Tajemství Kursku zůstane tajemstvím do příštího století

Autor: František Novotný 🕔︎︎ 👁︎ 44.273

Nešťastné manévry

Atomový podmořský křižník 1. třídy „Kursk“, jak zní označení jaderné ponorky třídy „Oscar II“ s řízenými střelami v ruském názvosloví, byl spuštěn na vodu v roce 1995 a v rámci 7. divize 1. ponorkové flotily byl vysílán na pravidelné hlídkové plavby s ostrou municí po celém světě. V srpnu 2000 byl zařazen mezi plavidla, která se měla zúčastnit manévrů v Barentsově moři. Podle zadání cvičení měl útočit torpédy na nepřátelský bojový svaz, jenž byl imitován skupinou hladinových lodí v čele s křižníky, letadlovým „Admirál Kuzněcov“ a raketovým „Petr Veliký“. 11. srpna ve 12.40 hod. „Kursk“ úspěšně vypustil řízenou střelu „Granit“ s cvičnou hlavicí na cílové plavidlo a po rádiovém hlášení v 7.00 hod. následujícího dne se připravoval k splnění další úlohy. Pomocí hydrolokátorů měl odhalit „nepřátelský“ útočný svaz a proti největší lodi sestavy odpálit řízené elektrické torpédo „USET-80“.

Avšak v dohodnutou dobu „nepřátelské“ lodě žádný útok nezaznamenaly. Místo toho jedna z obranných ponorek a křižník „Petr Veliký“ zachytily zvuky dvou podmořských explozí z míst, kde se měl nacházet „Kursk“. Toto pozorování později doplnila a upřesnila norská seismologická stanice - první exploze v síle 1,5 stupně Richterovy stupnice (200 - 300 kg TNT) nastala v 11.29.34 hod., druhá o síle 3,5 stupně (1 - 2 tuny TNT) pak v 11.31.48 hod. moskevského času. Další třetí explozi údajně zachytila ruská ponorka v 11.44 hod.

Reklama

V 18.00 se velitel „Kursku“ nepřihlásil na domluvenou rádiovou relaci a byl vyhlášen havarijní poplach, do něhož bylo ihned nasazeno 15 lodí. V 20.00 hod. vypluly z Murmansku záchranné lodě „Altaj“ a „Michail Rudnickij“, za jejichž pomoci byl v neděli 13. srpna odhalen vrak a v něm identifikován „Kursk“. Ležel v hloubce 108 m na skalnatém dnu, pokrytém vrstvou bahna o síle 1 - 1,5 m, v němž trup vraku spočíval s bočním náklonem 40 stupňů a sklonem na příď. „Michail Rudnickij“spustil hloubkový záchranný přístroj „Priz“, z něhož byl proveden důkladnější průzkum.

Odhalil, že ponorka má těžce poškozený jak lehký tak tlakový trup na přídi, oba příďové úseky I a II byly prakticky zničeny. Výsuvná zařízení na velitelské věži se nacházela ve vysunuté poloze, avšak sama věž byla taktéž těžce poškozena, obzvláště její vršek v přední části, kde je velitelský můstek. Musel být zasažen i její střed, kde je umístěna studně se záchranným modulem - jeho víko bylo hrubou silou uvolněno. Na velitelské věži byly patrny promáčkliny a celkové mechanické poškození. (O poškození věže se novinové zprávy v srpnu nezmiňovaly a fakt odtrženého víka záchranného modulu byl interpretován jako nezdařený pokus o záchranu.) Záďová záchranná bóje spočívala ve svém lůžku, příďová byla zničena, nebylo vidět ani žádné jiné stopy po něčí snaze zachránit se.

Jak víme z průběhu záchranné akce, do nitra vraku pronikli až 19. srpna norští záchranáři a odhalili, že nitro ponorky je zalito vodou a že celá posádka zahynula, lidé ze zadních úseků až po několika hodinách. Norové ale odhalili i další poškození. Především zjistili příčinu, proč selhal „Priz“. Nebylo to ani tak náklonem vraku, ale popraskáním a zkroucením celé konstrukce ponorky, neboť praskliny a deformace poškodily i límec kolem havarijního průlezu, takže „Priz“ nemohl dosednout a hermetizovat spojení. Dále Norové zjistili, když pronikli do úseku IX, že v něm zuřil silný požár.

