Josef Pekař a hodnocení husitství

Autor: Jan Ešner / honza 🕔︎︎ 👁︎ 65.426

Josef Pekař se narodil jako selský syn roku 1870 v Malém Rohozci u Turnova. Byl jedním z nejvýznamnějších historiků přelomu 19. a 20. století a řadíme jej mezi Gollovy žáky. Ve svých historických pracích se snažil vždy zachytit dobu a vykreslit tehdejší prostředí. V potaz bral různé faktory. Hospodářskou situaci, vědu, tehdejší zvyklosti, mravy, řeč I náboženství. Jeho nejvýznamnější prací bylo čtyřsvazkové dílo „Žižka a jeho doba“, vydané v letech 1927-1933. Období husitství je jedním z Pekařových nejsledovanějších. Proč?

Poté, co vydal Palacký své „Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě“, stalo se husitské téma jedním z nejvíce diskutovaných. Palacký a pokračovatelé v něm viděli začátek novověkého myšlení a nejslavnější období českých dějin. Pekařův víceméně odmítavý postoj ke glorifikaci husitství se střetal s řadou odpůrců. Ve své době se jeho největším sokem na vědecké půdě stává T.G. Masaryk. Pekař ostře polemizuje s Masarykovou vizí - Naším programem je Tábor. Konservativec Pekař se staví proti revolucím a Masarykově Táboru a naprosto odmítá myšlenku, že by bylo husitství symbolem začátku novověku, ale naopak tvrdí, že husitské myšlení je symbolem konce středověku. Proč tedy historik Josef Pekař onu již zmíněnou glorifikaci husitství, symbolizovanou například Palackým, Tomkem či Masarykem, odmítá?

Josef Pekař a husitství

Reklama

Josef pekař se snažil přinést k otázkám husitství nové pohledy. Jednoznačně odmítá překotný radikalismus a husitství samotné bylo podle něj především dřívějších herezí, reagující na učení Vicklefa. Polemizuje s někdejšími názory na dobu husitskou a snaží se vyvracet některé mýty, které rozšířili jeho předchůdci. Staví se proti Slavíkovi, který tvrdí, že základní charakteristikou husitských bojů byla revoluce českých měst proti silám feudalismu. Podle Pekaře bylo husitství téměř výlučně náboženskou záležitostí. Jedním z mála kladů tohoto hnutí bylo počeštění českých měst, ale už v této době byla, podle Pekaře, připravena cesta k Bílé hoře.

Pekař dokonce píše, že jen „nešťastná souhra okolností zabránila tomu, aby se husitské Čechy nesmířily se svými nepřáteli už v roce 1420 a naopak šťastná náhoda zapříčinila, že byla u Lipan poražena „rota lotrovská“ a poté byl v naší zemi konečně obnoven pořádek.

Příčiny proč vůbec k husitským bojům došlo vidí Pekař v tehdejším stavu církve. Vidí snahu Husovu a dalších čelit hlubokému úpadku soudobé církve. Upozorňuje na situaci, kdy byli v jedné době tři papežové a situace ve vedení církve byla značně nepřehledná. Navíc Hus odmítá uznat, že hlavou církve je papež, ale sám hlásá, že to může být jedině Kristus. Papežství je světského původu. Pekař poukazuje na fakt, že Hus papeži sloužit chtěl, ale pouze za toho předpokladu, že on povede církev ve shodě s Božím zákonem, tedy Biblí.

Pekař však kritizuje I snahy soudobých představitelů využít Husa k politickým účelům. Vystupuje zejména proti tzv. „lžihusovi“ – využívání Husa k boji proti katolicismu. Také uvádí s využitím nejnovějších prací na pravou míru Husovo „miluj pravdu, braň pravdu až do smrti“. Zde totiž Hus neměl na mysli pravdu v dnešním světském slova smyslu, ale pravdu Boží – Písmo svaté.

Za jednu z hlavních příčin vzniku válek považuje Pekař nechuť husitů ustoupit v otázkách přijímání z kalicha. Kvůli této neústupnosti došlo k válce Zikmunda s Táborem. Tábor, podle Pekaře, se odchýlil od katolické církve i od husitů vedených pražskou universitou. A takto kacířský a militantní Tábor nebylo možné přivést za společný stůl k jednání se Zikmundem. K tomuto jednání mohlo dojít až po Lipanech.

Osobnost Jana Žižky

Velký spor mezi Pekařem a mnohými dalšími se odehrál v otázce hodnocení osobnosti Jana Žižky z Trocnova. Na tomto poli se střetává zejména s Palackým a Tomkem. Tomek Žižku jednoznačně glorifikuje. Palacký je ve svém hodnocení Žižkovy osobnosti umírněnější. Podle něj byl Žižka demokratem, který potíral rozdíly mezi stavy. A který zároveň nenáviděl feudální panstvo. Žižka byl v očích Palackého Slovanem bojujícím proti Němcům.

