Polní zbrojmistr Peter Duka von Kadár
(* ? 1756 Osijek, Slavonie – † 29. prosince 1822)
V roce 1756 nastoupil jako kadet u hraničářského pěšího pluku č. 13. V roce 1778 byl převelen ke generálnímu štábu (Generalquartiermeisterstab) v hodnosti poručíka, v roce 1787 povýšil na kapitána a v roce 1789 byl již majorem. Od roku 1793 působil u generálního štábu císařsko–královské armády v Rakouském Nizozemí. Vyznamenal se zejména v bitvě u Famars a při obléhání pevnosti Maubeuge, což mu vyneslo udělení Řádu Marie Terezie a povýšení na podplukovníka. V roce 1794 se zúčastnil bojů u Landrecies a Charleroi. V roce 1795 byl jmenován náčelníkem štábu (Generalquartiermeister) c. k. Hornorýnské armády polního podmaršála von Wurmsera, kde vešel ve známost zejména precizně vypracovanými plány k dobytí Mannheimu. Za výsledky dosažené zásluhou jeho dispozic obdržel povýšení do hodnosti plukovníka a hrabě von Wurmser si jej vyžádal pro svou misi v severní Itálii. V roce 1798 působil u „české“ armády a v září téhož roku doprovázel arcivévodu Karla na inspekčních cestách po výcvikových táborech rozmístěných v Čechách a v Horních Rakousích. Během válečné kampaně v roce 1799 sloužil (zřejmě jen jako pozorovatel) pod arcivévodou Karlem v jižním Německu a ve Švýcarsku. Dne 5. května 1800 obdržel své povýšení do hodnosti generálmajora a byl jmenován velitelem pevnosti Temešvár (rum. Timişoara; maď. Temesvár). Jen o rok později, 3. ledna 1801, byl povýšen na polního podmaršála a stal se náčelníkem generálního štábu celé c. k. armády. Od roku 1805 působil ve funkci vrchního vojenského velitele v Banátu. V roce 1813 obdržel jmenování polním zbrojmistrem (Feldzeugmeister) a během následného tažení byl členem doprovodu císaře Františka I. Od roku 1815 pak zasedal ve státní radě. Pravděpodobně téhož roku dosáhl hodnosti polního maršála. Zemřel ve věku 66 let 29. prosince 1822. Hrabě von Duka proslul zejména jako zapřísáhlý odpůrce zavádění jakýchkoli reforem, byť některé z nich považoval za prospěšné, a těšil se velké míře důvěry císaře.
Literatura:
VOYKOWITSCH, Bernhard, Castiglione 1796. Napoleon repulses Wurmser’s first attack. Helmet Feldzug Series 1. Helmet Military Publications: Maria Enzersdorf 1998, 96 s.
(* ? 1756 Osijek, Slavonie – † 29. prosince 1822)
V roce 1756 nastoupil jako kadet u hraničářského pěšího pluku č. 13. V roce 1778 byl převelen ke generálnímu štábu (Generalquartiermeisterstab) v hodnosti poručíka, v roce 1787 povýšil na kapitána a v roce 1789 byl již majorem. Od roku 1793 působil u generálního štábu císařsko–královské armády v Rakouském Nizozemí. Vyznamenal se zejména v bitvě u Famars a při obléhání pevnosti Maubeuge, což mu vyneslo udělení Řádu Marie Terezie a povýšení na podplukovníka. V roce 1794 se zúčastnil bojů u Landrecies a Charleroi. V roce 1795 byl jmenován náčelníkem štábu (Generalquartiermeister) c. k. Hornorýnské armády polního podmaršála von Wurmsera, kde vešel ve známost zejména precizně vypracovanými plány k dobytí Mannheimu. Za výsledky dosažené zásluhou jeho dispozic obdržel povýšení do hodnosti plukovníka a hrabě von Wurmser si jej vyžádal pro svou misi v severní Itálii. V roce 1798 působil u „české“ armády a v září téhož roku doprovázel arcivévodu Karla na inspekčních cestách po výcvikových táborech rozmístěných v Čechách a v Horních Rakousích. Během válečné kampaně v roce 1799 sloužil (zřejmě jen jako pozorovatel) pod arcivévodou Karlem v jižním Německu a ve Švýcarsku. Dne 5. května 1800 obdržel své povýšení do hodnosti generálmajora a byl jmenován velitelem pevnosti Temešvár (rum. Timişoara; maď. Temesvár). Jen o rok později, 3. ledna 1801, byl povýšen na polního podmaršála a stal se náčelníkem generálního štábu celé c. k. armády. Od roku 1805 působil ve funkci vrchního vojenského velitele v Banátu. V roce 1813 obdržel jmenování polním zbrojmistrem (Feldzeugmeister) a během následného tažení byl členem doprovodu císaře Františka I. Od roku 1815 pak zasedal ve státní radě. Pravděpodobně téhož roku dosáhl hodnosti polního maršála. Zemřel ve věku 66 let 29. prosince 1822. Hrabě von Duka proslul zejména jako zapřísáhlý odpůrce zavádění jakýchkoli reforem, byť některé z nich považoval za prospěšné, a těšil se velké míře důvěry císaře.
Literatura:
VOYKOWITSCH, Bernhard, Castiglione 1796. Napoleon repulses Wurmser’s first attack. Helmet Feldzug Series 1. Helmet Military Publications: Maria Enzersdorf 1998, 96 s.