Válka v Africe 1940-1943

Autor: Jan Ešner / honza 🕔︎︎ 👁︎ 23.491

Operace "Battleaxe"

Tobrúk se Rommelovi v létě 1941 dobýt nepodařilo. Jeho obléhání však trvalo i nadále. Churchill měl samozřejmě v úmyslu sevření pevnosti uvolnit. Byl si vědom, že bez dostatečného posílení svých afrických jednotek to nebude možné. Z Británie tak do Alexandrie vyplul konvoj, který dostal krycí název „Tiger“. Tradiční cesta přes mys Dobré naděje by však trvala dlouho, proto se britský premiér rozhodl zariskovat a poslal jej do Egypta přes Středozemní moře. Tento risk mu vyšel a konvoj „Tiger“ do Alexandrie připlul 12. května. Přivezl mimo jiné 238 tanků a 43 stíhaček. [38]

Churchill měl v plánu zahájit v polovině června ofenzívu s krycím názvem „Battleaxe“, jejíž cílem bylo prolomit obklíčení Tobrúku. Ještě předtím měli Britové provést výpad ve směru na pevnost Capuzzo a strategicky nesmírně významný průsmyk Halfája. Operace dostala krycí označení „Brevity“ a měla za cíl oslabit německé jednotky před zahájením „Battleaxe“. Operace „Brevity“ však ztroskotala. Podařilo se sice obsadit průsmyk Halfája, ale koncem května jej Němci po protiútoku získali zpět. [39]

Reklama

Tisk samozřejmě o konvoji „Tiger“ mlčí. Propaganda přece nemohla přiznat, že proplul Středozemním mořem a že jedinou ztrátu britské lodi zaznamenala mina. [40] Německé a italské letecké síly nedokázaly včas zareagovat.

Operace „Brevity“ si všímají pouze hlášení OKW. Je to dáno tím, že šlo víceméně o lokální operaci a navíc ji zastínily jiné operace. 20. května provedli Němci vzdušný výsadek na Krétu a o pár dnů později vyplula bitevní loď Bismarck na svou první a zároveň poslední bojovou plavbu. A mimochodem, krátce předtím provedl Rudolf Hess svůj let do Skotska.

Místo „Brevity“ si Aussigertagblattvšímá ocenění pro generála Gariboldiho. Objevuje se zpráva o tom, že „velící generál DAK Rommel předal vrchnímu veliteli italských vojsk v severní Africe generálu Gariboldimu Železný kříž I. a II. stupně, který mu byl propůjčen Vůdcem. Slavnostního předání se zúčastnil Gariboldiho štáb a němečtí důstojníci. Generál Rommel popřál Gariboldimu štěstí i za německé jednotky v severní Africe a podtrhl úzkou a účinnou spolupráci italských a německých jednotek. Generál Gariboldi ve své odpovědi vyjádřil Vůdci vděčnost a podtrhl výkony německých jednotek a jejich velícího generála.[41] Jedná se samozřejmě o formalitu. Pravdu měl ale Gariboldi v tom, když vyzdvihl výkony německých vojáků, neboť jedině díky nim nestála Wavellova vojska na tuniských hranicích.

Jak již však bylo zmíněno, boje v Africe byly v těchto dnech zastíněny boji v Atlantiku a Středomoří. V novinách se objevily zprávy o potopení britského bitevního křižníku Hood, pýchy Královského námořnictva. Radost z jeho potopení však krátce na to zkalil smutek nad ztrátou vlastní vlajkové lodi Bismarck. Tisk se pak raději zaměřuje na úspěšné dobytí Kréty.

29. května 1941 je v deníku Aussigertagblattotištěn článek válečného zpravodaje Heinze Laubenthala, který jak píše, měl možnost strávit jeden den v přítomnosti generála Rommela. Článek dostal název „ Na cestě s generálem Rommelem“a podtitul „Neúnavné nasazení velitele DAK“.Laubenthal líčí například kontrolu technického stavu zbraní a materiálu Osy: „...Rommel jde nyní od vozu k vozu a klade jednu otázku za druhou. Jeden mu musel podal informace o dělech, druhý o materiálu, další o množství munice, které je k dispozici... Tak si může (Rommel) udělat čistě osobní obrázek o své jednotce. Zkušenýma očima pozoruje italské tanky a chválí skvělý stav, ve kterém se nacházejí...“ Skvělý stav italských tanků je však ve skutečnosti patrně to jediné, co na nich bylo možno obdivovat. Jinak se italské tanky v konkurenci německých či britských dokázaly jen velmi zřídka prosadit.

Autor se dále krátce vrací k bojům o Tobrúk: „...Generál Rommel udělá značky do mapy pevnosti Tobrúk a rozvíjí jasnými slovy své plány. Sám na list papíru zaznamenává způsob postavení, jak si jej představuje. Určuje také vzdálenost jednotlivých zákopů od sebe. Líčení jeho plánů je pádné a názorné...