Tři scénáře katastrofy

Každé cvičení ruské floty je stínováno plavidly NATO (a naopak). Proto se v srpnu nacházely v Barentsově moři americké atomové ponorky „Memphis“ a „Toledo“ a průzkumné plavidlo „Loyal“, britská atomová ponorka „Splendid“ a norské průzkumné plavidlo „Maryat“. Obě americký ponorky prováděly kontinuální hydrolokační pozorování “Kursku“ a z nich vychází první verze katastrofy. Podle monitorovaných údajů došlo při odpalování raketotorpéda k havárii jeho raketového motoru a následně k výbuchu bojové hlavice v torpédometu ponorky. Uvědomme si, že vzhledem k velikosti „Kursku“ se ponorka vlastně plavila na „mělčině“ (kdyby se ponorka postavila svisle a dotýkala se přídí dna, trčelo by nad hladinu ještě 50 metrů trupu!), takže poté, co s rozdrcenou přídí začala nekontrolovaně klesat, musela, stále hnána turbínami, udeřit ve dvou minutách do skalnatého dna, což při setrvačnosti hmoty 24 tisíc tun! muselo mít devastující účinky na celou konstrukci a zapříčinit sekundární požár. Toto je také stávající verze rozvědky amerického námořnictva a vysvětlení, k němuž se přiklonila světová masmédia. Nevysvětluje ale poškození velitelské věže a záchranného modulu. Ten by byl vnitřní explozí ve věži spíše vymrštěn (jedná se vlastně o tlakovou nádobu), než aby bylo oderváno jeho víko, vyčnívající z hřbetu věže.

Druhý scénář je ruský a jeho osten směřuje proti NATO, když naznačuje, že příčinou katastrofy byl střet s americkou ponorkou. Je třeba uvést, že k takové srážce již došlo, 11. února 1992 u ostrova Kildin. Ruská atomová ponorka K-276 „Krab“ se srazila s americkou atomovou ponorkou „Baton Rouge“. Američané sledovali Rusy v hloubce kolem 15 m a když ztratili akustický kontakt, rozhodli se vynořit na periskopovou hloubku. Netušili, že jsou právě nad Rusy, které předehnali. Stejně tak netušili Rusové, že americká ponorka je nad nimi, když ruský kapitán dal taktéž příkaz k vynoření do periskopové hloubky. Při střetu udeřila věž ruské ponorky s vysunutými periskopy do dna „Baton Rouge“ a americkou ponorku poškodila. Kousky obšívky ulpěly na věži a periskopech „Krabu“, což umožnilo identifikaci viníka a přinutilo Pentagon k omluvě.

Podle ruského tisku se totéž v horší variantě stalo i 12. srpna. Americká ponorka opět ztratila akustický kontakt a rozhodla se opsat kruh, aby „Kursk“ zase zachytila. A právě když se vracela, měl kýl americké vynořující se ponorky udeřit do přídě „Kursku“, takže k výbuchu torpéd v předních torpédometech došlo až následkem srážky. Dno americké ponorky také škrtloo velitelskou věž, způsobilo její poškození a odervalo víko záchranného modulu.

Reklama

Avšak i tento scénář má slabinu. Na rozdíl od srážky „Krab“/„Baton Rouge“, při níž se střetla plavidla téže tonáže, byl „Kursk“ oproti ponorkám „Memphis“ a „Toledo“ obr s trojnásobným výtlakem, a na moři, stejně jako na silnici, platí, že srážku vždy odskáče ten menší. Americké ponorky, respektive britská, by musely také jít ke dnu, minimálně by byly tak poškozeny, že bez cizí pomoci by se neobešly. Ostatně ani menší poškození v masmediální bouři, která se po zkáze „Kursku“ rozpoutala, by NATO těžko zatlouklo. Navíc ruské námořnictvo přítomnost cizích ponorek v bezprostřední blízkosti „Kursku“ neprokázalo.

