Bitva o Británii

Autor: Duan Barry 🕔︎︎ 👁︎ 30.848

RAF

Úkolem RAF bylo odolat německému útoku a zároveň si ponechat dostatečnou sílu k obraně v případě invaze na britské ostrovy. Na její straně stála houževnatost, chuť bránit vlast nebo bojovat proti nenáviděné Luftwaffe a touha vytrvat až do vítězného konce. Bitva o Británii byla jednou z rozhodujících bitev II. sv. v. a v případě porážky Británii v tomto střetnutí je velmi pravděpodobné, že tvář Evropy by dnes vypadala zcela jinak. Mnozí z těch, co bojovali v této bitvě si to moc dobře uvědomovali. Dnes můžeme jen s obdivem a úctou hledět k mužů, kteří denně vykonali několik bojových vzletů a mnohdy i po sestřelení se ještě týž den vraceli ke svým jednotkám, aby znovu vzlétali k obloze bojovat proti nacistické hrozbě.

V bojích ve Francií a při zajišťování evakuace z Dunquerku ztratila RAF 959 strojů, k nimž lze připočíst 66 strojů ztracených v Norsku, přičemž polovinu ze všech ztrát tvořili stíhačky. Mimo to pouze nad Dunquerkem ztratila RAF okolo tří set zkušených pilotů. Ihned po skončení evakuace mohlo královské letectvo nasadit do obrany vlastní země ne více než 300 bojeschopných letounů. Na počátku srpna se stavy zvýšili na počet o něco více než 50 perutí, což znamená zhruba 600 strojů schopných boje, přičemž Luftwaffe mohla ve stejnou dobu nasadit téměř tisícovku bojeschopných letadel.

Reklama

Údaje o tom kolik měla která strana letadel na počátku a v průběhu bitvy strojů se značně liší. Co je však ze všech více či méně hodnověrných zdrojů jasné je, že Luftwaffe měla na počátku bitvy, tj. v červenci jasnou početní převahu, v srpnu kdy bitva začala nabírat na obrátkách měla Luftwaffe převahu asi dvojnásobku. To se však začalo brzy měnit nejen vzhledem ke ztrátám, ale také díky tomu, že Britové dokázaly v období od června do října 1940 vyrobit něco přes 2 300 nových letadel, zatímco Němci necelou tisícovku, což znamená více než dvojnásobek ve prospěch RAF. Jak již bylo zmíněno výše ztratila RAF mnoho zkušených pilotů nad Francií a výcviková střediska neopouštělo ani zdaleka tolik nových pilotů, kolik činila denní výroba stíhaček. Je samozřejmé, že v takové situaci v jaké se nacházela Británie, kdy se nesmí promrhat ani minuta nazmar, se zkrátila doba výcviku na nejnutnější minimum. To však stále nestačilo, a tak se velení RAF rozhodlo nakonec zařadit k jednotkám i piloty ze zemí, které už Němci obsadili a oni stihli utéci. Šlo zejména o letce z Polska, Československa, ale také například dobrovolníci z Kanady. Zpočátku byly zařazeni do britských perutí a později se začali vytvářet národní perutě. Bylo by však mylné domnívat se, že piloty např. z Československa vítali s otevřenou náručí. Jejich zařazování probíhalo pomalu a s počáteční nedůvěrou. Spíše se může zdát, že se RAF ocitla v nutnosti je nasadit než z vlastní vůle.

Klíčovou funkci vrchního velitele stíhacího letectva RAF zastával v době bitvy o Británii maršál Hugh Dowding, který byl velmi schopným leteckým důstojníkem. Již v I. světové válce velel perutím ve Francii, pak působil jako ředitel výcviku při ministerstvu letectví. Ve třicátých letech působil jako člen Letecké rady pro zásobování a výzkum, v níž prosazoval vývoj nových typu jednoplošníků a tvůrčí výzkum, zejména v oblastí výzkumu radaru. Jeho prozřetelnost nespočívala pouze v rozpoznání důležitosti radaru, ale také v šetření a v opatrném nakládání s vlastními leteckými silami. Dnes může s odstupem času jen potvrdit, že jeho rozhodnutí nenasadit nad Dunquerkem tolik sil, kolik po něm žádali. Správně předpokládal, že by se tak pouze ještě více odkryl nepříteli.