Autor se zabývá i oblíbenými výkřiky, kterými Rommel žene své vojáky kupředu: „Pochodujte vpřed“, „Střelba na všechny strany je nejrychlejší cestou na západ“,(zde autor připomíná Rommelovo francouzské tažení z května a června 1940) italským tankistům vydává rozkaz „Nezastavovat během útoku! Pokračovat dále! Střílet – pak budeme mít převahu!

Reklama

Dále připomíná také trochu samolibou větu Rommela po příjezdu do Afriky: „Okamžitě jsem rozeznal těžkosti.“a dále dodává: „...Jednotlivé etapy (postupu) jsou známy: el Aghejla – el Bréga – Adžedábíje – Benghází – Makílí – Derna a Kyrenajka je od Britů vyčištěna.“Úspěch je podle válečného zpravodaje možný jen tehdy „když velení a vojáci tvoří takovou jednotu, jaká je mezi generálem Rommelem a jeho DAK“. Svůj článek končí slovy: „...Už je to tak. Generál se stal na celé severoafrické frontě legendární osobností. Každý ho zná a každý pro něj projde ohněm.[42]

Celý článek je v podstatě pokusem dohnat zpoždění v seznámení čtenářů s hlavním aktérem událostí v severní Africe. Rommelova osobnost zůstala do té doby víceméně neznámou. Závěr článku vypadá jako z učebnic propagandy. Faktem však zůstává, že si Rommel každým svým úspěchem získával větší popularitu u svých vojáků a respekt u protivníka. Je však také pravdou, že si oblibu získal spíše u mužstva, než u svých italských důstojníků. Ty považoval Rommel apriori za neschopné a většinou se v tomto svém odhadu příliš nemýlil.

List Aussigertagblattse pak 6. června zmiňuje v jednom z článků o konci působení britského generála Wavella ve své funkci. Zde se list ukázal být dobrým prognostikem, neboť touto myšlenkou se Churchill zabýval již od května [43] a koncem června jej skutečně vyměnil za generála Auchinlecka, dosavadního vrchního velitele britských sil na Dálném východě. Wavell si s ním vyměnil místo. [44]

V již zmíněném článku se mimo jiné píše: „...Když se mu (Wavellovi) podařilo díky přesile dobýt Kyrenajku, byl v Anglii oslavován jako „velký vojevůdce“. Jeho jméno bylo pro Brity symbolem vítězství. Po vyhnání Britů z Kyrenajky silnými německými a italskými vojsky, jeho sláva podstatně poklesla. Nejnovější neúspěchy v Řecku a na Krétě, za které jej učinil Churchill zodpovědným, se zasadily, přinejmenším předběžně, o konec jeho kariéry.[45]

K článku alespoň dvě poznámky. Je pravdou, že Churchill činil Wavella zodpovědným. Ve skutečnosti jej však vinil především za své vlastní chyby. Strategické chyby jichž se britský premiér dopustil (například nešťastné balkánské tažení) padají totiž výhradně na jeho hlavu. Druhá poznámka míří k úvodu článku. Opět se objevuje ta nepravá informace o přesile britských vojsk při obsazení Kyrenajky. Přesilu měli samozřejmě Italové, přesto byli díky své neschopnosti nuceni vyklidit polovinu Libye. Nesmyslné informace propagandy o britské převaze tedy potvrzují ono Goebbelsovo heslo – stokrát opakovaná lež se stane pravdou.

Churchill plánoval prolomení obklíčení Tobrúku. K samotné operaci využil zejména tanky, které se podařilo přepravit s konvojem „Tiger“. Schylovalo se k první velké bitvě v Africe, ve které měly sehrát hlavní roli tankové svazy obou znepřátelených sil. Co se týká počtu tanků, disponovali Němci zhruba 150 tanky, z nichž však jen necelou stovku tvořily střední PzKpfw III a PzKpfw IV. Oproti tomu měli Britové k dispozici dvě stovky tanků, většinou těžkých pěchotních Matild a středních Crusaderů. [46] Němci tedy byli v početní nevýhodě, ale tu nahradila mnohem lepší taktika nasazení tankové zbraně. Útok začal 15. června 1941.

