2 cm Fliegerfaust

Německé označení : 2 cm Luftfaust
Ráže : 22 mm
Délka hlavně: 1308 mm (jde o svazek tenkostěnných vypouštěcích trubic)
Váha: 6,6 kg + 2,5 kg 9 raket v nabíjecím rámečku
Úsťová rychlost : 280 - 310 m/s
Dostřel : 2000 m (účinný 500m)
Rychlost palby: -
Váha střely : 0,11 kg
Konstruktér : Hugo Schneider
Výrobce : není známo , snad HASAG v Lipsku


Velmi zajímavá zbraň pro jednoho muže, navržené s přihlédnutím k jednoduchosti výroby a použití. Měla být užívána proti nízko letícím letadlům. Zbraň používala upravenou munici z 20mm kanonu (pouze střelu). Při střelbě byla dávka rozdělena do dvou salv s rozmezím 0,2s, nejdříve 4 a potom zbylých 5 raket. Počátkem roku 1945 byla objednána hromadná výroba v mnoha malých továrnách, ale do výzbroje se už zbraň nedostala.

našel jsem i fotku, jedna je na zbraň, druhá (stejná jako vložil Aubi k příspěvku na Fohn) je zajímavá tím že chlapík který drží luftfaust na rameni má na boku pouzdro s záložní náplní pro zbraň.

Známy i pod iným názvom - Fliegerfaust.
Hlavica bola zhotovená z 20 mm trieštivozápalného granátu so stopovkou. Od stopovky bola odvodená autodeštrukcia. Zapaľovač bol typu AZ 50.
Hmotnosť prachovej náplne TPH bola 41 gramov. Hmotnosť bojovej nálože 15 gramov. Celková dĺžka rakety bez zapaľovacieho ústrojenstva bola 226 mm (11,3 ráže). Raketa bola stabilizovaná rotáciou - až 26 000 ot/min. Vychýlenie trysiek bolo 45°. Hmotnosť rakety bola 0,22kg. Rakety mali veľký rozptyl, vo vzdialenosti 200 m sa rozleteli v okruhu 40m. Napriek tomu sa počítalo pri hromadnom nasadení efektívne bojové použitie.

Jiří Kroulík, Bedřich Růžička - Vojenské rakety, vydavateľstvo Naše vojsko, Praha, 1985

Myslím že problém byl spíš malý dostřel (účinný jen do asi 500m).

...

Našiel som zopár doplňujúcich informácií.


Pred zavedením Luftfaustu vzniklo niekoľko podobných projektov:
-3 hlavne kalibru 73 mm
-6 hlavní kalibru 30 mm
-7 hlavní kalibru 30 mm


Žiaden z nich sa nedostal do výroby.


Samotný Luftfaust mal dve verzie.
Luftfaust A - 4 hlavne, trochu iná konštrukcia rakety (neprijatý do výzbroje)
Luftfaust B - 9 hlavní


Objednávka sériovky znela na 10 000 kusov raketometov a 4 milióny striel. V 3-4/1945 vyrobených okolo 100 kusov. 80 kusov vraj bolo odoslaných na západnú frontu.

Jiří Kroulík, Bedřich Růžička - Vojenské rakety, vydavateľstvo Naše vojsko, Praha, 1985

Vo farbe.

Zbraň byla konstruována na přímý příkaz A. Hitlera, její vývoj byl přísně utajován a tak dodnes existuje jen málo písemných dokladů o ní a i vzpomínky účastníků jsou velmi skoupé na informace. Základem konstrukce byly dvě starší zbraně a to "Panzerschreck" a "RZ 65 Rauchzylinder"(letecká raketa ). Od první z nich bylo převzato odpalování pomocí elektrického proudu z generátoru ve spoušti, od druhého pak idea raket malé ráže. Vývoj byl velmi rychlý, testy proběhly někdy v listopadu 1944 a v prosinci byl podepsán rozkaz jímž bylo objednána tzv. nultá série 10 000 kusů zbraně a 4 milionů střel. Výroba měla začít od ledna 1945. Podle testů byl rozptyl kolem 10% vzdálenosti letu střely, což bylo považováno za vyhovující (zřejmě díky tomu že zbraň střílela salvou).