Samotné stíhací letectvo RAF bylo rozděleno do tří operačních skupin. Skupině č. 11 s velitelstvím v Uxbridge, která pokrývala Londýn a jihovýchod ostrovů, velel maršál Keith Park. Uznání si vysloužil jak velitel letectva na Dunquerkem. Jeho taktika uplatňovaná v bitvě o Británii byla však vystavena kritice a vedla k napjatým vztahům mezi ním a maršálem Leigh-Mallorym. Parkova taktika spočívala v tom, že se letadla RAF setkávala s německými letadly dříve než dosáhli svého cíle, tedy již nad kanálem La Manche. Vystavoval tím vlastní piloty velkému nebezpečí, ale na druhou stranu zase chránil civilní obyvatelstvo. Jeho vedení schvaloval i Dowding a dopomohlo RAF k lepší bojovým výsledkům. Výše zmíněný maršál Trafford Leigh-Mallory velel skupině č. 12 chránící oblasti východní a střední Anglie. Jeho pohled na bojovou taktiku byl silně ofenzivní a spočíval ve strategii tzv. „velkého wingu“, tedy velkých formací stíhaček napadajících německé bombardéry, ale k jejímu uplatnění, pro odpor Dowdinga a Parka, nedošlo. V potaz je také třeba vzít fakt, že k Parkovi se údaje o letícím nepříteli dostávali na poslední chvíli, a nebyl čas na formování velkého wingu. Jihozápadní Anglii a Wales chránila skupina č. 10. K těmto třem skupinám přibyla v první fázi bitvy ještě skupina č. 13 operující nad severní Anglií a Skotskem. Každá skupina odpovídala za obranu vlastní oblasti, ale nebyla k ní pevně vázána. Pokud bylo zapotřebí bránili letadla jedné skupiny oblast skupiny druhé. Stejně jako velení, tak i nasazení strojů a obrana musela být absolutně flexibilní a schopná zasáhnout kdekoliv nad územím ostrovů.

Obrovskou sílu dával RAF radar. Na počátku v létě 1940 se nejednalo již o žádnou novinku ani o čistě britský vynález. Stejně jako Britové jej znali již od třicátých let Němci. Zatímco v Německu se nevěnovala až zas taková pozornost a používala jej hlavně Kriegsmarine, ve Velké Británii vytušili v tomto vynálezu možnost obrany ostrovů. Do bitvy o Británii bylo postaveno 29 radarových stanic, z nichž 26 bylo zcela operačních. Všechny byly obráceny k moři a dokázaly na velkou vzdálenost rozpoznat blížící se nepřátele a určit jejich pozici. Tehdejší radar se však nijak nepodobal tomu, co známe dnes. Letadla, či lépe řečeno formace letadel, se zde zobrazovali pouze jako stopa na osciloskopu a obsluha musela rozpoznat velikost formace, rychlost a polohu. Již tehdy ale radar rozlišoval, která ze stop patří vlastním letadlům. Jelikož radarové stanice byly namířeny pouze na moře, museli po přeletu útočníku nad pobřežím převzít jejich úlohu pozemní pozorovatelé.

Všechny získané informace se podstupovali do Filter Room v Bentley Prioru, kde se celá situace vyhodnotila a zpracované údaje se předávali velitelství jednotlivých skupin, ty je potom předávali sektorovým stanicím ve formě příkazů, které perutě mají zaútočit na které nepřátele. I přesto, že každá sektorová stanice mohla z technických důvodů najednou řídit pouze čtyři perutě a prvotní informace o německých formacích nebyly vždy zcela přesné, jednalo se o nejmodernější systém ve své době. Další nevýhodou, se kterou se muselo počítat byl zhruba čtyřminutový interval představující dobu mezi zpozorováním formace a zanesením její polohy na tabuli v operačním sálu. Tyto čtyři minuty odpovídali asi 19 km u průměrně rychle letící formace.

Vlastní stíhací taktika však u RAF nedosahovala kvality Luftwaffe. Typická formace představovaná perutí (12 letadel) se dělila do dvou letek (každá 6) a ty pak na roje (každý 3), které létaly ve velmi těsné formaci do „V“. Jejich zranitelnost ze zadu však ve Francii přivedla RAF k zavádění takzvaných weavers, tvořených buď skupinou nebo jednotlivcem, letícím za formací. Ti však byli také velmi zranitelní, takže i od nich se nakonec upustilo. S postupem bitvy okopírovaly některé perutě od Luftwaffe taktiku dvou volných dvojic, která byla ve vlastních bojích mnohem úspěšnější.

Na straně RAF stála však po celou dobu bitvy jedna obrovská výhoda – domácí půda. Každý sestřelený pilot se mohl, pokud nebyl vážně poraněn, vrátit jak jen to bylo možné ke své jednotce, zatímco s každým sestřelením Němci ztráceli zkušené posádky, kterých se jim později těžce nedostávalo. Nevýhodu britských stíhačů, ale zase bylo, že museli v první řadě útočit na protivníkovi bombardéry a stávali se tak snadnou kořistí pro německé letce, kteří ještě po cestě k ostrovům nabrali výšku a měli tak výhodu z nejlepších – převýšení, kterého často velmi mistrně využívali.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více