Genocida v mezinárodním právu veřejném na příkladě Tibetu

Autor: Radek Váňa 🕔︎︎ 👁︎ 24.595

II. Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia

Úmluva ve své preambuli označuje genocidium za zločin podle mezinárodního práva zavržený civilizovaným světem, který způsobil lidstvu ve všech obdobích dějin velké ztráty a k jehož vymýcení je nezbytná mezinárodní spolupráce. Hned první článek textu Úmluvy tak zcela jasně a zřetelně odmítá jakýkoliv vztah závislosti genocidia vzhledem ke konání válečného konfliktu. Genocida je označena za zločin, který lze spáchat nejen za války, ale i v čase míru. Smluvní strany se zavazují zabraňovat mu a trestat jej.

Skutková podstata zločinu genocidia je definována v Článku II. Genocidou se podle něj rozumí kterýkoliv z níže uvedených činů spáchaných v úmyslu zničit úplně nebo částečně některou národní, etnickou, rasovou nebo náboženskou skupinu jako takovou:

  1. usmrcení příslušníků takové skupiny;
  2. způsobení těžkých tělesných ublížení nebo duševních poruch členům takové skupiny;
  3. úmyslné uvedení kterékoli skupiny do takových životních podmínek, které mají přivodit její úplné nebo částečné fyzické zničení;
  4. opatření směřující k tomu, aby se v takové skupině bránilo rození dětí;
  5. násilné převádění dětí z jedné skupiny skupiny do jiné.
Reklama

Článek III Úmluvy stanoví, že vedle genocidy jako takové je trestné též spolčení k spáchání genocidia, přímé a veřejné podněcování, pokus a účastenství.

Podle Článku IV musí každý, kdo se dopustí zločinu genocidia nebo činů vyjmenovaných v Článku III, potrestán bez ohledu na to, jde-li o ústavně odpovědné vládní činitele, veřejné úředníky nebo osoby soukromé. Tímto je zřetelně zdůrazněna přímá trestní odpovědnost osoby pachatele genocidia bez ohledu na její oficiální postavení, což je důležité, neboť pro genocidu je příznačné, že je páchána osobami v postavení státního orgánu.

Mezinárodní společenství se domnívalo, že přijetím Úmluvy získalo účinný nástroj k úplnému vymýcení tohoto závažného zločinu z reality poválečného světa. Zákaz genocidia sice bezesporu existoval již dříve, jako součást obecného mezinárodního humanitárního práva, Úmluva o genocidě jej však výslovně potvrdila a navíc zpřesnila legální definicí. Přímá trestní odpovědnost pachatelů – jednotlivců v postavení státního orgánu – pak měla být dostatečnou zárukou toho, že zločin genocidia se již nikdy nebude opakovat.

V následujících kapitolách této práce se budu zabývat důvody, proč se Úmluva o genocidě tímto účinným nástrojem nikdy nestala a proč genocida dodnes zůstává jedním z nejzávažnějších problémů mezinárodního práva a politiky. Rozbor jednotlivých prvků skutkové podstaty genocidia pak bude proveden na konkrétním případu Tibetu v části třetí této práce.

Přidejte se k nám

Věříme, že mezi Vámi jsou lidé s různými zájmy a zkušenostmi, kteří by mohli přispět svými znalostmi a nápady. Pokud máte rádi vojenskou historii a máte zkušenosti s historickým výzkumem, psaním článků, editací textů, moderováním, tvorbou obrázků, grafiky nebo videí, nebo prostě jen máte chuť se zapojit do našeho unikátního systému, můžete se k nám připojit a pomoci nám vytvářet obsah, který bude zajímavý a přínosný pro ostatní čtenáře.

Zjistit více