Irácko-Íránská válka 1980-1988

Dobry den vážení, otváram novu temu Iraq-Iran War 1980-88.
Na stranke Valka.cz už o tom bolo pár člankov, ale ak ma niekdo podobny záujem nech sa mi ozve aj na adrese milos.sipos@post.sk.


Budem rad ak sa mi volakdo ozve.

Irácko - Íránská válka let 1980-1988

Irácko-Íránská válka, známá i jako první válka v zálivu, patří zcela jistě mezi nejdelší a nejkrvavější mezistátní ozbrojené konflikty nejen v oblasti Středního východu. Co do míry zabíjení, ničení a délky jí překoná jen nemnoho konfliktů. Bez ohledu na fakt, že obě znepřátelené země přivedla téměř na pokraj ekonomického, sociálního a politického kolapsu, je v obou zemích součástí jejich národního mýtu. V Íránu se používají označení jako Jang-e Tahmilí - vnucená válka, či Defá-e Mogchaddás – (doba) posvátné obrany. V Iráku za vlády Saddáma Husajna se toto obdoby uctívalo jako Qādisiyyat Ṣaddām (قادسيّة صدّام) - jako moderní obdobu bitvy u Kádisije mezi muslimskými vojsky a armádou Sásanovské Persie. Ve svých důsledcích byla spouštěcím mechanizmem událostí, které o deset let později vyvrcholily obsazeným Kuvajtu a následné konfrontace Iráku s mezinárodním společenstvím pod vedením Spojených Států.

Historický úvod

Moderní irácký stát vznikl koncem první světové války, když britské jednotky na svém postupu na sever porazily armádu Osmanské říše a odsadili Bagdád. Původní území tří osmanských „vylájetů“ – Basra, Bagdad a Mosul bylo administrativně sloučeno a na počátku dvacátých let byla vláda formálně předána do rukou královské dynastie Hašímovců, jejíž další větev vládla na území tehdejšího Jordánska. Takovéto nevhodné geograficko-politické uspořádání, společně s nevybíravým zasahováním britských úředníků do vnitřních politických záležitostí, se stávalo terčem ostré kritiky ze strany nacionálně orientovaných politiků, intelektuálů a důstojníků. Poté, co v roce 1931 vstoupil Irák prostřednictvím Irácké ropné společnosti (Iraq Oil Company) na mezinárodní trh z ropou, zůstala její těžba a export stejně pod vlivem Velké Británie a dalších zahraničních účastníků. Nevýhodné smlouvy na těžbu ropy byly příčinou všeobecné nespokojenosti a bezpočtu protivládních demonstrací. Na přelomu třicátých a čtyřicátých let se situace postupně vyhrocovala a potenciálně ohrožovala britské spojení přes Střední východ do Indie.

Že tato obava nebyla bezdůvodná, se ukázalo v roce 1940 poté, co kapitulovala Francie a její kolonie na území dnešní Sýrie se mohla stát nástupním prostorem německého útoku. V roce 1941 se skupina pod vedením předsedy vlády Rašida Aliho al-Ghailáního, pokusila o převrat ve prospěch fašistického Německa. Situace se zdála být vážná, ale britské jednotky dislokované v oblasti tento pokus po několika týdnech potlačily a vůdci vzpoury skončili buď v exilu nebo ve vězení. Po zbytek války žil Irák fakticky pod britským protektorátem a tato situace přetrvávala i po skončení války. Ve druhé polovině čtyřicátých a první polovině padesátých let se navenek zdálo, že se situace uklidnila, ale pod povrchem doutnala revoluce. V roce 1955 Irák vstoupil do tzv. Bagdádského paktu (CENTO) a byl brán za vcelku spolehlivého „spojence“ Západu. Další impulz k rozšíření proti-západních nálad dodala Egyptská revoluce, která v roce 1952 vynesla do čela státu Gamála Abd al Násira. Jeho ideje panarabského nacionalizmu okořeněného silným anti-kolonialismem (a později i socialismem) nacházely v oblasti silnou odezvu. V červenci 1958 vyústily do převratu v Iráku a zvržení vlády iráckého krále Fajsala. Král, premiér Núrí as-Said, korunní princ Abdul-Illáh a několik členů královské rodiny bylo během převratu zavražděno. Tzv. Svobodní důstojníci, a v první řade jejich vůdce, brigádní generál Abd al-Karím Kásim, se pochopitelně rekrutovali z řad nacionalistických důstojníků. Jejich politická orientace však byla dost rozdílná a jediným spojivem byl zájem na svržení ancien regime.

Saddám Husajn abd-al Madžid al Tikriti na sebe poprvé upozornil v roce 1959, kdy se účastnil příprav převratu proti prezidentu Kásimovi. Spiklenci plánovali prezidentovo zavraždění při přepadu jeho kolony na hlavní bagdadské třídě. Avšak jejich zjevně amatérský plán ztroskotal a zraněný Saddám (patrně zbloudilou kulkou některého z kamarádú) musel prchat nejprve do Sýrie a poté do Egypta. V Egyptě se zapsal na studia při Káhirské univerzitě a stal se členem káhirského křídla strany Baas (arabsky rozmach - حزب البعث العربي الاشتراكي). Po svém návratu do Iráku v roce 1963 se zapojil do její činnosti, když se strana na několik měsíců dostala k moci. Toto obdoby bylo sice krátké, ale provázené násilnostmi a politickým terorem, do kterého se zapojil i mladý Saddám. Nakonec vládu za pomoci armády na sebe strhl plukovník Abd-al Salám Aríf. Saddám tentokrát neuprchl a byl v letech 1964 až 1966 vězněn společně s několika dalšími členy užšího vedení strany. V důsledku společné porážky arabských armád ve válce z Izraelem v červnu 1967 se režim prezidenta Abd-al Rahmána Arífa (nastoupil po svém bratrovi, který zahynul při nehodě). dostal pod silný tlak lidových vrstev a strana Baas vycítila příležitost. V červnu 1968 se po úspěšném puči dostala k moci skupina kolem Ahmeda Hasana al-Bakra a tehdy ještě nepříliš známý Saddám Husajn odstartoval svojí závratnou mocenskou dráhu. Právě díky svým známostem, politickým a rodinným vazbám na al-Bakra a další se kromě členství v tzv. Radě revolučního velení stal viceprezidentem a šéfem obávaného výboru státní bezpečnosti (Maktab al-Amn al-Qawmi). Přestože ani v předchozím období se země nevyhnula násilnostem během protivládních převratů, to co následovalo po uchopení moci stranou Baas nevěštilo do budoucna nic dobrého. Obligátní čistky v celém státním aparátu (včetně armády a bezpečnosti) proti lidem jakkoli svázaných s předchozím režimem, patetické výzvy na podporu „palestinské věci“ a hlasité odsudky na adresu „sionistického nepřítele“ nebyly ničím novým. Noví vládcové jen pokračovali v smutné a nesmyslné tradici, která měla ukázat, kdo má v rukou moc a že jí neváhá použít. Během nejbližších týdnů bylo „odhaleno“ několik spiknutí a jejich údajní pachatelé byli veřejně popravováni. Saddám se preventivně držel v pozadí a na veřejnosti téměř nevystupoval, ale o to častěji se účastnil výslechu zatčených, včetně praxe „zvláštního zacházení“.

Mnohem podstatnějším hospodářským opatřením se, kromě podepsání dvacetileté smlouvy o přátelství a spolupráci se SSSR, stalo definitivní zestátnění Irácké ropné společnosti v roce 1972. Toto riskantní opatření sice hrozilo sankcemi, ale zakrátko naplnilo státní kasu a vláda po patřičném propagandistickém humbuku rozběhla sérii štědrých rozvojových projektů. Saddám Hussajn obratně využil těchto událostí a v průběhu necelých deseti let značně posílil vlastní mocenskou základnu, složenou z jemu loajálních lidí z okolí rodného Tikrítu. I kdy morální profil většiny těchto lidí nebyl nijak výjimečný, krutostí a proradností většinu zastiňoval především Názim Kazzar, ředitel Bezpečnostní služby. V průběhu několika málo let natolik posílil svojí moc v bezpečnostním aparátu, že se stal nebezpečným i pro Saddáma. Ne nereálnou hrozbu své případné rezignace „ze zdravotních důvodů“ se rozhodl eliminovat preventivním pučem proti svým bývalým soudruhům. 30. června 1973 se neúspěšně pokusil zorganizovat likvidaci al-Bakra a dalších stranických představitelů, ale neuspěl a při pokusu utéct do Íránu byl zatčen. Zvláštní soudní tribunál byl pouhou fraškou a zcela po zásluze shledal Kazzara a jeho společníky vinnými, načež byli všichni popraveni.

Ke konci sedmdesátých let se viditelně zhoršující zdravotní stav prezidenta al-Bakra podepsal na jeho neschopnosti čelit svému agilnímu viceprezidentovi a ten stále jednoznačněji přebíral otěže vládnutí. Vše bylo pečlivě připravováno a plánováno do posledního detailu aby nikdo nezpochybňoval toto „demokratické“ předání moci.

16. června 1979 se al-Bakr oficiálně vzdal úřadu prezidenta a Saddám se stal neomezeným vládcem Iráku. Aby definitivně upevnil svojí moc, provedl rychle několik rázných administrativních a bezpečnostních opatření. Ty neměly nikoho nechat na pochybách, že nový vládce nestrpí sebemenší neloajálnost nebo dokonce odpor. Nejspektakulárnejší podívaná se odehrála na mimořádném sjezdu strany Baas. Saddám zde v pečlivě zrežírovaném divadle obvinil několik vrcholných stranických představitelů, svých potenciálních konkurentů z plánování převratu ve prospěch Sýrie. Z jednání se dokonce zachoval filmový záznam, na kterém jsou jmenovaní „zrádci“ zatýkáni a okamžitě odváděni. Zbylí členové strany tomu jen v hrůze přihlížejí a doufají, že nezaslechnou i svoje jméno ...

Persie (Írán) byla ve dvacátých a třicátých letech relativně samostatná, i když úzce spolupracovala s Velkou Británií. V zemi rovněž působila silně zastoupená mise německého Abhweru, která se snažila přimět Šáha ke spolupráci se zeměmi Osy. Když jí v roce 1941 šáh Réza Chán odmítl vypovědět, došlo k vojenské operaci a obsazení Íránu vojsky Velké Británie a SSSR. Na to šáh reagoval abdikací ve prospěch svého syna. Během 2. sv. války sloužil Írán k tranzitu válečného materiálu do SSSR a pro zásobování Spojenců ropou. Po válce se situace vyvíjela ještě o poznání ostřeji než v Iráku. Některé politické kruhy, zejména kolem Mohameda Mosaddeka, se klonily k co něj rychlejšímu vymanění se z britského vlivu ve prospěch spolupráce ze Sovětským Svazem. Na pořadu dne byla i otázka odchodu cizích vojsk ze země a znárodnění ropného průmyslu. To se stalo realitou počátkem padesátých let, po jmenování Mosaddeka předsedou vlády. Tento krok, který vážně hrozil západním hospodářským zájmům a výhledově směroval k ustavení pro-sovětského režimu, měl za následek operaci v režii americké a britské zpravodajské služby. V průběhu převratu došlo k ozbrojeným střetům ale pak se situace zvrátila ve prospěch reakčních kruhů a armády. Vlády se pak opět ujal Mohamed Réza Páhlaví-Arjámer, který mel důvěru Západu. Šáh jmenoval do čela nové vlády generála Fazlolláha Zahediho a situace se začala alespoň navenek stabilizovat. V prosinci roku 1953 došlo k obnovení diplomatických vztahů a později v roce 1955 k přistoupení k paktu CENTO. Jakkoli se mohlo zdát, že je vše v pořádku, způsob jakým se Šáh dostal k moci zanechal v očích mnoha obyčejných lidí nesmazatelný cejch „loutky“ Západu a jeho zájmů. Šáh se v šedesátých letech pokoušel umlčet opozici programem rozsáhlých změn, které zahrnovaly pozemkovou reformu, posílení role žen a další opatření. Všeobecným nepokojům se několik let podařilo bránit díky rozsáhlým příjmům z exportu ropy, pozemkové reformě a nízké inflaci. Mnohé problémy, které trápily obyčejné lidi, ale zůstávaly dál neřešeny a mohutný ekonomický růst nebyl doprovázen odpovídajícím zlepšením situace středných a nižších vrstev obyvatelstva. Sílící opozici vůči šáhové vládě se přes všechna opatření tajné policie SAVAK (Sazman-e Ettelaat va Amnijat-e Kešvar) nepodařilo zlomit a ta se postupem času dostávala stále víc pod vliv radikálních duchovních na jedné straně, ale i marxisticky orientovaných skupin na straně druhé. Velká náboženská autorita a přední kritik Šáhova režimu, Velký ajatolláh Ruholláh Musaví Chomejní – „Marjá al-Taqlíd“ (- ten jehož znalost islámského práva je příkladem, hodným následování), odešel v roce 1964 do exilu v Turecku a později do Nadžáfu. Během čtrnácti let strávených v Iráku byl pod neustálím dohledem tajných služeb a měl zakázáno hlásat své radikální názory, vyjádřené v manifestu „Za islámskou vládu“. Ale rychle stoupající popularita šíitského duchovního, zvláště v Iráku, kde je šíitská většina už tradičně v podřízeném postavení k sunitské menšině, byla pro vládu zneklidňující. Koncem roku 1978 byl v důsledku přechodného zlepšení irácko-íránských vztahů vypovězen z Iráku a skončil v exilu v Paříži, kde si na předměstí Nauphlé le-Chateau zřídil svůj hlavní stan. Ve stejné době začala být situace v Íránu stále nestabilnější. Lidem bylo jasné, že se íránská ekonomika, přes ohromné ropné příjmy, ocitá na pokraji kolapsu. Nerealistické průmyslové a rozvojové projekty, společně s masivní výstavbou ozbrojených sil, přetížily hospodářství až za únosnou mez. Bující korupce a nespravedlnost, šáhovy sociální reformy či jisté „pozápadnění“ společnosti také budily ostrý nesouhlas v náboženských kruzích a mezi konzervativně orientovaným vesnickým obyvatelstvem. Střední vrstvy a liberální intelektuálové zase odmítali politický režim „jediné strany“ a ekonomické zvýhodňování kliky šáhových nohsledů.

V polovině roku 1978 svůj odpor k šáhově diktátorské politice otevřeně vyjadřovalo stále více lidí. V září a říjnu došlo ke stávkám, na které vláda odpověděla represemi proti opozici, ale v následujících měsících se protivládních demonstrací opět účastnily statisíce lidí. Několikrát při tom došlo ke střelbě, jejímž výsledkem byla smrt desítek lidí a neklid se nevyhýbal už ani armádě. Počátkem ledna 1979 byla vláda a státní instituce v rozkladu a události nabraly rychlý spád. 16. ledna prchá Šáh z Íránu a předává moc do rukou dočasné vlády Dr. Šapúra Bachtiara. 1. února se z exilu vrací Ajatollah Chomejní a vzápětí jmenuje vlastní dočasnou vládu pod vedením Mehdi Bazargána. 8. a 11. února vyšly do ulic Teheránu desetitisíce lidí, ale armádní jednotky věrné Bachtiarovy střílely do demonstrantů a revoluce měla nové mučedníky. Bazargánova „vzdorovláda“, ač zpočátku relativně umírněná se velmi brzy dostala pod vliv Chomejního a masově vznikajících „Komiteh Emám“ - islámských výborů. Mnozí imámové se ani nezatěžovali diplomatickými ohledy a ve svých kázáních napadali Spojené Státy a prozápadní režimy v Perském zálivu. Na výzvy radikálních skupin byla rozpuštěna SAVAK a její ředitel generál-poručík Nasser Moghaddam byl společně s mnoha dalšími vedoucími činiteli bývalého režimu popraven. Definitivní hřebík do rakve šáhova režimu bylo referendum z 30. března, kde bylo drtivou většinou schváleno vytvoření Islámské Republiky Írán. Brzy došlo k rozsáhlým personálním změnám v armádě a státní správě - jen za první rok a půl bylo propuštěno ze služby nebo zatčeno a uvězněno téměř dvacet tisíc lidí. Bývalý náčelník Imperiálního štábu generál Golám Ali Ovejší se ještě zachránil útěkem do exilu, ale třeba bývalý velitel letectva generál-poručík Amír Hossejn Rábí už tolik štěstí neměl. Proti se bouřili jak liberální intelektuálové, tak i národnostní menšiny, zejména Arabové, Kurdové a Turkománci. V takovém bouřlivém politickém ovzduší nebyla nouze o mnohdy násilné střety mezi jednotlivými politickými uskupeními a jejich ozbrojenými bojůvkami. Přestože se původně předpokládalo rozpuštění ozbrojených sil a zformování jakési „lidové milice“, nakonec dostala přednost idea rozsáhlé čistky mezi velitelským sborem, který měl být očištěn od „šáhových přisluhovačů“ a zformovaní novému režimu loajální protiváhy. V prvních měsících po vzniku islámské republiky byly jednotlivé chaoticky vznikající a zcela nezávisle operující bojůvky sloučeny do pevnějších organizačních celků a přetvořeny v Sbor strážců Islámské revoluce – všeobecně známému jako Pasdarán.

Taková politika společně s hospodářskými změnami měla za následek výrazné zhoršení obchodních vztahů a nakonec vyvrcholila vyhlášením úplného embarga ze strany Spojených států. Íránci jsou ale hrdí a nepoddajní národ, vždy úporně hájící své zájmy vůči vnějším tlakům a reagovali po svém. 4. listopadu 1979 došlo k obsazený amerického velvyslanectví v Teheránu „pokrokovými studenty“. V jejich rukou se ocitlo 53 amerických rukojmí, kteří měli být použiti jako vyjednávací protiváha, aby Spojené Státy vydaly svrženého Šaha zpátky do Íránu. Když ale ani po několika týdnech nedošlo k diplomatickému řešení krize a propuštění zadržovaných, padlo rozhodnutí je vysvobodit silou. Operace nazvaná „Eagle Claw“ spočívala v leteckém průniku speciální jednotky Delta do íránského vzdušného prostoru a přistání na starém polním letišti v poušti, kde měli vrtulníky dotankovat palivo. Ty by pak dopravily oddíl speciálních sil do blízkosti Teheránu. Tam měli za podpory místních sympatizantů proniknout do budovy velvyslanectví a osvobodit rukojmí. Operace však od začátku trpěla problémy s technikou a špatnou koordinaci mezi jednotlivými složkami. Několik vrtulníků se už cestou na místo dostalo do písečné bouře a nebyly schopné dalšího letu. Při tankovaní kromě toho došlo k tragické explozi, při které zahynulo osm amerických specialistů a zbytek musel ustoupit způsobem, který spíše připomínal útek.