Na místě ale bylo množství lodí ruských a třetí scénář předpokládá srážku s vlastním hladinovým plavidlem, což je běžnou událostí od okamžiku, kdy ponorky vznikly, a ruská flota není výjimkou. V roce 1935 kupříkladu sovětská bitevní loď „Marat“ narazila do ponorky „B-3“ a promptně ji poslala ke dnu i s celou posádkou. Delikátní trupy ponorek jsou totiž velmi citlivé na nárazy, takže za 2. světové války se útočný nájezd na německou ponorku s cílem do ní narazit, tzv. „taran“, stal běžnou taktikou spojeneckých doprovodných lodí (právě tak byla potopena „U-100“ ponorkového esa Joachima Schepkeho). A podle neoficiálních svědectví některých ruských důstojníků zaznamenali na letadlovém křižníku „Admirál Kuzněcov“ v inkriminovanou dobu otřes, po němž křižník vypnul stroje a určitou dobu zakotvil! na místě havárie. (Prezentovalo se jako skutečnost, že se podílí na záchranných pracích.)

Možnost, že se „Kursk“ srazil s „Kuzněcovem“ je nasnadě. Jak NATO, tak Rusové používají při torpédovém útoku stejnou taktiku. Snaží se proplížit do centra nepřátelského svazu v hydrolokačním stínu nějaké velké lodě. V daném případě, kromě cvičného cíle, jímž byl „Petr Veliký“, jedinou další velkou lodí svazu byl právě „Kuzněcov“ o výtlaku 65 tisíc tun, což je 2,5 x více. než činil výtlak „Kursku“. Zpod jeho trupu, kryt před hydrolokátory, měl pak kapitán útočící ponorky největší naději, že úspěšně splní cvičný úkol. Smůla byla v tom, že na povrchu vál silný vítr, který vyvolal značné vlny, v nichž i šedesátitisícitunová loď chodí nahoru a dolů. I kdyby „Kuzněcov“ stál na místě, při propadu mezi vlnami působí setrvačná energie trupu jako úder kladivem o hmotnosti půl milionu tun!, a právě toto kladivo srazilo „Kursk“ ke dnu, neboť oněch 60 metrů, které ho při torpédovém útoku ode dna dělilo, nestačilo na žádný záchranný manévr. Podle ruských pramenů byla v příďových torpédometech nabita dvě ostrá torpéda ráže 650 mm, dvě ostrá elektrická torpéda USET-8O a dvě cvičná USET-80. Poté, co úderem do velitelské věže v oblasti záchranného modulu srazil letadlový křižník svým kýlem ponorku do hloubky i přesto, že její velitel okamžitě dal rozkaz vytlačit vodu z balastních tanků stlačeným vzduchem (odpovídající šum zaslechli akustici na amerických ponorkách), „Kursk“ narazil do dna a otřesem se spustil motor torpéda a vyvolal požár, který vedl k druhotnému výbuchu bojových hlavic.

Způsob poškození ponorky jednoznačně hovoří pro primární srážku. Ale bude ruská „verchuška“ schopna přiznat, že smrt 114 Rusů způsobili, byť nepřímo, jejich krajané?

Snad až budou známy výsledky komise určené k vyšetření havárie,budeme znát pravdu.Ovšem,podíváme-li se na historii ruského námořnictva,lze o tom s úspěchem pochybovat.

Na rozdíl od západoevropských mořeplaveckých zemí, kde vojenské námořnictvo vzniklo přirozenou cestou až po několika staletích rybolovu a objevných a obchodních cest, aby tyto postupně narůstající hospodářské zájmy hájilo, ruské loďstvo bylo ustaveno na carský prikazPetra Velikého jako umělý nástroj jeho imperiální politiky. Místo lidí, jež měli moře v krvi, obsadili paluby ruských korábů nevolničtí mužici, kteří se nikdy se službou na moři nesžili a moře pro ně nikdy neznamenalo obživu a přirozené prostředí, ale pouze děsivý a v duchu pravoslaví satanský živel. Tohoto základního handicapu se už ruské námořnictvo nikdy nezbavilo, neboť tradice, která by jej mohla odstranit, se v průběhu dalších století vytvářela s přervami a pokřiveně.

Ač byly ruské lodě kvalitní a díky Petrově teroru se podařilo i ze svaté Rusi vydupat loděnice a námořní školu, nestalo se loďstvo ničím jiným než carovou kratochvílí a po jeho smrti zaniklo. Tím byly první mořeplavecké návyky ztraceny a Kateřina Veliká musela po padesáti letech začínat na zelené louce nejen se stavbou lodí. V osobě admirála Ušakova naštěstí nalezla i svého námořníka, který pro ni dobyl jediná skutečně významná námořní vítězství za celou existenci Ruska, Sovětský svaz nevyjímaje. Nejenže porazil Turky na Černém moři (bitvy u Tenderské kosy a mysu Kaliakra, 1790), ale během 1. protinapoleonské koalice vzaly jeho lodě útokem Korfu, držené Francouzi. Nicméně v roce 1812, kdy bylo Rusko smrtelně ohroženo Napoleonovým vpádem, nesehrálo ruské loďstvo žádnou významnou roli při obraně vlasti a dá se o něm říci totéž co o československé armádě - stálo moc peněz a když mělo vlast ochránit, selhalo.

