Panzergrenadieren

Autor: Luboš Pavel / mindphaser 🕔︎︎ 👁︎ 44.833

Jih Sovětského svazu - střední obrněný transportér Sd.Kfz. 251
Bundesarchiv, Bild 101I-217-0494-34 / Geller / CC-BY-SA 3.0

Reklama

Po skončení 1. světové války Spojenci vyřadili velkou část své výzbroje ze svého arsenálu, rozpustili řadu jednotek a radikálně snížili výdaje na zbrojení. Válka, která měla být poslední, byla u konce a mnoho úředníků a vojenských představitelů nevidělo velký smysl ve vynakládání značných prostředků na rozvoj nových zbraní nebo taktiky.

V Německu, přestože zde vládla velká frustrace z prohrané války a z ponižujících podmínek omezujících velikost armády definovaných při podpisu kapitulace ve Versailles, se vytvářelo příznivé klima pro nové vojenské ideály. Zatímco prozíraví jedinci ve Spojených státech, Anglii a Francii nebyli schopni prosadit své představy o změně armády a vedení boje, v Německu byla situace mnohem odlišnější.

Nasazení tanků v 1. světové válce přineslo zlom ve způsobu vedení války. Ale bylo to překvapivě Německo, které nejlépe rozpoznalo obrovský potenciál tanků pro vedení moderní války. V průběhu 20. a 30. let němečtí vojenští představitelé inspirováni důstojníky, jakým byl například Heinz Guderian, rozvíjeli nové metody užití tanků. Jelikož pěchota byla příliš pomalá, než aby mohla držet krok s motorizovanými a tankovými jednotkami, bylo rozhodnuto vytvořit zvláštní jednotky, které by byly vezeny na vlastních obrněných vozidlech, podporovaly by jejich postup a získané pozice by držely do příchodu pěchoty. Tak se zrodily jednotky pancéřových granátníků - Panzergrenadieren.

V důsledku zpoždění ve vývoji a výrobě pěchotních obrněných vozidel první jednotky pancéřových granátníků operovaly na nákladních autech. Tyto jednotky byly cvičeny nejenom ke spolupráci s vlastními obrněnými jednotkami, ale také k obsazování a udržení získaných pozic. Dále byly cvičeny k obraně vlastních tanků proti nepřátelské pěchotě a protitankovým zbraním a k ničení nepřátelských tanků, které nebudou zničeny vlastními tanky. Tyto úkoly vyžadovaly od vojáků dobrou znalost bojové taktiky tankových jednotek, aby se jim mohli v boji co nejefektivněji přizpůsobit.

Nové jednotky pancéřových granátníků zbavily velitele německých tankových divizí velkých potíží při spolupráci řadové pěchoty v boji. Jednotky pancéřových granátníků byly součástí pancéřových (tankových) jednotek, které byly pod velením inspektora tankových vojsk. Jednotky pěchoty spadaly pod velení inspektora pěchoty a nebyly brány jako integrovaná součást tankových divizí. Velitel tankové divize měl na počátku války řadu konfliktů se svými polními veliteli, neboť tanky spadaly pod kontrolu velitelů tankových jednotek, pěchota podléhala velení jednotek pěchoty, její dělostřelectvo spadalo pod velitele dělostřelectva a jednotky protileteckého dělostřelectva spadaly pod velení Luftwaffe. V určitých okamžicích docházelo v důsledku takto rozdělených pravomocí k vážným problémům, které byly zcela vyřešeny až nahrazením jednotek pěchoty jednotkami pancéřových granátníků a dovybavením armádních protileteckých jednotek, které nahradily jednotky Luftwaffe.

Na počátku války měla tanková divize k dispozici pouze jednu brigádu pancéřových granátníků složenou ze dvou regimentů o dvou bataliónech. Většina jednotek pancéřových granátníků se pohybovala, stejně jako motorizovaná pěchota, pomocí nákladních aut. Již během polského tažení byl nasazen malý počet prvních verzí obrněných polopásových vozidel typu Sd.Kfz.251, ale s ohledem na jejich počet nebyl jejich příspěvek k bojovým operacím příliš výrazný. I když byla během bitvy o Francii v roce 1940 dodána k jednotkám další polopásová vozidla tohoto typu, byly stále ve valné většině používány nákladní vozy. Jedním z nejpoužívanějších typů nákladních vozidel byl Krupp L2H143 6x4, který však nebyl u jednotek pancéřových granátníků v dostatečném počtu. Úspěšnost jeho nasazení byla ještě snížena jeho omezenou pohyblivostí v terénu.