Důvod k válce

Vzájemné spory mezi Irákem a Íránem o oblast toku řeky Šatt al-Arab (Arvandrud) se táhnou už několik staletí a sahají až do dob vládců starověké Mezopotámie. Ti mnohokrát ze strachu před lidmi z hor na severo-východě, podnikali do těchto oblastí vojenská tažení. Přilehlá oblast, nazývaná Chúzestán je území obydlené především Araby a některými dalšími menšinami. V dobách před vznikem Osmanské říše byl Irák součástí Persie, která během svého mocenského vzestupu ovládla jeho území. Později se jeho území dostalo pod vládu Osmanů. V roce 1823 byla oblast Chúzestánu obsazena Persií a o sto let později šáh Réza Chán nechal přesídlil část obyvatel a zakázal používání arabského jazyka. Jeho politika vycházela z předpokladu, že obyvatelé Persie jsou „Árijci“, nikoli Arabové, díky odlišnému jazyku a historii. Další kolo sporů následovalo koncem padesátých let 20. století, kdy se vláda generála Kásima pokoušela bezúspěšně dosáhnout revize hranic na půdě Arabské ligy. Poté se v průběhu šedesátých let irácký režim angažoval v podpoře různých secesionistických hnutí a pravidelně ohlašoval brzké osvobození arabských oblastí al-Ahváz a Muhammarech. Žádná z těchto hrozeb ale nepřesáhla úroveň hlučné propagandy.

Napětí opět vzrostlo v sedmdesátých letech. Na počátku se zdálo že jednání představitelů iráckého režimu a zástupců kurdské menšiny budou úspěšná a na severu konečně zavládne mír. Ale Kurdové se místo vytoužené autonomie dočkali jen dalšího kola represí. Poté se boje na severu rozhořely s novou silou. V roce 1975 už byly v těchto permanentích ozbrojených srážkách vázány už čtyři pětiny irácké armády s víc jak 1,000 tanky a také značná část letectva. Štědrá materiální a zpravodajská podpora ze strany Íránu, společně s vynikající znalostí místních geografických poměrů dělala z kurdských „Pešmerga“ obávanou bojovou sílu. V některých oblastech si Kurdové doslova vystříleli své autonomní zóny, do kterých se irácká armády prakticky nedostala. Pak ale došlo k několika zásadním událostem. Irácká smíšená tanko-mechanizovaná jednotka nečekaně překročila řeku Šat al-Arab s cílem vybudovat předmostí na íránské straně. Jejich úkolem bylo držet se tak dlouho jak to půjde a dát šáhovi na srozuměnou, že udržení Kurdistánu je pro irácký režim životně důležité. Vše se zdálo být podle plánu až do chvíle, kdy se nad bojištěm objevili stíhací bombardéry íránského letectva a během osmačtyřiceti hodin byli Iráčani vytlačeni na svou stranu hranice. Hrozící válku se nakonec podařilo odvrátit za pomoci zprostředkovaní Turecka, Alžírska a arabských zemí ze sdružení OPEC. Byla přijata tzv. Deklarace z Alžíru, která znamenala faktické uznání íránské dominance v oblasti, protože nepřinesla Šat al-Arab plně pod iráckou kontrolu. Na druhou stranu znamenala několik nečekaných přínosů. Íránský šáh se s přihlédnutím k vzrůstajícímu separatismu mezi svými vlastními kurdskými „poddanými“, rozhodl hodit své dosavadní spojence přes palubu a ukončil veškerou vojenskou pomoc kurdským gerilám. Kromě toho stáhl vojenské jednotky ze sporné oblasti Zajn al-Qaws a Saif Saad u Kasr e-Širín a kurdský odpor se prakticky zhroutil.

Už za pár let se ale situace radikálně změnila. Nástup nového režimu doprovázel opravdu revoluční chaos a bezhlavé čistky ve státním aparátu i armádě. Strach vzbuzovala i stále ostřejší rétorika íránských duchovních, jejíž terčem se stal i relativně sekulární Irák a jeho „bezbožný“ prezident. Oficiálně zatím panoval mír a íránský prezident al-Bakr neopomněl při příležitosti vyhlášení Islámské republiky vyjádřit své blahopřání spřátelenému íránskému lidu, ale irácká státní bezpečnost bedlivě sledovala vliv „revoluce“ na irácké šíity. Byli také urychleny přípravy na plánovanou státní návštěvu nového předsedy vlády, Mehdi Bazargána. Tyto relativně pozitivní bilaterální vztahy začaly dostávat první trhliny už koncem toho samého roku, po pádu Bazargánovy vlády, v souvislosti s obsazením amerického velvyslanectví.

Počátkem roku 1980 se irácké vedení dále utvrzovalo v názoru, že vzrůstající nespokojenost a strach z režimu radikálního Ajatolláha je možné úspěšně využít na konečné řešení územních sporů a nastolení „vedoucí role“ Iráku v oblasti Perského zálivu a arabském světě. Také mnoho špiček bývalého šáhova režimu našlo útočiště v Iráku a v případě potřeby se s nimi počítalo jako s vládou „osvobozeného“ Íránu, jenž bude příznivě nakloněn politice „spřáteleného“ Iráku. Nejprve došlo k intenzivnějším operacím tajných služeb na území nepřítele a podpore různých opozičních skupin. Například v dubnu 1980 se Íránem podporovaná skupina „ad-Dawaa“ (Výzva) neúspěšně pokusila o atentát na Taríka Azíze, ministra zahraničí při jeho návštěvě Univerzity al-Mustansirijá. Vzápětí došlo k rozsáhlým represím a uvěznění mnoha členů této organizace a vyhoštění stovek Šíitů do Írán. Předpokládání vůdce skupiny, Ajatolláh Muhammad Bakr as Sadr byl spolu s mnoha dalšími přívrženci v létě téhož roku popraven. Na druhé straně 30. dubna došlo k obsazení íránského velvyslanectví v Londýně teroristy požadujícími autonomii pro arabskou menšinu v Íránu. Krizi po několika dnech ukončil zásah specialistů britských SAS, který úspěšně osvobodili rukojmí. Počátkem června bylo odhaleno spiknutí důstojníků íránského letectva z letecké základny Hamedán-Nojeh, o kterém se soudí, že v něm měl prsty bývalý předseda íránské vlády Bachtiar a podobně jako v předešlém případe i irácká zpravodajská služba. Šest stovek podezřelých důstojníků bylo zatčeno a asi sto padesát později popraveno. Do konce roku bylo uvězněno nebo nuceně penzionováno asi 8000 důstojníků, včetně mnoha generálů.

Předvečer bitvy

Přesný odhad vojenských sil obou souperů v létě 1980 je velmi obtížný. Mnohé informace stále nejsou k dispozici a proto je nutné vycházet z odhadů, které se během let dostaly na veřejnost. Početní sílu iráckých pozemních sil je tak možné odhadnout na 190.000 vojáků v aktivní službě a vojáků prezenční služby. Dalších asi 200.000 vycvičených záložníků bylo organizováno v záložních jednotkách a mohlo být povoláno jako druhá linie obrany. Další silou, která mohla teoreticky posílit pozemní jednotky, bylo asi 75.000 příslušníky oddílů „Lidové armády“ – Džajs aš Šaabii, v podstatě ozbrojené milice strany Baas. Její příslušníci sice navenek překypovali oddaností a zápalem, ale k pravidelné frontové službě se moc nehodili kvůli absenci řádného vojenského výcviku. Většinou se uplatnili jako stranický dohled u frontových jednotek nebo při ostraze týlových oblastí s nízkou bojovou aktivitou. Pravidelné jednotky irácké armády bily organizováni do dvanácti divizí, z nichž byly dvě mechanizované a čtyři motorizované pěší divize. Vzhledem k tomu, že její výzbroj byla na konci sedmdesátých let z větší části sovětská, mnozí západní odborníci popisovali iráckou armádu podle měřítek pro vojska SSSR a jeho satelitů. To byli pravda jenom částečně, protože mnoho prvků v oblasti organizace, doktríny a výcviku, nebo třeba hodnostního označení nesly známky britského vlivu. Početní stav výzbroje byl odhadován na 2.500 tanků, asi 1.500 obrněných vozidel a transportérů a asi 2.300 děl a raketometů. Přesto se jednotlivé prameny liší a udávané hodnoty kolísají o 200-300 kusů. Nezávislým svazkem pod přímou kontrolou prezidentského paláce byla dobře vyzbrojená brigáda Republikánské Gardy, doplňovaná výhradně dobrovolníky z oblasti Tikrítu. Organizační schéma tankové a mechanizované divize byla podobná sovětské s některými prvky známými ze západních armád. Výzbroj se skládala z tanků T-62 a bojových vozidel pěchoty BMP-1 v případe tankových divizí, tanků T-54/T-55 a obrněné transportéry BTR-50/BTR-60, připadne jejich československou variaci OT-62/OT-64 u mechanizovaných divizí. Dále byl jejích součástí dělostřelecký pluk, průzkumní prapor a oddíl PVO, případně různé týlové a podpůrné jednotky. Velmi oblíbenou součástí výzbroje průzkumných praporů byly i francouzská lehká kolová vozidla AML a Panhard M3, nebo sovětská BRDM. Vyšším stupňům velení podléhaly samostatné tankové prapory a pluky těžkého dělostřelectva, což bylo zase okopírováno ze sovětské doktríny. Irácké raketové dělostřelectvo zahrnovalo několik oddílů taktických balistických raket typu 9K52 Luna-M (FROG-7) s doletem 70km a také jedna samostatná raketová brigáda vyzbrojená operačně-taktickými systémy 9K72 Elbrus (SCUD-B) na těžkých podvozcích MAZ-543 Uragan/9P117 s raketami s doletem 280km.

Přes uzavřenou smlouvu o přátelství a spolupráci ze SSSR, která zahrnovala i dodávky zbraní do Iráku, byly významné zbrojní kontrakty uzavřeny i se západními firmami. Koncem sedmdesátých let Iráčané objednali ve Francii mobilní protiletadlové systémy Roland a přenosné protitankové rakety Hot, čím naznačily zklamání ze sovětské nechuti dodávat iráckému režimu nejmodernější verze svých zbrojních systémů.

Dva smíšené pluky armádního letectva se skládali z osmi letek, vybavených množstvím sovětských vrtulníků Mi-8T „Hip“, ale i francouzských SE.316 Alouette III a SA.342L Gazelle. Samostatná útočná vrtulníková letka byla vybavena menším počtem výkonných sovětských vrtulníků Mi-24D „Hind“. Přes irácký zájem o další dodávky sovětská strana nemohla vyhovět v plné míře kvůli nutnosti posílit v první řade své letecké jednotky na území NDR a v Afghánistánu. Armádní letectvo mělo hlavní základnu v al-Tadži, ale své detašmány udržovalo na mnoha záložních letištích i poblíž prezidentských paláců.

Irácké vojenské letectvo patřilo k jednomu z nejstarších v oblasti a jeho tradice sahaly až do třicátých let, kdy v zemi působila britská RAF. Během tohoto období prodělalo bouřlivý vývoj, zúčastnilo se několika válek a mnoha převratů, které však měly za následek časté změny na velitelských postech a neustávající reorganizace. Na výcviku iráckých pilotů a technické údržbě (zejména systémů PVO) se od počátku sedmdesátých let podílely i zahraniční instruktoři ze SSSR, NDR a Československa, ale také Indie, Jugoslávie a některých západních zemí.

V tomto období se členilo na samostatné velitelství protivzdušné obrany (zahrnující přepadové stíhací letouny, baterie protileteckých raket S-75M Volchov a S-125 Něva a příslušnou radarovou techniku) a velitelství letecké podpory (zahrnující zbylé stíhací a stíhací-bombardovací letouny a těžké bombardéry). Početní stav obou složek se odhadoval na 25.000 pilotů, radarových operátorů a pozemních techniků. Jednotlivé perutě byly dislokovány na základnách Kirkúk/al-Hurria, Kvadžará, al-Gajjár (nedaleko Mosulu), Habannia/al-Taqaddum, H-3/al-Walid, Bagdad/al-Rašid, Salman Pak, Tallíl (u Násirie), Kut/al-Džarrah a Šojbaah. Protiletadlová obrana byla soustředěna kolem Bagdádu, petrochemických komplexů v Kirkúku a Mosulu a na jihu u Basry. Výzbroj jednotlivých perutí byla odhadován na asi 100 přepadových stíhacích letounů MiG-21 „Fishbed“, kolem sedmdesáti stíhacích-bombardérů MiG-23MS/MiG-23BN „Flogger“ a podobné množství stíhacích-bombardérů Su-20/Su-22 „Fitter“. A samozřejmě dvě perutě s těžkými bombardéry Tu-16K „Badger“ a Tu-22B/Tu-22U „Blinder“. Ani rozvoj letectva nezahálel a v roce 1977 byli zadány nové zbrojní objednávky na více jak 200 letadel a vrtulníků hlavně ze SSSR a Francie. Ty měly zahrnovat výkonné sovětské letouny MiG-25 „Foxbat“ a netrpělivě očekávané Mirage F.1EQ z Francie. Výcvik leteckých kadetů zabezpečovala Letecká akademie v Tikrítu, s cvičnými letouny AS.202 Bravo a vrtulníky Mi-2 „Hoplite“, Mi-4 „Hound“ a SA.342K Gazelle pro základní výcvik. Na letišti al-Rašid u Bagdádu se prováděl pokračovací a zbraňový výcvik na letounech Pilatus PC-7, Jet Provost T.52 a L-29 Delfín. Na stejné základně byly soustředěny i zbylé britské letouny Hunter Mk.59A/B používané převážně k výcviku a kondičnímu létání vyšších důstojníků.

Relativně silné transportní letectvo bylo vybaveno několika desítkami výkonných letounů Il-76 „Candid“ a An-12B „Cub“. Mnohé z nich, společně se stroji An-24TV, byly opatřeny civilní registrací aerolinek Iraqi Airways a operovaly ve smíšeném vojensko-civilním provozu z bagdádského „Saddámova“ Mezinárodního letiště.

Malé Irácké námořnictvo s pouhými 4.000 muži, mělo základny v přístavech al-Fao, Umm Kasr (Umm Qasr) a na nové námořní základně aš-Šulajbá. Jeho primární výzbroj se skládala ze dvou desítek sovětských rychlých raketových člunů třídy P.205/A „Osa-1/2“ a asi tuctu torpédových člunů třídy P.6 „Seršen“. Jugoslávská fregata Ibn Chaldúm byla přes své oficiální označení pouze cvičným plavidlem. K dalším úkolům bylo k dispozici kromě čtyř vyloďovacích plavidel Polnočny (Projekt 771), dvou minolovek třídy T-43 a několika pomocných lodí i několik desítek malých hlídkových člunů. Pod námořnictvo spadala i vrtulníková letka vyzbrojená stroji SA.321G/H Super Frelón a několik oddílů pobřežní obrany s těžkým dělostřelectvem a proti-lodními raketovými systémy.

V období druhé poloviny sedmdesátých let byly íránské ozbrojené síly bezesporu jedny z nejsilnějších v oblasti. Podle amerického vzoru se dělily na pozemní síly, letectvo a námořnictvo. Pomocné úkoly plnilo četnictvo a pobřežní stráž. Zvláště letectvo se drželo na výsluní šáhovy přízně - Šáh byl sám aktivním pilotem. Rozložení karet se ale značně změnilo po islámské revoluci. I když se podařilo zabránit některým pošetilým návrhům na rozpuštění armádních jednotek a vrácení těžké výzbroje zpátky do USA, početní stav klesl pod 200.000 vojáků. Ti byli formálně rozčleněni do osmi divizí a čtyř samostatných brigád, několika nezávislých dělostřeleckých skupin a mnoha týlových a podpůrných jednotek. Jednotlivé divize, zejména jejich logistické složky, trápil nedostatek personálu a kvůli absenci zkušených techniků bylo v době vypuknutí války průměrně jen 30-50% tanků schopno nasazení. Základem výzbroje armádních tankových jednotek byly kvalitní britské tanky Chieftain Mk.3/5(P) v počtu 780 kusů. Dalších 1.225 kusů modernizovaných tanků Šir Iran Mk.1/2 bylo objednáno, ale tento kontrakt byl po revoluci stornován. Dále zde bylo asi 400 kusů starších amerických tanků typu M47/M48 Patton a 460 kusů modernějších M60A1. Ty doplňovalo několik desítek lehkých průzkumných tanků FV 101 Scorpion. Mechanizované jednotky byly vybaveni 570 kusy amerických obrněných vozidel M113A1 a jejich variantami a stovkou britských průzkumných vozidel Ferret. Mnohé prameny zmiňují i dodávku více jak 500 obrněních transportérů BTR-50/BTR-60 ze SSSR na počátku sedmdesátých let a kontrakt na bojová vozidla BMP-1 z roku 1979. Podle některých pramenu byly v průběhu bojů skutečně dodány a později i nasazeny k frontové službě společně z ukořistěními iráckými kusy. Několik desítek vyřazeních tanků z dob druhé světové války, jako třeba M4A1 Sherman a M24 Chaffe, bylo využito na hranicích s Irákem jako statické pillboxy. Nebylo překvapivé, že i dělostřelecké jednotky byly vybaveny americkými děly a houfnicemi, od lehkých M101 po těžké kusy M114 a M115 a samohybnými typy M109A1 a M110. Armáda měla i své vojskové letectvo, vybavené několika stovkami bojových a dopravních vrtulníků.

Jak už bylo řečeno, letectvo se v sedmdesátých letech zmodernizovalo a zapojovalo se do společných cvičení s tureckými, pákistánskými a americkými ozbrojenými silami. Mnoho důstojníků absolvovalo výcvikové programy a stáže ve Spojených státech a Izraeli. Protože příslušníci letectva představovali nejelitnější část ozbrojených sil, překotné změny a neustávající reorganizace velmi tvrdě zasáhly právě je. Mnoho důstojníků a leteckých techniků bylo propuštěno, nuceno emigrovat a někteří se dokonce stali oběťmi „revoluční spravedlnosti“.

Hlavní velitelství se nacházelo na základně Došan-Tapeh u Teheránu a dalšími základnami byly Mehrabád, Tabríz, Hamedán-Nojeh, Dezfúl-Vahdati, Isfahán-Chatamí, Širáz, Bušehr, Bandar e-Abbas a Mašhád. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se ve výzbroji nacházelo přibližně 220 letounů F-4D/F-4E Phantom II, 240 kusů F-5A/F-5B a modernějších F-5E/F-5F Tiger II, ale hlavně 77 výkonných stíhacích letounů F-14A Tomcat. Byli tu i letouny RF-4E Phantom II a RF-5E Tiger-eye a rozsáhlá flotila dopravních letounů C-130E/C-130H, tankovacích Boeing 707-3J9C, a dálkových letounů Boeing 747-2J9C, zabezpečující vysokou mobilitu armády. A to nemělo být všechno, koncem sedmdesátých let Šáh objednal u amerických firem dokonce 300 letounů F-16A/F-16B Falcon a několik letounů včasné výstrahy E-3A Sentry! Tento kontrakt byl ale krátce po revoluci stornován a to přesto, že část pozemního obslužného vybavení už byla dodána a letouny první dodávky se nacházely ve vysokém stupni rozpracovanosti. I letecké základny ze kterých operovalo letectvo byly budovány opravdu kvalitně, nechyběly zodolněné úkryty pro letadla, skladiště munice a náhradních dílů byla budována se stejnou důkladností. Protiletecká obrana byla doplněna výkonnými radiolokátory a propojená s několika skupinami baterii raket MIM-23B I-HAWK, Rapier a Tigercat.