Tuto ztrátu smyslu podpořil i průběh krymské války v roce 1854-55 a v loďstvu se deformovaně projevila ona zvláštní vlastnost ruské duše rázem přeskočit ze stavu totální otupělosti do stavu totálního fanatismu (a naopak). Když ruské námořnictvo konečně dostalo šanci prokázat sílu, ostudně selhalo a rusko-japonská válka v letech 1904-5 mu morálně zcela zlomila (a vlastně celé říši) páteř. Mužici na palubách ruských válečných lodí, štítící se všeho, co souviselo s mořem a sabotující jakýkoli pokus o solidní výcvik, otráveni anarchistickou propagandou, nenáviděli své důstojníky tak, že ti se jich báli více než Japonců. Admirál Rožestvenskij, který velel námořním silám za tragické bitvy u Cušimy, kde bylo ruské loďstvo totálně zničeno, si byl tohoto rozkladu morálky vědom, a proto naplánoval bitvu v podobě jediného primitivního rozkazu - všichni za vlajkovou lodí. Během bitvy pak došlo k onomu citovému přeskoku, v ruských řadových námořnících se nenávist k carskému samoděržaví náhle proměnila ve fanatické vlastenectví, což paradoxně vedlo k dalšímu zesílení nenávisti k důstojníkům, neboť podle mínění rudých agitátorů právě oni zradili posádky a vlast Japoncům!

Zde vznikl s konečnou platností příkop mezi řadovým mužstvem a důstojnickým sborem, a „ducha Cušimy“ se už nikdy nepodařilo pohřbít. Je třeba říci, že na druhou stranu carská důstojnická tradice chovat se ke svým mořeneznalým a špatně vycvičeným posádkám jako k hovadům, přežila i Sovětský svaz a je tím nejvíce krvácejícím stigmatem dnešního námořnictva ruského. Takže na rozdíl od západních loďstev, kde panuje generacemi osvojený „duch lodě“ a mužstvo je důvěrně sžité s mořem, trpí ruské posádky suchozemských odvedenců strachem z moře a vzájemnou nedůvěrou mezi řadovými námořníky a profesionálními důstojníky.

K tomu se pojí nedostatek vítězné tradice. V 1. světové válce bylo ruské loďstvo uzavřeno v přístavech, na rozdíl od Rudé armády sehrálo podřadnou roli i za 2. světové války a po celé období studené války žilo ve stínu pozemních sil. Proti hladinovým silám NATO byly (a jsou) sovětské, respektive ruské hladinové síly naprosto bezvýznamné, a tou jedinou výjimkou, kde lze hovořit o paritě, pak zůstávají ponorky. O to je tragédie Kursku osudovější.

A zde jsme u dalšího velkého stigmatu ruského loďstva. Je jím nesystematičnost a nedopracovanost zbraňových systémů, v nichž podle ruské tradice člověk tvoří jenom tu nejlacinější a nejsnáze nahraditelnou součástku. Ačkoli samy o sobě jsou ruské, jak dieselelektrické, tak jaderné ponorky pokládány západními experty za kvalitní plavidla, netvoří ucelený zbraňový systém, jak jej chápe moderní vojenská věda. V případě ponorek by měl tento systém kromě vlastní konstrukce plavidla a prostého počtu lidí určených k její obsluze ještě obnášet superkvalitní výběr! těchto lidí a hlavně příslušné výcvikové programy, cvičné plavby a trenažéry, zásobování a údržbu a, last not least, záchranný podsystém, tvořící kromě výbavy na ponorce ucelenou pozemní, hladinovou a podhladinovou vnější síť s kompatibilními prostředky. Jestliže už plavidlo samo stojí astronomickou sumu, pak celý systém je ještě mnohem dražší a tragédie Kursku jenom prokázala, že Rusko na takový zbraňový systém prostě nemá, ani finančně, ani organizačně. Pak nezbývá než ve falešném jménu upadlého impéria balit krvácející pravdu před vlastním lidem a světovou veřejností do roušek lží a vymýšlet si srážku s americkou ponorkou.

