Main Menu
User Menu

Aiči B7A Rjúsei [Grace]

Přehled verzí

Aichi B7A - přehled verzí

艦上攻撃機「流星」- Kandžó kógekiki Rjúsei - Palubní útočný letoun Rjúsei

Spojenecké kódové jméno: Grace
Japonské jméno: 流星 - Ryusei -Kometa - létavice


Označení Provedení letounu - popis
AM-23 16-Shi Tovární označení projektu vypracovaného dle směrnic 16-Shi a označení prvního prototypu
Aichi B7A1 11výroba dalších osmi prototypů v květen 1942 - únor 1944; motor Nakajima NK9A nebo NK9B Homare 11
Aichi B7A2 12sériová výroba 105 letadel duben 1944 - srpen 1945;
motor Nakajima NK9C Homare 12; jeden letoun byl postaven s motorem Nakajima NK9H-S Homare 23 o výkonu 2 000 koní
Aichi B7A3 13již nerealizovaná verze s motorem Mitsubishi MK9A ([Ha-43] 11 o výkonu 2 200 koní.




Výrobce Období výroby
Aichi Kokuki K. K., Funakata 05. 1942 - 07. 1945 9 prototypů B7A1
80 sériových B7A2
Dai-Nijuichi Kaigun Kokusho, Omura 04. 1944 – 08. 1945 25 sériových B7A2
celkem 05. 1942 - 08. 1945 114


Použité prameny:
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, díl 1., Lampart, rok 2000, ISBN: 83-86776-50-1
http://www.combinedfleet.com/ijna/b7a.htm
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Aici-B7A-Rjusei-Grace-t32817#118592Verze : 1
MOD

Aichi B7A Ryusei


Vznik a výroba:


Přibližně v polovině roku 1941 vydalo velení císařského námořnictva (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu), specifikace 16-Shi (16-Ši), v těchto specifikacích byly mimo jiné také technické požadavky na nový palubní útočný letoun. Požadavky na tento letoun vydalo námořnictvo se značným předstihem, musíme si uvědomit, že v té době ve společnosti 中島飛行機株式会社 - Nakajima Hikōki Kabushiki Kaisha (dále jen Nakajima) byla zahájena stavba prvních dvou prototypů palubních torpédových bombardérů B6N Tenzan, později ve spojeneckém kódu známých jako Jill. Nově požadovaný letoun tak měl doplnit, popřípadě nahradit právě vyvíjené letouny B6N a střemhlavé bombardéry D4Y Suisei (Judy). Ano, nový útočný letoun měl plnit úlohu obou kategorií letadel, měl být schopen torpédového útoku, ale také zasáhnout cíl pumami ze střemhlavého náletu.


Technické oddělení námořního letectva nasadilo pomyslnou laťku výkonů skutečně vysoko, požadovaná maximální rychlost 570 km/h, dolet 1 850 km s nákladem 800 kg pum v pumovnici nebo podvěšeným torpédem. Bez pumové zátěže byl požadován dolet 3 300 km. Pro útok byla, vedle pum či torpéda, požadována kanónová výzbroj a pro vlastní obranu měl druhý člen osádky obsluhovat kulomet. Velký důraz byl kladen na ovladatelnost, ta měla být na úrovni legendárního A6M2 Zera. Kaigun Kōkū Hombu požadovalo, aby bylo možno zavěsit veškerou výzbroj do pumovnice, to se ukázalo v případě letecké verze torpéda typ 91 Kai 2 jako nemožné a tak byl požadavek upraven - torpédo se zavěšovalo pod trup mírně vlevo. Pumovnice pojala např. dvě dvousetpadesátikilové pumy, nebo jednu protipancéřovou o hmotnosti 800 kg, pumy menšího kalibru se samozřejmě zavěšovaly do pumovnice. Konstrukční tým měl jednu výhodu na své straně - nemusel se ve svých plánech omezovat malými rozměry palubních výtahů stávajících letadlových lodí, těmito výtahy byly letouny přepravovány na letovou nebo hangárovou palubu, doposud platilo omezení pro délku palubního letounu jedenáct metrů, toto omezení nyní padlo a konstruktéři mohli jít s délkou až na třináct metrů. Námořnictvo plánovalo, že tyto nové útočné letouny, budou operovat z palub velkých letadlových lodí třídy Taihō (Taihó), kýl této lodi byl založen v loděnicích v Kóbe v červenci tohoto roku. Pravdou je, že z pětice plánovaných lodí byla dokončena pouze jedna jediná – Taihō (大鳳) a ta byla potopena pouhé tři měsíce po dokončení americkou ponorkou USS Albacore.


Specifikace 16-Shi, tedy samotné požadavky na palubní útočný bombardér byly zadány přímo společnosti 愛知航空機株式会社 - Aichi Kōkūki Kabushiki Kaisha sídlící v Eitoku (dále jen Aichi), vedení společnosti pověřilo zahájením prací na projektu továrně označeném jako AM-23 konstruktéra inženýra Norio Ozaku, kterému asistovali Yasusiro Odzava a Morisige Mori. Splnit všechny požadavky námořního letectva to byl opravdu nelehký úkol a splnit mnohé až protichůdné požadavky byl opravdu náročný konstrukční problém.


