Polská ponorka Orzeł patří do třídy Kilo

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 44.520

Vývoj a technický popis

Jestliže ponorky třídy Foxtrot, podle sovětského názvosloví Projekt 641, patřily do 2. poválečné generace konvenčních ponorek a jejich vývoj začal v roce 1954 (výrobou od roku 1957 do roku 1983 drží světový rekord v délce produkce), pak dieselelektrické ponorky třídy Kilo, podle sovětského názvosloví Projekt 877 (krycí název Paltus, někdy také Varšavanka) znamenaly zlom v konstrukci nejaderných člunů. Konstruktér Jurij Kormilicyn, který byl roku 1974 pověřen vývojem nového plavidla, použil poprvé u konvenční ponorky osově symetrický kapkovitý tvar trupu s jedním šestilopatkovým nízkošumovým šroubem. Uspořádáním se jedná o dvouplášťovou ponorku s vnitřním tlakovým tělesem (těžkým trupem), se záďovými kormidly v tvaru T, vyzbrojenou torpédy. Standardní výtlak činí 2300 t (jiné údaje 2325 t), pod vodou 3036 t (3076 t), což dává rezervu plovatelnosti 32 %. Délka trupu činí 72,6 m, šířka 9,9 m (s rozloženými hloubkovými kormidly 12,8 m), výška od kýlu k horní hraně věže 14,7 m (bez vysunutých antén a periskopů). Lehký vnější trup a povrch věže je pokryt povlakem, pohlcujícím zvukové vlny a natřen speciální černou antiradarovou barvou. Tlakové těleso o délce 51,8 m a vnitřním průměru 7,2 m je zkonstruováno z oceli o vysoké pevnosti, jež při síle 24 - 27 mm zajišťuje pracovní ponor do 240 m a maximální do 300 m. Tlakové těleso se dělí na 6 vodotěsných úseků, průchod umožňují průlezy o průměru 800 mm.


Ponorka třídy Kilo ORP Orzeł u mola v polské Gdyni. Viditelná dvojice vnějších krytů torpédometů.
Tomasz Przechlewski

Výzbroj a elektronika

Reklama

Základem výzbroje třídy Kilo je 6 torpédometů ráže 533 mm umístěných v přídi, vždy tři pod sebou na každé straně. Nejnižší pár má ústí poněkud vzadu, neboť je určen k odpalovaní „po drátu“ řízených torpéd typu TEST-71. V přilehlé torpédové komoře je místo pro dalších 12 zásobních torpéd, přičemž standardní palebný průměr se skládá z 12 torpéd pro útoky na hladinové cíle a ze 6 torpéd TEST-71 pro útoky na ponorky (jaderné?). Je možno odpalovat i protiponorková raketotorpéda VJUGA. Aby odpadla slabina v podobě nákladového otvoru, „plní“ se ponorka torpédy přes torpédomety. Přebíjení torpédometů je automatické a v torpédové komoře nemusí být žádná obsluha. K protivzdušné obraně slouží ruční odpalovací zařízení pro střely malého doletu STRELA-2M, STRELA-3 nebo IGLA. Raketomet je umístěn ve vodotěsném pouzdru na můstku věže a odpaluje se z ramene.


ORP Orzeł
Marynarka Wojenna RP

Základem pátrací výzbroje je hydrolokační systém RUBIKON s digitálním zpracováním dat, zkonstruovaný S. Šelechovem a přijatý do výzbroje roku 1976. Systém může pracovat jak aktivně, tak pasivně, vyhledává a klasifikuje cíle a určuje palebné prvky pro torpéda. Organizuje také emitování klamných signálů v rámci REB. Hlavní anténu zvukových vln systémového sonaru tvoří válec o průměru nad 3 m s mnoha stovkami vysílacích a přijímacích elementů po obvodu. Celek je zamontován do spodní části přídě. RUBIKON umožňuje zachycení cíle na vzdálenost až 100 km a je doplněn dalšími pomocnými hydroakustickými přístroji, např. pro detekci podmořských min.

Pozorování nad hladinou zajišťuje radarový systém TOBOL a ponorka je pochopitelně vybavena komunikačními satelitními prostředky. Všechny údaje z čidel analyzuje integrovaný velitelský systém MURENA s digitálním zpracováním dat. Umožňuje sledovat až 5 cílů současně (2 automaticky a 3 ručně pomocí kulového snímače - obdoba počítačové myši) a vést paralelní útok na 2 z nich. V boji MURENU obsluhuje velitel. Je možné, že první čluny typu Kilo tento velitelský systém neměly, ale polský Orzeł podtypu 877E (Export) jím vybaven je. Navigaci a stanovení polohy podporuje inerční systém ANDOGA, řízení a režimy plavby pak systém PIRIT (dálkové ovládání strojovny, zátěžové tanky, kormidlo směrové i hloubková).

Z klasických prostředků disponují ponorky třídy Kilo dvěma periskopy se zvětšením 1,5× až 6×. Periskopová studně má hloubku 17,5 m a periskopy je možno používat do rychlosti 10 uzlů a do stavu moře 5 (pro suchozemce divoká bouře).

