Jak již bylo řečeno výše, není pochyb, že mezinárodní právo veřejné uznává existenci obecného obyčejového pravidla zaručujícího distinktivním skupinám právo na existenci a zakazujícího jejich zničení, tedy pravidla o zákazu genocidy. Toto pravidlo splňuje obě zásadní náležitosti obyčejové normy: ve vztahu k němu existuje usus longaevus, t.j. opakovaná, stejnorodá, nepřetržitá, rozšířená a reprezentativní praxe subjektů mezinárodního práva i opinio juris, t.j. přesvědčení těchto subjektů o právní závaznosti pravidla obsaženého v dané praxi. [6] Existence tohoto obyčejového pravidla byla m.j. důležitým právním podkladem činnosti norimberského a tokijského vojenského tribunálu po skončení druhé světové války. Dalším důležitým důkazem o existenci tohoto obyčejového pravidla bylo jednomyslné schválení Úmluvy o genocidě Valným shromážděním OSN a také velmi vysoký počet jejích smluvních stran.
Zákaz genocidia je však nejen platným obyčejovým pravidlem obecného mezinárodního práva, ale navíc jedním z uznávaných a prakticky nezpochybňovaných kogentních pravidel, [7] t.j. imperativní normou přijatou a uznanou mezinárodním společenstvím států jako celkem za normu, od níž není dovoleno se odchýlit a která může být pozměněna pouze novou normou obecného mezinárodního práva stejné povahy. [8]
Z kogentní povahy obyčejového zákazu genocidia vyplývají dva zásadní důsledky:
Je tedy zřejmé, že vedle zákazu genocidia obsaženého v Úmluvě o genocidě jako součásti smluvního mezinárodního práva i nadále samostatně působí kogentní zákaz genocidia jako součást obecného mezinárodního práva.
Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.
Zjistit více