že jejich spory mají čas od času hodně krvavou podobu. Pokud bychom dělali přehled současných hrozeb náboženských válek, nenávist mezi sunnity a šíity by figurovala v popředí.

Nazývali ho „teroristou bez tváře“. Než se  k atentátům spáchaným 11.září 2001 přihlásil Usáma ibn Ládin, soudily americké tajné služby, že je má na svědomí právě on, Imád Mughníja. Do té doby držel primát v počtu zabitých Američanů při islamistických atentátech po celém světě. V úterý 12. února jeho pozemská pouť, za níž se táhne velká skvrna lidské krve, skončila. S čím kdo zachází, tím také schází. V Damašku ho o život připravil výbuch nálože umístěné v jeho terénním Mitsubishi.

Na vrcholcích libanonských hor leží sníh a z cedrových hájků vane příjemný chlad. V minulosti odtud vozily karavany led na chlazení nápojů na dvory chalífů do Bagdádu a sultánům do Egypta. Hornatý kout, odedávna útočiště náboženských menšin, je krásný a smutný zároveň. Dějiny Libanonu, to je ve zkratce řečeno „sníh nepřestávající truchlit“. Sněžnou bělobu soustavně zbarvují krví nelítostné války. Ani dnes tu násilí nebere konce.

Minulý týden byl plný dramatických událostí na Blízkém východě. Čtvrteční odpálení čtyř raket z Libanonu na západní Galilej v Izraeli se v záplavě těchto zpráv skoro ztratilo. Raketový útok na Izrael odsoudil i sám libanonský prezident Michel Sulajmán, který jej označil za porušení příměří, a dokonce i generální tajemník OSN Pan Ki-mun. Izrael v pátek podnikl odvetný nálet a oznámil, že armáda zasáhla „síť tunelů, které nepatří Hizballáhu“. Ten totiž rakety neodpálil – přihlásila se k nim sunnitská teroristická organizace napojená na al-Káidu, která si říká Brigády Abdulláha Azzáma.

V 80. letech se stal Izrael terčem drtivé kritiky mezinárodního společenství. K tomu je třeba zmínit některá nezbytná fakta, uvádějící tento postup na pravou míru. Po „černém září", během něhož byli palestinští teroristé vyhnáni z Jordánska, se usadili v Libanonu, odkud podnikali nájezdy na severoizraelská města.

Po II. světové válce, ve které byla svoboda draze vykoupena, se sčítaly ztráty: válka stála 55 milionů lidských obětí a Židé v Evropě byli téměř vyhlazeni. To bylo silným podnětem ke vzniku OSN a mnoha humanitárních organizací, které si vzaly za úkol nedopustit opakování válečných hrůz a genocidy a válečným konfliktům předcházet.Nicméně válečné konflikty na světě neumlkly, meče se nepřetavily v radlice. Do centra dění se dostává Blízký východ, kde byla objevena obrovská naleziště ropy. Roku 1948 vznikl Stát Izrael, který byl ihned po svém vzniku přepaden okolními arabskými zeměmi, jejichž cílem bylo samostatný židovský stát zničit hned v počátcích, ač jeho existence byla garantována světovými mocnostmi.

Už tři roky vyjednává Izrael s teroristickým hnutím Hamas, aby propustilo vojáka Gilada Šalita, jehož uneslo. Jednání jsou složitá, tajná, málokdy něco pronikne na veřejnost. Nedávno ho měli převézt do Egypta jako „neutrálního státu“ a potom ho vyměnit za skupinu palestinských teroristů vězněných v Izraeli.