 

Reklama

A teď se podívejme na druhý konec světa a na srážku americké ponorky USS Greenville a japonské rybářské lodi.

Napřed se podívejme,co říkají předpisy.

Srážky ponorek, ať už vynořujících se nebo plujících v periskopové hloubce, se objevily ihned po zavedení této zbraně a nevyhnulo se jim ani americké námořnictvo. Právě proto by se dalo čekat, že po téměř sto letech zkušeností a s moderními elektronickými senzory je taková událost vyloučena, obzvláště v míru, kdy je bezpečnost výcviku jištěna přísnými předpisy.

Pro nácvik nouzového vynoření, jenž právě k neštěstí u hlavní základny US Navy na Havajských ostrovech vedl, předepisuje prováděcí protokol toto:

1. Při manévrování pod hladinou je posádka ponorky povinna pomocí pasivního sonaru „naslouchat“ lodnímu provozu v okolí a teprve, kdy si je velitel naprosto jist, že na hladině je čisto, může ponorka přejít do periskopové hloubky 18 m, aby provedla vizuální kontrolu hladiny.

2. Pak protokol nařizuje, aby velitel periskopem opsal celé tři úplné kruhy se třemi různými sklony optické hlavice, což zajišťuje propátrání nejen hladiny po celém horizontu, ale i oblohy nad místem vynoření. Pokud je hladina volná, klesá ponorka velmi rychle do hloubky 122 m, odkud počíná vlastní cvičný manévr nouzového vynoření. Stanoví se kurz, rychlost a úhel vynoření, počnou se rychle stlačeným vzduchem vyprazdňovat zátěžové nádrže. Důsledkem je, že ponorka o hmotnosti 7 tisíc tun jako raketa během 30 sekund nabývá rychlosti cca 20 km/hod a pod úhlem 20 až 25 stupňů proráží hladinu.

Srážka

Toto vše posádka USS „Greenville“ provedla a přesto její velitel Scott Waddle zděšeně vykřikl, Jéžiš!, když se jeho ponorka při protínání hladiny otřásla. Co to, sakra, bylo!, připojil a 30 mužů v kontrolní místnosti na obrazovce, na níž byl přenášen obraz z periskopu, pak mohlo sledovat skutečný horor - jak se vedle nich potápí 58 m dlouhá rybářská loď, o níž neměli ani tušení, a jak se mazutem pokrytí trosečníci zoufale škrábou do záchranných člunů.

To, co se dělo na palubě taranovaného japonského trawleru „Ehime Maru“, pak bylo jako zlý sen. Bíle natřené plavidlo, patřící vysoké rybářské škole v Uwadžimě, bylo levým bokem ponorky (v úrovni věže) smrtelně zasaženo do zádě se strojovnou.

Viděl jsem, jak se cosi vynořuje, a myslel jsem si, že to je velryba, uvedl člen posádky Hideo Okajama, jeden ze zachráněných. Pak začal křičet, nebezpečí, nebezpečí, aby varoval ostatní. Když si uvědomíme, že rybářská loď měla 15x menší hmotnost než americká ponorka, pochopíme, proč šla „Ehime Maru“ okamžitě ke dnu, a USS „Greenville“ utrpěla pouze povrchové šrámy.

Šokovaní Američané nebyli prakticky schopni, aby trosečníkům nějak pomohli. Moře bylo rozvlněno 2 m vysokými vlnami, jejichž hřebeny zalévaly oblý trup ponorky a znemožňovaly posádce pohyb po její palubě. Nezbylo než čekat na profesionální záchranáře s vrtulníky a speciálními plavidly. Ti pak z posádky, čítající 20 členů, 13 studentů a 2 učitele, zachránili 26 osob. Katastrofa si vyžádala 9 obětí, mezi nimiž jsou 4 sedmnáctiletí studenti a oba učitelé.

Civilní hosté na palubě americké ponorky.