Ozakův konstrukční tým se dal do práce bezodkladně a po necelém roce byl již v květnu 1942 dokončen první prototyp. Výsledným dílem byl velice ladný celokovový středoplošník s křídly nápadně lomenými do tvaru písmene „W“. S ohledem na rozměry pumovnice byly celkové rozměry, na palubní letoun, vcelku impozantní. Vnější části křídel bylo možno sklopit nahoru a rozpětí se složenými křídly bylo pouhých sedm a půl metru, a letoun zabral v hangáru mnohem méně cenného místa. Prototyp byl poháněn zatím ještě neodladěným a tedy i nepříliš spolehlivým motorem NK9B Homare 11 o výkonu 1 800 koní. Prototyp motoru byl zkoušen nedlouho před vydáním specifikací 16-Shi, to však nebránilo námořním technikům, aby jeho použití nebylo součástí požadavků. Motor v této rané verzi trpěl velice špatnou vlastností – zcela neočekávaně poklesl plnící tlak kompresoru a recipročně razantně poklesl výkon motoru, na odstranění této závady pracovali japonští technici-motoráři až do roku 1944, závada byla zcela odstraněna až u verze NK9H-S Homare 23. Motor roztáčel čtyřlistou vrtuli s konstantními otáčkami o průměru 3 450 mm. Díky „prolomeným“ křídlům, nemusel být podvozek, s ohledem na středoplošnou koncepci příliš vysoký. Křídla byla osazena štěrbinovými vztlakovými klapkami a jejich účinnost zvyšovala křidélka, která se vysouvala společně se vztlakovými klapkami. Na spodní straně centroplánu byly ještě brzdící klapky, které jsou nezbytné pro udržení rychlosti na optimální úrovni během střemhlavého náletu. V křídlech byly instalovány dva kanóny typ 99 model 2 ráže 20 mm a pozorovatel / radista / střelec v jedné osobě mohl prostor za letounem bránit kulometem typ 1 ráže 7,92 mm. Brzy po dokončení prototypu byly zahájeny letové zkoušky. Nebýt nespolehlivého chodu motoru, jednalo by se o velice dobrý letoun, požadovaná maximální rychlost byla překročena, prototyp dosáhl, pokud to motor dovolil, rychlosti 590 km/h, bohužel, motor to příliš často nedovolil. Piloti se pochvalně vyjadřovali o letových vlastnostech, snad ještě netěsná hydraulika podvozku působila jisté problémy. Zkoušky se však díky nevyzrálému motoru protahovaly, ačkoliv se do nich zapojilo celkem devět prototypů označených B7A1. Námořnictvo je přijalo pod úplným označením „Palubní torpédový bombardér Ryusei“. Tyto prototypy se k bojovým jednotkám nedostaly, byly používány výhradně ke zkouškám.


Až v dubnu roku 1944 byly k dispozici spolehlivější motory NK9C Homare 12, tehdy se v továrně ve městě Funataka, patřící koncernu Aichi rozeběhla sériová výroba nové verze útočného bombardéru označená B7A2 Ryusei. Motor Homare 12 byl již odladěný, oproti předchozí verzi byl změněn převodový poměr kompresoru a v případě potřeby vyššího výkonu bylo možno do kompresoru vstřikovat směs vody a metanolu (obdoba německého zařízení MW-50). Změny se dočkala také obraná výzbroj, v zadní kabině byl instalován účinnější velkorážný kulomet typ 3 ráže 13,2 mm. Výroba se tedy volným tempem rozeběhla, napomohl tomu i fakt, že výroba tohoto sofistikovaného letounu byla o něco měně náročná než výroba menšího střemhlavého bombardéru Yokosuka (Jokosuka) D4Y2 Suisei (Judy). Ve Funatace bylo do května 1945 vyrobeno celkem osmdesát bombardérů B7A2, v květnu tuto oblast Japonska postihlo ničivé zemětřesení, díky kterému byla výroba v této továrně zcela ukončena. Pětadvacet letadel tohoto typu vyrobil souběžně 21. Námořní arzenál v Sasebu (大村の第二一海軍航空廠 - Omura No Dai Ni Ichi Kaigun Kokusho, Sasebo), s blížícím se koncem války byla výroba provázena neustálými potížemi s kvalitou i množstvím materiálu potřebného pro stavbu těchto letadel. Japonské námořnictvo bylo mezitím nuceno přehodnotit potřebu takovýchto palubních letadel. Z výstavby sesterských letadlových lodí třídy Taihō sešlo, jediná další letadlová loď, ze které mohly letouny Ryusei operovat byla obří 信濃 - Shinano (Šinano), ale ta byla potopena ještě před zařazením do služby během jedné z posledních zkušebních plaveb. Japonské císařské námořnictvo tedy nemělo žádnou vhodnou letadlovou loď, to byl ostatně také jeden z důvodů, proč ještě v roce 1945 Kaigun Kōkū Hombu zformulovalo směrnici 20-Shi, kterou po dodavatelích letecké techniky požadovalo menší útočný bombardér, který by mohl operovat z palub zbylých letadlových lodí. Odpovědí na tyto specifikace byl projekt označený B8A1 Mokusei, ale tento letoun nepřekročil stádium projektu.