Názvy "Luftfaust" nebo "Fliegerfaust" jsou nesprávné a zavádějící, zbraň se zřejmě nazývala "Fliegerschreck" ale název se vzhledem k tomu že zbraň se nerozšířila nestal známým a poválečné publikace obvykle používají názvy nesprávné. Spojenci o zbrani nic netušili a dozvěděli se o ní až potom co byl zajat ObLt. Jörg který byl odpovědný za její vývoj ve Waffenprüfamt. Malé množství zbraní bylo dodáno v lednu jednotkám v oblasti Saarbrückenu k vyzkoušení v boji, výsledky těchto zkoušek ale zřejmě nikdy nedorazili do Waffenprüfamtu a není tedy známo jestli byl zaznamenán nějaký sestřel. Podle Jörga měl být systém vyráběn firmami HASAG v Lipsku a HASAY v Altenburgu. Pokud je známo američané získali několik těchto zbraní i s municí a testovali je.

Zbraň byla počítána pro minimálně dva muže, jeden nesl zbraň a jednu náhradní náplň (zásobník) druhý muž nesl zbytek munice tedy 7 dalších zásobníků (ke zbrani patřilo 8 zásobníků). Zbraň se skládala z osmi hlavní které byly složeny kolem deváté středové hlavně do jednoho svazku. Svazek byl spojem čtyřmi pásy prvním těsně u ústí hlavní (ty byly usazeny v plechové desce) další dva pásy nesly rukojeti sloužící k držení při odpalu. Mezi prvním a druhým pásem byl uchycen jednoduchý zaměřovač. Zásobník byl tvořen dvěma kulatými deskami s 9 otvory které držely rakety ve stejném rozestavení jako byly odpalovací trubice, desky byly původně plechové, ve výrobě byly nahrazeny keramikou. Vlastní rakety byly odpalovány elektricky a jejich hlavice měla zpožďovací slož které po dvou vteřinách zajistila výbuch hlavice, šlo o šrapnelový účinek jako u granátu protiletadlových děl.

Před střelbou se zbraň byla vyjmuta z přepravního obalu, zasunul se do ní zásobník s raketami (přední deska se přitom posunula až k zadní a obě byla zajištěny ke zbrani). Zbraň je nyní připravena a zajištěna, před vlastním odpalem ji střelec dá na rameno a pravou rukou odjistí a stlačením spouště odpálí )spoušť natáhne péro které pak udeří do generátoru který vyrobí elektrický impuls a odpálí se zpožděním 0,2 sekundy dvě salvy raket. Odpal je rozdělen kvůli snížení rozkmitání zbraně (odpalovány jsou rakety ležící vždy proti sobě vzhledem k ose zbraně). Po odpalu se sejme prázdný zásobník a nasadí další.
Problémem zbraně byl relativně malý dostřel (do 500 m) který vyžadoval od střelce aby nechal letoun přiblížit, nicméně vzhledem k malé velikosti bylo možno těmito zbraněmi vybavit mnoho mužů a účinek mohl být pro nízkoletící letouny značný, pokud by zbraň byla zavedena masově zřejmě by výrazně posílila protileteckou obranu jednotek.

Nějaké zbraně zřejmě ukořistila i sovětská armáda, bohužel o tom kde není informací, nejméně jedna je ale ve sbírkách centrálního muzea ozbrojených sil v Moskvě.


Zdroj : Nuts + Bolts číslo 9 "Experimental Flak-Weapons of the Wehrmacht part 2" vydaný vydavatelstvím Heinrich A. Duske v Neumünsteru v roce 1989 ISDN neuvedeno.

Najnovšia nemecká literatúra¹⁾ čerpajúca zo zachovaných dokumentov k tejto zbrani uvádza, že jej oficiálne označenie bolo Fliegerfaust. Luftfaust bolo vývojové označenie pre dve rôzne koncepcie - Luftfaust A a Luftfaust B; Fliegerschreck bola úplne iná zbraň.