Zřejmě až po úniku informací muselo americké námořnictvo připustit, že na USS „Greenville“ se nacházelo 16 civilistů, z toho dva měli při zahájení manévru ruce na ovládacích prvcích řízení. Jednalo se o bussinesmany, kteří se stali největšími sponzory akce na záchranu veterána 2. světové války, bitevní lodi USS „Missouri“, jež má být restaurována a uchována jako národní památník. Plavba na nukleární ponorce pak měla být jakousi odměnou. V praxi US Navy to není nic divného, jenom v roce 1999 se u pacifické flotily nukleárních ponorek vystřídalo 1132 podobných civilních prominentů, kteří se zúčastnili 45 plaveb.

V rámci vytváření pozitivního obrazu v očích veřejnosti zve US Navy na podobné plavby i novináře. Byl mezi nimi i Douglas Waller, reportér týdeníku Time, který za svého pobytu na podmořském nosiči balistických střel USS „Nebraska“ půl hodiny toto monstrum o výtlaku 17 000 tun kormidloval. Posádka mi řekla, že je to jako řídit tátovo auto, uvedl. Faktem je, že nukleární ponorky často kormidlují sotva devatenáctiletí chlapci. Podle zkušenosti instruktorů si mladý námořník osvojí základní kormidelnické návyky již za týden a za tři měsíce je schopen rutinně plnit jakékoli příkazy velitele a ponorku spolehlivě vést za všech režimů.

Osudné vynoření

I přes přítomnost civilistů na palubě a přímo v řídící místnosti během osudného manévru, zůstal komandér Waddle a jeho posádka plně zodpovědni za řízení ponorky. Po vynoření na periskopovou hloubku do 18 m, když Waddle zjistil, že obzor až k pobřeží Oahu je čistý, nařídil ponor do hloubky 122 m, přesně podle protokolu. Podle názorů lidí od řemesla mohl být bílý trup japonského trawleru mezi bílými zpěněnými hřebeny vln špatně viditelný. Jenže, a to je záhada, zachránění Japonci tvrdili, že v okamžiku srážky logoval trawler 11 uzlů a to je tak vysoký rychlost, že šum šroubu by musel zachytit i primitivní sonar z období 2. světové války, natož špičkové zařízení, jímž je vybavena USS „Greenville“. Avšak Waddle si musel být jist čistým vzduchem a dal povel k bleskovému vyprázdnění hlavní zátěžové nádrže. Je pravda, že v tomto okamžiku měli ruce na řídících prvcích dva z civilních hostů, pod dozorem kvalifikovaných členů posádky, avšak to, co vymrštilo ponorku k hladině a osudnému střetu, nebyla nezkušenost civilistů, ale prostě fyzika.

Přesto US Navy ihned po neštěstí zakázala nouzové vynoření s civilisty na palubě, stejně jako jejich přístup ke kormidlu a řídícím prvkům k ovládání ponoru, neboť existuje podezření, že přítomnost civilistů v řídícím centru posádku USS „Greenville“ a velitele Waddla rozptýlila. Nicméně ani toto nemůže Waddla zbavit zodpovědnosti. Podle soukromého názoru vyšších důstojníku v Pearl Harboru selhal, již nikdy nebude pověřen samostatným velením ponorky a pokud mu bude prokázána nedbalost, stane před vojenským soudem. Přitěžující okolností je fakt, že USS „Greenville“ se vynořila mimo vyznačenou oblast pro cvičení ponorek (obdélník cca 14 x 5 námořních mil), skoro dvě námořní míle východně od její hranice.

O nezdravé ležérnosti v US Navy svědčí i fakt, že videorekordér, který automaticky snímá obraz periskopu a který by mohl poskytnout rozhodující svědectví, nebyl na USS „Greenville“ zapnut.

Katastrofa zatížila beztak již nepříliš harmonické vztahy mezi Japonskem a USA, takže US Navy ustavila vyšetřovací komisi. Ta pak v polovině března předložila první výsledky šetření,a potvrdila hrubá porušení předpisů US NAVY platných v době havárie.Poněkud rozdílný přístup,že?Podívejme se tedy na závěry této komise:

Práce sonaru.

Greenville“ patří do třídy stíhacích ponorek „Los Angeles“. Jedná se o „vyšlechtěná“ plavidla s tlakovým trupem ze speciálně tvrzené oceli, umožňující operační ponor do hloubky 450 m a maximální do 750 m. Počet prostupů je minimalizován, tvoří je pouze vstupní poklopy a ústí torpédometů, sonarová výbava pro zjišťování objektů pomocí ultrazvuku je umístěna „zvenku“, a celá ponorka je projektována z hlediska minimální hodnoty šumu při plavbě.