Vraťme se zpět k typu B7A Ruysei, jeden letoun byl upraven pro instalaci motoru NK9H-S Homare 23 o výkonu 2 000 koní, tento motor již měl nízkotlaké vstřikování paliva a definitivně jej konstruktéři zbavili nectnosti předchozích verzí – nenadálého úbytku výkonu. Letoun s tímto motorem byl pouze testován. Na papíře již zůstala verze B7A3 s motorem Mitsubishi (Micubiši) MK9A se vzletovým výkonem 2 200 koní.


Použití:


Letouny měly operovat na palubě letadlové lodě Taihō, ta měla nést 24 palubních stíhaček A7M2 Reppu (Sam), 24 útočných bombardérů B7A2 Ruisei (Grace) a 4 průzkumné letouny C6N1 Saiun (Myrt), v době potopení měla na palubě 22 stíhacích A6M5 Reisen (Zero), 18 torpédových bombardérů B6N2 Tenzan (Jill), 22 střemhlavých bombardérů D4Y2 Suisei (Judy) a 3 starší střemhlavé bombardéry D3A2 (Val). Obří letadlová loď Shinano měla nést krom jiných typů 20 letounů Ryusei.


Skutečné bojové nasazení těchto výkonných a obratných letounů bylo velmi žalostné, nejvíce těchto letounů měla ve svém stavu 752. Kokutai, bylo to v únoru 1945, kdy tato jednotka operovala ze základny v Katori, prefektura Chiba (Čiba), pravděpodobně byly její letouny Ryusei nasazeny v bojích nad Okinawou. Napovídá tomu skutečnost, že po ukončení bojů byl její stav doplněn a jednotky byla držena v rezervě na základně Kisarazu pro případ spojeneckého vylodění. Další jednotkou, která měla tyto letouny ve své výzbroji, byla 131. Kokutai a 1001. Kokutai. S blížícím se koncem války procházely japonské jednotky častými reorganizacemi a slučováním, je proto nesnadné vystopovat, které jednotky letouny Ryusei měly ve svém stavu, třeba jen proto, aby je zase postoupily dál. Američtí stíhací piloti a především protiletadloví dělostřelci sestřelili svého „Japa“ a zpravodajský důstojník podle popisu přiřadil typ sestřeleného stroje. Na základě podrobného bádání se však historici dostanou k zajímavým hlášením. Např. 19. 3. 1945 byla v bojích o Okinawu velmi těžce poškozena letadlová loď třídy Essex USS Franklin, operovala v Task Force TF-58.4. Toho dne nejprve na ni zaútočil sebevražedným náletem dvoumotorový bombardér G4M2 Betty, ten se však svez po palubě a přepadl do moře. Následně se přiblížil střemhlavý bombardér D4Y3 Judy, a teď pozor, odhodil dvě dvousetpadesátikilové pumy, jednu na příď a druhou na záď lodi, uvnitř lodi vypukly velké požáry, které se podařilo uhasit až následující den… Jak víme, bombardér Judy dvě pumy této hmotnosti nikdy nenesl a nebylo ani možno je na něj zavěsit. Ryusei (Grace) však ve své pumovnici dvě takové pumy mohl nést, navíc jednalo se o zcela nový typ letounu, jehož silueta nebyla známa a potom se dostaneme k tomuto: jednomotorový střemhlavý bombardér = Judy. Druhým takovým případem je torpédový útok čtyř jednomotorových letounů ze dne 12. 8. 1945 na svaz zakotvených bitevních lodí admirála Oldendorfa. Jedno svržené torpédo prorazilo do zádi BB-38 USS Pennsylvania devítimetrový otvor. V hlášení kapitána Williama M. Mosese je zmíněno, že útočící letadla byla jednomotorová s výrazným zalomením křídel. To opět jasně ukazuje na nasazení Ryusei. Na druhou stranu však existují však i hlášení, kde jsou tato letadla označena jako Betty (G4M).


Spojenecká zpravodajská služba tomuto letounu přidělila kódové pojmenování Grace.


Jeden exemplář se dochoval do dnešních dní, je uložen v depozitáři Smithsonian National Air and Space Museum v rozloženém stavu.




Použité prameny:
René J. Francillon Ph.D., Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, Annapolis Maryland, Reprinted 1990, ISBN 0-87021-313-X.
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 2, Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05.
Letectví a kosmonautika č. 8/ 1988, vydavatelství Naše vojsko, str. 29/ 309, Václav Němeček, Letadla 39-45, Aichi B7A Ryusei, ISSN 0024-1156.
http://www.combinedfleet.com/ijna/b7a.htm
http://www.airtoaircombat.com/detail.asp?id=268
http://www.aviastar.org/air/japan/aichi_b7a.php
http://www.airwar.ru/enc/bww2/b7a.html
http://ja.wikipedia.org/wiki
www.aviation-history.com
airandspace.si.edu
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Aici-B7A-Rjusei-Grace-t32817#509033Verze : 1
MOD