XII. Vnitřní a zahraniční důsledky.

Rakousko přestává být po prohrané válce německou a italskou velmocí. Porážka Rakouska posílila národní zájmy jednotlivých národnostních menšin uprostřed monarchie. Možnost federalistického uspořádání, po kterém Češi již tak dlouho volali se zdála být reálnou. Bohužel však pro Čechy byla i tato šance promarněna. Zrovnoprávnění se dočkali pouze Maďaři, když byl 8. června 1867 císař František Josef I. korunován za uherského krále. Uzákonění dualismu tak bylo hlavním vnitřním důsledkem rakouské porážky.

Co se týká celistvosti území, zůstalo Rakousko prakticky stejné. Ztratilo pouze oblast Benátska. Svou zahraniční politiku pak vedlo ke spojenectví s Pruskem. Evropskou mocností Rakousko zůstávalo i nadále. Muselo si však najít další území, kde by mohlo provádět svou expanzivní politiku. Mnoho možností nebylo. Na severu bylo Prusko respektive Německo, na západě Francie, na jihu Itálie a na Východě pak dále Rusko. Zbývala tedy oblast jihovýchodu, území balkánského poloostrova.