Indická vzpoura v roce 1857

Autor: Scotty 🕔︎︎ 👁︎ 36.961

Všechno to začalo v neděli 10. května 1857 v kasárnách 3. bengálské kavalérie v Méráthu, ležícím asi 36 mil na severovýchod od Dillí. 85 domorodých vojáků, tzv.sipáhíjů, odmítlo do svých nových pušek používat náboje nakonzervované vepřovým sádlem a kravským lojem. V té době bylo totiž dokončeno přezbrojení indických jednotek. Starý typ pušky s hladkým vývrtem hlavně, tzv. Brown Bess, byl nahrazen modelem firmy Enfield s drážkovanou hlavní, jehož papírové nábojnice byly právě takto ošetřeny. Celý problém však tkvěl v tradicích indické náboženské víry – hinduisté považují krávu za posvátné zvíře, naproti tomu muslimové věří, že vepř je nečistý tvor a že by se poskvrnili, pokud by se dotkli čehokoliv spojeného s vepřem. Nepřátelské reakce proti zavádění nových nábojů se objevily již počátkem roku 1857 v kasárnách 34. domorodého pěšího pluku v Bárakpuru poblíž Kalkaty, byly však většinou klidným způsobem zažehnány a sipáhijové byli ujištěni, že nikdo neměl v úmyslu protivit se jejich náboženskému přesvědčení. Oněch pětaosmdesát vojáků tedy jednalo dle své víry, avšak podle vojenských řádů to bylo považováno za odmítnutí rozkazu a za vzpouru, proto byli vojenským soudem odsouzeni k deseti letům nucených prací. Ještě téže noci však byli svými dalšími vzbouřenými druhy osvobozeni, načež celá skupina vypálila kasárenské bungalovy, zabila každého Evropana v jednotce a vyrazila směrem k Dillí. Tato první vlna sestávala z příslušníků tří pluků – 11. a 20. pěšího a z 3. pluku lehké jízdy.

Poměrně slabá posádka v tomto městě bojovala se vzbouřenci až do posledního muže. Téměř všichni Evropané, nalézající se v přepadených čtvrtích, byli povražděni. Sipáhijové vyhledali stařičkého dillíského krále Bahádura Šáha II. z rodu Tímúrovců a prohlásili jej mughalským císařem, ten však žil z penze vyplácené britskou správou a přestože sdílel jejich nadšení pro vzpouru, odmítl vyhovět jejich žádosti postavit se do čela vedení odporu. Během následujících tří týdnů se k povstalcům přidaly další tři pěší pluky, 38., 54. a 74., které se nacházely v Dillí. Několik následujících dní se téměř nic nedělo, v červnu však započalo vzbouřenecké tažení jihovýchodním směrem k provinciím Ávadh a Bengálsko.

Reklama

Britské velení bylo povstáním velmi překvapeno, neboť nevěřilo, že by domorodé jednotky mohly zradit. Splnila se však předpověď některých prozíravějších důstojníků již z přelomu 18. a 19. století, kteří velmi často poukazovali na nekázeň a odmítání plnění rozkazů u domorodých vojáků. K několika vzpourám došlo kupříkladu v letech 1806, 1824 a 1852. Tehdejší důvody však byly převážně náboženského charakteru, neboť když bylo kupříkladu v roce 1824 plánováno tažení do Barmy a přeprava pluků měla být uskutečněna námořní cestou, hinduistické jednotky 47. domorodého pluku v Bárakpuru se odmítly nalodit s odůvodněním, že by plavbou po moři ztratili příslušnost ke své kastě. Domorodí vojáci často hledali jakoukoli záminku k neuposlechnutí rozkazu i od jejich vlastních indických velitelů. Takovéto chování však z vojenského hlediska nemohlo být tolerováno. V té době probíhala jedna z etap modernizace indické armády a její vojáci bývali poučeni, že nyní je armáda jejich jedinou kastou, rodinou i domovem. Díky tomuto působení velitelů na své muže byly také zárodky některých nepokojů většinou zažehnány, avšak vyskytly se i výjimky. Po těchto drobných nepokojích se zdálo, že se i v problematických oblastech Indie konečně podařilo nastolit klid a pořádek. Jisté obavy měla především starší generace britských důstojníků, kteří měli tu čest poznat válečnické umění některých indických kmenů, především paňdžábských sikhů, s nimiž byly svedeny dvě války v letech 1845-46 a 1848-49. Vzpomínka na zuřivý střet se sikhskou armádou fanatického Šere Singha v nerozhodné bitvě u Čilijánvaly 13. ledna 1849 byla stále velmi živá a jistě si nikdo z jejích pamětníků nepřál něco podobného znovu prožít. Velitelé pluků se opájeli představou věrnosti a loajality svých vojáků, avšak právě v období relativního klidu propukl do té doby největší incident, který poznamenal obě znepřátelené strany na několik desetiletí.

Vraťme se však zpět do poloviny roku 1857. Povstalcům se zpočátku dařilo v obsazování strategických bodů podél řeky Gangy. Do jejich rukou padl též velký arzenál v Alláhábádu. Právě zde získali zbraně, jež se pro britské jednotky staly velkým nebezpečím – šestiliberní a devítiliberní kanóny s hladkým vývrtem hlavně. Vítanou kořistí bylo také několik čtyřiadvacetiliberních houfnic. Sipáhijové je uměli mistrně ovládat a Britům způsobili v pozdějším období těžké ztráty. Těsně před vypuknutím prvních bojů činil počet britských vojáků v celé Indii cca 26 000 příslušníků pěchoty i jezdectva a 12 000 mužů u dělostřelectva. Několik britských pluků bylo právě na cestě z vítězné války proti perskému šáhovi Saídu Mahommedovi, další byly nasazeny v tzv. Druhé opiové válce, vedené proti Číně. Generální guvernér Východoindické společnosti lord Charles Canning proto okamžitě začal povolávat posily nejen z jižních oblastí Indie, ale též z Barmy, Srí Lanky a ze Singapuru. V několika základnách se podařilo pohotovým velitelům odzbrojit váhavé domorodé vojáky dříve, než se mohli proti nim postavit se zbraní v ruce. Včasný zásah brigádního generála Nicholsona u bengálských jednotek v Pandžábu byl v tomto ohledu patrně nejvýznamnější, neboť této důležité a strategicky významné provincii se díky generálovu zásahu povstání víceméně vyhnulo.

Taktika sipáhijů však nebyla od počátku jednotná. Povstalci neměli společný plán ani promyšlené velení, proto se záhy jejich síly rozdrobily na menší skupiny. Někteří náčelníci nechali své muže drancovat a plenit venkovské usedlosti a vesnice jejich vlastního lidu, čímž si vesničany znepřátelili. Jiní hodlali zaútočit na britské posádky v pevnostech podél silnic, nemohli se však s ostatními dohodnout na společném útoku, neboť každý chtěl být vrchním velitelem. Jejich vojáci se často potloukali po vesnicích a nikdo nevěděl, co dál. Jistá skupina vysoce postavených náčelníků z předních muslimských rodů stále trvala na obnovení mughalské říše, s čímž však radikálně nesouhlasili Paňdžábci, kteří byli dlouholetými nepřáteli Tímúrovské dynastie.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více