Džugašvili, Jakov Josifovič

Džugašvili, Jakov Josifovič
(Яков Иосифович Джугашвили)
23. března 1905 ? 1908 [ vesnice Bodži (poblíž Kutausi )? ] - 14.04.1943 [koncentrační tábor Sachsenhausen])


Nejstarší potomek sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina a jeho první manželky Jekatěriny „Kato“ Svanidze. Jakov byl do svých 14 let byl vychováván v Tbilisi u tety A. S. Monasalidze. V r. 1921 podle rozhodnutí strýce Alexandra Svanidze odjel dokončit studia do Moskvy. Vzhledem k tomu, že do té doby ovládal jen gruzínštinu, mu naučit se rusky činilo značné potíže. Reagoval vzdorovitostí, odtahoval se a k zlosti náročného otce nedržel krok s dětmi kremelské elity. Věnoval se četbě a nijak nepřipomínal chování ostatních privilegovaných dětí. Nikdy také – na rozdíl od svých mladších sourozenců – nevyhledával výhody a vedlejší cestičky, aby se pod krytem otce dostal výše. Nikdy také nepřijal jméno Stalin, vždy vystupoval pod rodinným příjmením Džugašvili.


Desetiletku absolvoval na Arbatu, ve škole pro děti vůdců sovětského režimu Vystudoval elektrotechnickou školu v Sokolnikách a v r. 1925 se oženil se spolužačkou. Tento sňatek vzbudil v otci obrovský výbuch hněvu a tvrdé odsouzení syna. Pod vlivem nesmírného otcova psychického nátlaku se Jakov pokusil o sebevraždu, ale šťastnou náhodou přežil.


Po tříměsíční léčbě na radu S. M. Kirova odešel do Leningradu. Zde absolvoval elektrotechnický kurs a nastoupil jako denní služba na 11. rozvodné stanici. Jeho žena Zoja studovala báňský institut. Po ukončení kurzu se Jakov stal pomocníkem montéra. Počátkem r. 1929 se jim narodila dcera, která ale brzy zemřela. To vedlo k rozpadu manželství a Jakov se vrátil do Moskvy.


V r. 1930 nastoupil do Moskevského inženýrského institutu F. E. Dzeržinského na tepelně-fyzikální fakultu. Po jejím absolvování v r. 1935 získal titul inženýra. V létech 1936 – 37 pracoval v tepelné elektrárně Stalinových závodů. Na přání otce se v r. 1937 zapsal na večerní studium Dělostřelecké akademie RKKA, kterou dokončil v r. 1939 v hodnosti poručíka. V tomto roce se znovu oženil a v r. 1941 vstoupil do KS.


V prvních dnech války odešel se svou jednotkou na frontu. Dne 27. června se baterie 14. houfnicového dělostřeleckého pluku, které velel nadporučík Jakov Džugašvili jako součást 14. tankové divize v rámci 14. pluku zapojila do bojů na ose postupu německé 4. tankové divize armádní skupiny Střed. Dne 4. července byla jednotka obklíčena v prostoru Vitebska a 16. července padla do zajetí. Jakov přišel do zajetí bez dokladů a v civilním oblečení. Je prakticky jisté, že zajetí nebylo dobrovolné. To dosvědčuje i fakt, že jakékoli německé pokusy získat jej ke spolupráci byly marné. Německá propaganda se zajetí Stalinova syna snažila patřičně využít. Ke změně názoru a spolupráci jej ani v dalších výsleších nedonutili ani v pozdějších výsleších a nevybíravém nátlaku. Podle výpovědí spoluvězňů, se nadporučík Džugašvlil choval naprosto korektně.


Když Němci Jakova již dále nemohli použít a on neustále odmítal spolupráci, jeho pozice se v dalších měsících stále zhoršovala. Z hotelu Adlon v Berlíně jej počátkem r.1942 převezli do zajateckého tábora pro důstojníky v Hammelburgu. Zde na něho nasadili již podstatně tvrdší režim, snažili se jej zlomit neustávajícími výslechy a hladem. V dubnu 1942 byl převeden do Oflag CHS v Lübecku. Zde se dostal do vybrané společnosti zajatců, jeho sousedem zde byl např. vojenský zajatec kapitán René Blum, syn francouzského premiéra Léona Bluma. Jako sovětský zajatec neměl nárok na příděly Červeného kříže a trpěl hladem, proto se polští důstojnící v táboře dohodli a vypomáhali mu ze svých přídělů. Paradoxní je, že mu pomáhali právě polští důstojníci, jejichž kolegy - s vědomím jeho otce - povraždila v Katyni sovětská NKVD. Nakonec byl Jakov převezen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl umístěn do oddělení, kde nacisté drželi zajace, které považovali za potomky důležitých osobností ze strany protifašistické koalice nebo jinak „použitelné“.


