Bitva o Stalingrad

Autor: Petr Lujka 🕔︎︎ 👁︎ 131.714

Předmluva

Z projevu Hermana Göringa 30. ledna 1943:
"Každý Němec musí ještě za tisíc let, vyslovovat slovo Stalingrad s posvátnou hrůzou a připomínat si že tam Německo přece jen položilo základ ke konečnému vítězství. Vždy existovali odvážní muži kteří se obětovali aby pro ostatní dosáhli něčeho většího. I když bude jen hrstka, dokud bude stát jediný Němec, Rus ví, že není dobojováno."

Cesta ke Stalingradu

Na jaře 1942 je v šesté armádě přezdívané „přemožitelka hlavních měst“ jmenován nový vrchní velitel. Dosavadní velitel se stal velitelem skupiny armád Jih. Novým velitelem je jmenován Fridrich Wilhelm Ernst Paulus, nejvyšší důstojník logistiky, místo situačních map nyní odpovídá za životy v šesté armádě. Do té doby nevelel nikdy ani praporu, byl pořád ve štábech. Ruské hodnocení bylo takové, že je to velmi dobrý důstojník co se štábní práce týče, ale ne příliš dobrý velitel. První světovou válku prožil spíš ve štábech než v zákopech. Na konci první světové války je kapitánem, pobočníkem velitele praporu.

Reklama

Hitler přeložil svůj hlavní stan do Vinice v srdci Ukrajiny. Určujícím pro Hitlerovo rozhodnutí přemístit se na jih bylo něco, co pro něj bylo určující poměrně často, a to nikoli strategická, ale hospodářská situace. Američané neustále dodávali Rusům materiál přes Persii, Kaspické moře a Volhu - tudy procházelo zásobování. Kdyby ho Němci dokázali zastavit, získali by velice cennou strategickou výhodu a těžce by poškodili Rusy. Z toho vznikl tento plán dobýt Stalingrad a obsadit grozenská ropná pole. Kvůli tomu rozdělil Hitler své síly. Zdá se ale, že u Hitlera při dobytí Stalingradu šlo hlavně o politický význam jména, v boji Hitlera proti Stalinovi to byl jeden z jeho velkých politických triumfů, které chtěl oslabit. Neboť obsazením Stalingradu sice mohl být přerušen tok ropy z Baku a americké pomoci do Moskvy, ale toho mohlo být dosaženo i mimo Stalingrad, o kus dál po proudu Volhy. Hlavně byl Stalingrad pro Rusy symbol, bylo to jejich město postavené za jejich časů a neslo jméno samotného vůdce sovětského lidu, (i když ne všemi milovaného) Stalina. Dále pak bylo nad síly Wehrmachtu dobýt oba tyto cíle najednou, na což Hitlera jeho generálové marně upozorňovali.

23. července 1942 hlásíl generál Halder Hitlerovi, že se Sověti záměrně vyhýbají bitvě. Hitler se na něj vztekle osopil: „Nesmysl!! Rusové bojují naplno, ale už jsou se silami u konce. Prostě se nemůžou vzpamatovat z ran, které jsme jim v posledních měsících zasadili!!

Téhož dne podepsal Hitler direktivu o obnovení ofenzívy na grozenská ropná pole a na Stalingrad. Koncem srpna však ofenzivě na Kavkaze doslova a do písmene došel benzín.

Bitva

V srpnu 1942 stála přes to všechno šestá armáda pod vedením Fridricha Pauluse na Donu a koncem srpna začala útok na město, které nese Stalinovo jméno. Německé bombardéry a dělostřelectvo měnily Stalingrad v hromadu rozvalin. Město v troskách je ale bezpochyby výhodnější pro obránce než pro útočníky. (Při náletech zahynulo čtyřicet tisíc lidí.) Zřícené budovy se staly labyrintem jeskyní a úkrytů odstřelovačů. Střelba z ručních zbraní byla proti dobře ukrytým snajprům neúčinná a každé další bombardování jen poskytovalo víc úkrytů pro Sověty. Němečtí vojáci byli zvyklí na manévrování v terénu, útoky na opevnění ve volném prostoru, nikdy předtím ale neprošli tak krvavými pouličními boji proti nepříteli, kterého jak se zdálo nic neodradí.