Pohonný systém

Reklama

Jestliže svou výstrojí a koncepcí trupu jsou ponorky třídy Kilo zcela srovnatelné s jadernými čluny, pak se velmi liší způsobem pohonu, a to i od klasických dieselelektrických ponorek! Podobně jako německé U-Booty mají i poválečné nejaderné ponorky připojeny diesely přes mechanickou spojku na elektrické stroje, které jako dynama dobíjejí baterie a současně průchozí hřídelí ženou lodní šrouby při plavbě na hladině. Pod hladinou se po vypnutí diesely spojkou odpojí a elektrické stroje ve funkci elektromotorů pohánějí lodní šrouby. U třídy Kilo je to jinak. Dva řadové turbodmychadlové čtyřtaktní šestiválcové diesely 4DL-42M o výkonu 1700 HP pohánějí pouze stejnosměrné generátory DG-1500. Ty pak jak dobíjejí baterie, tak poskytují energii jedinému elektromotoru PG-141 o nominálním výkonu 4050 kW (5500 HP). Ten pak pohání ponorku jak nad, tak pod hladinou.

Spoléhat na jediný motor by bylo riskantní, a tak je s hlavním elektromotorem na společné hřídeli umístěn pomocný elektromotor PG-140 o výkonu 139 kW (190 HP) a ponorka navíc disponuje rezervním komplexem pohybu. Tvoří jej dva elektromotory o výkonu 75 kW (102 HP), které pohánějí čtyřlisté vrtule, umístěné v tunelech o délce 4 m po stranách zadní části trupu. Sací otvory, kryté klapkami, se nacházejí na bocích trupu a celý systém svým uspořádáním připomíná vodní pohon obojživelných pěchotních transportérů BRDM a BTR. Rezervní komplex pohybu je určen nejen pro případ nouze, ale dá se i takticky využívat k plíživému a neslyšnému přiblížení k protivníkovi rychlostí 3 uzlů.

Čistě elektrický pohon s pružným uložením všech točivých agregátů zajišťuje ponorce nízkou úroveň hluku při pohybu, avšak přece jen omezeným výkonem limituje rychlost na hladině, která činí pouhých 12 uzlů, v ponoření pak 17 uzlů. (Na rozhraní dvou prostředí má lodní těleso větší odpor - je to sice podivné, ale fyzika je podivná.) Automatizovaná strojovna opět nevyžaduje obsluhu, akumulátory jsou seskupeny do dvou baterií po 120 prvcích každá (kapacita 2 x 9700 kWh). Dosah při plavbě na hladině nebo se vzduchovou trubicí (šnorchel) činí 6000 námořních mil při rychlosti 8 uzlů, za ponoru pouze 400 námořních mil při rychlosti 3 uzly. Při maximální rychlosti stačí kapacita baterií pouze na jednu hodinu, autonomie plavidla činí pak 45 dní.


Jedna z ponorek třídy Kilo (resp. Sindhugosh), INS Sindhuvir, indického námořnictva (Indian Navy)

Provoz a bojová hodnota

Ponorky třídy Kilo se stavěly sériově ve třech sovětských loděnicích - Sudomech Leningrad, Leninského komsomolu v Komsomolsku nad Amurem a v loděnici Krasnoje Sormovo v Gorkém. Do roku 1994 v Komsomolsku postavili 15 lodí, Krasnoje Sormovo pak 14 lodí. V Leningradě se později stavěly tropikalizované exportní verze 877EKM. Posádka čítá 53 osob, z toho 14 důstojníků, 12 praporčíků, 12 poddůstojníků a 15 námořníků a v současnosti Rusko disponuje 28 těmito ponorkami. Jedna ponorka (KS Gorkij) byla roku 1986 předána Polsku a slouží pod tradičním jménem Orzeł. Další kus byl exportován do Rumunska, ponorky typu Kilo má ve své flotě i Alžírsko (2 čluny), Írán (3), Čína (4) a Indie (8).

Právě poznatky z Indie, která má ve výzbroji i ponorky západní provenience, umožňují objektivní srovnání. Při manévrech nebyla ponorka německé konstrukce schopna typ 877 objevit, ač už dávno byla tímto typem sledována. Zkušenosti ze společných cvičení NATO, např. manévry BALTOPS 1995, prokázaly, že dokonce i koncepčně starší ponorky třídy Foxtrot, konkrétně Wilk a Dzik, jsou tuhým soustem pro současná americká plavidla, neboť byly při cvičení objeveny raketovým křižníkem Philippine Sea (třída Ticonderoga) teprve ze vzdálenosti 600 m, až vytáhly periskopy!

Ale žádná růže není bez trní. Slabinou exsovětských ponorek je nízká kvalita akumulátorů. Místo běžné doby 5 let vydrží v provozu 2 až 2,5 roku. Indové je proto nahradili anglickými a Poláci na ponorce Orzeł německými.

Přesto není radno podceňovat „staré“ zbraně. Koneckonců Američanům za 2. světové války prokázalo skvělé služby 75mm dělo původně francouzské konstrukce z roku 1897(!), právě ten model, z jehož vyzrazení Němcům byl obviněn Dreyfus.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více