Pekař tyto názory Palackého zásadně odmítá. K Palackému postřehu o nenávisti Žižkově k urozeným pánům Pekař dodává, že Žižka začal bojovat po boku urozeného pána a dokonce později stál I u jeho smrtelného lože. Měl přátelské vztahy I s některými rody. Například s pány Zmrzlíky ze Svojšína. Navíc šla za Žižkou I nižší šlechta. Žižka sám byl zemanem a po jeho boku stáli I někteří rytíři. Byl také značně podporován sedláky (viz. J. Pekař, O smyslu českých dějin, s.132).

Pekař zásadně odmítá vidět husitské boje jako zápas mezi demokracií, reprezentovanou husity, a aristokracií. Žižka nebyl demokratem, neboť potírá všechny nepřátele svého programu. Ostře protestuje Pekař proti vizi Palackého, že byl Žižka bojovníkem slovanské ideje proti Němcům. Palacký si totiž, podle Pekaře, plete slovanství 15. století se slovanským hnutím v 19. století. V patnáctém století samozřejmě slovanská otázka neexistovala (viz. J. Pekař, Žižka a jeho doba, sv. III., s,. 287) .

Reklama

Rozpory jsou samozřejmě I v otázkách Žižkových bojů. Podle Palackého je revoluce, která spěje za lidsky hodnotnými cíly hodna oslavy. Palacký pak zamlčuje veškeré stinné stránky husitských bojů I škody, které napáchaly.

Pekař se staví proti zamlžování skutečných krutostí, jehož se dopouštěli Táborité. Zatímco například Tomek Tábority oslavuje, Pekař popisuje některé jejich skutečné činy - boj proti katolickým kněžím, o tom jak „bili, topili a pálili kněze, bořili a vypalovali kostely, kláštery, kaple I fary“. Často se to ovšem dělo, jak Pekař připouští, I proti vůli samotného Žižky (viz. O smyslu…, s.134) .

Pokud chtěl Pekař hodnotit Žižku, snažil se pochopit jeho osobnost, jeho názory. Žižka byl podle Pekaře plodem duchovní bouře. Nebyl v žádném případě vyznavačem umírněných zásad, dokonce ani mužem kázně a pořádku, jak psali Tomek s Palackým, ale byl právě naopak vůdcem a hrdinou revoluce. Chtěl násilím, tedy ohněm a mečem, připodobnit život křesťanstva rozkazu a vůli Kristově. Pekař jej označuje za tribuna násilného převratu. V nevyvratitelném přesvědčení, že jde o skutečnou boží věc se stal „plnomocným zástupcem trestajícího Hospodina, vůdcem vojsk božích bojovníků“. Tímto chtěl pomstu a bil všechny národy, které se odvážily protivit se vůli Kristově. On sám byl přesvědčen, že dělá věc bohumilou. Ve skutečnosti však šlo, podle Pekaře, o obyčejný vandalismus, jak doslova píše: „svět okolní neměl dosti slov, aby odsoudil hrůzu a vandalismus díla Žižkova“(viz. Žižka a jeho…, sv. III., s.291).

Pekař vyvrací mýtus o Žižkovi, Božím bojovníku. Žižka sice měl svou víru a také ji násilím prosazoval a bojoval proti každému „kacíři“, ale podle svědectví pamětníků jeho doby stál stranou, pokud došlo ke sporům mezi jednotlivými náboženskými a politickými proudy. Byl totiž v první řadě vojákem. Nebyla mu nevlastní agresivita a s tou také různé důležité problémy řešil. Jak uvádí Pekař: „…problém nápravy církve řešil pálením kněží nebo mnichů a bořením kostelů…“ (viz. O smyslu…, s.139).

Pekař také napadá předchozí tvrzení o spolupráci Zikmunda a Prahy. Argumentuje velkými rozdíly mezi oběma stranami, které jsou dány jednak povahou, dále I metodami, třídními rozdíly a v neposlední řadě náboženskými neshodami.

Pokud se zastavíme u ukrutnosti husitských metod, ty viděl Pekař samozřejmě I z pohledu tehdejšího způsobu života. Pekař si uvědomoval, že život ve středověku byl krutý a že měřítka síly krutostí jsou tedy jiná. On věděl a uznával fakt, že život jako takový, měl ve středověku mnohem menší váhu. Proto se z dnešního pohledu chovali ve středověku brutálně téměř všichni. Ovšem chování Žižky a jeho spolubojovníků z Tábora překračovalo míru ukrutností, jaká byla v té době obvyklá.

