Norimberská spravedlnost

Autor: Miroslav Řehák / MinTaur 🕔︎︎ 👁︎ 29.209

Norimberský proces je dodnes vychvalován i kritizován. Co ale běželo hlavami těm, kteří v tomto procesu byli jako obžalovaní?

Zatímco pancéře spojenců obsazovaly kus po kuse zbytky „Velkoněmecké říše“, začala se největší razie v dějinách: týkala se přibližně jednoho miliónu Němců, které „Komise pro válečné zločiny“ dala na listinu zločinců.

Reklama

Jistě, číslo je to veliké, ale je pochopitelné, uvážíme-li, že jen nacistická strana NSDAP jako nositel moci, jejíž funkcionáři byli především odpovědni za teror a masové vraždění, měla sama 600 000 politicky důležitých postav, počínaje Hitlerem a konče regionálními skupinovými vedoucími. Už v průběhu samotné války bylo rozhodnuto, že ti, co jí vyvolali a barbarsky vedli, budou potrestání mezinárodním soudem. A bylo rozhodnuto, že to bude soud, který zřídí a povedou vítězné mocnosti, bez ohledu na možnost výkladu, že jde o pomstu vítězů nad poraženými. K tomuto rozhodnutí vedla jistá historická zkušenost.

Spojenci z I. světové války (1914-1918) žádali vydání 895 německých válečných zločinců včetně Viléma II., ale po vleklém jednání přenechali na žádost německé vlády potrestání provinilců jí. Dopadlo to tak, že soud, který po první světové válce začal pracovat jménem německého lidu v Lipsku, vynesl po zdlouhavém řízení v prvních projednávaných případech šest osvobozujících a šest obžalovaných odsoudil k směšným trestům. Potom už ani Spojenci neměli zájem, aby se v této frašce pokračovalo.

Objevovali se extrémisté, kteří popírali jakoukoliv právní postižitelnost hlavních zločinců, ale své argumenty museli s ohledem na veřejné mínění formulovat jen nejasně, aby nedošlo k závěru, že jde o obhajobu.

Nechyběly však ani opačné extrémní hlasy, které žádaly zastřelení všech členů německé vlády, všech německých generálů a všech příslušníků jednotek SS (Schutz-Staffeln) bez rozdílu hodnosti, a to bez jakéhokoli soudu, na místě, kde budou dopadeni.

Zvlášť horlivě se diskutovalo, co udělat se samotným Hitlerem (ten se ovšem později zastřelil sám). Pomineme-li častá zbožná přání, v nichž se fantazie nikterak neomezovala, jako např.: aby führera vozili po světě v solidní železné kleci a pak teprve oběsili, musíme uznat, že jako měl Hitler mimořádné postavení v Třetí říši, tak jej měl i v úvahách lidí, co s ním.

Reklama

Tato otázka se dostala 28. března na pořad britské sněmovny a přednesl ji labouristický poslanec Thomas krátce poté, kdy tehdejší ministr zahraničí Anthony Eden oficiálně prohlásil, že listina válečných zločinců je vypracována a v jejím čele stojí Adolf Hitler.
Zněla: „Jestliže je Hitler hlavním válečným zločincem, může být beze všeho zastřelen?“ Sir Eden neváhal s odpovědí ani na okamžik: „Jsem absolutně pro to, aby toto rozhodnutí bylo zcela přenecháno britskému vojákovi, který Hitlera potká.