Nezanedbatelnou sílu představovalo také námořnictvo, které mělo k dispozici dva starší, ale modernizované torpédoborce třídy Babr (třída Sumner/Gearing), čtyři moderní fregaty třídy Alvand (typ Vosper Mk.5) a čtveřici korvet třídy Bayandor (třída PF-103). Mezi hlídková plavidla spadalo, kromě starších jednotek, i deset moderních raketových člunů třídy Kaman (francouzských La Combatante II). K pomocním úkolům tu byla rozsáhlá flotila minolovek, hlídkových člunů a dalších plavidel. Další plavidla již byla objednána, jako třeba moderní raketové torpédoborce odvozené od americké třídy Spruance, nebo německé dieselové ponorky Type 209. Tyto a další kontrakty byly ale po revoluci stornovány a torpédoborce nakonec zařadilo do služby US Navy jako třídu Kidd, neoficiálně posádkami prekřtěnou na „třídu Ajatolláh“. Zvláštností bylo, že Íránci používali také vojenská vznášedla, jako třeba Taylorcraft BH-7 Mk.5, vhodná k operacím v bažinách a mělkých vodách. Pro průzkum a protiponorkový boj byly k dispozici hlídkové letouny Lockheed P-3F Orion a vrtulníky SH-3D, Sikorsky RH-53D Sea Stallion a Augusta Bell AB.212ASW.

Edit: Admin

Bouře začíná

Napětí na irácko-íránské hranici pomalu doutnalo už od časného léta kdy Saddám několikrát nadhodil možnost revize Alžírské dohody. Íránské vedení na čele s Chomejním ale o tom nechtělo ani slyšet. Aby toho nebylo málo, kázaní mnoha íránských kleriků se až nepříjemně podobaly výzvě na islámskou revoluci v Iráku.

První vážnější přestřelky mezi Iráckými pohraničníky a místní oddíly milice se odehráli mezi 2. a 4. zářím 1980, v oblasti Kasr-e Širin, Chanakín a Mandali. K průzkumu a zásobování pohraničních jednotek bilo na obou stranách intenzivně nasazeno letectvo a prvního sestřelu dosáhla posádka Íránského Tomcatů při nějakém incidentu už 7. září. Za oběť jí padl irácký vrtulník Mi-24 „Hind“, který napadl Iránské minometné pozice u Zajn al-Waus. Další prudké přestřelky se odehráli už 10. září, za opětovné asistence letectva. Mezi 12. a 13. zářím Iráčané po relativně slabém odporu obsadili pět malých vesniček v sporné oblasti. Tato slabší reakce iránských jednotek však zaslepila Saddáma a jeho generály natolik, že podlehli milnému dojmu iránské neschopnosti reagovat na případný útok většího rozsahu. 17. září Saddám jednostranně vyhlásil dohodu za neplatnou a přislíbil, že Šatt al-Arab bude brzy navrácena její „arabsko-irácká podstata“. V projevu ke svým generálům nazval Iráckou armádu „mečem Alláhovým“, který rozdrtí perské zbabělce a oni už za několik dní dosáhnou slavného vítězství.

Za „oficiální“ počátek Irácko-Íránské války je považováno 22. září 1980, kdy početné formace Iráckých letadel podnikli rozsáhlý úder na šest základen íránského letectva (Mehrabad, Došaan-Tappeh, Tabríz, Dezfúl, Urumieh a Hamadan), čtyři kasárna pozemního vojska (Bachtarán, Ahváz, Sanandaj, a Abadán), několik radarových stanic a skladišť strategického vojenského materiálu. Do vzduchu šlo ten den snad každé bojeschopné letadlo, zejména stíhací-bombardéry MiG-23BN a Su-22. Snaha napodobit překvapivé izraelské nálety z dob šestidenní války však skončila neúspěchem. Třeba na základně Mehrabád u Teheránu byl při náletu zničen jenom jediný F-4E Phantom II, vážně poškozen jeden nákladní C-130 Hercules a jeden Boeing 707 patřící společnosti Iran Air. Proti odlétajícím útočníkům vzápětí vzlétla dvojice pohotovostních Phantomů a dva MiGy sestřelila. Podle některých svědectví, byl jeden ze zajatých pilotů Egypťan. Přestože se Iránskou obranu podařilo ve většině případů zcela překvapit, výsledky masivních náletů byli neuspokojivé a způsobené škody jen stěží odpovídali očekáváním. Jako jeden z mála úspěchů toho dne si Iráčané mohli připsat zničení nádrží s leteckým palivem na některých leteckých základnách. Na přechodnou dobu si tak iránské letectvo muselo vystačit z pohotovostními dodávkami leteckého paliva ze SSSR. Jak vzpomínají mnozí iránští veteráni, palivo mnohdy přiváželi stejné letouny jaké ještě před pár týdny přiváželi náhradní díly do iráckých letadel.

Iránská odveta byla přes počátečný šok rychlá a drtivá. Už o čtyři hodiny později roj Iránských Phantomů úspěšně napadl námořní základnu aš-Šulajbá a kromě několika plavidel zasáhli i baterie proti-lodních raket. Další letadla bombardovala letiště al-Rašid u Bagdádu a Šojbaah u Basry. Reakce irácké PVO byla slabá a chaotická, protože její obsluhy zcela uvěřily vlastní propagandě, že „drtivé“ údery na íránské letiště vyřadí jejich letouny minimálně na dva dny!

Irácké tankové divize mezitím po dělostřelecké přípravě překročili hranici a otevřeli frontu dlouhou přes 700 kilometrů. Na severu mezi oblastmi Rawanduz a Marivan byl rozmístěn I. Armádní Sbor, jeho úkolem bilo hlavně pacifikovat kurdské oblasti na severu. Jedna pěší divize pouze zaujala postavení u Pandžvínu aby blokovala případní iránský výpad na Sulejmánii.

II. Armádní Sbor byl rozmístěn v oblastech od Kasr-e Širin až po Mehrán v provincii Ilám. Úkolem jednotlivých divizí bylo postupovat ve směru na Mehrán a přetnout cestu na Dezfúl ze severu.
III. Armádní zbor operoval na jihu, v oblasti Chúzestánu a jeho úkolem bilo zabezpečení toku Šatt al-Arab a přilehlých ropných polí v oblast mezi Dezfulem a Abadánem. Dvě divize měly za úkol obejít Susangerd ze severu a jihu a izolovat Ahváz. Další divize, tento krát tanková, měla původně postupovat do nitra Iránu a pak se stočit na jih směrem na Chorramšahr, kde se měla spojit z dalšími divizí postupující severně od Abadánu.

Již od časných ranných hodin 23. září, vládl na mnoha íránských základnách čilí ruch. Pozemní personál horečně sprovozoval každé dostupné letadlo, zbrojaři na ne navěšovali munici a piloti společně ze svými navigátory pilně studovali letové trasy ke svým cílům. Krátce po rozednění buráceli motory téměř 140 íránských letadel, které startovali k masivnímu leteckému protiúderu, označenému jako operace „Kamán 99“. Jejich cílem se stala rafinerie Vasselijah, dvoje kasárna a několik leteckých základen poblíž Bagdádu, dále letiště Mosul, Tallíl, Tikrít, Kút/al-Džarrah a Šojbaah. Iráčané se opět nezmohli na koordinovanější obranu a drtivá většina náletů proběhla téměř bez odporu, pokud nepočítáme chaotickou protiletadlovou palbu. Mnohem větší starosti dělali pilotům klesající ukazatele paliva při zpáteční cestě, protože leteckých tankerů bylo omezené množství a některé posádky neměli jinou možnost než z posledními zbytky paliva sednout na předsunutích základnách v Dezfúlu a Kermanšahu, nebo Tabrizu.

Již na druhý den byla provedena další série náletů na irácké cíle a Iráčtí piloti se jim neúspěšně pokusily vzdorovat. Jako učebnicový příklad leteckých soubojů prvních dní války proběhl bojový let několika iráckých MiGů-23 ze základny Salman Pak. Ale ani ne minutu po vzletu byli zaměřeny posádkou iránského Tomcatu. Vysoce výkonní radiolokátor AWG-9 nedával nepříteli šanci a během třiceti sekund se dva Iráčané řítily k zemi aniž by věděli ze „které strany“ přilétla raketa. V prvním týdnu bojů se Iráčané ještě snažili vzepnout aspoň k symbolickému odporu a dokonce podnikli i několik náletů v iránském zázemí. Lze vzpomenout nálety na automobilové závody u Teheránu a Nowrúzská ropná pole nebo přístav Bušehr. S pokračujícími íránskými nálety a stoupajícími ztrátami se jejich bojeschopnost snižovala a nakonec museli zbylé letouny evakuovat na letiště v západním Iráku, nebo rovnou do Jordánska a Jemenu. Čtveřice Iránských Phantomů se naopak 30. září bombardovala staveniště atomového reaktoru al-Tuvajtá (Tammúz-1), ale jejích bomby zasáhli (snad záměrně) jenom obslužní budovy.

Po týdnu ale museli postupně změnit svou taktiku i Íránci. Většina vojenských a průmyslových cílů už bila stejně zasažena a postupující Irácké tanky začali ohrožovat vlastní základny Iránského letectva. Ve střední části frontu se iráckým jednotkám podařilo obsadit Kasr-e Širín a strategické výšiny podél strategické dálnice Bagdad-Teherán. Další dvě divize, které postupovali jižněji sice dobyli Mehrán ale další postup na Dezfúl bil zastaveni zuřivými útoky vrtulníků a letadel. Iráčané se sice dostali asi 15 kilometrů od Dezfúlu a na dostřel letecké základně Vahdati, ale utrpěly těžké ztráty a musely odepsat několik desítek zničených tanků a obrněných vozidel. Také dalším Iráckým jednotkám postupujícím na Ahváz a Choramšar se kvůli leteckým útokům povedlo dosáhnout okrajových částí obou měst a i to jen z obtížemi. Bylo to právě nezměrné úsilí leteckých posádek, které poskytlo pozemním jednotkám několik drahocenných dní k mobilizaci a zformování, když uvážíme že celou frontovou linii v oblasti Chúzestánu vykrývala jediná obrněná divize společně z několika pěšími prápory a oddíly dobrovolníků. Již krátce po začátku bojů bylo rozhodnuto o opětovném povolání zkušených důstojníků z předchozí éry do služby a později byli (podmíněně) omylostěni a propuštěni další. Mnoha pilotům zatčením za kontrarevoluční tak válka paradoxně zachránila život, i když z věznic často putovali přímo k operačním jednotkám. Jestliže před vypuknutím války bylo trvání revoluce nejisté kvůli neustálím vnitřním sporům a tahanicím o její ideologickou čistotu, během pár dní bylo vše zapomenuto a překryto vlnou vlasteneckého nadšení. Mohutná vlna dobrovolníků záhy překročila náborové možnosti pravidelné armády a tisíce dobrovolníků proto posílilo řady oddílů Pasdaránu a jejích milicí Bašidžr (Basij-e Mostazafan). Jejich příslušníci byli v duchu tradic šíitského islámu hluboce přesvědčeni o pravosti své kauzy - osvobození všech utlačovaných (pravověrných) od vlády nevěřících. Na frontu přijížděli po několika málo týdnech základního výcviku, jen ze svými kalašnikovy a v „rubáších“ v očekávaní mučednické smrti, která je podle šíitské věrouky nejkratší cestou k Bohu. Ještě před koncem roku se podařilo zorganizovat a poslat na frontu víc jak 100.000 dobrovolníků, přičemž stejní počet již prodělával výcvik v zázemí.

V první polovině října se Iráčanům podařilo s vypětím všech sil obnovit svůj postup na Ahváz, přičemž se jim podařilo obklíčit město Susangerd ze severu i z jihu a vytvořit tzv. „Susangerdskou kapsu“. Po tvrdých bojích se jim také podařilo vybojovat malé předmostí na řece Karún, ze kterého plánovali dále útočit na Desfúl a ohrožovat spojnici Ahváz-Abadán. Ale jejich postup se zastavil protože iráčtí velitelé nechtěli riskovat své tanky při bojích ve městě bez dostatečné podpory pěchoty. S podobnými obtížemi se setkalo i dobývání Chorramšaru, nazývaného také „Iránský Stalingrad“. 21. října zahájila útok jedna tanková divize, posílená ad-hoc sestavenou motorizovanou brigádou ale narazila na nebývale prudký odpor obránců a byla z těžkými ztrátami odražena. Přitom obránci bylo většinou samotní obyvatelé města jen z ručními zbraněmi, RPG-čky a „molotovymi koktejlů“. Iráčané rychle přeskupily své jednotky a další útok byl zahájen už s podporou dvou úderných praporů z brigády speciálních sil. Ani tento útok neskončil úspěchem a Iráčanům nezbylo než přesunout další tankové a pěší zálohy. Město padlo až počátkem listopadu po krvavých bojích o každý dům, přičemž bylo zabito asi 1,500 a zraněno 4,000 Iráckých vojáků. Obránci zaplatily za svou heroickou obranu téměř 8,000 zabitími a zraněními. Poslední úspěch na pozemní fronte zaznamenali Iráčané v první polovině listopadu, když se jim podařilo ze tří stran obklíčit Abadán. Velké části města ale přesto zůstali pod kontrolou obránců, zásobovaných po řece. Iráčané se ze strachu před opakováním krvavých bojů s těžkými ztrátami k útoku neodhodlali a město už zůstalo v Iránských rukou.

Válka také způsobila dalekosáhlé přesuny na mezinárodní scéně. Na jedné straně Sovětský svaz na protest proti válce pozastavil dodávky válečného materiálu do Iráku (jedna nákladní loď vezoucí 140 tanků T-72 bylo těsně před Hormuzskou úžinou obrácena zpět) a na druhé straně už 5. října nabídl sovětský velvyslanec Vinogradov, Teheránu vojenskou pomoc! Pozadu nezůstali ani další státy, například Francie se k zbrojnému embargu nepřipojila a na straně Iráku stáli i další Arabské režimu z výjimkou Libye a Sýrie, které ale měli své vlastní důvody. Význam této podpory si uvědomoval i Irán a varoval všechny okolní státy, že jakákoliv podpora Iráku bude mít odpovídající následky. Na důkaz, že to myslí vážně, bombardovala Iránská letadla počátkem listopadu několik Kuvajtských pohraničních stanovišť.

Edit: Admin

Írán vyrovnává skóre

Prudké boje se odehrávali i mimo pozemní frontu a koncem listopadu uskutečnily Iránci velmi úspěšnou operaci s krycím názvem „Morvarid“. Cílem se stali ropné terminály Mina al-Bakr a Chor al-Amajjá ve vodách Perského zálivu, na kterých Iráčané instalovali přehledové radiolokátory a které představovali nebezpečí pro Iránská letadla. Už během odpoledně 28. listopadu, bombardovali Iránské letouny několik letišť u Basry, přičemž sestřelili jeden hlídkující MiG. V noci na 29. listopadu šest Iránských plavidel vylodilo speciální údernou jednotku na ropných terminálech a další oddíl „commandos“ byl vysazen za podpory vrtulníků. Obránci byli úplně překvapení a po krátké přestřelce bil jejich odpor zlomen. Iránští specialisté rychle podminovali všechna důležitá zařízení a za svítání pak série mohutných explozí zničila nejen zařízení terminálů ale i obe cenné radarové stanice. Ve stejném momente dvojice raketových člunů, IRINS Jošan a Peykan zablokovala vstup do přístavu Umm Kasr, kde právě kotvilo mnoho cizích lodí. Až teď se Irácké námořnictvo zmohlo na odpor.

Několik torpédových a raketových člunů se pokusilo o protiútok, ale dvě plavidla bila rychle potopena raketami Harpoon. Při dalším útoku se do potíží dostal IRINS Peykan a jeho kapitán požádal o leteckou podporu. Ze základny Bušehr okamžitě vzlétlo několik Phantomů s podvěšenými raketami AGM-65A Maverick, ale předtím než mohli cokoliv udělat, bil Peykan zasažen a potopen. Iránští letci okamžitě zahájili palbu na Irácké lodě a během pěti minut jich sedm zasáhli. O několik minut později jiná formace bombardovala přístav al-Fao. Na to se pokusilo zareagovat Irácké letectvo a vyslalo nad oblast formaci letounů MiG-23. Strhla se tak neméně krvavá bitva než ta námořní chvíli předtím. Iránští letci se okamžitě vrhli do protiútoku a několik MiGů sestřelili, další sestřelila posádka raketového člunu. Iránci museli odepsat pouze jeden sestřelení a jeden poškození letoun. Výsledkem této operace bil skvělý úspěch Iránců a katastrofa pro Iráčany, který přišli o velkou část svého námořnictva. Další ranou bilo zničení terminálu Mina al-Bakr a zablokování přístavu al-Fao.

Krátký oddech na přelomu roků poskytl oběma stranám prostor k bilancování. Íránské vedení si mohlo gratulovat, Chomejního režim stále existoval a „revoluční nadšení“ drtivé většiny Íránců smazalo Iráckou početní převahu. Pro Irácké velení bil naopak tento vývoj velkým zklamáním. Nejenže se nepodařilo obsadit žádné významnější město, ale po dobytí Chorramšahru nařídil Saddám Iráckým jednotkám aby zastavili svůj postup a zakopali se. Naivně se spoléhal na povstání arabské menšiny v Chuzestánu proti Chomejního vládě, ta pod tlakem porážek přistoupí na mírová jednaní podle Iráckých podmínek a vítězství tak bude dosaženo v podstatě bez velkých obětí. Tento fakt není radno podceňovat, když uvážíme že většinu odvedenců irácké armády tvořili šíitové. Pokud by došlo k velkým obětem, mohlo by to vyvolat velké pozdvižení mezi jejich příbuznými a potenciálně i vzpoury u vojenských jednotek. Proto byli také zahájeny štědré sociální programy pro rodiny válečných veteránů, ve formě finančních podpor, příplatků k důchodu, nebo poskytováním jiných výhod. Na druhé straně válka nejenže neoslabila íránský režim ale naopak usnadnila Chomejnímu konsolidaci „jeho“ revoluce. Odvetné údery Iránského letectva přitom způsobili rozsáhlé škody na ropně infrastruktuře, což spolu se zastavením Sovětských dodávek způsobilo nemalé problémy při udržování Irácké válečné mašinérie.

Íránci se rozhodli využít pozitivní válečné situace ve svůj prospěch už začátkem ledna. Byla naplánována ofenzíva s krycím jménem „Huvajzá“, která zahrnovala útok silných tankových oddílů směrem na Susangerd. Ale slibně vyhlížející operace byla v důsledku několika faktorů už předem odsouzena k neúspěchu. Silným motivem byl v první řade spor mezi prezidentem Bani-Sadrem a představiteli duchovenstva o kontrolu nad ozbrojeními silami. Prezident se domníval, že si úspěšným protiútokem vydobije aureolu vítěze a podporu armádních kruhů v nadcházejícím mocenském střetu. Dalším problémem byla nedostatečná příprava jednotek a zanedbání průzkumu, ani koordinace s oddíly „revolučních gard“ nebyla nejlepší. Když byla operace 5.ledna zahájena, vyrazili tři tankové brigády do útoku. Ale kvůli rozbahněnému terénu postupovali jen pomalu, což využili Iráčané. Ty stáhli část svých jednotek v předstíraném ústupu a lákaly na ně Iránce. Pak se pohnuly irácké jednotky na křídlech a v následném střetu bylo zničeno asi 100 a ukořistěno téměř 150 íránských tanků. Sami Iráčané ztratili ani ne padesát tanků. Morálka a prestiž armády po tomto fiasku znatelně klesla, což se projevilo i na vyjednávací pozici prezidenta. Mnohem nepochopitelnější ale bylo, když pak Iráčané váhali z rozvinutím svých jednotek do protiútoku až do března! To už se iránská obrana opět zkonsolidovala a jejich pokus o útok na řece Karún se zhroutil během jediného dne.