Fronta ve Stalingradu probíhá ulicemi nebo přetíná domy, stávalo se, že fronta se měnila od patra k patru budovy nebo i od místnosti k místnosti. Sovětské velení vydalo svým vojákům rozkaz, aby bojovali do posledního dechu a zakázalo jakýkoli ustup. Na to dohlížely takzvané zarážecí jednotky, které nedovolovaly ustupovat za žádnou cenu. Sověti si navíc osvojili umění infiltrace a objevovali se najednou v německém týlu. Pravda ale je, že německá fronta byla obsazena jen jednou divizí na třicet kilometrů. Generál V. I. Čujkov řekl své 62. armádě: „Za Volhu nesmíte ustoupit. Existuje jen jediná cesta, a to je ta, která vede vpřed. Stalingrad musíte bud zachránit nebo s ním padnout!

Němci přitom pořád nesmyslně pokračovali ve frontálních útocích, někdy se jim dočasně podařilo postoupit. Například se jim podařilo proniknout do traktorového závodu, ale jejich úspěchy byly opravdu jen lokální a dočasné. Sovětské útoky zase trpěly značnou stereotypností, Sověti vždy útočili na stejném místě a vždy použili stejnou dělostřeleckou přípravu, jakoby jim chyběla představivost.

Reklama

Začátkem října 1942 je Stalingrad téměř celý v německých rukou. (Obsadit celé město se nepodaří nikdy, ačkoli německý týdeník opakovaně píše o dobytí Stalingradu.). Paulus byl připraven k rozhodujícímu úderu. Přemístil německé jednotky z křídel na svou frontu výměnou za Rumuny. To samozřejmě velice oslabilo jeho obranu, ale v té době o ní Paulus moc nepřemýšlel. 14. října 1942 zahájil soustředěný útok, pět zcela nových a dvě obrněné divize udeřily na pět kilometrů dlouhé frontě. Útok zahájila obrovská minometná a dělostřelecká příprava podpořená 2000 bojovými vzlety luftwaffe. Kvůli prachu a dýmu nebylo vidět na víc než pět metrů. I přes to se Paulusově armádě podařil postup jen asi o dva kilometry. Boje byly tak těžké, že se obě strany maximálně vyčerpaly, avšak únava vždy více dolehne na útočníka. Mnoho týdnů se šestá armáda snažila dobýt město, výsledek však byl jen takový, že se sama opotřebovala. Začátkem listopadu začíná v ruské stepi zima, teplota klesala na mínus třicet stupňů a zásobování armády je čím dál obtížnější. Šesté armádě dochází munice i potraviny, asi polovina vojáků nemá teplé zimní oblečení.

Obklíčení

V Stalinově hlavním stanu znají situaci šesté armády a plánují jak pomoci Stalingradu. Vasilevskij plánuje využít Paulusových slabých křídel, na kterých stojí nedostatečně vyzbrojené svazy Italů a Rumunů, plánuje obklíčit Stalingrad. Stalin byl zpočátku proti, neboť měl obavy, jestli je Rudá armáda natolik silná k takovému manévru. Stalin chtěl jen zesílit tlak kolem Stalingradu. Nakonec se ale dal přesvědčit svým pravděpodobně nejlepším generálem Žukovem k plánu obklíčit Stalingrad.