Jenomže ani Hitler by nebyl tím, kým jej celý národ nazýval, nebýt členů jeho vlády, a tak se na seznam válečných zločinců dostalo hned 23 prominentních nacistů. Jmenovitě to byli: Göring, Ribbentrop, Hess, Keitel, Kaltenbrunner, Rosenberg, Frank, Frick, Streicher, Funk, Schacht, Dönitz, Raeder, von Schirach, Sauckel, Jodl, von Papen, Seyss-Inquart, Speer, von Neurath, Fritzsche, Ley a Bormann. Ale poslední dva jmenovaní ještě před začátkem celého procesu zemřeli. Dr. Robert Ley se ještě ve vězení oběsil na oprátce spletené z roztrhaných pruhů pokrývky. Smrt Martina Bormanna je celá jedna malá záhada, neboť kolem ní panuje více verzí, ale všechny s obdobným průběhem a stejným koncem: byl viděn na ulici mrtev spolu s posledním Hitlerovým lékařem Stumpfeggerem, poté co pravděpodobně narazili na sovětský oddíl a byli střeleni do zad.

Soud 21 zločinců začal 20. listopadu 1945. Trval bezmála rok a oficiálně skončil až 1. října 1946. Tak nějak se to očekávalo, neboť se nemělo soudit jen několik lidí, nýbrž celý státní systém.

Pozornost všech byla samozřejmě soustředěna na obžalované, protože většina účastníku procesu je znala jen podle jmen a z fotografie. Slova se ujali žalobci a i když měli obžalovaní několik týdnů k dispozici obžalovací spisy, pozorně naslouchali jejich řečem, psali si poznámky a o přestávkách k sobě zvali své právní zástupce a dlouze se s nimi radili. Před začátkem zasedání je přivedli jednoho po druhém podzemním tunelem, který spojuje Justiční palác s věznicí. Někteří se navzájem zdravili, jiní přicházeli zamračeně, nikoho si nevšímali a beze slova usedali na svá místa. Jen obhájci se stýkali s obžalovanými přímo. tu a tam k nim přicházeli důstojníci označení páskou „Služba vnitřní bezpečnosti“. A pouze jeden člověk, americký důstojník, psycholog dr. Gustave Gilbert, se směl stýkat s kterýmkoli obžalovaným a kdykoli. Nesmírně mu to záviděli všichni novináři. Mohl jako oni slyšet a vidět, co se říká a děje v soudní síni, ale mohl na rozdíl od nich s každým souzeným mluvit mezi čtyřma očima v jeho cele.

Díky tomu máme alespoň zprostředkovaně některé reakce obžalovaných, během samotného procesu i poté, co se dozvěděli o svých rozsudcích.

Soud není o tom, že obžalovanému řeknete co udělal, sdělíte mu rozsudek a ten následně provedete. Takto se pochopitelně neřídili tehdy ani v Norimberku, i přesto, že někteří obžalovaní takto bezduše odsuzovali miliony nevinných lidí v koncentračních táborech. Norimberský soud byl procesem složitým, zdlouhavým, vyčerpávajícím, ale v jistém smyslu nutným. Obžalovaným, ač to v některých případech ani nebylo nutné, byly dokazovány trestné činy a jiné body obžaloby. Jednou byly v soudní síni promítány různé filmy, točené samotnými německými vojáky, kvůli prokázání, některých činů. Jedním z těchto filmů byl také „dokument“ nazvaný prostě „Koncentrační tábory“. Byly v něm sestřihy těch největších hrůz, které byly v těchto lágrech páchány. Po skončení filmu říká Streicher, aniž se k němu někdo obrací přímo: „To se něco takového dělo v posledních dnech?“ Fritzsche se ušklíbl a odpovídá: „Milióny v posledních dnech? Ne...

Zdánlivě nekonečný rozsudek se nakonec blíží k finále. Pět miliónů slov je zaznamenáno v zápisech a ve dnech 30. září a 1. října mají být vysloveny ony poslední tisíce, na které netrpělivě čeká svět.