Ještě než se podíváme, jak referoval tisk o průběhu bojů, podívejme se na jeden článek z 6. května otištěný v Aussigertagblattu. Článek sepsal major ve výslužbě Kaiser a pojednává o tankové zbrani. Je zajímavé sledovat, co všechno již Němci věděli o správné taktice nasazení tanků v květnu 1941. Článek nese titul „Tanková zbraň dříve a dnes“.Autor tam popisuje nasazení pomalých tanků u Cambrai během první světové války a srovnává s vývojem tažení během druhé války. Nezmiňuje ale možnost využití tanků ve válce v Africe, což je dáno tím, že na této frontě dosud k žádnému významnějšímu tankovému střetu nedošlo. Naopak široce popisuje rychlá vítězství v Polsku, Francii a na Balkáně. Objektivně ale přiznává, že tanková zbraň není tou jedinou, kterou je k vítězství třeba: „...Tanková zbraň ví přesně, že její, díky rychlosti a momentu překvapení, vybojované úspěchy musí být jištěny nemotorizovanými jednotkami. Tím je zajištěno konečné vítězství. Právě tato příkladná spolupráce vpředu postupujících tanků s rychlým postupem ostatních zbraní, jakož i letectva, zcela potvrzuje to, co krátce před vypuknutím války napsal generál tankových vojsk Guderian - Rychlost přináší překvapení. Společný tlak zbraní na hlavní cíl vyrobí sílu. Překvapivé nasazení svírající síly je nejspolehlivější zárukou vítězství“. [47]

Zde je názorně vidět, jakou váhu Němci tankové zbrani kladli. Důležitá je zmínka o rychlém přesunu nemotorizovaných jednotek, neboť právě ty se staly v mnoha případech Achillovou patou německého postupu, když se od nich tanky příliš vzdálily. Se slovy Guderiana, největšího německého experta nasazení tankových vojsk, citovanými zřejmě z jeho příručky „Achtung! Panzer!“, lze však jen souhlasit. Tento článek dokazuje tvrzení o německé převaze v taktice nasazení tanků, kterou Němci dokázali úspěšně použít i proti mnohem silnějšímu nepříteli.

Nyní však již k britskému útoku z 15. června 1941. Britské pocity v této době nejlépe zhodnotil sám britský premiér: „Doma jsme všichni po celou tu dobu mysleli jen na to, jak v západní poušti porazit Rommela. Vůbec jsme se nelišili, vojáci stejně jako civilisté, v tom, jak svrchovaný význam jsme této věci přičítali…[48]

Operace „Battleaxe“ se však rozhodně podle britských představ nevyvíjela. Nechme nejprve promluvit tisk. 17. června vychází zpráva OKW: „V severní Africe útočí nepřítel na sollúmské frontě těžkými silami. Útok se zhroutil v obraně německých a italských jednotek spolupracujících s letectvem. Podle dosavadních hlášení bylo zničeno 60 britských tanků. Boje stále pokračují...[49] Ve stejném duchu se nese i hlášení z příštího dne. Bitva je definitivně rozhodnuta již 17. června, a proto se článek shrnující celou bitvu objevuje již 19. června. Nese titul „Skvělé vítězství u Sollumu“a podtituly „Britské tankové svazy rozbity“a „Nesrovnatelně lepší výkony jednotek Osy“. Článek udává: „Pokus nepřítele prolomit naši frontu na egyptské hranici, podniknutý silným nasazením tankových svazů s cílem prolomit obklíčení Tobrúku, ztroskotal na mimořádně těžkých britských ztrátách, zejména na tancích... Protiútok Německého Afrikakorpsu, posílený italskými jednotkami, skončil úplným vítězstvím spojeneckých zbraní. Nepřítel je odražen a ustupuje. Velení i mužstvo se v těchto třídenních bojích v poušti výborně osvědčilo...[50]

Tanková bitva u Sollúmu skončila německým vítězstvím a generál Wavell mohl poslat do Londýna zprávu: „S politováním hlásím, že „Battleaxe“ skončila nezdarem“. [51] To byl velmi diplomatický jazyk, neboť lze bez nadsázky říci, že akce skončila naprostým fiaskem. Britové nenávratně ztratili na devadesát tanků, Němci pouhých 12! Svou roli na německé straně bravurně sehrálo zejména protitankové dělostřelectvo. Článek tedy nepřeháněl v žádném smyslu, neboť i ve vzdušných bojích uspěli Němci a Italové lépe - ztratili 10 letadel oproti 36 britským. [52]

Reklama

Přesto se Churchill snažil ve svých pamětech míru neúspěchu snížit: „Oprávněnost Wavellovy akce z 15. června se opírá o fakt, že ačkoli jsme dostali trochu na frak a byli jsme nuceni ustoupit na své původní pozice, Němci přesto byli po celé toto vlekoucí se období naprosto neschopni postupu…[53]

Po bitvě se situace na obou stranách uklidnila a oba protivníci si dali několikaměsíční přestávku, během které se snažili doplnit výzbroj, opravit poškozené stroje a připravit plány na další ofenzívu. Generálporučík Rommel se však ze svého vítězství nemohl radovat příliš dlouho, neboť jen několik dnů po svém vítězství jej zastihla zpráva, že 22. června 1941 zahájil Hitler útok na Sovětský svaz. Jestliže tedy ještě před časem mohl osnovat plány k mohutnému útoku s četnými posilami, byl si nyní jist, že se pro vrchní velení stane Afrika okrajovou záležitostí. Aby však Rommel nepropadal skepsi, povýšil jej Hitler 1. července 1941 do hodnosti generála tankových vojsk.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více