Během reorganizace a formování nových tankových divizí a divizí pancéřových granátníků v roce 1940 bylo již k dispozici velké množství vhodných pancéřovaných vozidel, která k jednotkám přicházela ve dvou typech (oba upraveny z nepancéřovaných polopásových tahačů používaných dělostřelectvem). Jednalo se 3tunový Sd.Kfz.251 postavený na povozku Hanomagu Sd.Kfz.11 a 1tunový Sd.Kfz.250 na podvozku tahače Demag Sd.Kfz.10.

Reklama

Prvním dostupným vozidlem, jak již bylo řečeno, byl typ Sd.Kfz.251. Pro tento typ byl zvolen 3tunový podvozek, který umožňoval instalaci dodatečného pancéřování a transport celého družstva pancéřových granátníků. Sd.Kfz.251 byl schopen pojmout řidiče, radistu a deset vojáků a další Sd.Kfz.251 přepravit kompletní kulometné družstvo, vyzbrojené obvykle dvěma těžkými kulomety typu MG 34 na skládací trojnožce.

Korba Sd.Kfz.251 byla z balistického hlediska velmi dobře tvarována a poskytovala dobrou ochranu proti střelbě zbraní menšího kalibru, přestože její vrchní část byla zcela otevřená, a tedy shora bez ochrany proti střepinám. Vnitřní prostor byl velice stísněný, a tak většina přepravovaných vojáků dávala při transportu mimo bojovou oblast přednost sezení na vlastní korbě. Během války byla vyvinuta řada modifikací tohoto vozidla - sloužil např. jako velitelský, muniční a opravárenský vůz, ambulance nebo samohybné dělo.

Sd.Kfz.251 byl výkonnostně poněkud poddimenzován, měl trochu nepraktické řízení a vyžadoval pravidelnou údržbu převodovky a ovládacího systému pásů. Když mu ale byla věnována patřičná péče, jednalo se o velmi spolehlivé a odolné vozidlo, které nikdy nebylo vyráběno v tak velkém počtu, aby byla uspokojena potřeba jednotek pancéřových granátníků. Bojové zkušenosti přinášely nové nápady na jeho vylepšení, výsledkem čehož byl velký počet modifikací.

Sd.Kfz.251 se vyráběl ve čtyřech základních modelech a v 23 oficiálních verzích, vedle kterých existovala řada (často ani nepopsaných) polních modifikací. Základní model ausf A měl na každé straně korby tři střílny, z nichž u ausf B zůstala na každé straně pouze jedna. Model ausf C již obsahoval řadu úprav na základě bojových zkušeností. Zcela byla přepracována motorová část a předek vozidla z důvodu lepšího chlazení motoru a lepší ochrany, byly upraveny blatníky, úložný prostor a uspořádání interiéru. Nový interiér poskytoval příhodnější úložné schránky pro zbraně vojáků a opravárenské nářadí. Model ausf D si ponechal řešení interiéru z modelu ausf C, ale přinesl kompletně nový tvar korby se zabudovanými úložnými schránkami, která byla dozadu prodloužena a poněkud přečnívala. Tato na výrobu méně náročnější verze umožňovala zvýšení produkce.

Druhý typ vozidla hojně užívaného jednotkami pancéřových granátníků - Sd.Kfz.250 - byl vyvinut z 1tunového polopásového tahače Demag DT7 Sd.Kfz.10. Tvarově byl velice podobný většímu Sd.Kfz.251 a mohl přepravit pouze polovinu družstva. S ohledem na malý přepravní prostor byla řada Sd.Kfz.250 používána jako jednoúčelová vozidla, jejichž určení nevyžadovalo tak velký prostor jako Sd.Kfz.251.

Sd.Kfz.250 byl vyráběn ve třech základních modelech ve 250 sériích a ve více než tuctu oficiálních verzích. Stejně jako u Sd.Kfz.251, existovala i u Sd.Kfz.250 řada polních modifikací. Počáteční tvar korby, vyráběný od roku 1940 do poloviny roku 1943, byl velice složitě tvarován z pancéřových plátů. Sice poskytoval výbornou obranu proti kulkám, ale jeho výroba byla velice pracná a časově náročná. Na podzim téhož roku obdržel novou korbu, modifikovanou z Sd.Kfz.251, která rovněž poskytovala dobrou ochranu před střelbou, ale skládala se z menšího počtu pancéřových plátů.

Sd.Kfz.252 bylo speciálním vozidlem pro transport munice. Korba měla tvar prvních verzí se zkosenou zadní částí. Tento typ byl ale postupně vyřazen z výroby.