Vzhledem k chabým operačním výsledkům bilo Irácké letectvo nuceno přehodnotit svou dosavadní taktiku. S pomocí instruktorů z Egypta, NDR a Francie, který se v Iráku objevili začátkem roku, bili změněny některé postupy. Místo velkých formací se přešlo na útoky v párech a rojích, kdy letouny MiGů-23BN nebo Su-22M operovali do hloubky maximálně 50 kilometrů, pod neustálou kontrolou pozemních radiolokátorů aby se vyhnuli hlídkujícím stihačům. Piloti stíhacích MiGů-21 a MiGů-23 měli podobne zakázáno létat mimo oblast pokrytou pozemními kontrolory. Pokud se objevy Íránci, tak se měly rychle přiblížit, odpálit rakety a stejně rychle zmizet. A v případe že se v oblasti objeví Íránské Tomcaty, mají přímo zakázáno se pouštět do souboje. Někteří iráčtí piloti se i přes rozkazy pokusili s letouny F-14 bojovat, to však byla mnohdy poslední věc, kterou ve svém životě udělali.

V jarních měsících se pozemní boje omezily a letectvo se mohlo věnovat také náletúm na strategické cíle. Začátkem dubna se tak mohla uskutečnit jedna z nejnáročnějších misií v historii Iránského letectva. Vzhledem k tomu že Iráčané část letectva přesunuli na letiště dále na západ, byl vypracován plán útoku na leteckou základnu al-Walíd, součást letištního komplexu H-3. Podle správ Iránské rozvědky zde měli bít dislokováni mimo jiné dvě letky z MiGy-23 a Su-22M, ale hlavně zbylé bombardéry Tu-16K a Tu-22B. Útoku se mělo zúčastnit osm vybraných posádek letounů Phantom II, čtveřice Tomcatů jako doprovod, dva tankery a létající velitelské stanoviště. Aby obešli oblast Bagdádu a minimalizovali možnost odhalení, přesunula se celá formace ze základny Hamedán na letiště v Tabrízu. Ráno 4. dubna formace vzlétla. Ještě o něco dříve vzlétli oba tankovací letouni z mezinárodního letiště v Istambulu. Aby se vyhnuli podezření, bili zaregistrováni jako civilní let a letěli také v civilním letovém koridoru. Oba bezpečně nalezli útočnou formaci, doplnili jí palivo a zase se spořádaně vrátili na původní kurz. Piloti íránských Phantomů záměrně letěli nad hornatým územím severního Iráku a povedlo se jím dostat k cíli nepozorovaně. Když se objevili, bilo překvapení Iráčanů obrovské, ani jediní stihač nebil v té chvíli ve vzduchu aby se jim postavil. Piloti Phantomů rozdělili svou formaci a zaútočili z různých směrů. Nejdříve bombardovali vzletovou dráhu a pak i zbytek základny. Výsledkem bil zásah tří velkých hangárů, několika zodolněných úkrytů, dvou radarových stanic a také minimálně dvaceti-sedmi iráckých letadel. Na zemi zahynulo dvacet iráckých techniků a také jeden východoněmecký poradce. Celá Iránská formace se bez jediného poškození vrátila na svou základnu, kde byla bouřlivě přivítána. (Později byl v Íránu na motivy této operace natočen hraní film „Hamle be H-3“, jakýsi Iránský „Top Gun“.)

Ale ani Iráčané nezaháleli. Na jaře byli do Iráku dodány první letouny Mirage F.1EQ a na sovětské MiGy-25 se pomalu přeškolovali další irácký piloti a technici. V průběhu dubna a května bylo do akcí nasazeno také několik letounů MiG-21, francouzskými a pákistánskými techniky upravenými k použití francouzských raket Matra R.550. Sebevědomí Iráckých letců znatelně stouplo a ty začali organizovat léčky, při nich posílali malé skupinky stíhacích-bombardérů k vyprovokování Iránské obrany. Když je pak hlídkující Tomcaty nebo Phantomy začali pronásledovat, snažili se je zatáhnout nad oblasti z vyčkávající protiletadlovou obranou a vlastními stihači. Kromě už zmíněných MiGů na ne číhali stovky protiletadlových děl různých ráží a zejména smrtelně nebezpečné protiletadlové systémy 2K12 Kub (SA-6 Gainful) a Francouzské systémy ROLAND. Jejich obsluhy si počínali docela zdatně a během prvních měsíců války si připsali celkem slušní počet přesných zásahů. Nová taktika se ukázala jako celkem úspěšná a během několika týdnů se počet sestřelených Iránských letounů povážlivě zvýšil. To rozladilo iránské velení natolik, že na počátku května přesunulo na základnu Vahdati u Dezfúlu několik Tomcatů za účelem získání místní letecké převahy. Jejich bojová hodnota se rychle projevila sestřelením několika Iráckých letounů, které pak svoje operace nad touto oblastí na několik měsíců výrazně omezili. Tato událost byla jen dalším důkazem neobvyklé výdrže a schopností Íránského letectva. V jeho prospěch hrála jak větší odborná zdatnost a nesporné vlastenectví íránských pilotů, tak i neporovnatelně větší bojová hodnota jejich letadel. Ale několikaměsíční intenzivní nasazení se začalo postupně projevovat klesající bojeschopností, kdy mnoho poškozených letounu bilo z důvodu nedostupnosti náhradních dílů odstaveno a udržovat zbylé stroje se dařilo pouze postupnou „kanibalizací“ těch zbylých. Problémem nebyl ani tak nedostatek náhradních dílů ale nepořádek v skladovém hospodářství obrovských podzemních skladů strategického válečného materiálu. Tyto zásoby byli nakoupeny ještě za šáha, který prosadil vytvoření válečních rezerv na šest měsíců intenzivních bojů.

Edit: Admin

Vpřed, na západ ...

V květnu se boje postupně zintenzivňovali. Bojové operace se odehrávali zejména v Kasr e-Širín a u Dehloránu, ale hlavním cílem se melo stát prolomení Irácké blokády Abadánu. Bylo zde soustředěno na 60,000 iráckých vojáků s asi 1,000 tanky, ale jejich bojová morálka byla povážlivě nízká. Iránští obránci se měli jen asi 10,000 vojáku, příslušníku „Gard“ a civilistů s asi 50 tanky, ale zase disponovali silnicí do Chosrowabádu a byli vytrvale zásobovány po řece. Na jejich straně přirozeně stálo i mnohem vyšší nadšení, když fakticky bránili své domovy.

Někdy v těchto dnech Íránci znovu napadli staveniště jaderného reaktoru al-Tuvajta, ale opět nezpůsobili vážnější škodu. Irácký jaderný program, který běžel už od poloviny sedmdesátých let nebyl hrozbou pouze pro Írán ale také pro Izrael, který se rozhodlo reagovat s plnou vážností. Když se diplomatická aktivita ukázala jako neúčinná, bylo rozhodnuto přikročit k radikálnímu řešení. 7. června 1981 uskutečnilo Izraelské letectvo operaci „Opera“ (nazývána někdy „Babylon“). Ten den formace Izraelských letounů F-16A s doprovodem F-15A úspěšně bombardovala a zničila reaktor, krátce před jeho dokončením. Trasa letu bila kvůli utajení vedena částečně přes Saudskou Arábii, což následně vyvolalo mohutnou diplomatickou bouři.

Na jaře a počátkem léta roku 1981 byla situace na fronte relativně klidná. Do jisté míry na tom měl podíl i mocenské boje mezi prezidentem Bani Sadrem a Ajatollahem Chomejním, který mu vyčítal nekompetentní zasahovaní do válečních operací a pokusy vytvářet si vlastní frakci v ozbrojených silách. Počátkem léta dosáhla krize vrcholu a 20. června následovalo sesazení Bani Sadra z úřadu. 2.srpna byl novým prezidentem zvolen Muhammad Ali Radžaij. Po této výměně, došlo k několika reorganizacím Íránských jednotek a prohloubení spolupráce armády a jednotek Revolučních gard. Nová ofenzíva byla na spadnutí a dosavadní dvoukolejnost vedení války by měla velmi neblahý vliv. Ale než mohli iránci vyrazit proti „malému satanovy“, museli být vyřešeni i jiné problémy. Již od poloviny šedesátých let působila v Iránu levicová opozice rekrutující se především z rad studentů, středních vrstev a levicového dělnictva. Iránská organizace Lidových Mudžahedinů byla za šáha silně potlačována a mnoho jejich přívrženců bylo vězněno. Díky svým zkušenostem a organizovanosti, byli „Mudžahidi“ jednou z rozhodujících sil revoluce. Ale na rozdíl od představ duchovenstva se nemínili podřizovat radikálnímu výkladu koránu. Když 20. června vláda krvavě potlačila demonstraci, rozhodla se část organizace přikročit k teroristickým akcím proti nové diktatuře. 30. srpna byl ohromným výbuchem v centrále vlády zabyt prezident Radžaij, premiér M.J.Bahonar, ministr spravedlnosti Ajatoláh Bahašti a asi sedmdesát dalších vládních a stranických činitelů. Odpověď ze strany represivního aparátu byla brutální. Stovky členů, sympatizantů a jen podezřelých byli zatýkáni a popravováni před „revolučními tribunály“.

Operace „Samen-ol Amech“ začala 24. září koordinovanými útoky dvou armádních divizí a silných oddílů „gard“, za podpory letectva u Abadánu, který byl v už řadu měsíců v obležení Iráckých jednotek. Letci se opět snažili ze svých stojů dostat maximum aby ulehčili pěšákům jejich těžké úkoly. Po úspěšném překročení řeky Bahnamšir následovalo rozvinutí útoku proti oslabením úsekům irácké obrany, tvořeného zejména oddíly záložníků. Po několika dnech tvrdých bojů se Íráncům zdařil průlom a hrdí obránci Abadánu si mohli konečně podat ruce z jednotkami útočícími zvenčí. Jedna irácká tanková brigáda se neúspěšně pokusila o protiútok, ale uvázla mezi iránskými liniemi a byla rozstřílena v zuřivé palbě RPG-ček a protitankových děl. Iráčané sice přišli „jen“ o 1500 zabytích (a 2500 zajatých) a Iránci až o 6,000 mrtvých, zraněných a nezvěstných ale mnohem horší byl závažní přepad morálky na irácké straně. Tento úspěch byl zkalen tragickou správou o leteckém neštěstí ze dne 29. září, kdy ze u Teheránu zřítil vojenský letoun C-130. Mezi mrtvými byl i ministr obrany plukovník Musa Namdžú a zástupce velitele Revolučních Gard, Kalahduz. Další úspěšné útoky na irácké pozice následovali koncem listopadu při operaci „Tarig-ol Quds“ v severním Chúzestánu, přesněji v oblasti Bostán. Novým prvkem v íránské taktice se stalo rozsáhlé uplatnění taktiky „lidských vln“. Případy sebeobětování příslušníků „gard“ nebylo výnimkou ani předtím, ale teď dosáhlo zcela nových rozměrů. Vojenská hodnota „mučednických“ oddílů spočívala spíš v jejich fanatickém nadšení a silném psychologickém efektu, který byl příliš i na otrlé Irácké vojáky. Jejich úkolem bylo především udeřit na určití usek frontové linie a zaměstnat iráckou obranu. Iráčané měli být vázáni bojem aby se nemohli stáhnout ze svých pozic, zatím co tankové a mechanizované jednotky regulérní armády měli prorazit oslabené boky irácké obrany a dokončí obkličovací manévr.

Konec roku 1981 se na Íránské straně nesl v horečních přípravách na nadcházející rok, který měl přinést rozhodující obrat ve válce. Cílem několika prudkých útoků mělo být vytlačení Iráčanu a osvobození všech obsazeních území. Zatímco na fronte se udržoval nervózní klid, letectvo na obou stranách nezahálelo a zejména Íránci prováděli intenzivní průzkumnou činnost. Téměř denně vzlétali Íránské letouny RF-4E Phantom II na „spanilé jízdy“ do nitra iráckého území. Tito akce nebili bez rizika a 27. ledna 1982 byl jeden Phantom sestřelen Iráckou „Miraží“. Jeho pilot byl zabit ale navigátor se včas katapultoval a navzdory zranění se mu podařilo uniknout zajetí a dostat se k vlastním liniím. Průzkum Iráckých vojenských kapacit a narušování vzdušného prostoru ale nebylo jen záležitostí Íránského letectva. Celkem pravidelně se nad Irákem objevovali i průzkumně letouny Izraelského letectva, třeba speciálně upravené RF-4E(S). Začátkem ledna se dvojice izraelských Phantomů dostala do kontaktu z osamoceným MiGem-21, který se je pokoušel stíhat. Posádky obou Phantomů ale dokázali úspěšně manévrovat až do doby něž MiGu došlo palivo a pilot se musel katapultovat.

Ve druhé polovině března byli válečné přípravy u konce a útok mohl začít. 22. března bila prudkým úderem zahájena mohutná ofenzíva, nazvaná „Fath-ol Mobiin“. Kombinované iránské jednotky, podle některých odhadů zahrnujících až 120,000 vojáků regulérní armády a „gard“, udeřily na Irácké linie u města Susangerd. Nejdříve byli pomocí vrtulníků vysazeni speciální úderné oddíly za iráckými liniemi, pak přišli na radu vlnové útoky „gard“ a dělostřelecké přepady. Následně vyrazili do útoku na křídlech tankové a mechanizované oddíly. Přestože irácké jednotky nebyli početně slabé a měli i dost tanků a dělostřelectva aby Íráncům odolali, jejich bojová morálka byla mizerná a odhodlání nechat se zabýt „za Saddáma“ rychle klesalo s každým iránským útokem a dělostřeleckým přepadem. Téměř týden neustálých iránských útoků si vyžádal mnoho mrtvých na obou stranách ale nakonec byl korunován úspěšným prolomením obrany a tři irácké divize se ocitly v obklíčení. Íránské letectvo úspěšně ovládlo prostor nad bojištěm a napadalo zásobovací linie nepřátelských jednotek, bitevní vrtulníky zatím podnikali zuřivé útoky proti obrněním jednotkám, čím se rozhodujícím způsobem podíleli na úspěchu ofenzívy. Iráčané byli mohutným útokem zcela zaskočeni. A irácká reakce byla předvídatelná, Saddám vydal další ze svých pošetilých rozkazů aby jednotky bránili své pozice za každou cenu. Něž změnil názor a konečně vydal rozkaz k ústupu, byli obklíčené divize téměř zničeny. Iráčané měli téměř 6,000 zabitých, asi 10,000 raněných a asi 15,000 zajatých vojáků. Truchlivé byli i ztráty stovek tanků a obrněních vozidel, dělostřelectva a dalšího materiálu. Íránské ztráty nejsou přesně známy ale odhadují se na 4,000 mrtvých a asi 15,000 raněných.

Druhá fáze Íránské ofenzívy nazvaná „Bait-ol Mogchaddás“, bila spuštěna 30. dubna a tento krát bylo jejím cílem osvobození Choramšahru. Iránské jednotky zarputile pokračovali v útocích na Irácké pozice jižně od linie Dezful-Šúh. Iráčané se v první fázi ještě pokusili o protiútok, ale byli rychle zatlačeni do defenzívy. 9. května Iránci prorazili k Fakehu a těžce poničili irácké jednotky severně od Choramšahru. Do závěrečného 22. května útoku nasadilo Iránské velení prý až 70,000 mužů, kterým oslabené Irácké jednotky nemohli odolat. Útočící íránské jednotky už nehleděli na nic a dychtivě se vrhli do útoku. Město bylo po třiceti-šesti hodinách dobyto a vítězní Iránci se zmocnili nejen dalších 12,000 zajatců ale i velkého množství zbraní a válečného materiálu. Další iránské jednotky dobyli rovněž Salamče asi dvacet kilometrů od Basry. Po téhle porážce byla irácká válečná mašinérie v troskách. Početní stav armády klesl až na 150,000 bojeschopných mužů, několik stovek tanků, obrněných vozidel a děl skončily v rukou íránských jednotek jako válečná kořist, letectvo bylo těžce poničeno a zbytky námořnictva se neodvážily vyplut na moře.

Íránské vedení bylo „na koni“ a ve vítězné euforii prohlásilo za svůj válečný cíl a „nejsvatější právo“ sesazení iráckého prezidenta Saddáma Husajna. Přes úspěchy na bojišti také Iránci krváceli, vždyť jen při poslední operaci ztratili 15,000 mrtvých, raněních a nezvěstných. Irák se kritickou situaci pokusil řešit stažením své armády na Iráckou hranici, nabídkou příměří a vytvořením společné fronty proti Izraeli, který v tomto období zahájil své operace v Libanonu. Iránské vedení na to reagovalo ústy náčelníka armádního štábu, Ali-Sajaád Širázího, že válka skončí až sesazením „tyrana“ a vyhnáním „nevěřících“ ze svatých měst Karbaly a Jeruzaléma.

Pro zahraniční pozorovatele a vojenské odborníky byl výsledek bojů překvapením. V jejich představách měla mohutná Irácká válečná mašinérie prolomit slabé Iránské linie a rozehnat dezorganizované Iránské jednotky. Jen těžko chápali jak špatné vyzbrojené a zásobované jednotky „Revolučních Gard“ mohly zahnat na ústup několik tankových divizí! Až mnohem později vyšla najevo nedostatečná bojová příprava a výcvik Iráckých jednotek. Tanky a bojová vozidla byla mnohokrát místo úderů do boků postupujících iránských jednotek, zakopána jako statické pilboxi hodné zákopových bojů první světové války. Mnoho vozidel bylo později ukořistěno téměř nepoškozeno, kvůli banálním poruchám nebo nedostatku paliva způsobeného spatnou prácí ženijních a tylových jednotek. Ani letectvo na tom nebylo o moc lépe. Překotná výstavba v průběhu sedmdesátých let, způsobila enormní nárůst jeho početních stavů a mnoho mladých pilotů pak nemělo čas na řádné osvojení si letecké techniky. Protiletecká obrana sice disponovala množstvím moderních protileteckých raketových systémů a přehledových radiolokátorů ale chybělo jí propojený do uceleného systému PVO a navíc úroveň výcviku obsluh silně kolísala. Iránští letci se tak díky informacím svého rádioelektronického průzkumu mohli úspěšně vyhýbat oblastem pokrytých iráckou obranou a úspěšně útočit i na cíle v hloubce iráckého zázemí.

