Stíhací esa

Autor: Radek Enžl / Rad 🕔︎︎ 👁︎ 21.045

8. 5. 1918 měl Coppens namále, když po třech bezvýsledných útocích na „jitrnici“ Němci balón odřízli a ten zespodu prudce udeřil do Coppensova Hanriotu. Stíhačka naštěstí sklouzla po jeho obalu... Němci toho drzého Belgičana tak nenáviděli, že na něho nastražili past v podobě balónu - návnady, v jehož koši byla velká nálož trhaviny. Chtěli ji odpálit až se Coppens přiblíží. Coppens však byl varován zajatým Němcem a balón sestřelil, když ještě nebyl vypuštěn do plné výše. Nalíčená nálož potom explodovala až na zemi mezi zděšenými Němci.

Za své úspěchy v boji byl belgickým králem Leopoldem povýšen do šlechtického stavu a ke svému jménu tak připojil přídomek baron de Houthulst. Až 14. 10. 1918 ho štěstí opustilo. Protiletadlový šrapnel zasáhl jeho stroj a střepina mu ošklivě poranila nohu. Podařilo se mu sice nouzově přistát, ale nohu mu nakonec museli amputovat. Dosáhl celkem 37 sestřelů. Historikové se dodnes přou o to, kolik z tohoto počtu bylo balónů. Nejnižší údaj je 26, nejvyšší 36.

Reklama

Když začala II. svět. válka, belgičtí politici kapitulovali a tak jejich armáda nemohla předvést svůj chrabrý odpor jako ve válce předchozí. Baron Willi Coppens de Houthulst proto odešel do exilu do Švýcarska, kde v roce 1940 zemřel.

Jiným Lukeovým vzorem mohl být Francouz, podporučík Jean-Pierre Leon Bourjade. Po vypuknutí války v roce 1914 odešel z kláštera, kde se připravoval na dráhu misionáře, a vstoupil jako dobrovolník do francouzské armády. V bitvě na Marně bojoval jako vojín u 23. dělostřeleckého pluku. Byl zde několikrát vyznamenán za hrdinství a výjimečně povýšen do hodnosti podporučíka. V polovině roku 1917 bylo vyhověno jeho žádosti o přeložení k letectvu. Po absolvování pilotního výcviku je 20. 10 1917 odeslán ke stíhací escadrille. Zde se mu ale nedařilo, neboť nebyl rozeným stíhačem. Až 27. 3. 1918 sestřelil upoutaný balón protivníka a tím okamžitě našel svou parketu. Záhy se začal specializovat na boj s balóny, jichž nakonec sestřelil 24 a navíc 4 letouny. Za své úspěchy byl pasován na rytíře Čestné legie. Po skončení války se pokorně vrátil do kláštera a po dokončení studií odjel do Oceánie bojovat s leprou na tichomořských ostrovech. Tady se však touto nevyléčitelnou chorobou sám nakazil a 22. 10. 1924 malomocenství podlehl.

Když tedy Luke vyslechl rozhovor pilotů, okamžitě se rozhodl a obrátil se k Wehnerovi: „Jeden z těch balónů dostanu. Všichni z nich mají strach, ale já jim ukážu. Zítra to zkusím, ale musíš letět se mnou a krýt mě.“

Ráno 12. 9. 1918 tedy Luke s Wehnerem vzlétli k útoku na balóny u Marieulles. Luke si nelámal hlavu s žádnou taktikou a jako sebevrah se vrhl do protiletadlové palby, bez ohledu na díry objevující se v potahu jí proletěl a balón zapálil. Wehner zůstal nad ním, aby ho kryl před nepřátelskými stíhačkami. Ty však nepřiletěly a tak Wehner sám zaútočil na jiný balón a sestřelil ho. Luke se už o něj ale nestaral, ihned po svém úspěchu přistál u nejbližší americké balónové jednotky a zajišťoval si ověření sestřelu: „Viděl jste, jak jsem sundal ten balón?“ vyptával se nadšeně prvního důstojníka, kterého potkal. „Jistě, všichni jsme to viděli.“

Po návratu k jednotce řekl Luke kapitánu Grantovi: „Dostanu jich mnohem víc. Sestřelím mnohem víc balónů.“
„Dobře,“ odpověděl mu Grant, „myslím, že jeden, který se našim už dlouho nelíbí je nad Buzy. Jestli chceš, je tvůj.“
14. 9. tedy odstartovala celá letka v čele se samotným Grantem, aby Lukea chránila před případným útokem nepřátelských stíhačů. Luke nad Buzy napadl zmíněný balón a sestřelil ho. Vzápětí byl podle očekávání napaden sedmi Fokkery D.VII. Cestu jim však přehradili Grantovi muži. Dvěma Fokkerům se přesto podařilo jejich obrannou linii prorazit a začali stíhat Lukea. Ihned se však za nimi pustil Wehner, jednoho sestřelil a druhého zahnal. Luke se vzdálil z boje, ale jen proto, aby odblokoval zaseknutý kulomet a potom napadl a zapálil balón u Doinville.