Onoho osudného dne podnikala ponorka ukázkovou plavbu pro již zmíněné civilisty. Dvacet minut před katastrofou velitel Scott Vaddle hostům hrdě předváděl, co všechno „Greenville“ dokáže, manévroval s ponorkou vysokou rychlostí. Operátor sonaru, poddůstojník Edward McGiboney, zjistil, že údaje sonaru jsou nespolehlivé - z důvodů rozvířené vody kolem trupu ponorky, v hantýrce ponorkářů měl na obrazovce „špagety“. Podle provozních předpisů je třeba po takových evolucích 10 minut počkat, až se voda uklidní a během dvou obratů ponorky sonar resetovat, aby se dalo na jeho údaje spolehnout. V případě „Greenville“ se čekalo pouze 6 minut a přímý kurz se držel ještě kratší dobu,takže bezprostředně před vynořením byly údaje sonaru nejisté.

Během tříminutového „klidového okna“ před rozkazem vynořit se na periskopovou hloubku byla získána dvě sonarová „echa“, Sierra 13 a 14, ale byla klasifikována jako vzdálená. Je třeba si uvědomit, že operátor sonaru sedí 1,8 m od strážního důstojníka a má za úkol stanovit náměr, kurz a vzdálenost každého „echa“. Jím vypočtené parametry se přenáší na čtyři obrazovky a na další opakovací monitory na stanovišti strážního důstojníka (a jinde, i přímo u periskopů). Vyšetřovací komise pak zjistila, že opakovací monitor u periskopů toho osudového dne nepracoval!, a výsledky vystupovaly z počítačové tiskárny, taktéž vzdálené 1,8 m od stanoviště strážního důstojníka.

Sonarový operátor odhadl, že „echa“ přicházejí ze severu a ze severozápadu, takže kurz na východ je bezpečný. Uvědomil si také, že obvyklý „brífing“ před periskopovým vynořením odpadl, takže nestačil ani zapnout sonarový systém pro stanovení výšky vln. Záznamy potvrdily, že od rychlých manévrů za ponoru k vynoření na periskopovou hloubku uplynulo pouhých 7 minut. Na této hloubce pak ponorka setrvala 5 minut, přičemž manuál US Navy nařizuje 10 až 15 minut. Navíc onen operátor sonaru byl nováček, jehož profesní zdatnost ocenila komise na 60 - 70 %. Nebylo to ale porušení předpisů, právě s výcvikem se při této plavbě počítalo a komise konstatovala, že si počínal s dostatečnou zběhlostí.

Nedostatek komunikace, zbrklé manévry.

Řídící místnost ponorky má rozměry 4,5 x 3,6 m a nachází se zde 2 hlavice periskopů, 2 navigační stoly, 3 kormidelní stanoviště, stanoviště strážního důstojníka, 4 palebná stanoviště a stanoviště velitele.

Strážním důstojníkem byl por. Michael J. Coen. Spolu s Waddlem prováděli pozorování periskopy a nespatřili žádné plavidlo. Poměrně vysoké moře a zamračená obloha zřejmě způsobily, že japonský trawler přehlédli. Navíc neměli žádný motiv úporně pátrat, nevěděli o sonarovém „echu“, neboť nováček operátor sonaru mlčel a ani poddůstojník řízení palby Seacrest, ač měl 6 minut před kolizí informaci o sonarovém kontaktu ve vzdálenosti 3 800 m, jej ústně nepředal nadřízeným důstojníkům - prý proto, že centrála byla zablokována přítomností civilistů. Spoléhal se na hlášení velitele a strážního důstojníka (a oni zase na něj!), že v periskopech nic nevidí, a pokládal kontakt za chybu nedostatečně resetovaného přístroje. Vlastní pozorování periskopy bylo taktéž zkráceno oproti předpisům. Ty nařizují 3 minuty, Coen a Waddle je prováděli 1,5 minuty.

Komise také zjistila, že velitel nepoužil aktivní sonar, ačkoli po srážce ponorky „Houston“ s remorkérem u kalifornského pobřeží v roce 1989 bylo vydáno nařízení, aby ponorky při vynořování ještě před dosažením periskopové hloubky aktivní sonar zapínaly!Nechuť používat aktivní sonary vyplývá ze skutečnosti, že jejich impulzy ruší pasivní sonary, které jsou na malých hloubkách efektivnější.