Hlavní příčina ale spočívala v samé podstatě Iráckého režimu. Saddám Husajn po svém nástupu k moci sám sebe povýšil na generála, přesto že v armádě nesloužil ani den a z řízením operací neměl žádné zkušenosti. V sedmdesátých letech, ve svém strachu ze spiknutí a převratů, provedl sérii mohutných čistek a reorganizací, které téměř kompletně obměnili velitelský kádr ozbrojených sil. Mnoho velitelů a důstojníků o jejich loajalitě se pochybovalo bylo posláno do výslužby nebo v horším případe rovnou uvězněno. Tyto byly nahrazeni oddáními přívrženci strany BAAS, který byli povýšeni bez ohledu na svoje velitelské schopnosti. Vyšší důstojníci kteří přežili toto personální zemětřesení pak trávili podstatně více času na politických školeních, než výcvikem svých jednotek co se plně projevilo v průběhu bojových operací.

Edit: Admin

Opotřebovací válka

Na počátku léta probíhali uvnitř Iránské vlády diskuze o dalším strategickém směřování války. Na jedné straně se rýsovala možnost přijmout nabídky na uzavření příměří za zprostředkování Alžírska, společně z nabídkou válečných reparací ze strany Kuvajtu a Saudské Arábie. Na druhé straně byla možnost pokračovat ve válce až do konečného vítězství. Poté co bylo 3. května letadlo z Alžírským ministrem zahraničí sestřeleno iráckou stíhačkou, byla vybrána druhá možnost a začátkem léta padlo rozhodnutí udeřit mohutnými silami na Basru. Iránské vedení se domnívalo, že dobytí Basry vyvolá povstání mezi Iráckými Šity, které nakonec povede k zhroucení Saddámova režimu. Tento předpoklad byl ale příliš optimistický. Třebaže se Irácký režim choval ke svému šíitskému obyvatelstvu macešsky, neznamenalo to že by většina z nich toužila po zavedení Islámské vlády po vzoru Iránu. Ale ozbrojená opozice proti Husajnovy byla v Iráku přítomna a dávala o sobě vědět. 11. července se Saddám vydal do svého rekreačního sídla u Dudužajlu, severně od Bagdádu. Při přesunu byla jeho kolona přepadena a deset jeho osobních strážců zahynulo při přestřelce. Husajnova odplata byla strašlivá, zatíkaní podezřelých ale i náhodně vybraných mužů a chlapců bylo jen předehrou. Na základe rozsudku revolučního tribunálu bylo minimálně 148 z nich popraveno a mnoho další bylo mučeno ve vezeních státní bezpečnosti.

Ofenzíva z krycím názvem „Ramadán“ začala 13. července sérii útoků do kterých bylo postupně nasazeno více jak 90.000 iránských bojovníků, což byl ekvivalent asi pěti divizí. Iráčané ale podobní záměr očekávali a posílili bránící jednotky dalšími tankovými brigádami a pěchotou, takže se početně téměř vyrovnali útočníkům. Mnohem závažnější chybou bylo že Iránské velení opustilo úspěšnou taktiku kdy byli jednotlivé oddíly „gard“ a regulérní armády navzájem koordinováni a podporováni letectvem. A tak zatímco se tisíce íránských bojovníků zoufale snažily prolomit Irácké linie, pokaždé uvázli v minových polích a drátěných zátarasech. Armádní jednotky se jim pokusily ulehčit útokem severně od hlavní frontové linie, kde mechanizované oddíly pronikli až do hloubky 15 kilometrů ale jejich nasazení bylo nekoordinované a mnoho užitku nepřineslo. Do konce měsíce podnikli Iránci ještě tři další útoky ale bez výraznějšího úspěchu. Iránci museli postupovat úzkými pásy suché půdy mezi mokřinami, kde se stávali snadním terčem iráckého dělostřelectva. Následní Irácký protiútok vždy vytlačil Íránce zase spět na původní pozice. Zajímavé bylo, že iráčtí vojáci bojovali mnohem zarputileji když se teď vlastně „bránili“ perskému agresorovy. Při odrážení jednoho ze závěrečních útoků došlo k zajímavé události, kdy Iráčané použily minometné granáty naplněné slzným plynem, které v řadách nezkušeních Bašidžr způsobili nepopsatelní chaos. To přimělo Iráčany k přezkoumání možnosti použití bojových plynů a jejích nasazení, které už o pár let realizovali ze zničujícím účinkem. Iráčané zde také úspěšně nasadily útočné vrtulníky Mi-24D „Hind“ a lehčí protitankové SA.342 Gazelle, které byli na základe doporučení Východoněmeckých poradců používány jako létající protitankové dělostřelectvo.

Íránské letectvo se snažilo podporovat vlastně jednotky ze všech sil a kromě běžných úkolů přímé letecké podpory, uskutečnilo i několik hloubkových úderů na strategické cíle v Iráckém zázemí. Za pozornost stál především nálet z 21.července, který uskutečnila dvojice Phantomů ze základny Hamedan. Vedoucí letoun pilotoval jeden z nejzkušenějších pilotu a operačních důstojníků Iránského letectva Pplk. Abbas Dowran. Jejich cílem byla budova Iráckého kongresového centra v Bagdádu, kde se mělo konat setkání delegátů tzv.: „hnutí nezúčastněních“. Ajatolláh Chomejní jej považoval za ideální cíl jak demonstrovat moc iránského letectva a znemožnit Sadáma v mezinárodním měřítku. Formace nejdříve úspěšně pronikla až do prostoru Bagdadského letiště al-Muthaná, tam se ale dostala do palby baterie protiletadlových raket Roland-2. Vedoucí letoun bil zasažen a zatímco co se navigátorovy podařilo katapultoval, Pplk. Dowran při pádu letounu zahynul. Druhý letoun bil při návrat domů zasažen šrapnelem protiletadlového dělostřelectva. Jeho pilot, Maj. Mahmud Eskandary byl zraněn v obličeji a proti Phantomu navíc odstartovali irácké MiGy. Dvojice Tomcatů mezitím hlídkovala nad hranicemi u Mandali, přičemž měla přísně zakázáno je překročit a nechat tankovací letoun bez doprovodu. Nerespektovali však rozkazy a okamžitě se vydali na pomoc zmrzačenému Phantomu. Pilot vedoucího Tomcatu, Kpt. Džavád Hašemi, odpálil raketu AIM-54 Phoenix proti formaci čtyř MiGů-23 ze vzdálenosti necelých 100 kilometrů. Střela zasáhla vedoucí MiG a obrovská exploze smetla i jeho wingmana. Mezitím se druhý Tomcat zaměřil na čtveřici přilétajících letounů Su-22M a ze vzdálenosti 35 kilometrů vypálil raketu, kterou jednoho protivníka sestřelil. Poškozený Phantom nakonec nad Íránem dotankoval palivo z Boeingu 707-3J9C a vrátil se na svou domovskou základnu.

Koncem září a počátkem října se Íránské jednotky soustředily na středni část fronty v rámci operace „Muslím ibn-Aqíl“ pokusily o průlom v oblasti západně od Sumárských vrchů, z cílem postupovat dál směrem na Bagdád. Do bojů byli kromě jednotek I. Armádního sboru nasazeni i silné oddíly „gard“ v celkovém počtu asi 70,000 bojovníků. Ty udeřily na Iráckou obranu u města Mandali a zpočátku byl jejich postup úspěšný. Iráčané se ale dokázali poměrně rychle zkonsolidovat a zastavit Iránské jednotky, které také utrpěli mnoho ztrát a operace takového rozsahu byla proste nad jejich síly. Až do počátku listopadu tak na bojišti zavládl klid a další útoky podnikli Íránci v oblasti spadající pod III. Armádní sbor. Cílem ofenzívy nazvané „Muharrám-ol Hurrám“ byli tentokrát ropná pole u Bajatu v oblasti Naft-e Šahr a strategická silnice Zobeidat-Šaharáni. Íránské jednotky o síle čtyř divizí pravidelné armády a jejich početní ekvivalent z oddílů „gard“ sice dobyli část území u hranic, ale jejich postup byl po krvavých bojích zastaven nasazením Iráckých záloh a kvůli stále se zhoršujícímu počasí. Deště, které měnily oblast v bažiny bily příliš silnou překážkou a to i přes podporu, kterou se jim pokoušelo poskytovat Iránské letectvo. Útoky bojových letounu a vrtulníků sice způsobili Iráčanům značné ztráty, ale celkovou situaci na fronte zvrátit nedokázali.

Koncem roku došlo opět ke zklidnění a obě strany mohly spočítat své ztráty. Přesto že Iránci měly od začátku konfliktu už téměř 200.000 mrtvých a letectvo také strádalo nedostatkem náhradních dílů, celkově situace vyznívala hůře pro Irák. Ztráta téměř 75.000 mrtvých, zraněných a zajatý byla krutou ránou, kterou se nedařilo zakrýt ani mohutné propagandě, která do té doby hlásala že Saddám Husajn se obejde bez mimořádných válečních opatření a dodatečných vojenských odvodů.

Irácká armáda dosahovala početního stavu jen asi 200.000 vojáků včetně „dobrovolníků“ z Egypta, Jordánska nebo Sudánu, válčících proti „perskému“ nepříteli. Snad to představitelé SSSR viděli jinak protože se připojily k rozsáhlým dodávkám vojenského materiálu, který už dorazil z Číny, Egypta a Francie. Koncem roku bili Irácké jednotky zreorganizovány a posíleny dodávkami obrněných vozidel, dělostřelectva a tanků, včetně nových T-72. V předchozích bojích poničené letectvo bylo přezbrojeno a kromě čínských kopii MiGů-21 i výkonnými Sovětskými letouny MiG-23/-25 a ve Francii byli spěšně zamluveny další letouny Mirage F.1EQ. Pro obnovu prakticky zničeného námořnictva byli v Itálii objednány moderní fregaty a několik pomocních plavidel. Zvláštní roli tehdy hráli Spojené státy, které i přes formálně přerušené diplomatické vztahy, poskytli Iráku zpravodajské informace o Iránské armádě, letectvu a systému PVO. Rovněž přimhouřili oči nad vojenskou pomocí a úvěry, které mu byli poskytované ropnými státy.

Na přelomu roku 1982/83 se nejvyšší íránští vojenští, političtí a duchovní vůdcové nacházeli uprostřed diskusí ohledne dalšího vedení války. Zejména velitelé regulérní armády a někteří pragmatičtí politici se stavěli proti strategii kleriků, sázejících na někdy až fanatické nadšení bojovníků „gard“. Jejich bojová morálka a sebeobětování bylo příkladné, ale kromě obrovských ztrát nepřinášeli mnoho vojensky využitelných úspěchů. Konečné válečné plány pro rok 1983 počítali s několika mohutnými údery po celé délce fronty, na severu i s vydatnou pomocí kurdských rebelů. Cílem stále zůstávalo proražení iráckých linií a dobytí Basry, přetnutí strategické dálnice Bagdád-Basra a na severu mělo být cílem obsazení ropných polí a ropovodu do Turecka. Bez ohledu na krvavě zaplacené zkušenosti se Iránské vedení upínalo k bezmeznému náboženskému zápalu příslušníků „gard“, které měli nést hlavní tíhu bojů aniž by se ale zajímali o řádné koordinování svých operací s akcemi regulérní armády.

Nový rok začal 6. února mohutním útokem, nazvaným „Va al-Fadžr-1“ (Za svítání) u al-Amary. Iránské velení poslalo do bojů veškeré rezervy, čítající asi 100,000 bojovníků s cílem zmocnit se dálnice Bagdád-Basra. Ani Iráčané na nic nečekali a zesílil linie 4. Armádního zboru dalšími pěšími a tankovými zálohami, čímž se jejich jednotky početně téměř vyrovnali íránským. Iránci postupovali na linii směrem od Fakehu na al-Amaru, která je střediskem governátu Maisan. Boje byli jako obyčejně velmi prudké, provázené těžkými ztrátami na obou stranách. Po několika dnech byli Iránci už jen asi 15 kilometrů od dálnice Bagdád-Basra a pokud by se jim zdařil průlom hrozilo zhroucení celé fronty. Iráčané se ale opět zmobilizovali a s nasazením všech sil se íránský útok podařilo zpomalit a nakonec zastavit. Následovalo několik silných protiútoků Iráckých mechanizovaných jednotek a Iránci byli do 26. února zase na původních pozicích. Přesné informace chybí ale odhaduje se že během bojů utrpěli Iráčané asi 8,000 a Íránci asi 12,000 mrtvých a raněných. Íránci se ale ani po tomto neúspěchu nehodlali vzdát a 10. dubna zahájili útoky v oblasti Ein Choš, Mandali a v následujících dnech další útoky směrem na Amaru. Iráčané byli ale připraveni a tyto útoky nepřinesli žádnou výraznou změnu frontové linie. Přes svůj relativně malí počet, byli velmi cennou součástí iráckého arzenálu útočné vrtulníky Mi-24 „Hind“. Díky své rychlosti a velké nosnosti byli často nasazováni do útoků na špatně vyzbrojené „gardisti“, který k nim měli oprávnění respekt. Po několika týdnech nervózního klidu zahajují Íránci 23. července operaci „Va al-Fadžr-2“, tentokrát na severní frontě. Původní záměr prorazit od iránského Piranšáhu do Ravanúzu se sice nezdařil, ale udrželi se u Hadž Umránu, kde s pomocí kurdských bojovníků dokázali obsadit významné pozice a udržet se proti Iráckému protiútoku. Irácké jednotky při pokusu vytlačit Iránce z jejich pozic poprvé použily ve větším množství chemické bojové látky, ale jejich nasazení přineslo víc škody než užitku a chaotický útok byl nakonec zastaven.

30. července zahájili Iránci operaci „Va al-Fadžr-3“, která jak doufali naváže na jejich úspěchy na severní fronte. Tentokrát ale měli víc štěstí Iráčané. Špatně koordinované útoky íránských pravidelných jednotek a akce „gard“ tentokrát dopadli na dobře zakopané a připravené irácké jednotky západně od Mehránu. Stovky iránských bojovníků vykrvácelo na minových polích a dělostřelecké palbě, bez toho aby získali jedinou významnější pozici. V první polovině srpna se Irácké jednotky odhodlali k protiútoku a podařilo se jim dobýt Mehrán, ale pak byli opět zastavěni fanatickým odporem iránských vojsk. Koncem října se zase více dařilo Iráncům, který se v rámci operace „Va al-Fadžr-4“ pokusili o průlom na severní frontě směrem na Pandžvin. Při tom úspěšně vytlačili jednotky 1. armádního zboru z pozic mezi městy Baneh a Marivan a vyplnili výběžek, který předtím otevřeli Kurdové. Slibně se rozvíjející útok byl postupně zastaven a mnohem promyšlenější nasazení chemických bojových látek donutilo Iránce k ústupu. Iráčané podle zjištěních informací použili speciálně upravené letecké pumy o hmotnosti 250kg plněné yperitem. Právě řádné osvojení si zásad jejich použití znamenalo zásadní posun ve vedení bojových operací. Iráčané tak získali účinnou zbraň proti masovým útokům bojovníků „gard“, které trpěli nedostatkem protichemických ochranních prostředků.

Na konci roku je bilance ztrát hrozivá. Irák přiznal více než 50.000 mrtvých a Írán 120.000 mrtvých, raněných a nezvěstných. Přesto že si Iránci uchovali strategickou iniciativu, jejich útoky byli nekoordinované a příliš dlouhé přestávky vždy dovolili irácké obraně se zkonsolidovat a přesunout jednotky na ohrožení úsek fronty. Zatímco Iránci si na nedostatek vojáků stěžovat nemuseli, vždyť jen armáda a „pravidelné“ jednotky Revolučních Gard měli společně kolem 500,000 mužů, další statisíce členů milicí Bašidžr byli organizovaní v mešitách, závodech a na venkově. Naopak Irácká armáda musela opět vyškrábat „dno hrnce“ a sáhnout k dodatečným odvodům aby nahradila lidské a materiální ztráty utrpěné na fronte. Její stav se koncem roku blížil 300,000 vojákům v aktivní službě a přibližně stejnému počtu záložníků.

Iránské strategické cíle se nezměnili ani v následujícím roce a Ajatolláh Chomejní zopakoval své požadavky. Saddám si to uvědomoval a dal Iránu ultimátum, ve kterém hrozil leteckým bombardováním pokud Irán nezastaví své vojenské akce a nepřistoupí na příměří. Od poloviny měsíce až do 22. února Iráčané podnikly intenzivní letecké a raketové údery na Iránská města a průmyslovou infrastrukturu, včetně civilních závodů. Íránci postupně přestali hledět na civilní oběti a odpověděli rozsáhlým ostřelováním Basry, zejména petrochemických závodů. Tito útoky později dostanou pojmenování „Válka měst“. Ze zpětného pohledu se zdá, že Saddámův záměr spočíval v otevření „druhé fronty“, když jeho pozemní jednotky toho nebyli schopny. Iránci reagovali po svém a 16. února zahajují operaci „Va al-Fadžr-5“, s cílem prorazit Iráckou obranu v bažinatém terénu severně od Basry a protnout dálnici Bagdád-Basra. Podle odhadů americké rozvědky obě strany shromáždily na frontové linii asi 200,000 vojáků. Zatímco Iráčané měli výhodu lepších obranných pozic, Iránské jednotky se je snažili v maximální míře obejít mokřiny a nebo naopak využívat bažinatého terénu ke skrytím přesunům. V úvodní fázi bylo úspěšně vybudováno předmostí na stovkách ostrůvků uprostřed bažin Chaúr al Huwaizá, ale pak se íránské útoky soustředily na dobře vybudované pozice Iráckého 2. Armádního sboru mezi Amarou a městem al-Kurna, kde byli pokaždé s těžkými ztrátami zatlačeni do svého chatrného předmostí. Iránské útoky pak od 22. února plynule přešli v operaci „Va al-Fadžr-6“ a pokračovali v centrální oblasti mezi městy Mehrán a Muisan. Íránské jednotky tu neměli dostatečnou podporu letectva a útok skončil po těžkých ztrátách už po dvou dnech. Více štěstí měli Íránci v polovině března, během operace „Chaibar“. Předchozí Iránské útoky sice neskočily úspěchem ale také si vybrali svou daň. Irácké jednotky byli vyčerpány a navíc koncentrovány příliš na severu. Iránci toho využily a po úspěšném útoku obsadili na ropu bohaté Madžnúnské ostrovy. Za pomoci ženistů byli vybudováni dva pontonové mosty a do nově obsazených pozic se nahrnuli tisíce Íránců. Rychle byli přisunuty lehké protiletadlové jednotky, které byli sice vybaveny jen hlavňovým dělostřelectvem a ručními protiletadlovými raketami, ale přesto představovali smrtící past pro nízko letící irácká letadla. Irácké mechanizované jednotky podnikly vzápětí několik razantních protiútoků ale fanaticky se bránící Iránce nedokázali úplně vytlačit ani za následného použití chemických bojových látek. Aby toho nebylo málo Iránským jednotkám se po úspěšném útoku podařilo vytlačit Iráčany a osvobodit Mehrán. Íránské letectvo se po celou dobu pokoušelo podporovat pozemní jednotky, ale nedostatek náhradních dílů výrazně omezil jejich akceschopnost. Opět se tak projevila stará bolest íránského letectva, americké embargo a nedostatek náhradních dílů. Aby bilo možné udržet ve vzduch aspoň část flotily, nastoupila intenzivní kanibalizace poškozených letounů a pokusy vyrobit, ukrást nebo si díly opatřit jinak.