19. listopadu 1942 byl zahájen protiútok. Dva tisíce tanků T-34 zahajují útok, najíždějí z obou stran šesté armády. Italové a Rumuni nemají čím klást odpor. Němci chtěli svoje křídla dodatečně vybavit protitankovými děly, což bylo stejně málo a Němcům se nepodařilo dopravit materiál včas. Rumuni vlastnili stará děla ráže 37 mm, kterým se říkalo klepadla na dveře, ta na T-34 v žádném případě nestačila. Německému armádnímu štábu přestaly chodit hlášení, nikdo nevěděl, co se děje. Nastal zmatek, ve štábu postřehli ruský útok až 20. listopadu, kdy Rusové byli již v Golubince. Armádní štáb ve zmatku ustoupil před blížícími se Rusy. Sovětské divize jsou v takové převaze, že jim nečiní větší potíže rozdrtit spojence wehrmachtu. Síla sovětského útoku je do té doby nevídaná. Po čtyřech dnech se Rusům podařilo uzavřít obklíčení Stalingradu u Kalače, a tím dostat do pasti více než 260 tisíc vojáků wehrmachtu. Paulus několikrát žádá Hitlera o svolení okamžitě ustoupit. Hitler pokaždé odpoví: "Udržet Stalingrad je pro válku rozhodující…"

Rozhovor Göringa s Hitlerem:
Göringu“ zeptal se Hitler, „dokážete zásobovat šestou armádu letecky?“ „Můj vůdce, ujišťuji vás, že to luftwaffe dokáže!Zeitzler s tím nesouhlasil: „Luftwaffe to zcela jistě nedokáže.“ „Nejste tu od toho,abyste se k tomu vyjadřoval“, odpověděl nadutě Göring. „Můj vůdce“, řekl Zeitzler a obrátil se na Hitlera, „můžu položit říšskému maršálovi otázku?“ „Ano můžete.“ „Pane říšský maršále, víte, jaký náklad bude muset být do Stalingradu dopraven každý den?“ „Nevím, ale vědí to důstojníci v mém štábu.“ „Když vezmeme v úvahu všechny zásoby, které teď 6. armáda“, řekl Zeitzler, „když vezmeme v úvahu absolutní potřebné minimum a všechny případné nouzové okolnosti, bude 6. armáda potřebovat tři sta tun denně. Ale protože se nebude létat každý den, jak jsem osobně poznal na frontě za loňské zimy, znamená to, že každý letový den se bude muset 6. armádě dopravit taky třeba pět set tun, pokud má být udržováno to opravdu nejnutnější minimum.“ „To dokážu“, trval na svém Goring. „Můj vůdce“, řekl Zeitzler, „to je lež“. Zdá se, že Hitler i Göring věděli, že je to lež. Hitler po poradě z Goringem slibuje šesté armádě přísun zásob letecky.

Generálové šesté armády však nechtějí čekat, Zeitzler žádá o odepření poslušnosti, doslova řekl Paulusovi: „ZAHOĎ VŠECHNA RÁDIA A VŮBEC JE NEPOSLOUCHEJ, TADY MUSÍŠ JEDNAT SÁM NA VLASTNÍ PĚST“. O tom se snažil Pauluse přesvědčit.

Na pomoc šesté armádě je povolán od Leningradu Manstein , je zpočátku optimistický, potom ale i on přesvědčuje Hitlera, že je nutné ustoupit. Hitler odmítá a jmenuje Mansteina velitelem nově vzniklé skupiny armád Don, jejimž úkolem bylo odlehčit Paulusovi. Tato skupina armád měla ke Stalingradu dorazit z jihozápadu. Manstein namítl Hitlerovi, že by pro Pauluse bylo lepší pokusit se o průlom na západě, zatímco on udeří dolů ze severovýchodu. Hitler to opět odmítl a nařídil Mansteinovi spojit své jednotky s Paulusovou armádou ve Stalingradu a město udržet. Manstein potom nařídil generálu Hermanu Hothovi, aby se svou 4. tankovou armádou prolomil sovětský kruh. Do 21. prosince se Hoth přiblížil ke Stalingradu na padesát kilometrů. Paulus se mohl v této době pokusit o průlom, kdyby chtěl. Téhož dne se Zeitzler snažil přesvedčit Hitlera , aby Paulusovi pokus o únik dovolil. Hitler na to řekl, že Paulus může ustoupit, jestliže bude stále držet Stalingrad. Manstein obratně sestavil rozkaz Paulusovi. Byl záměrně nejasný, aby si ho mohl Paulus vyložit jako rozkaz prorazit z obklíčení. Později se tak mohl Paulus chránit před Hitlerovým hněvem a předstírat, že rozkaz špatně pochopil. Paulus však odmítl chopit se příležitosti. V té době pravděpodobně už ani prorazit nemohl. 23. prosince nařídil Manstein Hothovi, aby se vrátil na Don.