Následujícího dne, 15. září, zničil Luke podobným způsobem celkem tři nepřátelské balóny. Ale potom jej napadlo podobně jako Coppense), že by mohl zkusit útočit na balóny za soumraku, neboť se domníval, že ostražitost nepřátel už tou dobou poleví.

Večer 16. září přistál na letišti 27. AS Eddie Rickenbacker se dvěma kolegy z 94. AS. Rickenbacker se nedávno vrátil ze zdravotní dovolené a právě před dvěma dny, 14. 9. 1918, musel sám vybojovat desetiminutový souboj se sedmi nepřátelskými stíhači, z něhož nejen vyvázl bez zranění, ale dokonce dva nepřátele sestřelil. Během září potom zvýšil své skóre na 11 zničených letadel a 1 balón a stal se velitelem 94. AS. Říjen byl jeho nejúspěšnějším obdobím. Během tohoto měsíce sestřelil dalších 11 letadel a 3 balóny. Posledního sestřelu dosáhl 30. 10. 1918. Byl jediným americkým stíhačem jenž překonal Lukeovo skóre. Obdržel celou řadu vyznamenání z nichž nejvyšší byla Kongresová Medaile cti. Po válce ještě nějaký čas závodil, později se stal prezidentem společnosti Eastern Airlines. Za II. svět války zastával funkci styčného důstojníka mezi americkým a australským letectvem. Zároveň však armáda využila jeho popularity a vysílala jej na cesty po leteckých základnách v Tichomoří, kde měl povzbuzovat morálku mladých pilotů a podělit se s nimi o své zkušenosti z předchozí války. Během jednoho z jeho inspekčních letů mezi tichomořskými ostrovy bylo jeho letadlo sestřeleno japonskými stíhačkami a on zůstal na moři v záchranném člunu bez vody a jídla pouze se třemi pomeranči. Přežil i tuto poslední zkoušku své odolnosti a po 22 dnech byl nalezen záchranáři. Zemřel ve Švýcarsku, zemi svých předků, v roce 1973 ve věku 82 let.

Nyní Rickenbacker a jeho kolegové vystoupili z letadel a odcházeli z letištní plochy, když potkali Lukea s Wehnerem. Luke, který právě s Wehnerem kráčel ke svému Spadu, Rickenbackera zastavil a ukázal na oblohu: „Podívej se na ty balóny. První uvidíš v plamenech v 1915 h, druhý v 1919 h.“ Pak odešel a jeden z Rickenbackerových pilotů se pousmál: „Ten kluk je vážně praštěnej.“

Reklama

Všichni nicméně napjatě sledovali tmavnoucí nebe. Přesně v 1915 h se na horizontu objevil jasný záblesk ohně a ve 1920 h další. Večerní oblohu už kromě Rickenbackera a jeho společníků sledoval i velitel amerického expedičního letectva, plukovník Billy Mitchell.

Luke přistál už za tmy, na ploše osvětlené několika ohni. Přiletěl sám, protože jakmile dosáhl svého, opět na Wehnera zapomněl. Ten mezitím zničil další dva balóny, které objevil právě ve chvíli, kdy je Němci stahovali k zemi.

18. 9. Luke s Wehnerem odstartovali už v 1600 h, protože jim bylo jasné, že svůj drzý kousek už nemohou opakovat. Němci by je jistě za soumraku očekávali. Letěli nad Labeuville, kde se na obloze pohupovaly dva balóny. Oba americké Spady nyní zaútočily současně a společně jeden balón zapálily. Luke si vzápětí vyhlédl další balón nad St. Hilaire. Tentokrát však vysoko na nebi hlídkovala letka Fokkerů a tak Wehner naznačil Lukeovi ať útočí sám, že jej bude zajišťovat. Luke tedy balón sestřelil, ale ihned zpozoroval další a zamířil k němu. Na Fokkery úplně zapomněl. Wehner věděl, že let k balónu je šílenství a vystřelil světlici ze signální pistole, aby Lukea upozornil na nebezpečí. Ten však svoji pozornost upřel pouze k balónu a nic jiného nevnímal.