Podle zveřejněných správ se íránské ztráty odhadují na víc jak 20.000 mrtvých, zraněných nebo zmrzačených vojáků a irácké asi na 12.000 mrtvých, raněných a zajatých. Přes všechny nepříjemnosti irácký program výroby chemických zbraní běžel na plné obrátky. Pod kódovým názvem Projekt 922 dodával závod Al Muthanná ve městě Samarrá celou řadu speciální munice. Kromě klasických leteckých pum byli vyrobeny i 120mm minometné granáty a 130mm dělostřelecká munice, plněná yperitem. Kromě toho Iráčané dohodli v Egypte dodávku upravených raket do 122mm raketometů GRAD které rovněž mohli střílet chemickou munici. V březnu byl také při jednom iránském útoku u Basry poprvé použit bojový plyn Tabun, pocházející z Irácké produkce. Ale rozsáhlé nasazení chemických zbraní, zhledem k tomu že Irák byl signatářem dohody zakazující používání chemických zbraní, nešlo jen tak zakrýt. Experti OSN, kteří na pozvání Iránců navštívili bojiště, jednoznačně prohlásili že odebrané vzorky potvrzují nasazení zakázáních bojových látek. Následně bylo zabaveno několik dodávek tiódiglykolu směrujícího do Iráku, protože je ho možné použít i na výrobu yperitu – „hořčičného“ plynu. Irák na to reagoval dalším rozšířením výzkumu i na Sarin a plyn VX. Na obvinění Iráčané reagovali zcela cynickým prohlášením, že v boji nasadili pouze „pesticidy“ proti hmyzu.

V průběhu jarních bojů podnikl Irák také novou sérii útoků na lodě plující v zóně sahající od ústí Šat al-Arab po přístav Bušehr, které se později stanou známějšími jako „Válka tankerů“. Motivem k tomuto kroku byla jednak snaha připravit Íránce o příjmy z exportu ropy, jednak zatáhnout do problémů z bezpečností plavby i světové velmoci a donutit je tak Irán k vyjednávání. Nasazeni byli kromě pozemních proti lodních raket a vrtulníků Super Frelon s raketami Exocet, také výkonné námořní útočné letouny Super Etendart. Počátkem roku Francie pronajala pět letounů a tito výkonné stroje zpúsobyli v okolních státech velké pozdvižení. Už 27. března Irácký Super Etendard potopil Jihokorejskou loď - Heyang Ilho, jiho-západně od ostrova Charg a v dubnu a květnu následovali nové útoky při kterých bil kromě jiných potopen tanker plující pod Panamskou vlajkou. Iráčanům pomáhalo také to, že Saudská Arábie, Kuvajt a Bahrajn povolili jejich letounům používat k úniku před Íránci svůj vzdušní prostor. Mnoho Iráckých pilotů řešilo krizovou situaci odhozením pum a letem na plný plyn směr Saudská Arábie, kde pak doplnili palivo a vrátili se domů. Íránci to samozřejmě nemohli nechat jen tak a už 13.května jejich Phantom zasáhl kuvaitský tanker - Umm Qosbah severně od Bahrajnu. Irácký Super Etendard druhého dně poškodil Íránskou loď - Tabriz, ale Irán odpověděl 16.května, když odstřeloval další tanker, registrovaný v Kuvajtu. Po těchto událostech Íránské vedení vyhlásilo, že pokud musí trpět Irán, budou trpět všichni. Pak Iráčané 3. června potopili nedaleko Chargu tanker s tureckou registrací a následně 5. června 1984 došlo nad Perským zálivem k pohraničnímu incidentu mezi Iránem a Saudskou Arábii. Toho dne byly dvě saudské F-15C ze 13. Perutě navedeni americkým letounem včasné výstrahy E-3A Sentry na dva cíle, které narušili saudský vzdušní prostor. Došlo ke krátkému souboji při kterém byl jeden Íránský Phantom sestřelen raketou AIM-7 Sparrow a jeho posádka zahynula. Koncem června irácké letectvo zintenzívnilo svoje útoky na ropná zařízený na ostrově Charg, které trvali až do konce července. Ale výsledky nebyli uspokojivé hned z několika důvodů. Íránci zde rozmístili několik desítek protiletadlových kanónů, včetně moderních švýcarských GDF-35 Skyguard a jednu baterie protiletadlových raket MIM-23B I-Hawk, které poskytovali celkem slušnou obranu. Irácké letectvo sice díky dodávkám nových letounů opět expandovalo ale výcvik nových posádek s tím přirozeně nestačil držet tempo. Mnoho pilotů tak usedalo do kabin svých strojů s nebezpečně nízkým počtem odlétaných hodin a ani ty talentovanější mnohokrát nestačili na zvládnutí složitých zbraňových systémů. Iránci kontrovali koncem července vlastními operacemi a v dolní části Perského zálivu potopily cisternovou loď registrovanou v Liberii.

Po zbytek roku se boje pro velkou vyčerpanost obou stran omezují jen na dělostřelecké ostřelování, rušivé útoky menších jednotek a pravidelné útoky na lodní dopravu v zálivu. Koncem roku sice Irák po diplomatickém nátlaku vrátil do Francie zbylé letouny Super Etendard, ale namísto nich objednal letouny Mirage F.1EQ-5, vybavené radiolokátorem Cyrano-IV M a proti lodními raketami AM.39 Exocet. Přes velké obavy a mediální pozornost kterou vyvolávali, nebyli Irácké útoky proti lodní dopravě, z různých příčin příliš efektivní. Především potopit velkou nákladní loď nebo ropní tanker, nebylo díky jejich speciální konstrukci jednoduché, nebo se stávalo že hlavice Exocetu po zásahu nevybuchla.

Íránci mezitím přežívali další krizi v zásobování náhradními díly a množství provozuschopné techniky se přes vytrvalou snahu pozemního personálu stále zmenšovalo. Pomoc nakonec přišla ze zcela neočekávaných směrů. Sovětský Svaz, výměnou za techniku amerického původu, dodal množství náhradních dílů a výzbroje ze Severovietnamských zásob. Další součástky se podařilo propašovat přes Jižní Koreu, Singapur a několik dalších států. Nejvíce ale k udržení bojeschopnosti Iránské armády paradoxně přispěli zemně, které byly jeho úhlavními nepřáteli - USA a Izrael. Izrael těmito dodávkami sledoval snahu uplatnit vliv na různé proíránské milice v Libanonu a dosáhnout tak propuštění zajatých vojáků a letců. Vláda Spojeních Států se zase snažila získat peníze na financování protivládních sil v Nikaragui, poté co Kongres zamítl jejich financování z vládních zdrojů. V rámci několika různých transakcí, bili do Iránu dodáni náhradní díly pro letouny, tanky a množství munice. V roce 1986 ale na obchod přišli média a vyšetřování aféry známé jako „Iran-kontra“ se táhlo až do konce Reaganovy vlády.

Počátkem roku 1985 byl na pozemní frontě relativní klid, z výjimkou konce ledna kdy se Iráčané odhodlali k úderu na Kasr e-Širín a pak zase v únoru v oblasti Mandžnuun, ale byli zastaveni. 11. března přišla řada na Iránce, který odpověděli operací nazvanou „Badr“ podle slavného vítězství proroka Mohameda. Na rozdíl od mnoha předchozích útoků, tento byl o něco menší a do operace v bažinách severovýchodně od města al-Kurna, se zapojilo „pouze“ něco kolem 60,000 Iránských vojáků. Zejména oddíly „gard“ byli po předchozích špatných zkušenostech zreorganizováni a podrobeny důkladnějšímu výcviku ale ne dost, jak se později ukázalo. Zpočátku se Íránským jednotkám podařilo úspěšně překročit řeku Tigris a zachytit se na jejím druhém břehu. Ženisté rychle postavili dvě lávky a pontonový most pro těžkou techniku. Přes ně se na druhy břeh přesunulo několik tisíc příslušníků „gard“, který vážně ohrožovali irácké postupové linie. Iráčané reagovali poměrně rychle a jako posilu pro jednotky 4. armádního zboru přesunuli na frontu i několik praporů Republikánské Gardy, která byla až dosud držena v záloze. Protiútok vedli dvě tankové divize od Uzajru na severu a směrem od al-Kurna na jihu. Poměrně úspěšní protiúder tankových jednotek, podporovaných mohutním dělostřelectvem a letectvem přinutil Íránce přejít do obrany. Po zničení lávek a mostů bili iránské jednotky leteckými útoky zahnáni do bažin a močálů. Intenzivní dělostřelecké a letecké bombardováni pokračovalo během celého ústupu, včetně nasazení napalmu a chemických bojových látek. Napalmově bombardování zapálilo rákosí v bažinách, kde se udusili a uhořeli tisíce Íránců. Jejich ztráty dosáhli více jak 17.000 mrtvých, zraněných a nezvěstných, z toho asi 3,000 bylo zasaženo útoky yperitu a tabunu. Iráčané museli oželet něco kolem 10,000 mrtvých, raněních a zajatých. Po zbytek roku obě strany pokračovali ve vylepšování svých pozic a útocích menších jednotek lokálního charakteru.

Vzájemné dělostřelecké odstřelování, útoky a protiútoky byli jako vystřižené ze zlého snu pěšáků na západní fronte první světové války. 14. června útočili Íránci severně od močálů Huvajzá, 19. června pak u Kasr e-Širín a 20. června zase u Mandali a Marivanu. Iráčané odpověděli protiútokem u ostrova Madžnún, který proběhl 28. června. Iránci pokračovali útoky 3. července u Fuky a pak až 26. července u města Sumár. Počátkem září Íránci zaútočili v údolí Ravanduzu a u Mehránu, kde dosáhli jistých úspěchů. Poslední ofenzíva se odehrála koncem září opět u města Sumár. Popři tom běželi další dlouhodobé kampaně. Na jaře a v létě se zintenzívnili útoky na městské aglomerace a „Války měst“ dosáhla dalšího ze svých vrcholů. Protože bylo mimo možnosti Iránu legálně nakoupit výkonná bojová letadla, museli se iránští plánovači poohlédnout po něčem jiném. Jejich pozornost se už od roku 1983 upírala na balistické rakety typu SCUD-B a probíhala tajná jednaní z Libyjci o případných dodávkách. Koncem roku 1984 se skutečně podařilo přes Líbyji a Sýrii propašovat do Iránu dvě odpalovací zařízení a menší počet raket. V průběhu jarních měsíců roku 1985 se podařilo ukončit základní výcvik jejich obsluh a zformovat speciální raketový oddíl „Chatam-ol Anbija“ pod velením Revolučních Gard. Když jedna z raket 12. března dopadla na Kirkuk a o dva dni později i na Bagdád, způsobila nepříjemné překvapení jak Iráčanům, tak značnou ostudu jejich sovětským poradcům. Iráčané se tak ocitli v nevýhodě protože jejich raketové dělostřelectvo, včetně vlastních raket FROG-7 a SCUD-B mohlo zasáhnout pouze íránská města blíže k hranici, zatímco Íránci mohli z připravených palpostů za frontovou linii pohodlně zasáhnout jak Bagdád, tak Kirkuk a Basru. Iráčané se sice pokusili pohnout Sovětský svaz k dodávkám balistických raket 9K76 Temp-S (SS-12 Scaleboard) s doletem 900km, ale tento požadavek byl v obavě z přílišné eskalace zamítnut (možná se ale soudruzi v politbyru a KGB rozpomněli na ostudu jakou jim přinesl úlet iráckého MiGu v roce 1966 a nechtěli vzhledem na zlepšující se vztahy Iráku a USA riskovat, že se expertům ze CIA podaří dostat do blízkosti těchto moderních a přísné utajovaných systému). Iráčanů tak nezůstala jiná možnost než investovat značné prostředky do vývoje modifikovaných raket SCUD s delším doletem.

Pozadu nezůstalo ani Irácké letectvo a průběhu března, koncem května a začátkem června uskutečnilo sérii těžkých náletů na Teherán, Isfahán, Hamadan, Bachtarán, Širáz a další města. Do útoků byli nasazeni kromě výkonných MiGů-25RB „Foxbat“ i těžké bombardéry Tu-16K „Badger“ a Tu-22B „Blinder“. Vzhledem k výše uvedením příčinám jako nedostateční výcvik posádek a špatný průzkum cílových oblastí, byli nálety účinné jen částečně a mnohokrát byli zasaženy civilní cíle. Později, mezi srpnem a listopadem, bombardovali Iráčané více jak čtyřicetkrát Íránské ropné terminály na ostrově Charg. Koncem září se sice iráckým letcům opět podařilo zasáhnout a vyřadit z provozu část přečerpávacího zařízení, ale pak se frekvence náletů snížila a Iránci získali čas k opravám. Iránské letectvo sice v minulém roce získalo část potřebných náhradních dílů ale ne všechny a ne v dostatečném množství a tak byla jeho bojeschopnost nadále omezená. Mnoha Iráckým pilotům se tak podařilo dostalo nad své cíle prakticky nerušeně, což naštěstí pro Íránce využili jen někteří. Čas od času se jim Iránské Tomcaty přece jen připletly do cesty a pak následoval divoký úprk Iráčanů zpátky na svá letiště.

Edit: Admin

Za svítaní

Když 9. února, jednu hodinu po půlnoci začala operace „Va al-Fadžr-8“, asi je málokdo tušil jaké daleké následky bude mít. To že se Íránci, jako každý rok na jaře, pokusí o průlom iráckých postavení nebylo nic nového. Irácký průzkum také zachytil některé náznaky zvýšené aktivity na iránské straně ale špatně je interpretoval. Mobilizace jednotek byla mnohem rychlejší než v minulých letech a válečné přípravy důkladnější. Jelikož si byli Íránci vědomi že výsledky amerického satelitního průzkumu jsou přes Saudskou Arábii předáváni Iráčanům, museli učinit patřičná opatření. Výcvik a válečné přípravy byli prováděni s pokud možno dostatečným maskováním, nebo mimo bezprostřední oblast nasazení. Protože byla plánovaná obojživelná operace s překročením vodního toku, výcvik ženijních jednotek probíhal na severu Iránu u Kaspického moře. Tentokrát ale nemělo jít o jednoduchou operaci v bažinách nebo překročení Šat al-Arab, ty měli být jen zástěrkou k dobytí poloostrova al-Fao. Také letectvo sáhlo na dno rezerv náhradních dílů a její letouny RF-4E Phantom II uskutečnili bezpočet průzkumných letě ke zmapování budoucího bojiště.

Když přišla hodina „H“, tisíce iránských bojovníků vyrazili na malých člunech a ženijních vorech přes řeku. Bez nadsázky šlo o mimořádně náročnou vševojskovou operaci, která se mohla kdykoliv zvrhnout ve strašliví masakr. Vojáci v útočných oddílech a speciálně vycvičení ženisté podali opravdu nadlidský výkon. Uprostřed noci a za velmi špatného počasí se nejen úspěšně dostali na druhý břeh ale okamžitě se rozvinuli a postupovali k vytyčeným cílům. Další ženisté čekající v záloze vzápětí zbudovali několik pontonových mostů aby usnadnili a urychlili přechod dalších jednotek. Aby maximálně usnadnili svým spolubojovníkům jejich úkol, zahájili další iránské jednotky odlehčovací útoky severně a jižně od Basry. Severně od města byli sice útoky zastaveny ale na jihovýchode se Íráncům podařilo obsadit ostrov Umm-ol Rasas.

Pro Iráčany naopak útok zcela na jihu představoval úplný šok. I když byla přeprava ropy přes záliv zastavena, v oblasti se nacházelo několik důležitých tužebných polí a dálnice z Basry do Kuvajtu. Přesto nebyla oblast považována za prioritní a její obranu zajišťovali pouze slabší a méně zkušené jednotky záložníků. Již v prvních hodinách útoku se irácká obrana začala rozpadat a mnohé menší jednotky se buď vzdali téměř bez boje nebo byli prostě prěválcovány. Iránské velení vrhlo na tento úsek asi 30,000 vojáků, částečně vysazených z vrtulníků za iráckými liniemi. Dva dni se irácká obrana nacházela v chaosu a Iránci tak bez větších problémů obsadili velkou část poloostrova, včetně cenných radarových stanic ke sledování a navádění letectva při útocích na lodní dopravu. 11.dubna se uskutečnil další silný útok severně od Basry a vojska na jihu měla další dva dni ke stabilizování svých pozic. 13. dubna již byli Iránci pevně zachyceni ve svých pozicích a dokonce se neúspěšně pokusily vzít útokem Iráckou námořní základnu v Umm Kasr! Rozezlený Saddám vydal okamžití rozkaz k protiútoku ale Iráčané byli rychle zastaveni a odraženi. A protože neštěstí nechodí samo, 24. února zahájili Iránci operaci „Va al-Fadžr-9“, společně z Kurdi udeřili na severu v Kurdistánu a vystavili Iráckou válečnou mašinérii nesmírnému tlaku. Cílem byla zejména Sulejmánie ale boje ohrožovali i vodní nádrž Darbandikhan, která zásobovala elektřinou část Bagdádu. Iráčtí plánovači se však ani tak nevzdávali. Ve štábech 3. a 7. armádního sboru se promptně připravovali plány mohutného protiútoku ale vytrvalé jarní deště změnili bojiště v bažiny a hlasy některých velitelů že útok za takových podmínek musí skončit katastrofou byli ignorovány. Přestože ztráta poloostrova byla pro Iráčany nepříjemná, nepředstavovala z vojenského hlediska rozhodující ohrožení, jelikož ani Iránci neměli dost sil aby jej využili jako odrazového můstku pro další útoky. Saddám však hlavně s prestižních důvodů nařídil pokračovat v přípravách a vyhnat Iránce za jakoukoli cenu. 9. března, po zahájení Iráckého protiútoku došlo na jejich varování a postupující tankové a motorizované jednotky beznadějné uvázli v moři bahna. Zde se pak zcela paralyzované ocitali pod přesnou palbou těžkého dělostřelectva. Ztroskotal i plánovaní výsadek obojživelných jednotek na druhém břehu řeky. Ani letectvo nebylo moc platné. Špatné počasí a požadavky na přímou podporu vojsk omezili letecké boje a nutili piloty létat pod mrakovou přikrývkou. Iránci ale s takovouto možností počítali a rozmístili zde desítky protiletadlových baterií. Ani nasazení chemických zbraní nepomohlo protože plyn kvůli deštivému a vlhkému počasí neměl plnou účinnost a rychle degeneroval. Boje na obou frontách nakonec utichli až v dubnu, kdy se Iráčanům podařilo stabilizovat frontovou linii. Cena za to ale byla nesmírná a většina nasazeních divizí bila v bojích těžce poničena a letectvo muselo opět odepsat několik desítek letounů a vrtulníků. Odhaduje se že obě strany v bojích přišli asi o 20,000 vojáků, včetně značného počtu iráckých zajatců. Rozezlení Saddám provedl několik výměn na velitelských postech a několik vyšších důstojníků skončilo před popravčí četou. Aby si zachoval tvář, nařídil ofenzívu ve střední části fronty u města Mehrán. Město samotné a několik menších vesnic v jeho bezprostředním okolí bylo beraněno asi 5,000 iránskými bojovníky, který se pod silnou dělostřeleckou palbou museli stáhnout. Třeba že město nebilo z vojenského hlediska příliš významné, Iráčané jej 17. května vcelku pohodlně dobyli a nabídli, že se z něho stáhnou pokud se Iránci sáhnou z poloostrova al-Fao. Ti na tento absurdní požadavek reagovali operaci „Karbala-1“. V noci na 1. června přisunuli do oblasti zálohy a už 3. června město dobyli spět.