Je 14:50, začíná tiché a dramatické zasedání. Oči všech přítomných jsou upřeny na dveře v táflované stěně. Ty se rázem otevírají a ze tmy přichází první obžalovaný - Hermann Göring. Bere si sluchátka: „Obžalovaný Hermanne Wilhelme Göringu! Na podkladě oddílů...“ začíná nezúčastněný tlumočník překládat, ale pojednou Göring mává rukama a ukazuje na sluchátka. Přenosové zařízení selhalo. Technický důstojník v několika vteřinách závadu opraví a hlas se opakuje: „Obžalovaný Hermanne Wilhelme Göringu! Na podkladě oddílů obžalovacího spisu, podle nichž jste byl shledán, odsuzuje vás Mezinárodní vojenský tribunál k trestu smrti provazem.“ Göring poslouchá tato slova bez hnutí se svěšenou hlavou. Snímá sluchátka, otáčí se po vojensku a rázným krokem opouští sál.

Stejný rozsudek si musejí následně vyslechnout i Ribbentrop, Keitel, Kaltenbrunner, Frank, Rosenberg, Streicher, Sauckel, Jodl, Seyss-Inquart, Frick a v nepřítomnosti také Bormann. Na odnětí svobody na doživotí jsou odsouzeni Funk, Hess a Raeder. Na odsouzení na  20 let Speer a von Schirach. Na 15 let von Neurath a 10 dostal Dönitz. Pouze von Papen, Schacht a Fritzsche jsou osvobozeni.

A jak přijali rozsudek? Jako prvního navštívil dr. Gilbert ve své cele Göringa. „Smrt!“ řekl jen, svalil se na polní lůžko a sáhl po knize. Později řekl vězeňskému holiči Wittkampovi: „Teď víme na čem jsme. Mají mě pověsit nejspíš proto, že střílet stejně neumějí. Vždycky jsem tipoval jedenáct rozsudků smrti bez Bormanna a taky jich 11 je. Jenom s Jodlem mi to nevyšlo, myslel jsem spíš na Raedera...

Reklama

Hess se nervózně usmíval a tvrdil, že vůbec neposlouchal a že mu to je stejně jedno. Zato Ribbentrop přišel do své cely zděšený, začal chodit dokola jako omámený a šeptal: „Smrt! Smrt! Teď už nebudu moci dopsat své skvělé paměti. Ts! Ts! Jak mě nenávidí! Ts!“ Pak si zlomeně sedl a přestal vnímat okolí.

Téměř všichni se chovali, jako by snad nevěděli co provedli. Jako by snad netušili, co se muselo honit hlavami těch miliónů lidí, co zemřeli za jejich krutovlády, jako by si snad neuvědomovali své chyby a nechápali, proč vlastně byli odsouzeni.

Ještě před samotným aktem poprav se Göring otrávil ampulkou cyankáli a nezbývalo nic jiného, než zbylé rozsudky provést. Popravčím byl stanoven „the US-hangman“, seržant John C. Woods z Texasu se dvěma pomocníky. Jako první byl na řadě Ribbentrop. Každý odsouzený musel nahlas říci své jméno a měl právo na poslední slova. Ribbentrop je využil takto: „Bůh ochraňuj Německo!“ Mým posledním přáním je, aby byla zachována jednota Německa a aby mezi Východem a Západem došlo k dorozumění.“ Poté byl slyšet tupý úder padacích dveří.

Věty ostatních byli víceméně s podobným obsahem jenom Sauckel se neustále bránil a cestou k šibenici neustále pokřikoval „Heil Hitler! Heil Hitler! Heil Hitler! Heil...“ Celý proces poprav trval bezmála dvě hodiny a těla popravených byla odvezena neznámo kam, z důvodu, aby se daná oblast nestala poutním místem budoucích neonacistů.

Nezbývá než konstatovat, že ač tento proces kdokoliv odsuzoval a bude odsuzovat, je faktem, že někde a nějak se to zlo odsoudit muselo. Uběhlo už téměř 60 let a dnes už stojí nový Berlín, Stalingrad, ...nový Norimberk. Ale i tak to staré nesmíme zapomenout ani za dalších 60 let. Každou válku musí odsoudit spravedlnost a tenkrát jí byla spravedlnost Norimberská...

Pomocný zdroj: Jelena Rževská, František Soukup - Poslední akce (1965)

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více