Reklama

Pancéřoví granátníci byli původně určeni k boji z vlastních bojových vozidel. Brzy bylo zřejmé, že se tato taktika nedá uplatnit ve většině bojových situací, a tak byla standardní taktika změněna. Jednotka přepravovaná transportérem měla být dopravena do co nejvýhodnější pozice pro přímý útok, který zahájila po opuštění transportéru. Poté zaútočila na cíl jako běžná pěchota podporována těžkým kulometem nebo dělem menší ráže instalovaným nad prostorem řidiče. V druhé polovině války dávala většina vojáků přednost opuštění transportéru zadními dveřmi oproti tradičnímu přeskočení boku vozidla. Z tohoto důvodu byly korby transportérů stále častěji shora kryty plachtou.

Díky svému statutu elitních speciálních jednotek byly jednotky pancéřových granátníků zařazeny mezi jednotky, které jako jedny z prvních dostávaly větší počty vylepšených automatických zbraní, jakými byly např. samopaly MP 38 a MP 40 a lehké kulomety MG 34 a MG 42. Výsledkem dalšího vývoje zbraní byly poloautomatické pušky a nová kategorie zbraní - útočné pušky. V rámci jednotek pancéřových granátníků byly vytvořeny oddíly pro přímou palebnou podporu v boji, které byly vyzbrojeny minomety ráže 5 a 8 cm. Většina jednotek Wehrmachtu rovněž v průběhu války obdržela speciální protitankové zbraně, např. Panzerfaust nebo Raketenpanzerbüchse 43 a 54 (německá bazooka).

Snaha zvýšit počty automatických zbraní vedla k vývoji nových pušek vhodnějších pro pohyblivou válku. Bojová puška Mauser Kar 98k nebyla ve výzbroji nikdy nahrazena, a přestože do výzbroje přicházely velké počty nových útočných poloautomatických pušek typu MP 43 a MP 44, zůstával typ Kar 98K na konci války standardní zbraní.

Pancéřoví granátníci nosili standardní uniformy Wehrmachtu nebo Waffen SS a mohli být s určitostí identifikováni pouze podle barvy lemu výložek, která byla u uniforem pancéřových granátníků trávově zelená a u pěchoty bílá. Pancéřoví granátníci, kteří sloužili u jednotek, které nesly vlastní jméno - těmi byly jednotky Waffen SS a nebo elitní armádní jednotky, např. divize "Grossdeutschland" - mohli být identifikováni podle našité manžety se jménem jednotky na rukávu uniformy.

Na začátku války nosili příslušníci pancéřových granátníků blůzu vzor 1936 v barvě polní šedi, kalhoty stejné barvy se šlemi, vysoké černé holinky, kožený pásek a popruhy na schránky s municí a osobní vybavení. Nejběžnějším typem helmy byla helma vzor 1935, ale v některých jednotkách armády byly ve výbavě ještě helmy vzor 1916 a 1918. Polní blůza měla zvenčí našité kapsy s chlopněmi a byla vyrobena z velmi kvalitního materiálu, ve kterém převažovala čistá vlna. Límec a výložky byly vyrobeny z tmavé modrozelené imitace semiše.

Jak válka pokračovala, Německo trpělo značným nedostatkem životně důležitých surovin. Vlna a bavlněná vlákna pro výrobu uniforem byly mezi nimi. S rozrůstající se armádou v průběhu války byla výroba uniforem zjednodušena a rovněž složení látky doznalo značných změn. Na vzhledu polních uniforem v roce 1943 byly všechny tyto změny patrné. Límec a výložky byly téže barvy jako uniforma sama, tj. v barvě polní šedi, a obsah vlny v použité látce často nedosahoval ani 50 %. Holinky byly nahrazeny nižšími vojenskými botami s nákotníky na dvě přezky, které byly téměř identické s britskými, podle kterých byly vyvinuty. Kožené popruhy a opasky pro výstroj byly vyráběny z plátna. Rovněž helma vzor 1935 byla zjednodušena; model 1943 postrádal oproti svému předchůdci boční šikmé hrany, čímž se helma jevila menší.

V roce 1944 se ve výrobě objevily levnější a méně kvalitní polní uniformy, které byly vyráběny z podřadných materiálů (včetně upravené vlny a syntetických materiálů). Kabát, model 1944, byl dlouhý pouze do pasu a měl jen dvě kapsy. Tento typ uniforem se však příliš nerozšířil, neboť do konce války jich nebyl vyroben dostatečný počet, aby nahradil modely starší. Obecná praxe však byla, že si jednotky v poli snažily upravovat své uniformy podle svých potřeb, protože nově zaváděné typy, které byly jednotkám dodávány, byly často horší.