Když se špatné správy nepřestávali valit jedna za druhou, bylo jasně že dosavadní způsob vedení války je neudržitelní a hrozí porážkou. Urychleně byli svolán mimořádný kongres strany BAAS, na které byla odsouhlasena změna způsobu vedení válečných operací. Za pomoci nových úvěru z SSSR a okolních arabských států, začal Irák systematicky posilovat svůj vojenský potenciál. Poničené armádní jednotky byli zreorganizovány a početně doplněny. V následujících měsících společně s novou výzbrojí přicházeli i kontingenty sovětských poradců. V rámci rozsáhlé mobilizace bylo mnoho univerzitních studentů získáno jako důstojnický čekatele pro armádu a zejména pro elitní Republikánskou gardu. Její nově budované jednotky bili přednostně vyzbrojováni Sovětskými tanky T-72M a bojovými vozidly BMP-2, vše doplněné samohybným dělostřelectvem Sovětské, Francouzské nebo Jihoafrické provenience. Někde tady je počátek transformace této „pretoriánské gardy“, původně vytvořené k ochraně Iráckého vedení, na elitní údernou pěst Irácké armády. Ze Sovětského svazu, Československa, Polska a NDR byli nakoupeny další stovky tanků T-55/T-62 a různých obrněních vozidel, další stíhací letouny MiG-23/-25 i stíhací bombardéry Su-22M-4. Z Francie bily dodány letouny Mirage F.1EQ, moderní letecká munice a protiletadlové rakety Crotale, z Brazílie průzkumná vozidla Engesa a z Jižní Afriky velmi účinné dělostřelecké systémy G-5/GNH-45. Iráčtí ženisté vybudovali působivá obraná postavení po celé délce fronty, ale největší pozornost věnovali oblasti kolem Basry, kde vyrostli masivní železobetonové bunkry a chráněná dělostřelecká postavení, rozsáhlá minová pole a umělé proti pěchotní překážky jako třeba 28 kilometrů dlouhý protitankový příkop, nebo deset kilometrové dlouhé „rybí“ jezero. Iráčané také rozšiřovali svou průmyslovou základnu s cílem větší nezávislosti od zahraničních dodávek vojenského materiálu. Postupně byli rozběhnuty projekty na výstavbu celé řady průmyslových závodů, včetně oceláren a závodů těžkého strojírenství. S ještě štědřejší podporou se setkali projekty na výrobu zbraní hromadného ničení, včetně biologických a jaderných. V následujících letech tak postupně vznikl mamutí vojensko-průmysloví komplex sahající od ručních zbraní až po balistické rakety.

Na přelomu srpna a září podnikly Íránci další útoky pod označením „Karbalá-2 a 3“ na severu a jihu ale byli odraženi. Přesto že se Irácké jednotky ještě celkem nevzpamatovali z předchozích porážek, díky informacím z Amerických družic byli varováni před novým útokem a mohli přesunout zálohy na ohrožené úseky fronty. Ve druhé polovině roku také výrazně vzrostla za angažovanost velmocí na námořní válce v důsledku zhoršení bezpečnosti námořní plavby. Protože letecké útoky na lodní dopravu v zálivu byli prozatím jedinou možností jak potrápit Iránce, Iráčané zorganizovali několik náletů. První útoky se uskutečnili už v květnu a červnu a další následovali během července. Několik tankerů bylo poničeno v průběhu srpna a kromě toho předchozí úspěšné útoky na terminál na ostrově Charg, donutili Íránce k přesunutí některých kapacit jižněji na ostrov Sirrí. Ale ani ten nebyl zcela bezpeční, a Iráčanům se ho později podařilo rovněž zasáhnout. Právě zvyšující se profesionalita iráckých letců během úderů na iránskou infrastrukturu vedla k dohadům o přímé asistenci některých zemí na iráckém válečném úsilí. Iránci proto přesunuli část svých kapacit jižněji, až na ostrov Larák a provedli i dalších zajišťovací opatření. Začali organizovat tankery do konvojů, lodě byli vybaveny radarovými odraženi a zásobou hliníkových pásků k rušení radiolokátorů. Navíc pohrozili zablokováním Hormuzské úžiny pro námořní dopravu ropy a několikrát letecky udeřili na petrochemická zařízení v Kirkúku. Ale ani Iráčana se nechtěli pustit šance a jejich letci se na podzim předvedli útokem na ostrov Larák, hluboko na jihu. Opět padala obvinění, že Saudové nechali doplnit Iráčanům palivo na svých základnách a že celá formace byla naváděna Američany, nebo že letouny byli přímo pilotovány americkými a francouzskými posádkami. Pozadí celé operace je však stále nejasné ale je možné, že Francie předala Iráku několik speciálních tankovacích kontejnerů (tvz. „buddy-pack“) pro letouny Mirage a jiné zdroje zase spekulují s nasazením upravených letounů An-12B „Cub“, přestavěných na létající tankery. V zoufalé snaze vracet údery se irácké letouny alespoň podíleli na úspěšných útocích na ropné terminály Chor al-Amadžá a Miná al-Bakr a společně z dělostřelectvem na ostřelování rafinerií v Basře. Počátkem listopadu Kuvajtská vláda oficiálně požádala cizí státy o ochranu svých lodí, před stále intenzivnějšími operacemi Íránských rychlých člunů. Nejdříve reagoval Sovětský svaz když nabídl pronájem několika svých tankerů, na co vzápětí reagovali Spojené státy. Po schválení Kongresem byli Kuvajtské lodě přeregistrovány pod americkou vlajku a Americkému námořnictvu vznikla povinnost chránit je. Počátkem následujícího roku byla zahájena operace „Earnest Will“ a americké lodě vpluli do „horké zóny“. Tato náročná operace nebyla bez rizika protože lodě často pluly blízko břehu a čas na obranu se neúměrně snižoval.

Přes úspěšné obsazení poloostrova Fao a udržení si strategické iniciativy, se naopak začalo rýsovat velké nebezpečí pro iránskou válečnou mašinérii z týlu. Válečné úspěchy byli opět vykoupeny značnými ztrátami, které si vynutili širokou mobilizaci žen do milicí „Bašidžr“. Ve druhé polovině roku začala vykazovat problémy i přetížená iránská ekonomika. Tento trend byl ještě zhoršen dramatickým poklesem výnosů z prodeje ropy, což se odrazilo na celkové ekonomické bilanci a zpřísnění přídělového systému na vybrané produkty. Ještě před koncem roku Írán opět podniká menší útoky přes Šat al-Arab v rámci operace „Karbala-4“, jako předehru k novému úderu, plánovanému po novém roce. Útok začal v noci na 25. prosince pokusem úderných oddílů „gard“, za podpory speciálně vycvičeních ženistů a „žabích mužů“ o překročení řeky. Jejich úder ale Iráčané zachytili a smetly intenzivní kulometnou palbou. Na svítaní se 60,000 bojovníků „gard“ pokusilo pomocí člunů a motorizovaných prámů překročit řeku mezi abú Chasíb a ostrůvky v delte Šat al-Arab, západně od Choramšaru. Iráčané na ně už čekali a v následujících třech dnech jejich pokusy rozpadli v mohutné dělostřelecké palbě. Podobně neúspěšně dopadl i další útok jedné pěší divize na ostrov Umm Rassas. Poté co ztráty dosáhly asi 10,000 mrtvých a raněních, bily další útoky zastaveny.

To ale nebyla jediná významná událost posledních týdnů roku 1986. Ve stejný den jako Iránský útok došlo i k únosu letounu Iraqi Airways. Letoun Boeing 737-270C letu číslo 163 byl na cestě z Bagdádu do Jordánského Ammánu unesen čtveřici únosců. Při pokusu palubního bezpečnostního důstojníka o odzbrojený pachatelů došlo k výbuchu několika ručních granátu a havárii letounu u Araru v Saudské Arábii. Únos si vyžádal šedesáttři lidských životů. K zodpovědnosti se přihlásila organizace „Islámský džihád“, která byla filiálkou pro-iránského Hizballáhu.

Mezitím pokračovali horečné přípravy k „rozhodující a konečné“ ofenzívě jejímž cílem bylo obsazení Basry a vytoužené zhroucení Saddámova režimu. Kromě armádních tankových a mechanizovaných jednotek a několika smíšených brigád „gard“ o ekvivalentu asi čtyř divizí, se hlavní síly skládali z dobrovolníků tzv: „Sepah-e Muhammad“, v počtu asi 100,000 mužů. Operace „Karbalá-5“, jeden z nejmohutnějších útoků od dob 2. světové války začala 9. ledna 1987, úderem na Irácké linie na jihu „Rybího jezera“, umělé vybudované ženijní překážky. Další útok směroval severněji a po překonání poměrně slabého odporu, se Iránským jednotkám podařilo vybojovat předmostí mezi Šatt al-Arab a Rybím jezerem u Salamče. Další podpůrné útoky proběhli v rámci operace „Karbalá-6“ u Kasr-e Širín, aby se zabránilo Iráčanům přesunout zálohy na ohrožení úsek frontu. Ve střední časti fronty útok vedli jednotky pravidelné armády a počínali si vcelku úspěšně, když obsadili několik desítek kilometrů území v pohraničních oblastech. Na jihu dopadl hlavní úder na iráckou motorizovanou pěší divizi, která ale překvapivě vydržela nápor a spořádaně ustupovala směrem k druhé obranné linii. Když se už zdálo že podlehne, odpověděli Iráčané silným protiútokem tankových a mechanizovaných jednotek, které způsobili ohromné ztráty především špatně vyzbrojením iránským pěšákům. Íránské letectvo se snažilo ze všech sil podporovat své jednotky ale jejich útoky neměli, kvůli stále se zlepšující irácké protiletecké obraně, takový úspěch jako v předešlých letech. Ani jedna strana se ale nehodlala vzdát a mezi 19. a 22. lednem podnikly Íránské pěší a mechanizované jednotky další vlnu prudkých útoků. Během nich bilo obsazeno město Duvadží a některé jednotky se dostali až na 10 kilometrů od Basry. Díky tajným dodávkám oficiálně embargovaných zbrojních systémů byli Iránci vybaveni množstvím účinných protitankových systémů TOW a díky nim bylo zničeno několik desítek iráckých tanků a obrněných vozidel. V této těžké situaci, kdy už akutně hrozilo zhroucení Irácké obrany nařídil Saddám Husajn nálety za použití chemických bojových látek a posílení bránicích se jednotek 7. armádního sboru několika brigádami Republikánské Gardy. Přesunuty byli o další dělostřelecké a raketometné prapory, jejich rozsáhlé nasazení se rovněž stávalo oblíbenou součástí irácké taktiky. Iráčané pak koncem ledna přešli do protiútoku a zatlačily Íránce do výchozích pozic. Menší boje a přestřelky nakonec utichli až v průběhu února, kdy bilo zřejmé že vyčerpané jednotky nejsou schopné prorazit. Zklidnění bojů na jihu ale neznamenalo konec zabíjení. Počátkem března zahájili společně Kurdové a Iránci společně operaci „Karbalá-7“, směrem od Hadž Umrán ve směru na Ravanduz. Boje se odehrávali v horách ve značných nadmořských výškách, kde přirozené měli navrch kurdští horalové nad méně odolnými iráckými jednotkami 5. armádního zboru. Boje si jako obvykle vyžádali těžké ztráty, které ale tento krát znamenaly pro Írán katastrofu. V průběhu ledna, února a března přišli Íránci odhadem o 70,000 až 80,000 mrtvých, těžce zrazených a nezvěstných, kdežto Irácké ztráty byli kolem 20,000 mužů.

Na začátku dubna je na jihu u Salamče veden odlehčovací útok nazvaný „Karbalá-8“, ale hlavní dějiště je opět na severu. Zde v rámci operace „Karbalá-9“ Kurdové a Íránci úspěšně pronikli iráckou obranou a obsadili strategicky důležité výšiny nad Sulejmánií. Koncem dubna to opět vypadalo že Iránci mají na severu snad nevyčerpatelné rezervy, když zahájili operaci „Karbalá-10“. V tomto případe ale hlavní tíhu bojů nesly Kurdové a těm se podařilo obsadit město Mawet u jezera Dukan. Oblast nakonec za vydatné podpory letectva udrželi Iráčané ale gerilové jednotky Kurdských „Pešmerga“ znamenala pro Iráckou obranu na severu trvalou hrozbu a nutnost udržovat zde velké množství armádních jednotek, které tak nemohly být nasazeni na jiných úsecích frontové linie.

Kuvajtská vláda mezitím pokračovala v mezinárodní spolupráci velmocí, s cílem ochránit své tankery. Už od března byli na dopravu kuvajtské ropy nasazeni tři pronajaté sovětské tankery a polovina jejich flotily byla zase převedena na americkou firmu. Do jejich ochrany byli postupně nasazovaný americké válečné lodě. O jedné z nich se mel zakrátko dozvědět celý svět. 17. května došlo k dosud nejvážnějšímu incidentu s americkými válečnými plavidly hlídkujícími v oblasti. Toho dne Irácká Mirage F.1EQ (podle některých zdrojů dvě letadla), zaútočila na americkou fregatu USS Stark (FFG 31). Celkem dvě rakety Exocet zasáhli loď na levoboku a způsobila požár, který jí těžce poškodil. Požár se nakonec podařilo dostat pod kontrolu, přesto ale zahynulo 37 námořníků a dalších 21 bylo zraněno. Irák se za incident omluvil a zaplatil vzniklou škodu.

Počátkem června se speciální výsadková jednotka za pomoci Kurdských bojovníků infiltrovala do Iráckého tylu a provedla sabotážní útok proti tažebním zařízením v Kirkúku. Po této poslední kapce se Irácký režim rozhodl definitivně skoncovat z Kurdským odporem. Saddámuv bratranec Ali Hasan al-Madžid, obdržel „zvláštní právomoce pro správu severních oblastí“ a v rámci nechvalně známé kampaně Anfal (حملة الأنفال)‎ nařídil mnoho Kurdských vesnic srovnat se zemí a popravit nebo deportovat jejich obyvatele.

Během června proběhla operace „Nasr-4“ kdy Íránské jednotky opět udeřily na severu. Vzhledem k zklidnění situace na jihu u Basry, přesunuli Iráčané svoje zálohy a byli na útok připraveni. Za spolupráce Kurdů a iránských „gard“ se sice podařilo iráckou obranu nalomit, ale ne dost nato aby došlo k vytouženému průlomu. To bylo prvním znamením zvyšující se bojeschopnosti Irácké armády, která dosáhla početných stavu dostatečných k odražení Iránských útoků aniž by musela oslabit jiné úseky frontové linie. V létě 1987 například dosáhl počet vojsk na frontové linii už 520,000 vojáků aktivní služby. Asi 480,000 záložníků a téměř 600,000 příslušníků oddílů Džajs, bylo střídavě mobilizováno pro případ odrážení iránských útoků na jednotlivých úsecích frontové linie. Tito síly byli organizováni do sedmi „armád“ nebo spíše zesílených armádních sborů, které zahrnovaly přes čtyřicet divizí ze kterých čtvrtina byli regulérní tankové a mechanizované jednotky. Zbylé byli složeni ze záložníků a již zmíněných oddílů „Lidové armády“. Po neblahých zkušenostech z minulých bojů byli ale přece jen posíleni modernější výzbrojí aby mohl lépe čelit Iráncům. Postupně se zlepšovala i úroveň práce vyšších štábů, tylových a zabezpečovacích složek aby mohli rychleji reagovat na změny frontové linie. Elitní Republikánská Garda se rozrostla už na patnáct mechanizovaných brigád a další jednotky se v rychlém sledu formovaly a jejich posilovaní se ani v nejmenším nezpomalilo.

20. července Rada bezpečnosti OSN v rezoluci č. 598 žádala zastavení bojů, avšak Írán odmítl, dokud OSN neurčí a neodsoudí Irák jako agresora. Po zbytek roku pokračovali obligátní útoky obou stran na nákladní lodě a ropné tankery, do kterých Íránci začaly nasazovat protilodní rakety dodané z Číny, rychlé čluny a miny. Také začali opět praktikovat přísné kontroly lodí, které mohli dopravovat materiál do Iráku několik nákladných lodí bylo skutečně odtaženo do iránských přístavů a jejich náklad zabaven. Nevyhnutelně ale docházelo k různým incidentům. Ještě v květnu byl minou poškozen sovětský tanker Maršal Čujkov a později i nákladní loď Ivan Korotjev. V Červenci byl na mine poškozen Kuvaitský tanker - Bridgeton, plující teď pod americkou vlajkou. Bylo zjištěno že Iránci zaminovávají úžinu u Kuvajtského přístavu Mina Ahmadí a ženijním oddílům Amerického a Saudského námořnictva trvalo téměř měsíc než oblast vyčistili. Došlo i ke kontaktům amerických palubních letounů ze stíhacími letouny Iránského letectva a někdy došlo i k „ostřejším manévrům“. Třeba počátkem srpna 1987 se Iránský Phantom nebezpečně přiblížil k americkému průzkumnému letouny P-3C Orion a hlídkující F-14 Tomcat na něj vypálil raketu AIM-7 Sparrov, kterou ale zkušená íránská posádka vymanévrovala. Začátkem září byla protilodní střelou vypálenou z poloostrova Fao zasažena Kuvajtská rafinerie u přístavu Miná Abdulláh. 21. září příslušníci amerického speciálního námořního komanda obsadily a zajali iránskou minonosku IRINS Iran Ajr. Přes Iránské protesty byla minonoska později potopena v mezinárodních vodách. Když bil 16. října tanker - Sea Isle City, poškozen iránskou raketou HY-2 přímo v doku přístavu Mina Ahmadí, rozhodly se Spojené státy rázně zareagovat. 19. října americké lodě odstřelovali několik vyhodily Iránských těžebních plošin v ropných polích Rešhadat a Resallát.

Postupně došlo k podstatné změně v Irácké válečné strategii, kdy se Saddám Husajn přestal plést do probíhajících válečných operací a „přenechal“ válku svým generálům. Díky neustávajícím dodávkám zbraní a válečného materiálu bily zformovány nové jednotky, posíleno bilo také letectvo a protivzdušná obrana, jejich příslušníci absolvovali za pomoci instruktorů ze SSSR a zemí Varšavské smlouvy intenzivní výcvik. Na přelomu roku se tak, spolu z ukončením tajných amerických dodávek do Iránu, postupně přechází iniciativa do Iráckých rukou.