Mezitím jej začalo stíhat šest Fokkerů D.VII. Wehner je bez zaváhání odvážně napadl a donutil je rozdělit se. Tři z nich se otočily a stoupaly za Wehnerem, tři pokračovaly v pronásledování Lukea. Ten teprve nyní zaregistroval blížící se nebezpečí. Otočil se k trojici pronásledovatelů a ve stoupavé zatáčce čelně sestřelil jejich vedoucího. Další dva, ve snaze vyhnout se jeho troskám, se málem srazily a Luke okamžitě využil jejich zakolísání a jednoho doslova roztrhal zápalným střelivem na kusy. Druhý raději včas zmizel.

Wehner zatím zoufale bojoval o život. Pokusil se uniknout střemhlavým letem, ale jeden z Fokkerů se mu dostal do týla. Wehner se zřítil se třemi kulkami v těle na německé straně fronty. Jeho přemožitelem byl Lt. Georg von Hantelmann 25 s.) z Jasta 15.

Luke o tom ale nevěděl. Poté co odrazil útočníky, zamířil domů. Vtom ale spatřil německý pozorovací Halberstadt, pronásledovaný Lukeovými přáteli - francouzskou letkou Čápů. Luke viděl, že Němec má velký náskok a tak jim ušetřil práci. Halberstadt, zasažený jeho zápalnými střelami, okamžitě vzplanul a zřítil se. Luke se vrátil na letiště.

Dva balóny, dva Fokkery a Halberstadt, celkem pět sestřelů během necelé půlhodiny! Zatímco Luke přijímal gratulace svých ohromených kolegů, Joe Wehner umíral v německé polní nemocnici...

Reklama

Zejména v Americe bylo napsáno mnoho sentimentálních příběhů o tom, jak Luke svého přítele oplakával a jak přísahal pomstu. Nic to však nepotvrzuje. Rickenbacker uvedl, že Luke tehdy přímo zářil štěstím a nejspíš to tak také bylo. Z podceňovaného outsidera se stal esem es! Měl teď na kontě 14 sestřelů, dvojnásobek stávajícího počtu vítězství E. Rickenbackera, a byl nejúspěšnějším americkým stíhačem. Jeho zásluhou se navíc 27. AS stala nejúspěšnější americkou stíhací jednotkou. O Wehnerovi se při oslavách nikdo nezmiňoval, aby ho Lukeovi zbytečně nepřipomínali. Ten mu alespoň poctivě přiznal podíl na zničení prvního balónu, takže sestřel byl započítán oběma mužům.

Luke, opojený slávou, žádal Granta, aby mu přidělil někoho, kdo jej bude krýt, zatímco on bude sestřelovat balóny. „Nikdo po téhle squadroně nechce, aby zničila všechny balóny na frontě,“ odpověděl mu trpělivě Grant, „některé balóny zabíjejí čas pozorováním tam, kde nic není, z některých vidí Němci přesně to, co chceme, aby viděli. Až přijde z fronty žádost o sestřelení nějakého balónu, dám ti vědět. Ale do té doby máš jiné povinnosti, které budeš plnit!“

Luke zuřil, ale věděl, že bez krytí se neobejde. Nakonec si našel mladého pilota Lt. Ivana Robertse 3 s.), který ho bezmezně obdivoval a viděl v sobě Wehnerova nástupce. 26. 9. tedy Luke s Robertsem vzlétli k útoku na balóny. K těm se však nedostali, protože je zaskočilo pět Fokkerů od Jasta 15. Luke sice jednoho z nich sestřelil, ale Roberts havaroval s těžce prostříleným Spadem za německými liniemi. Sestřelil jej pravděpodobně opět Hantelmann. Roberts svoje sestřelení přežil, ale později byl zabit při pokusu o útěk ze zajateckého tábora.

Luke se zdeptán vrátil na letiště a utekl do nedalekého města, aniž by komukoliv co řekl. Ironií bylo, že právě v době jeho nepřítomnosti žádaly pozemní jednotky o zničení balónu a protože Luke nebyl k nalezení, musel tento úkol splnit kapitán Jerry Vasconselles.

Když se Luke následujícího dne vrátil na letiště a zjistil, že Vasconselles sestřelil balón, který měl původně patřit jemu, okamžitě uražený odstartoval a sestřelil jiný, napůl spuštěný balón u Bantheville. Po návratu na něj už čekal rozzuřený Grant a uložil mu na 24 hodin zákaz vzletů. Luke však rozkazu neuposlechl a odstartoval, třebaže neměl doplněnou nádrž. Mechanikům řekl, že natankuje na předsunutém letišti u Jerryho Vasconsellese. Grant se to ovšem ihned dověděl a zatelefonoval Vasconsellesovi ať Lukea po přistání zatkne a sám začal psát žádost o Lukeovo postavení před polní soud.

