Minuteman
Minuteman je třístupňová mezikontinentální balistická raketa na tuhá paliva, schopná nést jednu, resp. více (Minuteman II a III) jaderných hlavic (W59, W62 nebo W78).
LGM v označení rakety znamená, že raketa byla určena k odpalování z podzemního sila (L), k útoku na pozemní cíle (G) a jednalo se o naváděnou raketu (M).
Historie
Během realizace raketových programů Atlas a Titan v druhé polovině padesátých let dvacátého století si americké letectvo začalo uvědomovat, že jejich první generace strategických raket na kapalná paliva má své výrazné nevýhody.
Palivo do raket bylo nebezpečné při plnění, rakety byly drahé na údržbu a jejich odpálení zabralo nějaký čas. Sila raket Atlas a Titan musela být větší, aby se do nich vešel složitý systém na plnění paliva do raket - plynného hélia, kapalného kyslíku a vysoce rafinové formy kerosinu RP-1. Zabralo to 15 minut, než se raketa Atlas F naplnila téměř 125 tunami této explozivní směsi. A ne vždy se to podařilo, 4 sila byla zničena výbuchem při cvičení s plněním paliva, podobný osud potkal i dvě sila raket Titan I.
Rakety na kapalná paliva měly své odůvodnění - u motorů na pevná paliva existovaly obavy z dostatečného tahu, k nevýhodám se řadila nemožnost regulace a kontrola již zapáleného motoru. Letectvo ale zůstalo nakloněno dalšímu vývoji těchto motorů a v druhé polovině 50. let dospěla agentura Western Development Division (WDD, zodpovědná za vývoj ICBM raket) k názoru, že nová generace raket může být poháněna motory na pevná paliva.
A tak během roku 1957 vyprojektoval Edward N. Hall novou rodinu raket na pevná paliva. Rakety měly být jak taktické, tak středního doletu a mezikontinentální, měly být malé, levné, nenáročné na údržbu, udržované v podzemních silech bez obsluhy, schopné odpálení během okamžiku - a produkovatelné v tisícových objemech.
Letectvo nejprve jeho návrh neakceptovalo, protože řešilo jiné projekty, ale nakonec raketě, pojmenované Minuteman, pomohla řevnivost mezi letectvem a námořnictvem. Když se totiž US Navy začalo o projekt zajímat a zabudovalo ho do svého projektu rakety Polaris, letectvo začalo zvažovat zapojení raket na pevná paliva do svých plánů. Agentura WDD se zatím k 1.7.1957 přejmenovala na Air Force Ballistic Missile Division.
Na počátku roku 1958 pak odletěl Hall do Washingtonu, aby seznámil ministra obrany Neila H. McElroy, velitele letectva Jamese H. Douglase Juniora a velitele Strategického letectva (SAC) generála Curtise LeMaye s draftem rakety Minuteman.
Ve srovnání s raketou Atlas byl Minuteman drobnou raketou s váhou pouhých 32 tun. Hall plánoval třístupňovou raketu schopnou nést jadernou hlavici o síle 1-5 megatun na vzdálenost 1500-6500 mil. Rakety měly být rozmístěny na území USA v silech bez lidské posádky, pouze s dvoučlenným velitelským centrem pro každých 10 raketových sil. Hall odhadoval, že do roku 1965 může být rozmístěno na 1600 raket Minuteman.
Letectvo i ministerstvo obrany bylo Hallovou představou unešeno a během 24 hodin od této prezentace nařídilo letectvo agentuře AFBMD začít omezené práce na výzkumu a vývoji raket Minuteman. Přidělilo jí 50 milionů dolarů a přislíbilo dalších 100 milionů v okamžiku, kdy se ukáže životaschopnost navrhovaného konceptu. V roce 1958 pak agentura začala s vývojem komponent a výběrem dodavatelů. V září 1959 přesvědčila agentura AFBMD letectvo, že program Minuteman je připraven k realizaci a za měsíc byla vybrána společnost Boeing Airplane Company ze Seattlu jako dodavatel zodpovědný za finální sestavení rakety a testování. Boeing později vyráběl rakety v obrovské továrně postavene armádními ženisty na Hillově letecké základně v Utahu.
Jakmile byl dokončen výběr dodavatelů, program Minuteman pokračoval velmi rychlým tempem. V únoru 1961 byl proveden první úspěšný testovací let ze základny Air Force Missile Test Center na Floridě, který obsahoval všechny tři stupně rakety a naváděcí systém. V listopadu 1961 pak AFBMD provedlo úspěšný odpal kompletní rakety Minuteman z podzemního sila na Operational Standardization and Test Facility - Vanderbergově letecké základně v Kalifornii. V březnu 1961 byla zahájena výstavba první raketové základny pro Minutemany na Malmstromovově letecké základně v Montaně.