Osud Jakova nevyhlížel nijak radostně. Nejen, že mi hrozila smrt od Němců, nic příjemného jej nečekalo ani v případě návratu ze zajetí. Zatímco vojenští zajatci byli (alespoň v nějaké) péči Mezinárodního červeného kříže, sovětských vojáků se to netýkalo, neboť SSSR nepodepsal Haagskou smlouvu z r. 1907 ani Ženevskou konvenci z r. 1929, protože jeho vojenská doktrína prostě nepředpokládala vznik sovětských válečných zajatců. Podle ní měla RKKA vybojovat svá vítězství na území nepřítele. Sovětský voják měl buď zvítězit a nebo padnout. Již na začátku války podepisuje Stalin tajný rozkaz č. 270. Podle něj jsou všichni váleční zajatci zrádci vlasti. Rodiny zajatých důstojníků a poddůstojníků byly zatčeny a odeslány do koncentračních táborů. Rodinám zajatých prostých vojáků byly vydávány specielní snížené potravinové příděly, což se prakticky rovnalo rozsudku smrti hladem. Toto zacházení potkalo i rodinu Jakova Džugašviliho. Manželka Julia si odseděla 2 roky a dcerka byla dána do tábora pro převýchovu dětí „zrádců národa“. Z vězení byly obě propuštěny teprve až na přímluvu rodiny Alulijevovy.


Podle výpovědí spoluvězňů byl Jakov stále zádumčivější, neustále upadal do depresí, zvláště když byl v táborovém rozhlase vysílán záznam Stalinova projevu, kde zazněla i ona slova o zajatcích – zrádcích vlasti. Večer 14. dubna 1943 vyšel z baráku, vrhl se do „zóny smrti“ u plotu z ostnatého drátu. Hlídka pochopitelně bez výstrahy vystřelila. Smrt nastala okamžitě. Vedení tábora zaznamenalo do jeho karty výrok „Zastřelen při pokusu o útěk“. Jeho smrt úderem elektrického proudu, kterým byl drátěný plot nabit, je patrně také pouhým výmyslem. Smrt zastřelením byla potvrzena očitými svědky, včetně samotného střelce, jak dokládají hlášení z táborového archivu i protokoly z výslechů spoluvězňů po osvobození tábora. Jakovovy ostatky byly, stejně jako všech jiných zajatců, které potkal podobný osud, zpopelněny v táborovém krematoriu. Dá se vcelku s určitostí předpokládat, že Jakov, vědom si bezvýchodnosti a beznadějnosti svého postavení, vědomým vstupem do zajatcům zakázané postřelované zóny prakticky spáchal sebevraždu.


28. října 1977 byl rozkazem Presidia Nejvyššího sovětu SSSR nadporučík Jakov Džugašvili „za odvahu v boji s německo-fašistickým nepřítelem a za hrdinské chování v zajetí“ posmtrně vyznamenán Řádem Vlastenecké války 1. stupně. Rozkaz byl ovšem tajný, takže se o něm veřejnost prakticky neměla šanci dozvědět. Ocenění bylo také zaznamenáno „na věčné časy“ na pamětní desky padlých absolventů Moskevského institutu dopravního inženýrství F. E. Dzeržinského i Dělostřelecké akademie, na kterých coby zajatec, a tedy zrádce, uveden nebyl.


Vzhledem k tomu, že Jakovovy ostatky nebylo možno dohledat, byly v Pamětní síni a muzeu MIDI uložena urna s prstí a popelem z místa bývalého krematoria v Sachsenhausenu.


A něco obrázků:
prameny uvedeny v komentářích k obrázkům

To Aubis: nejsem si zcela jistý způsobem překladu zdrojů, které vedly k vytvoření výše prezentovaného materiálu, domnívám se, že název KUTAUSI (poblíž by měla ležet osada BODŽI, v níž se měl Jakov narodit) by měl být nejspíš KUTAISI - přitom nevylučuji, že osada KUTAUSI opravdu existuje...
Co mne ale opravdu zaráží je fotografie údajného "Jakova" v uniformě SS - pokud se nepletu, šlo o pokus podvrhnout informace o jeho spolupráci s Němci a jde o snímek dvojníka - což samozřejmě bylo dokázáno... Proč tu tedy ten snímek je, když to v textu není zmíněno?

to palič - prameny jsou ruské, takže problém spočívá v přepisu gruzínsko - rusko - českém.
Obrázek údajného Jakova v SS uniformě je zde proto, že toto je demoverze obsáhlejšího textu, který čeká v adminově poště, až vyjde na Válce. Takže trpělivost. Je mu tam věnována patřičná péče.
Dík za pochopení

Beru, jenom musím konstatovat, že na "demoverzi" znám několik super vtipů...
S tím přepisem - žádný problém, gruzínské písmo se zpravidla přepisuje do latinky a problém je v tom, že ty kudrlinky mají různé znaky pro "první" a "druhé" samohlásky ve slově...