Když Luke přistál, Vasconselles už na něj čekal. Luke ho požádal o benzín, ale Vasconselles mu nevyhověl: „Ne, Franku, jsi ve vazbě.“ Právě v tom okamžiku přistál na letišti Sopwith Camel, z něhož vystoupil major Hartney. Luke se k němu okamžitě vrhl: „Pane, přiletěl jste právě včas. Nad Meuse u Dunu jsou tři balóny. Dostanu je všechny, když nařídíte, aby mi doplnili palivo.“

Hartney souhlasil, ale řekl mu, ať startuje až za soumraku. Vasconselles, kterému stačilo, že major za všechno převzal zodpovědnost, jen pokrčil rameny.

Luke tedy za soumraku odstartoval a aby si zajistil ověření, přeletěl nad velitelstvím amerických pozorovacích balónů, kde v kovovém pouzdře shodil vzkaz: „Sledujte tři německé balóny nad Meuse. Luke“. Pozorovatelé pak brzy opravdu v houstnoucím šeru zahlédli dva záblesky rychle za sebou. Po chvíli spatřili třetí explozi. Pak vyhlíželi vracející se Spad, ale marně. Luke se nevrátil.

Až po válce popsali jeho poslední boj obyvatelé francouzského městečka Murvaux. Lukeův Spad byl při útoku na třetí balón těžce poškozen protiletadlovou palbou. Vzápětí ho napadla pětice Fokkerů. Spad už nebyl schopen stoupat a tak Luke jejich útoky odrážel těsně nad zemí. Svědci tvrdili, že Luke dva Fokkery sestřelil. Ostatní pak raději zanechali pronásledování, protože nechtěli dále riskovat. Spad však stále ztrácel výšku. Když přelétal silnici, udělal Luke něco, co nikdy předtím. Když spatřil na silnici skupinu německých vojáků, zmáčkl spouště kulometů. Jedenáct jich zabil a mnoho dalších těžce zranil zápalnými střelami. Jeho Spad už se ale nedokázal udržet ve vzduchu a dosedl na nedalekém poli. Luke vylezl z kokpitu a odvrávoral k nedaleké řece, aby se napil. Mezitím přiběhl německý důstojník pěchoty se skupinou vojáků a vyzval jej, aby se vzdal. Luke vstal a jak se napřimoval, vytáhl z pouzdra samonabíjecí pistoli Colt M 1911. První ranou z těžké armádní pětačtyřicítky zabil důstojníka a pak pokračoval v palbě na překvapené vojáky. Stihl ještě dva zranit, než jeden pěšák vystřelil z pušky a zasáhl Lukea do hrudi...

Němečtí pěšáci neměli k mrtvému žádnou úctu. Pro ně to byl letec, který zabil a zranil hodně jejich kamarádů. Strhli mu z krku identifikační známku a místním Francouzům přikázali, aby ho pohřbili. Jeho hrob nebyl nijak označen a obvyklé oznámení francouzské straně Němci také neposlali.

Luke byl veden jako nezvěstný až do ledna 1919, kdy byl nalezen jeho hrob při jejich prováděné registraci. Tehdy také občané Murvaux objasnili poslední chvíle Lukeova života. Lukeovo tělo bylo převezeno na americký vojenský hřbitov v Romagne, kde byl pohřben se všemi vojenskými poctami.

Když se Grant dozvěděl, že je Luke pohřešován poté, co sestřelil tři balóny, roztrhal žádost o jeho postavení před soud a napsal návrh na udělení Congressional Medal of Honor. Na Grantův návrh také byla Lukeovi posmrtně udělena.

I s oním prvním sporným vítězství, které mu bylo nakonec uznáno, dosáhl Luke 19 vítězství, z toho bylo 14 balónů. Někdy se uvádí 21 vítězství, počet daný přičtením oněch posledních dvou Fokkerů, ty však nebyly oficiálně uznány. Ale ať už bylo jeho skóre jakékoliv, v okamžiku své smrti byl Luke nejúspěšnějším stíhačem amerického letectva, nejvýraznějším americkým esem a jedinečnou postavou. Třebaže jiní piloti dokázali sestřelit více balónů, nikdo z nich jich nedokázal zničit tolik v tak krátké době. Jeho kariéra byla krátká a bouřlivá a jeho hvězda zářila pouhých 17 dní. Zemřel smrtí, jež byla stejně zvláštní, jako on sám.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více