Dokončena byla v září 1962 a 22.10.1962 tu SAC uvedlo první jednotku 10 raket Minuteman do operační pohotovosti, právě včas pro Kubánskou krizi. V červnu 1963 bylo v operační pohotovosti už 150 raket Minuteman, počet se do října 1963 zvýšil na 300 a na 450 v březnu 1964. V červnu 1965 převzalo letectvo 800. raketu Minuteman na F.E. Warrenově letecké základně ve Wyomingu. Armádní ženisti za pomoci prefabrikovaných dílů a standardizovaných stavebních technik vybudovali tisícovku podzemních raketových sil.
Paralelně se stavbou pevných podzemních sil požadovalo SAC rozmístění alespoň části svých raketových sil v mobilních stanovištích, aby se tím snížila šance, že budou zasažena případným jaderným útokem. 20.6.1960 tak začal na Hillově letecké základně v Utahu test pod názvem Operation Big Star.
Vlaky naložené raketami Minuteman se rozjely po americké železnici, aby se zkoumaly všechny aspekty takového mobilního nasazení - od schopnosti americké železnice zajistit provoz "raketových" vlaků, přes problémy spojené s velením, kontrolou a komunikací, vlivem vibrací na citlivou raketovou techniku a odpalovací zařízení, až po lidský faktor.
27.8.1960 se poslední ze 4 testovacích vlaků vrátil zpět na základnu a letectvo mohlo koncept prohlásit za úspěšný. 1.12.1960 letectvo aktivovalo 4062nd Mobile Missile Wing - křídlo se mělo sestávat ze tří letek, každá pak měla mít 10 vlaků s 3 raketami. Program ale nenašel podporu v Kennedyho vládě a na konci roku 1961 byla mobilní jednotka škrtnuta z rozpočtu - křídlo bylo deaktivováno 20.2.1962.
Ještě než se rakety Minuteman I stihly usadit ve svých podzemních silech, už byl spuštěn program modernizace na verzi Minuteman II a později Minuteman III. Poslední Minuteman I opustil silo na Malstromově letecké základně v Montaně 12.2.1969 a modernizace skončila 25.1.1975 předáním poslední jednotky Minuteman III na F.E.Warrenově letecké základně ve Wyomingu.
Minuteman II
2.10.1963, krártce po zavedení prvních letek raket Minuteman I verzí A a B, se Velitelství leteckých sil rozhodlo vydat Dodatek A k Specifickým operačním požadavkům 171, čímž vznikl požadavek na vývoj Minuteman II (verze F). Tato verze měla obsahovat nový, větší druhý stupeň rakety, lepší naváděcí systém, větší dolet a nosnost pro hlavici, také lepší schopnost přežití blízkého jaderného výbuchu. Ministr obrany Robert S. McNamara podepsal 8.11.1963 tento modernizační program, který znamenal postupné nahrazení všech 150 raket Minuteman I verze A a 650 raket Minuteman I B.
1.2.1965 velitelství SAC aktivovalo 447th Strategic Missile Squadron na Letecké základně Grand Forks v Severní Dakotě jako 17. letku vybavenou raketami Minuteman a zároveň jako první vybavenou modelem Minuteman II. Během dalších 14 měsíců byly aktivovány další tři letky a poslední, 20. letka vybavená raketami Minuteman (4. s raketami Minuteman II) byla jednotka 564th Strategic Missile Squadron na Malmstromovově letecké základně v Montaně. Jakmile se tato jednotka dostala do stavu operační pohotovosti 21.4.1967, cíl vybudovat sílu 1000 ICMB raket Minuteman byl naplněn.
Modernizace modelu Minuteman I začala u 509th Strategic Missile Squadron na Whitemanově základně leteckých sil v Missouri 7.5.1966, kdy byla nahrazeno prvních deset raket Minuteman I B.
Raketa Minuteman II zůstala ve službě během celé Studené války. 27.9.1991 oznámil prezident George H.W. Bush v televizním přenosu "plán pro mír", snížení napětí atomového věku. Do 72 hodin měly být staženy z operační pohotovosti všechny rakety Minuteman II (450 kusů) a v souladu se smlouvou o odzbrojení START měly být tyto rakety i jejich sila a řídící centra zničeny.
Služba v řídícím centru
Ne nepodobné betonové ponorce, skryté hluboko v zemi bylo řídící centrum pro odpal raket Minuteman. Posádky, které byly v tomto prostoru uzavřené po řadu hodin, prožívaly nejen nepohodlí, ale i řadu stresujících situací s vědomím, že pokud se rozezní poplašný tón a příjde zpráva z SAC, budou to ony, kdo zahají či potvrdí jaderný armageddon.