Fliegerschreck bolo označenie protilietadlového kompletu pozostávajúceho z 8,8-cm-Raketen-Panzerbüchse 54 (Panzerschreck) a špeciálneho protilietadlového streliva do tejto zbrane. Zbraň vyvinuli v spolupráci firmy Rheinmetall-Borsig A.-G./Düsseldorf a Deutsche Waffen- und Munitionwerke/Karlsruhe. Projektil fungoval na podobnom princípe ako zápalný šrapnelový náboj do 8,8- a 10,5-cm FLAKu. Hlavica dlhá 174 mm obsahovala výbušnú a zápalnú látku a bola pripevnená na pôvodnú hnaciu časť 8,8-cm-Raketenpanzerbüchsengranate. Na pôvodný Panzerschreck boli namontované otvorené mieridlá s nitkovým krížom nastavené na vzdialenosť 320 m. Ako náhle strelec dostal letiaci cieľ do zorného poľa zameriavača vystrelil. Približne po 90 m sa projektil odpálil pričom jeho špeciálny tvar vytvoril v priebehu 0,25 sekúnd 30 m dlhý kužeľ šrapnelov, ktorý pokrýval okruh cca 15 metrov. Útočiace lietadlo tak vletelo priamo do kužeľa šrapnelov a v dôsledku ich veľkého množstva a vysokej nárazovej rýchlosti malo dôjsť k jeho ťažkému poškodeniu, resp. zničeniu. Bolo vyrobených 500 skúšobných bojových hlavíc, ale ich dodaniu bojovému útvaru na vyskúšanie zabránil koniec vojny.


V júli 1944 zadalo OKH (Oberkommando des Heeres) výskumnému a vývojovému oddeleniu Huga Schneidera (Forschungs- und Entwicklungsabteilung der Hugo Schneider AG/HASAG) požiadavku na vývoj protilietadlovej zbrane jednotlivca. Požiadavky zneli - pôjde o zbraň bez spätného rázu (ako Panzerfaust), hmotnosť pri streľbe neprekročí 2 kg, rýchlosť strely bude minimálne 300 m/s, odchýlka najviac 10% so vzdialenosti letu strely, účinný dostrel 500 m, samodeštrukcia projektilu po 800 m letu a možnosť opätovného nabitia. Počas vývojových prác na odpaľovacom zariadení a projektile dostala zbraň pracovný názov Luftfaust A. Ako základ strely bol použitý projektil 2-cm-Sprenggranate so zapaľovačom AZ 48, resp. neskôr AZ 50A alebo AZ 50B. Luftfaust A bol tvorený 4 tenkostennými navzájom spojenými trubicami umiestnenými nad sebou. Odpaľovanie sa malo vykonávať rovnakou spúšťou spojenou s cieľnikom aká bola použitá na Panzerfaustoch.

Počas skúšok sa prejavila značná nepresnosť zbrane a preto bolo prikročené k navýšeniu počtu trubíc pre zvýšenie pravdepodobnosti zásahu cieľa. Okrem toho pracovali vývojári HASAG aj na zlepšení stabilizácie strely. Tak vznikol Luftfaust B zložený z deviatich trubíc. Cvičné streľby sa vykonávali na upútané balóny a bolo pri nich preukázané, že rozptyl striel je napriek všetkému príliš nerovnomerný a na bojové vzdialenosti (300 až 700 m) neprimerane veľký. Požadovanú odchýlku 10% sa nikdy nepodarilo dosiahnuť, rovnako úsťová rýchlosť bola maximálne 250 m/s, bežne 150 m/s. Len pripomeniem, že požadovaná bola rýchlosť 300 m/s! Prvých 100 kusov Luftaust B bolo pripravených na dodanie už 21.1.1945, problémom boli dodávky munície a zásobníkov. Napokon bolo do konca apríla 1945 dodaných celkovo 80 kusov jednotkám na vyskúšanie. Princíp činnosti a nabíjanie podrobne popísal bitaxe. Prípisom zo dňa 4.2.1945 bola táto zbraň oficiálne premenovaná na Fliegerfaust. Nemecká dokonalosť sa nedala zahanbiť ani s blížiacou sa porážkou a tak ešte pred premenovaním zbrane vznikol písacím strojom písaný "Betriebsanweisung für das Gerät Luftfaust" (návod na obsluhu prístroja Luftfaust).


¹⁾

Fleischer, W., Jülch, H.: Deutsche Nahkampfmittel bis 1945, Motorbuch Verlag, Stuttgart 2006, ISBN 978-3-613-02587-5

www.ww2incolor.com