Spolupráce rychlých tankových formací s jednotkami pancéřových granátníků byla tak efektivní, že Německo během několika měsíců ovládlo většinu Evropy a o rok později rozsáhlá území Ruska. Spojenecké zastarale vybavené tankové jednotky a držící se zastaralých metod boje nebyly schopny zastavit soustředěné útoky německých tankových jednotek podporovaných pěchotou. Britové tuto taktiku podle rychlých a úspěšných akcí tanků doprovázených jednotkami pancéřových granátníků pojmenovali "Blitzkrieg" (blesková válka). Německé tanky přizpůsobené pro maximální efektivnost využití posádkami a jejich rychlost nasazení v doprovodu jednotek pancéřových granátníků, které upevňovaly dosažené pozice, tvořily nejefektivnější bojové formace na světě.

Německo bylo však i přesto poraženo, a to z mnoha důvodů. Jednou ze základních příčin byla nedostatečná příprava pro podmínky boje v první linii v Rusku, které vedly k těžkým ztrátám na lidech a výstroji, které nemohly být v krátké době nahrazeny. Německý válečný průmysl nemohl držet krok s rostoucími požadavky armády na náhradu zničené techniky a nebyl schopen dostatečně podporovat jednotky Wehrmachtu bojující s lépe vyzbrojenými jednotkami Spojenců.

Přestože se situace na frontách změnila, pancéřoví granátníci bojovali s dovedností, odvahou a odhodláním. Odhodlanost bránit svoji vlast zůstávala u řady jednotek přes velké změny na frontách velmi vysoká, ale příchod dalších a dalších nezkušených jednotek nahrazujících jednotky v první linii často snižoval jejich bojovou efektivitu. Přes zvyšující se nápor nepřítele byly nové jednotky stále schopny klást houževnatý odpor, a jak se fronta blížila k Německu, bojovaly s čím dál tím větším odhodláním. Po bitvě u Kursku v červenci 1943 byla většina tankových vojsk a jednotek pancéřových granátníků zatlačena do defenzivní role, ale přesto byla i nadále schopna nepříteli zasazovat tvrdé údery. Při protiútocích na ruské frontě často dokázaly tyto jednotky porazit početnějšího nepřítele a během zimní ofenzívy v Ardenách pancéřoví granátníci za velmi nepříznivého počasí a v obtížném terénu velmi dobře bojovali proti americkým jednotkám. Přestože se zpomaloval odpor Američanů a zavládl nedostatek benzínu, jejich útok zlomilo až spojenecké letectvo při změně počasí.

Stejně jako sama německá válečná mašinérie, tak i pancéřoví granátníci byli poraženi masami spojeneckých jednotek vybavených vysokými počty vozidel a zbraní a využívajících téměř absolutní vzdušnou nadvládu. Po ústupu přes celou Francii, po ztrátách utrpěných v Normandii a západně od Paříže stály německé armády na hranicích své vlasti, ale bylo zapotřebí ještě řady měsíců intenzivních bojů, než bude Německo definitivně poraženo. Impozantní obrana Berlína padla, ale ruské vítězství přišlo až po zuřivých bojích, po kterých už obránci neměli žádné rezervy.

Ironicky byly německé jednotky, včetně pancéřových granátníků, poraženy tou samou taktikou a podobnými formacemi, se kterými Německo vstoupilo do války. Každá americká tanková divize měla batalióny obrněné pěchoty jedoucí na halftracích (obdoba německých Sd.Kfz.251), a dokonce každá pěší divize měla přidělen tankový batalión. Britské a francouzské tankové jednotky měly podobnou organizaci jako americké, zatímco ruské jednotky překonávaly německé v počtu vojáků a agresivní taktikou, která na německé obránce vyvíjela neustálý tlak, dokud neustoupili a nebo nebyli zajati či zničeni.

Taktika, kterou vyvinulo Německo před 2. světovou válkou, způsobila převrat ve způsobu vedení tankové války. Nasazení speciálně cvičených jednotek pěchoty - pancéřových granátníků - s tanky tankových divizí přineslo absolutní vítězství na počátku války. Na konci války byly na straně Spojenců požadovány další a další jednotky "pancéřových granátníků" pro porážku Německa na zemi.

Spojenecká taktika byla nápadně podobna té, kterou jednotky pancéřových granátníků tak úspěšně použily, a její základní koncepty vzájemné spolupráce tanků s pěchotou se staly základem taktiky užívané většinou současných armád.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více