Během prvních let programu Minuteman pracovaly posádky 36-48 hodin ve směnách po 8 či 12 hodinách v řídícím centru a přestávkami na odpočinek v odpočinkové místnosti. Vojáci v nadzemní části raketové základny obvykle sloužili třídenní tůru jako tým, zatímco dvoučlenná "podzemní" posádka obvykle sloužila 36-48 hodinové směny v průměru 5krát v měsíci. Délka směny byla odvislá od vzdálenosti raketové základny od Ellswortovy letecké základny - některé základny byly vzdálené i 100 mil a posádky tak čekala ještě 2-3hodinová cesta do "civilizace". (Tato cesta se nezapočítávala do služby, stejně tak čas na převzetí a předání služby!)
V červenci roku 1977 byl změněn systém služeb na 24hodinovou směnu, což většina vojáků kvitovala s povděkem. Původní systém totiž znamenal velké komplikace - prvních 8 hodin směna, pak 8 hodin odpočinek, televize nebo spánek, pak opět 8 hodin směna, a tak stále dokola. Po 48 hodinách "v díře" měl člověk tak rozhozené biologické hodiny, že nevědél, zdali je venku den nebo noc, a to ho ještě čekalo několik hodin za volantem.
Změna systému znamenala navýšení počtu směn za měsíc na 8.
Posádka sestávala z velitele a zástupce. Velitelem se mohl stát pouze důstojník v hodnosti First Lieutenant s nejméně rokem a půl praxe na pozici zástupce.
Hlavní zodpovědností posádky bylo samozřejmě monitorování situace a nepřetržitá připravenost k odpálení raket. Mezi další povinnosti spadala koordinace údržby, inspekcí raket a monitorování situace raket a podpůrných systémů.
Poté, co nová posádka dorazila na základnu, prošla bezpečnostní kontrolou a autentifikační procedurou. Poté sjela výtahem do podzemí k řídícímu centru do takzvané "no-lone zone", tedy volně přeloženo "zóny nesamostatnosti", protože v této oblasti nesměl být nikdo sám. Na základě komunikace s aktivní posádkou byly otevřeny osmitunové ochranné dveře a posádka vstoupila do řídícího centra.
Následovalo předání směny, desetiminutový briefing ohledně počasí, volacích znaků, tajný denní vojenský plán a umístění jednotlivých klíčů. Každý voják předával a přebíral tři položky - plastovou kartu s denním tajným kódem pro dekódování rozkazů z SAC, klíč pro odemknutí odpalovací konzole a revolver ráže .38, který měli vojáci na obranu v málo pravděpodobném případě přepadení (ale vojáci nesměli tento revolver vytáhnout z pouzdra uvnitř řídícího střediska).
Poté, co se za odcházející posádkou zavřely neprodyšné dveře, nová posádka zkontrolovala záznamy a podpůrné systémy raket. Pokračovala cvičením a procházením procedur k odpalu, připravovala se na inspekce SAC apod.
Pokud by přisel rozkaz k útoku (Emergency War Order - EWO), oba vojáci museli odemknout box obsahující autentifikační kódy. Pokud se shodovaly s došlou zprávou, oba se posadili na svá křesla, připoutali se a velitel zahájil odpočet. Zástupce velitele přepnul řadu odjišťovacích přepínačů a rakety odjistil. Následně museli oba zasunout své klíče do odpalovacích ovladačů - ovladače jsou tak daleko od sebe, aby je nemohl ovládat jediný člověk. Následoval konferenční hovor na velitelství letky, kde velitel vydal rozkaz k odpalu raket. Dle odpočtu velitele posádky pak došlo k otočení klíčů. Navíc rakety Minuteman nemohou být odpáleny bez potvrzení z dalšího řídícího centra.
Raketa Minuteman nebyla nikdy odpálena mimo cvičení, přesto se mnoha vojákům asi pořádně rozbušilo srdce, když v roce 1977 v době předávání směny uslyšeli informaci "vyčkejte vzkazu od prezidenta USA". Prezident Jimmy Carter pak prohlásil: "Zdravím vás všechny. Jsem zde, v řídícím středisku SAC a chtěl jsem jen vědět, jak toto všechno funguje". Usměvná historka dnes tehdy v roce 1977 mohla znamenat konec světa.
Pokud by k odpálení skutečně došlo, raketa by vyrazila ze svého podzemního sila v oblaku kouře. 3 vteřiny po startu se začne pomalu sklánět ve směru svého cíle. První stupeň rakety se oddělí po 60 vteřinách ve výšce 15 mil (24 km). Druhý stupeň se oddělí po 117 vteřinách, třetí stupeň pak po 181 vteřinách. V té době raketa dosáhne výšky 118 mil (190 km) a pohybuje se rychlostí 23000 stop za sekundu (7 km/s). V apogeu své parabolické dráhy letu dosáhne výšky 710 mil (1142 km) nad zemským povrchem.
Pokud by se nejednalo o testovací let, zbývalo by v tomto okamžiku lidem v cílové oblasti jen několik posledních okamžiků... A celému lidstvu taktéž.