Ze šetření komise také vyplynulo, že dva námořníci z obsluhy radiolokačního pátrače zachytili vyzařování radaru, když byla „Greenville“ na periskopové hloubce, bezpochyby z „Ehime Maru“, ale pro překotný rozkaz o nouzovém vynoření neměli čas, aby spočítali pozici zdroje a předali hlášení!

Nouzové vynoření.

Jedná se o poněkud neobvyklý a nebezpečný manévr, který se podle ponorkových provozních předpisů nemá provádět častěji než jednou ročně (v mírových dobách). Obvykle se ponorka vynořuje pozvolna pomocí hydrodynamického vztlaku na příslušně natočených hloubkových kormidlech a v balastních tancích se obsah zátěžové vody mění jen velmi málo a pomalu. Při nouzovém vynoření se rázem vytlačí z balastních tanků veškerá voda stlačeným vzduchem a ponorka vlastně neřízeně „vystřelí“ na hladinu.

A právě k tomuto manévru, který nelze přerušit, se neočekávaně rozhodl Waddle, ačkoli instruoval posádku, že toho dne se nouzové vynoření procvičovat nebude. Rozhodl se pro ně z vteřiny na vteřinu, aby hostům na palubě předvedl něco efektního. Během tohoto manévru pak došlo k osudné kolizi.

Závěry vyšetřovací komise.

Vyšetřovací komise především kritizovala Waddlea za práci sonarového úseku, avšak Waddleův obhájce namítl, že kdyby operátor nemlčel a hlasitě uvědomil nadřízené o kontaktu ve vzdálenosti 3 800 m, ke kolizi nemuselo dojít. Coen byl hodnocen jako ten, který prováděl manévry rozvážně, Waddle jako ten, kdo je prováděl rychle a zbrkle.

Co se týče civilních hostů - zda mají nějaký podíl na katastrofě, má prošetřit zvláštní vyšetřování. Faktem je, že v době srážky jich bylo v řídící místnosti 8, z toho 3 ženy. Podle zatímních poznatků bylo v centrále „dostatečně klidno“. Jejich účast na „řízení“, právě proto, že vlastně šlo o „neřízené“ nouzové vynoření, nemohla absolutně nic ohrozit (a snad právě proto obsluha dva z nich ke „kormidlu“ pustila).

Poddůstojník McGiboney vypověděl, že podle jeho názoru byl příčinou katastrofy příliš krátký čas na provedení předpisové analýzy sonarových údajů. Komandér Brandhuber, který měl na palubě „Greenville“ na starosti civilisty, uvedl, že byl sice zaskočen některými rozhodnutími velitele Waddlea, ale neintervenoval, neboť Waddle měl velmi dobrou profesionální pověst a byl hodnocen jako nejlepší velitel celé ponorkové skupiny. Komise dospěla k závěru, že ke správnému vyhodnocení situace chyběly 3 minuty, o které měl ve shodě s předpisem prodloužit pozorování. Manévr ale trval kratší dobu, za což nese Waddle jako velitel a Coen jako strážní důstojník plnou odpovědnost.

Komise dále konstatovala, že přítomnost civilistů v řídící místnosti se na katastrofě bezprostředně nepodílela. Během roku 2000 došlo k 17 nouzovým vynořením s civilisty na palubě, aniž by došlo k nějakému incidentu. (Dočasně jsou tyto manévry s civilisty na palubě zastaveny.)

Šetření upozornilo na další nedostatky - nováček u sonaru měl být pod dohledem zkušeného operátora, opakovací monitor sonaru u periskopů byl porouchaný, nebyl proveden „brífing“ před vynořením, chybělo 90 sekund, aby mohla být vyhodnocena pozice „Ehime Maru“, a mnoho dalších klíčových postupu bylo provedeno ve spěchu.

Havajská srážka tak odhalila starou pravdu. I v civilním sektoru stojí v zárodku většiny katastrof lidská ležérnost a frajeřina. Osm nezodpovědných minut tak zničilo 19letou bezúhonnou kariéru kapitána Waddlea a položí i trvaly stín na kariéry dalších dvou hlavních důstojníků ponorky „Greenville“ - kpt. Geralda Pfeifera a por. Michaela Coena, neboť komise rozhodla, aby proti nim bylo vedeno další řízení., disciplinární a možná i trestní

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více