8. ledna 1943 nabízí Rudá armáda 6. armádě kapitulaci. Paulus žádá Hitlera o dovolení, ten řekl ne a Paulus nařídil zahnat vyjednavače palbou. (Denní příděl 6. armády 13. ledna 1943 byl padesát gramů chleba.) Paulus posílá za Hitlerem mladého důstojníka - mise kapitána Winricha Behra, chtěl podniknout vše, aby vůdcův hlavní stan přiměl k tomu, aby Stalingradu pomohl. Paulus byl zoufalý, ale ovládal se, řekl: „Behre pokuste se o nemožné“. (Behr má také odevzdat Paulusově rodině dopis na rozloučenou.).

24. ledna 1943 padlo poslední polní letiště 6. armády. Hitler se v té době uchyluje ke klamným přeludům, řekl například Behrovi o armádě SS, která prý byla vyložena v prostoru Stalino, aby vysvobodila Stalingrad. (Tuto armádu však hned po vyložení rozstřílely ruské T-34.). Pak tvrdil, že tato tanková armáda urazila 400 kilometrů vánicí a sněhem a každou chvíli osvobodí Stalingrad. Byl to samozřejmě nesmysl. 30. ledna 1943, v den desátého výročí Hitlerova nástupu k moci, ze Stalingradu přichází poslední radiogram: „Ještě vlaje nad Stalingradem vlajka s hákovým křižem, buďte zdráv, můj vůdče, generálplukovník Paulus“. 31. ledna Hitler povýšil Pauluse na polního maršála, protože věděl, že ještě nikdy nepadl do zajetí německý polní maršál. Hitler doufá, že se Paulus nevzdá a radši zvolí smrt. Paulus se dal přesto zajmout i s celým armádním štábem.

Epilog

Čím větší byla jejich hodnost, tím větší byla jejich naděje na přežití, z 23 generálů se nevrátil jen jeden. Z 90 tisíc zajatých vojáků se jich po letech vrátilo do Německa jen asi 6000. Když se Hitler dověděl, že Paulus a celá šestá armáda kapitulovala, došel k zavěru, že vojáci zklamali. Neměl pro tyto vojáky, které sám svou tvrdohlavostí přes všechny rady svých generálů vehnal do náruče strašné smrti, ani slovo obdivu nebo soucitu. Hitler přišel o celou armádu 300 000 vojáků a o obrovské zásoby materiálu. Od té doby byli Němci po celý zbytek války už jen v defenzívě. Utrpěla jak síla wehrmachtu, tak celý kult německé neporazitelnosti.

Po Norimberském procesu žije Paulus na předměstí Moskvy. Má vlastního kuchaře a sluhu, trápí ho vzpomínky na Stalingrad, přemýšlí, proč nezavelel k ústupu. Po Stalinově smrti se vrátil Paulus do východního Německa (do Drážďan) zřejmě proto, že se bál kritiky v NSR. Také v NDR je o Pauluse dobře postaráno, i když je hlídán na každém kroku.

Fridrich Paulus zemřel na území NDR 1. února 1957 ve věku 66 let.

Mapový podklad vývoje bitvy:

Situace před bitvou o Stalingrad
Situace před bitvou o Stalingrad

Reklama

Rozložení sil u Stalingradu
Rozložení sil u Stalingradu

Ruský obchvat
Ruský obchvat

Zatlačení němců zpět a konec 6. armády
Zatlačení Němců zpět a konec 6. armády

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více