Edit: Admin

Až do hořkého konce

Koncem roku 1987 se iránská ekonomika nacházela v podobně nepříznivé situace jako předešle. Spatný vývoj na trhu s ropou působil vládě značné problémy při zabezpečování základních funkcí hospodářství a zásobování. Vzhledem k tomu byla posílena role „Madžlísu“, a vláda na doporučení Chomejního zavedla další řadu úsporných opatření. Jedním z opatření bylo také vyhlášení „finančního džihádu“ kdy bohatší rodiny měli zvýšit své příspěvky na podporu ozbrojených sil. Celkově to ale pomohlo jen málo a Irán zůstával na přelomu let 1987/88 ve vleklé krizi. Ne fronte zatím panoval „klid“, kromě severních oblastí, kde doznívali boje kurdských oddílů a pravidelné irácké armády.

Začátkem února došlo k několika náletům iráckého letectva na cíle v Iránu. Kromě už tradičně bombardovaného Chargu, bylo bombardováno několik závodů a rafinerie v Teheránu. Iránci kontrovali vlastními nálety a raketovými údery na Bagdád. Koncem února 1988 došlo v rámci „Války měst“ k dosud nejintenzivnějším raketových útoků na Íránská města, kdy v průběhu šesti týdnu bilo na Teherán, Isfahán a další cíle odpáleno celkem 189 balistických raket typu al-Hussein (šlo o upravenou kopii sovětského SCUD-u, ale s menší bojovou hlavicí a delším doletem, označenou jako „Projekt 1728“). Tito útoky sice nezpůsobily velké materiální škody, ale vyžádali si asi 8,000 mrtvých a zraněných a měli znační dopad na Iránskou morálku. Tisíce obyvatel Teheránu a dalších napadených měst se stehovali na venkov k příbuzným. Iránci opět odpověděli vlastními údery, ale jejich vlastní rakety SCUD-B (podle všeho i severokorejské kopie Hwasong-5/6) a dělostřelecké rakety Oghab a Šahín nedosahovali potřebné přesnosti a údernosti aby způsobili porovnatelní vojenský efekt.

Iráčané za tiché spolupráce americké CIA a průzkumných letounů námořnictva nepolevovali v leteckých útocích na lodní dopravu v zálivu. Všechno probíhalo tak, že Američané sledovaly pohyby íránských plavidel a předávali Iráčanům zjištěné údaje, někdy je ale nijak „zapomněli“ informovat o přítomnosti hlídkujících íránských stíhačů v cílové oblasti. Íránské letectvo a námořnictvo se po výpadku dodávek embergovaních náhradních dílu pokusili šetřit své síli, ale tváří v tvář stoupajícím Iráckým útokům mu nezůstalo něž napnout veškeré dostupné síly k obraně. To se odrazilo v množství vzdušných soubojů a značných ztrátách iráckých letadel, což byla většinou zásluha pilotů F-14 Tomcat. Třeba 9. února byli ve vzdušných soubojích sestřeleny tři Irácké Mirage F-1EQ, o týden tři další a 25. února dokonce jeden z pilotů sestřelil irácký „Tupolev“ společně s protilodní střelou, odpálenou jenom několik okamžiků před tím.

V polovině března zahájili Iránské jednotky s podporou Kurdů operaci „Zafár-7“ při které se pokusily o průlom na severní fronte v oblasti Halabdža, Churmal, Kolmar, Dodžajlá a Darban Khan, jihovýchodně od Sulejmánie. Již 15.března bylo dobyto město Halabdža jen několik kilometrů od Íránských hranic. O den později došlo k jednomu z nejrozsáhlejších a nejbarbarskejších útoků proti civilním obyvatelům. Irácké letouny (patrně typu MiG-23) svrhly na město kanistry s bojovými chemickými látkami, včetně yperitu, sarinu a tabunu, následkem čeho zahynulo nejméně 5,000 kurdských civilistů. Vzápětí došlo k další vlně útoků na cíle v perském zálivu. Například už 19. března došlo k rozsáhlému leteckému úderu na ropní terminál na ostrově Charg. Iráčané nasadili do boje několik formací těžkých bombardérů i rychlých migů, doprovázených stíhacími letouny Mirage. V průběhu dne byli uskutečněny celkem tři velké nálety a Iráčanům se podařilo zapálit dva obří tankery zakotvených přímo u přečerpávacích zařízení. Pak ale zareagovala Iránská obrana, která ohlásila sestřelení tří letounů Mirage F.1EQ, jednoho MiGu-25RB a dokonce jednoho těžkého bombardéru Tu-22B. Iráčané sice udávají nižší ztráty, ale prostředky radioelektronického průzkumu amerického námořnictva zaznamenali několik úspěšných ospalů raket AIM-54A Phoenix a více méně potvrdili průběh střetnutí.

Na zemi naopak Iráčané žili v očekávání pravidelné Íránské „jarní“ ofenzívy na Basru, která ale tentokrát nepřicházela. Řadoví vojáci ve svých bunkrech nemohli tušit v jaké krizi se Íránci právě nacházejí. Několik neúspěšných úderů v předchozím roku oslabilo armádní jednotky a oddíly „gard“ až na samou hranici bojeschopnosti. Ani očekávaná mobilizace nových „mučedníku“ neproběhla podle plánu, nezaměstnanost dosahovala téměř 35% a potraviny se vydávali přídělově. Iránská vláda musela už minulí rok zavést přísná úsporná opatření a prakticky zmrazila většinu rozvojových projektů. Bylo stále jasnější, že lidé jsou touto nekonečnou válkou prostě příliš vyčerpáni a tento názor byl také opatrně prezentován v některých opozičních kruzích.

Na druhé straně Irácká armáda ukončila rozsáhlou reorganizaci, která citelně zvýšila její mobilitu a údernost. Zlepšilo se i vybavení a životní podmínky vojáku. Na frontové linii byli budovány mohutné fortifikace, které poskytovali vojákům slušnou ochranu a do jisté míry i jakési „pohodlí“. Morálka vojsk byla posilněna i pravidelním rotováním jednotek a dovolenými, mnozí vojáci měli ve svých bunkrech dokonce rádia nebo televize. Vyzbroj byla doplněna stovkami tanků, bojových vozidel a transportérů, těžkého dělostřelectva a raketometů.

Irácké jednotky bili plně motorizovány, včetně sovětských těžkých tankových dopravníků MAZ-537 a západoevropských Mercedes-Benz a Scania, takže mohli přesunout tankovou divizi během čtyřiadvaceti hodin z jednoho úseku na druhý. Irácké jednotky byli schopny takovýchto rychlých přesunů i díky široké síti dálnic vybudovaných prakticky od Irácko-Kuvajtského hraničního přechodu v Safuanu, podél Basry do Bagdádu a dále na sever. Jednotky Republikánské Gardy během své mohutné expanze dosáhly počátkem roku 1988 počtu přes 60,000 mužů ve dvaceti brigádách. Některé další útvary se v zázemí podrobili „speciálnímu“ výcviku a vytvořily parašutistické, aeromobilní nebo obojživelné jednotky. Mezi „elitu“ se počítali i oddíly Chemického zboru Irácké Armády, bez kterých se neobešla žádná velká ofenzíva.

Počátkem dubna se Iráčané rozhodli převzít iniciativu a naplánovali několik operací v pohraničních oblastech. 16. dubna začala operace Ramadaan al-Mubarrak (Blahoslavený Ramadán), s cílem dobýt spět poloostrov al-Fao na jihu. Útoku 7. armádního sboru velel zkušení generál Maher Abd al-Rašid, který byl navíc tchánem Saddámova mladšího syna Kusaje. Jeho štáb naplánoval kombinovanou operaci, přičemž se mohl spoléhat na značné zálohy včetně několika brigád Republikánské Gardy, kterým velel generálporučík Saadí Tu´ma Abbas. Útok byl oproti minulosti mnohem lépe naplánován a koordinován a navíc byli podpořeni leteckými a námořními výsadky úderných jednotek do boku Íránské obrany. Po zahájení útoku byly podniknuty intenzivní letecké útoky a dělostřelecké přepady, za použitý nervových a dusivých bojových plynů, na Iránská velitelská stanoviště, dělostřelecká postavení a tylová skladiště. Iránci byli překvapeny a i když se rychle se vzpamatovali, jejich úsilí bylo beznadějně. Iráčané využili faktu že iránské jednotky byli zrovna střídány a obranné pozice byli jen řídce obsazeny. Přes všechno úsilí byli zbylí obránci přemoženi během třiceti-šesti hodin a nad dobytím iránským velitelstvím ve městě al-Fao zavlála Irácká vlajka.

Ve stejné době opět vzrostlo napětí mezi Íránem a USA. Dně 14. dubna najela fregata USS Samuel B. Roberts (FFG 58) na Íránskou minu a byla těžce poškozena, ale incident se naštěstí obešel bez obětí. Americké námořnictvo na to reagovalo operací „Praying Mantis“ zahájenou o čtyři dni později. Operace začala když několik amerických válečných lodí, včetně letadlové lodi USS Enterprise (CVN-65), torpédoborců a fregat ostřelovalo íránské těžební plošiny. Íránci reagovali velmi podrážděně a jejich rychlé čluny napadli plující ropné tankery. Protiútok palubních letadel A-6E Intruder jich několik zapálil a Íránci vyslali do oblasti další jednotky. Raketový člun IRINS Jošan neúspěšně napadl Americky křižník USS Wainwright (CG-28) doprovázení fregatami USS Simpson (FFG-56) a USS Bagley (FFG-1069) a byl rychle zasažen a později potopen. Střetnutí pokračovalo soubojem fregaty IRINS Sahand a torpédoborce USS Joseph Strauss (DDG-16), který jí společně s útočními letouny několikrát přesně zasáhl. Hořící fregata explodovala po zásahu muničního skladu a rychle se potopila. Íránské námořnictvo přes tvrdé rány pokračovalo v odporu. Další fregata IRINS Sabalan, neúspěšně ostřelovala hlídkující americká letadla a byla zasažena. Přes těžká poškození se jí podařilo odtáhnout do přístavu a zachránit. Po tomto střetnutí bylo jasné na čí „straně“ stojí Spojené Státy, při zajišťování bezpečnosti plavby v oblasti.

Koncem května zahajují Iráčané svojí strategickou kampaň nazvanou Tawalkalna ala-Allah (V Alláha věříme) a v průběhu několika ofenziv podnikly motorizované armádní divize a jednotky Republikánské Gardy společně několik úspěšných útoků, opět za použití chemických zbraní proti Íránským pozicím. 25. května Irácké jednotky 3. armádního zboru úspěšně prolomily íránskou frontu a obsadily Salamčeh, 22. června byl dobyt Mehrán (nebo spíš jeho rozstřílené trosky) a po několika dnech se jim podařilo prolomit frontu na východ od Basry a obsadit na ropu bohaté Madžnúnské ostrovy. Ani ne za tři týdny už Iráčané opět udeřily a vytlačily Íránce z pohraniční oblasti Muisan. Pro tyto boje bylo charakteristické velké odhodlání bránících se iránských vojáků ale ani to nestačilo na valící se Iráčany, který disponovali značnými zálohami a převahou v tancích a dělostřelectvu. Iránské jednotky se sice pokusili o protiútok u Salamče ale zpočátku úspěšní úder na irácké pozice skončil jen dalším masakrem. Oslabená a značně vyčerpané Íránské oddíly utrpěli těžké ztráty a museli ustoupit, zanechávajíc Iráčanům desítky nepoškozeních tanků, vozidel a dalšího materiálu. Irácké letectvo obnovilo nálety proti íránské hospodářské infrastruktuře (rafinerie v Ahvázu, čerpací stanice v Bibi Hakemeh a petrochemické závody v Karsaránu), které přes utrpěné ztráty způsobily rapidní pokles výkonnosti íránské ekonomiky. To společně s ukončením tajných dodávek náhradních dílů a těžké ztráty Íránské armády na fronte pomalu a jistě ubírali z Íránského odhodlání dále bojovat.

Také oblast nad perským zálivem zůstávala velice nebezpečná. Přispěl k tomu i tragický incident z 3.července. Ten den si křižník USS Vincennes (CG-49), hlídkující na hranici Íránem deklarované válečné zóny, spletl Íránský civilní letoun Airbus A.300 s bojovým letounem a sestřelil jej. Všech 290 cestujících a členů posádky zahynulo a bili Chomejním prohlášeni za „mučedníky“. Pravdou na tomto tragické a zbytečném incidentu je, že americké lodě byli toho dne několikrát zaměřeni radary íránských letounů a podle operátorů systému AEGIS palubní odpovídač Airbusu odeslal jak vojenskou tak civilní odpověď, a že velící důstojníci na křižníku vydali rozkaz k palbě bez náležitého prověření informací o přibližujícím se letounu.

V polovině července sice dospěli obě země k formálně akceptaci usnesení Rady bezpečnosti OSN o ukončení nepřátelství, ale Írán odmítl jednat přímo z Irákem. Ten na to reagoval 12. července několika útoky v jižním sektoru fronty u města Zubajdá, kde jednotky 4. armádního zboru a několik brigád Republikánské Gardy prolomilo iránské pozice a jejich obrana se rychle zhroutila. Některé jednotky pokračovali v útoku a dostali se až na 25 kilometrů od Ahvázu a další obsadili Dehlorán s jeho strategickou radarovou stanicí. Činilo se i Irácké letectvo, které si chtělo vylepšit reputaci a smazat hanbu předchozích porážek. Už od jara byli do bojů intenzivně nasazovány bitevní letouny Su-25K „Frogfoot“ a stíhací-bombardéry Su-22M „Fitter“, tak i nově dodané stíhací letouny Mirage F.1EQ-6. Ty byli nejlépe vybavenou verzí tohoto typu v iráckém arzenálu, kromě protiletadlových raket Matra 530D Super mohli nést i protizemní naváděné střeli AS.30L. Jejich piloti byli také dobře vycvičeni francouzskými instruktory a v bojích s iránským letectvem si počínali nezvykle agresivně. Třeba 19.července se jim beze ztrát podařilo sestřelit dva obávané „Tomcaty“ a návdavkem i jeden F-4E „Phantom“.

V samém závěru července se Iránská opoziční organizace „Mudžahedín-e Chalk“, podporovaná Irákem pokusila využít oslabení Iránského režimu a urvat si svou porci. Během první fáze operace „Farugh-e Džavidan“ si díky Irácké letecké podpoře vedli dobře a jejich jednotky pronikli až ke Kermanšáhu. Ale pak zasáhly západní státy, které donutily Iráčany držet se spět. Toho rychle využili Iránci, posbírali veškeré bojeschopné jednotky a pod velením zkušeného generála Ali-Sajjád Širázího, jim mezi městečky Islamabád-e Garb a Karand uštědřily drtivou porážku ve stylu fiaska proti-Castrovských sil ze „Zátoky sviní“.

Počátkem srpna se Iránci odhodlali k reorganizaci oslabeních oddílů „Revolučních Gard“, které jsou společně s regulérní armádou převedeny pod jednotné vojenské velení a mluvčí „Madžlísu“ A.A.Hašemí-Rafsandžání byl jmenován nejvyšším vojenským velitelem. Vysocí velitelé „gard“ M.Rafikdust a Mohsen Rézaj, se ješte pokusili prosadit vyzbrojení Kurdských oddílů těžkými zbraněmi a nasazení do bojú na severu ale brzy se ukázalo že tento projekt jen už nad síly Iránců. Přes tato opatření s cílem sjednotit íránské válečné úsilí, dohoda o příměří mezi Irákem a Íránem nakonec vstupuje v platnost 20. srpna. Válka, která se do historie zapsala jako jedna z nejkrvavějších, tak skončila v podstatě bez zisku pro obě strany. To nebránilo Saddámu Husajnovi v bezostyšných tvrzeních o „vznešené“ Irácké armádě, která „zdrcujícím způsobem“ porazila Teheránské fundamentalisti.

Relevantní informace o ztrátách ani jedna ze stran nezveřejnila. Odhaduje se, že Írán ztratil minimálně 500,000 padlých, skoro 1,000,000 raněních a zmrzačených a 15,000 zajatých vojáků. Značné trpělo také civilní obyvatelstvo a civilní infrastruktura. Celkové finanční ztráty dosáhli výše 70 miliard dolarů.

Na straně Iráku padlo více jak 200,000 vojáků, kolem půl milionu bylo raněno a asi 70,000 zajato. Ekonomické ztráty dosáhli více jak 150 miliard dolarů a zahraniční dluhy narostli na minimálně 90 miliard dolarů!

Na přelomu let 1988/89 byla Irácká armáda čtvrtá největší na světě. Měla téměř milion mužů v padesáti regulérních divizích, a v sedmi elitních divizí Velitelství Sil Republikánské Gardy, která vyrostla v plnohodnotnou složku Iráckých ozbrojených sil. Pozemní síly měli Přes 5000 tanků, 7000 obrněných vozidel a obrněních transportérů a 3500 děl. Ve výzbroji měla také rozsáhlí arzenál chemických bojových látek a mobilní balistické rakety středního doletu typů SCUD a jejich domácí verze al-Hussejn. Irácké letectvo mělo ve výzbroji necelých 700 bojových letounů, kromě výkonných Mirage F.1EQ i moderní Sovětské MiGy-29A „Fulcrum“ a letouny včasné výstrahy Il-76 Baghdad/Adnán. V oblasti středního východu měl větší bojovou kapacitu jen Izrael.

Epilog

Ajatolláh Chomejní zemřel 3. června 1989, svolané shromáždění nejvyšší duchovních, zvolilo za jeho nástupce Ali Chameneiho a novým prezidentem Islámské republiky byl zvolen Ali-Akbar Hašemi Rafsandžání. Chomejního tělo bylo uloženo na „Hřbitovu bojovníků islámské revoluce“, jedné z největších nekropolí na světe. Na poslední cestě velkého ajatolláha doprovázelo snad až milión truchlících. Při tom došlo k nepopsatelným výbuchům davové hysterie, výsledkem které bylo několik desítek mrtvých a zraněních. V srdcích mnoha šíitů přesto zůstal zástupcem legendárního dvanáctého imáma – „Mahdího“ který údajně dodnes žije a má vytvořit nepřemožitelnou říši věřících…

Bibliografie:
Irák od roku 1958, Sluglett, P., Farouk-Sluglett, M., Vyd.: Volvox Globator 2003
Iranian F-4 Phantom II units in Combat, Bishop, F., Cooper, T., Osprey publishing 2003
Arab MiG-19 and MiG-21 Units in Combat, Nicolle, D., Cooper, T., Osprey publishing 2004
Válka v Iráku, John Keegan, vyd.: Beta-Dobrovský/Ševčík, 2006
Husajn kontra Chomejní, Irácko-Íránská válka 1980-88, Brož, I., Epocha 2007
Války v Perském zálivu, Koller, M., ATM 2/2002
Letectví a Kosmonautika 1/2001, 8/2002, 3/2006
The First Gulf War, Brian J. Dunn
Iraqi Survey Group (www.Globalsecurity.org)
Library of Congress (http://lcweb2.loc.gov/frd/cs/continent_asia.html)
http://en.wikipedia.org/wiki/Iran-iraq_war
www.acig.org
www.csis.org
www.globalsecurity.org
www.historyofwar.org
www.IIAF.com
www.nti.org (http://cns.miis.edu/research/iraq/index.htm)
www.militaryphotos.net/forums/showthread
www.valka.cz

Edit: Admin