Reklama

Problém ležel podle Pekaře v sociální struktuře Tábora. Šlo většinou o sedláky a jejich ženy. Pekař si velmi dobře uvědomoval sílu zfanatizovaného davu (vždyť žil na přelomu dvacátého a tyto problémy viděl kolem sebe). Takovýto zfanatizovaný dav, v této sociální struktuře, se choval mnohem brutálněji než klasická rytířská vojska. Ta byla mnohem disciplinovanější a dokázala mít I jisté společenské ohledy.

Pekař samozřejmě vidí v Táboře i umírněné, mravní křídlo, ale „vnikala tam podezřelá čeládka všeho druhu, jíž šlo jen o loupež, nikoli o boj boží“.

Jak již bylo zmíněno, byl Žižka v očích Pekařových na prvním místě voják. Pekař se nezdráhá označit jej za vojenského génia. Přesto si Pekař historik nedovolil hodnotit podrobně jeho vojenské umění. To přísluší více vojenským znalcům. Stejně tak však nastane problém, pokud by Žižkovu osobnost zkoumal pouze voják. Ten by nemohl správně ukázat Žižkův obraz v historických aspektech. Proto se Pekař spíše zamýšlí nad otázkami tak velkých úspěchů Žižkových vojsk. Podle něj tady sehrál největší roli psychologický moment. Sebedůvěra Žižkových bojovníků a jejich víra v to, že jsou Božími bojovníky a mají v podstatě nadpřirozenou moc. Žižka využil jako jádro svých jednotek selský živel. To svědčí o jakési demokratizaci doby, neboť v dřívějších dobách se o vojsku mluvilo pouze v souvislosti s legitimní armádou složenou z rytířů. V husitských válkách se neobjevovalo ani mnoho zajatců. Žižka se snažil alespoň ochránit zajaté, kteří byli ze šlechtického stavu. Často se však, podle Pekaře, ani jemu nevedlo před rozvášněným lidem tyto zajatce ochránit. Po smrti se Žižka stal legendou. Historiografie byla plná glorifikace. Nešlo však jen o husitsky smýšlející. I například Balbín považuje Žižku za velikého Čecha a vlastence, Tomek jej považuje za ochránce pořádku a právního řádu, naopak Palacký, jakožto liberál, v něm vidí fanatika zbožnosti, bez politického smyslu.

Lipany

Jestliže ještě například v hodnocení Žižky může být mezi Pekařem a jeho předchůdci alespoň minimální shoda, tak v pohledu na bitvu u Lipan roku 1434 se Pekař od svých oponentů diametrálně odlišuje. Pekař označil Lipany za „šťastný den našich dějin“. Palacký v nich vidí porážku české demokracie. Pekař samozřejmě vidí I v husitském hnutí demokratické rysy – například snaha přiblížit se prostému člověku, zlepšilo se postavení nižší šlechty. Není však možné hovořit o porážce demokracie. Ta tehdy žádná neexistovala. I prostí lidé uznávali ono dělení na „trojí lid“. U Lipan šlo podle Pekaře o to, aby už nebyla „vesnická armáda“, ale aby opět nastoupila vládní autorita.

Co se týká porážky u Lipan, tak líčené u Palackého, připomíná Pekař, že kacířství Tábora bylo odsouzeno až roku 1444. A navíc jej dobyl v roce 1452 Jiří z Poděbrad, který u Lipan bojoval na straně vítězů a přesto byl později označován za „husitského“ krále. To také svědčí o tom, že bitva u Lipan dopadla ve prospěch další budoucnosti českého národa.

Svědci doby (Chelčický, Rokycana, Vavřinec z Březové) podle Pekaře sami odsuzovali bratrská vojska a husitsky smýšlející šlechta a měšťanstvo „jásá nad porážkou Sirotků a Táboritů“(viz. Národní politika, 27.5.1934). Moc Táboritů mohla podle Pekaře definitivně klesnout, tepre když bída a zoufalství dala sílu hisitské pravici (Pražané a husitská šlechta) právě u Lipan. Byla tím otevřena cesta k dohodě se Zikmundem. Jejím pozitivním důsledkem pak byla kompaktáta.

Obecně Pekař k Lipanům dodává: „Lipany jsou poslední významnou a všem dobrým Čechům vítanou stanicí konce. Učinily přítrž zkáze, jež kvetoucí a slavné království přivedlo na pokraj zhouby – všechny křížové výpravy Zikmundovy způsobily zajisté jen malý díl škod a ztrát, jež nahromadilo neštěstí patnáctileté nelítostné války domácí…“ (viz. Národní politika, 27.5.1934)

Pekař a ti ostatní

Své práce a polemiky zveřejňoval Pekař v novém historickém časopise Český časopis historický (ČČH), který založil roku 1895 jeho učitel Jaroslav Goll. Pekař se brzy stal jeho nejvýraznější osobností.

