Promluvy

Takto promluvil generál Patton ke svým vojákům v Evropě během druhé světové války:

„Je jedna velká věc, kterou se budete moci, vy chlapi, co jste kolem, vykázat, až skončí tahle válka a budete opět doma. A Bohu za to můžete děkovat. Až budete po dvaceti letech sedět u krbu s vnukem na koleni, nebude muset na jeho otázku, co jste dělali v té druhé světové válce, pokašlávat ani chlapce rozpačitě přehazovat z nohy na nohu a tvrdit mu, že jste kopali latríny někde v Louisianě. Ne pánové! Budete se mu moci zpříma podívat do očí a říci – hochu, tvůj děda se valil kupředu s velkou Třetí armádou a s tím parchantem jménem George Patton.“

Tuto bojovnou řeč vložil Shakespeare do úst krále Jindřicha V. Pronesl ji i generál Garrison na vzpomínkové slavnosti na muže, vojáky americké armády, padlé v somálském Mogadišu v říjnu 1993.

„Ten, kdo neochoten bojovat, má volno jít. List průvodní mu dejte a do měšce dost peněz na cestu. My nechcem vedle toho umříti, jenž strach má umřít s námi společně… Kdo dnešek přežije a zdráv se vrátí, dech ztají při zmínce o tomto dnu… Kdo zůstane dnes živ a zestárne, vždy v předvečer si pozve sousedy… Pak rukáv vyhrne a ukáže své jizvy, řekne: Tyto rány v den jsem utržil… Kmet zapomíná, ale všechno až mu sejde z paměti, on vzpomene si dobře, toho dne co vykonal… Těm dějům bude syna učiti… Od těchto dob až do skonání dnů se nikdy neoslaví, aniž by se při tom vzpomnělo také nás, nás mála, mála šťastných, hrstky bratří; neb ten, kdo se mnou dnes vycedí krev, mým bratrem bude… a ten, jenž si hoví teď, bude mít za kletbu, že nebyl zde a vážil za cetku svou mužnost, dokud mluvit bude kdos, jenž s námi bojoval…“