Těsně před první světovou válkou došlo konečně k dlouho očekávané otevřené roztržce dvou názorových proudů v české kulturně historické obci. Na jedné straně stál profesor Masaryk společně např. s vydavatelem Času Janem Herbenem, na druhé straně pomyslné barikády pak lidé kolem ČČH – kromě Pekaře např. Kamil Krofta. Boj se přenesl do několika silných názorových polemik na stránkách ČČH I Času.

Jan Herben například tvrdil, že historik má být nejen exaktní vědec, ale má i vykládat fakta – nejen „pitvat morčata“. Pekaři, podle Herbena, stačí jen „pitvání morčat, účelem mu není víc než zjištění faktů“ (viz Spor o smysl českých dějin, s.204). Na což zareagoval pekařův kolega Kamil Krofta, který toto Herbenovo tvrzení označil za bezdůvodné, které by „bylo možno nazvat směšným, kdyby v něm nebylo tolik nepoctivosti“(tamtéž, s.264).

Pekař pak napadal Masarykovu filosofii, jíž mimo jiné vyčetl absenci národní ideje. Pekař varoval Čechy před konfesijnímí sváry, kterých bylo stále více něž dost a za hlavní motiv českých dějin označil právě národní ideu. Nesmlouvavý byl I Pekařův postoj k česko-německým vztahům. Vedl polemiku s významným německým historikem 19. století Theodorem Mommsenem (věnoval se převážně dějinám starého Říma), který vyzýval otevřeně k boji proti Slovanům, kteří pro něj symbolizovali barbarství. Tvrdou polemiku vedl I s německým moravským historikem Bertholdem Bretholzem a jeho knihou „Geschichte Böhmens und Mährens“ zabývající se dějinami Němců na našem území (viz. O smyslu…, s.77-114). Kromě toho však Pekař prosazoval umírněný, od nacionalismu odproštěný, ovšem rozvnoprávný vztah s Němci, podporoval kulturní nároky českých (sudetských) Němců – jinými slovy mu šlo o přátelské soužití jak s Němci za našimi hranicemi, tak s třímilionovou německou měnšinou v Československu. Díky tomu bylo jeho jméno často nacisty, ale I mnohými Čechy zneužíváno. Komunistická poválečná historiografie mu odepřela místo a jeho knihy byly zakázány.

Závěrem

Historik Josef Pekař byl pro českou historiografii mimořádným přínosem. Dokázal se ve svých pracích odprostit od zobecňování a naopak se vždy snažil události hodnotit v dobovém kontextu. Když se v 19. století stalo husitství ústředním tématem, nebál se prosazovat otevřeně svůj názor, kterým se od většiny diametrálně lišil. Stejně jako Masaryk v době hilsneriády, dokázal své názory uhájit (o jeho velikosti svědčí I to, že dokázal některé své dílčí chyby uznat a opravit) a až do konce svého života v roce 1937 své zásadní postoje nezměnil.

V otázkách kritického postoje k husitství byl prvním průkopníkem. Označil sice husitství za „hrdinný a vítězný zápas Čechů za svou pravdu, tj. Za prohloubení a zopravdovění náboženského života“, dodal však, že „dlouholetý zápas obrátil vniveč materiální I duchovní rozkvět našeho národa… vnucoval nám úzké obzory středověku“ (viz. O smyslu…, s.127) a to v době, když již v románském světě počínala renesance.

I dnes by se Josef Pekař se svými názory, které zbořily mýty, potýkal s ostrou kritikou. Ony „staré pravdy“, jím i dalšími dnes již dávno vyvrácené, se stále v našem podvědomí vyskytují. Proto je Pekaře stále potřeba k jejich odbourávání.

Jako neskutečně dnešní zní totiž jeho slova o smyslu našich dějin: „Smysl českých dějin je, že Čechové, kdykoli se dopracovali vysoké úrovně svobody a samostatnosti, podvrátili sami obojí v zápětí nedostatkem rozumné umírněnosti – a to jak v oboru života politického, tak duchovního“.

Literatura
Josef Pekař a české dějiny 15.-18. století, Bystrá nad Jizerou 1994
Kalista, Z.: Josef Pekař, Praha 1941
Palacký, F.: Z dějin národu českého, II.díl, Praha 1975
Pekař,J.: O smyslu českých dějin, Praha 1990
Pekař,J.: Postavy a problémy českých dějin, Praha 1990
Pekař,J.: Dějiny československé, Praha 1991
Pekař,J.: Žižka a jeho doba, Praha 1992
Spor o smysl českých dějin, (uspořádal M. Havelka), Praha 1995

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více